Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá druhá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá první	Kapitola dvacátá druhá	Kapitola dvacátá třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá druhá
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 128–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Veliké a ustavičné bylo vítání D. Quijota od mladých manželů, ježto mu zavděčeni byli za přízeň jim osvědčenou, pokládajíce ho za Cida co se zbraně, a za Cicerona co se výmluvnosti týká.

Dobrý Sancho hověl si tři dni na vrub snoubenců, od nichž nyní přišlo na jevo, že zdánlivá rána nebyla lstí se slíčnou Quiterií umluvenou, alebrž ouskokem Basiliovým, jenž od něho téhož následku očekával, který jsme spatřili. Pravda jest, jak se vyznal, že svěřil úmysl svůj několika přátelům, aby v čas potřeby podporovali záměr a hájili podvod jeho. — Úmysly s počestným cílem nemají a nemohou se nazývati podvodem, vece D. Quijote, a cíl zamilovaných oženiti se, jest velmi vznešený, připojil ale, že největším odpůrcem lásky jest hlad a trvalá nouze. Láska jest samá radost, zábava a spokojenost, zvláště má-li muž svou milenku; naproti tomu jsou ouhlavními a zjevnými nepřátely jejími nedůstatek a chudoba. To vše dím s úmyslem, aby pan Basilio cvičení svých schopností mimo sebe pustil, jež, byť i dávalo pověsti, nenese peníze, i aby si hledal prostředky dovolenými a důmyslnými zjednati činnosti, jíž moudrým a přičinlivým nikdy neschází. Ctihodný chuďas — může-li chudý být ctihodným, má poklad, že se mu dostalo sličné ženy, a když mu ji někdo odcizí, odcizí mu i čest a zničí ji. Sličná a pověstná žena, jejíž manžel jest chudý, zasluhuje korunována býti věncem vavřínovým a palmovím vítězství a triumfu. Slíčnost vábí na sebe pozornost všech, kdo ji spatřují a znají, a pak se na ni ženou, jako královští orlové a vysokoletí sokolové na chutné vnadidlo; jestliže ale s takovou slíčností spojena jest nouze a bída, pak na ni dorážejí též havrani, supi a jiné dravé ptactvo, a ta, která proti takovým útokům zůstává pevná, může právem nazvána býti korunou muže svého. Vidíte, dobrý Basilio, pokračoval D. Quijote, jistý mudřec, nevím který, byl toho míněni, že na celém světě není než jediné hodné ženy, a radil, aby každý myslil a věřil, že tou hodnou jest jeho žena, a tak že bude spokojeně žít. Nejsem ženat, a doposud nepřišlo mi na mysl oženiti se, nic však méně troufal bych si radu dáti tomu, kdo by mne za ni žádal, o způsobu, jak hledati má ženštinu, kterou by si vzíti chtěl. Předně bych mu radil, aby hleděl více na pověst než na jmění, poněvadž dobré ženě nedává jen ceny, je-li hodná, alebrž je-li též za ni jmína; neboť mnohem více škodí cti ženině veřejná nenucenost a lehkomyslnost, než skryté poklésky. Přivedl-lis hodnou ženu do domu, jest věcí snadnou, zachovati ano i zdokonaliti ji v této hodnosti; přivedl-lis ale špatnou, bude tě to mnoho práce státi, abys ji polepšil, poněvadž to není lehké z jednoho konce dostati se na druhý. Neříkám, že by to bylo nemožné, ale pokládám to za velmi těžké.

Slyše to Sancho mluvil k sobě: Ten můj pán, jedná-li o věcech rozumných a podstatných, říká, že bych mohl kazatelnu vzít do ruky, chodit po světě a hlásat dobré věci; a já povídám, když on se dá do rozpřádání propovědí a udílení rady, že může vzít ne do každé ruky jednu kazatelnu, ale na každý prst dvě, i chodit po náměstích, kde kdo chce poslouchat. Totě čertův člověk, takový dobrodružný rytíř, co on všecko ví! Myslil jsem si, že rozumí jen takovým věcem, které se týkají rytířství, avšak není věci, o kterou by nezavadil a ku které by svůj troch nepřidal. To Sancho sám sobě mumlal a pán jeho zaslech to tázal se: Co mumláš, Sancho? — Neříkám nic a nemumlám nic, odpověděl Sancho, toliko jsem sám sobě pravil, že bych si přál, abych vše, co teď Vaše Mst dí, byl slyšel než jsem se oženil, snad bych potom řekl, že nepůjdu na vějičku.

Což je tvá Teresie tak zlá? tázal se D. Quijote. Není příliš zlá, odtušil Sancho, ale také není příliš dobrá, dokonce pak není tak dobrá, jak bych já si přál.

Špatně činíš, Sancho, káral jej D. Quijote, pomlouváš-li ženu svou, anaž předc jest matkou dětí tvých.

My si nejsme nic dlužni, ospravedlňoval se Sancho: neboť ona mne také pomlouvá, kdy se jí zamane, zvláště je-li žehravá, pak aby to sám ďábel s ní snesl!

Tři dni tedy zůstali u nových manželů jsouce královsky ošetřováni a zaopatřováni. D. Quijote požádal obratného licenciata, aby mu dal vůdce, jenž by mu k Montesinově sluji ukázal, ježto si velice přeje dostati se do ní a vlastníma očima se přesvědčiti, zdali ty podivné věci jsou pravdivé, které se o ní v celém vůkolí vypravují. Licenciat mu slíbil, že mu dá strýce svého, výborně cvičeného muže a velkého milovníka rytířských kněh, jenž jej velmi ochotně až k samému ústí sluje dovede a Ruiderská jezera po celé Manche ano po veškeré Hispanii pověstná má ukáže. Můžete mít s ním velmi příjemnou zábavu, pravil, neboť jest to chlapík, který umí knihy do tisku psát a knížatům je věnovat.

Konečně strýc přijel na březí oslici, jejíž sedlo pokryto bylo žíhaným kusem čalounu či koberce. Sancho osedlal Rocinanta a upravil šedouše, opatřil vak, jemuž společníkem byl dobře naplněný tlumok strýcův, a když se poručili Pánubohu i se všemi se rozloučili, dali se na cestu k pověstné sluji Montesinově.

Cestou tázal se D. Quijote strýce, jakého druhu a způsobu jest jeho zaměstnání, povolání a vzdělání. Na to on odpověděl, že jeho povolání jest humanistické, jeho zaměstnáním a vzděláním sepisování kněh do tisku, veskrz velmi užitečných a pro obecenstvo neméně zábavných. Jeden z těch spisů že se nazývá kniha o krojích, v níž se popisuje sedmset a tré krojův malovaných, pojmenovaných a ciframi naznačených, aby si dvorští rytíři o slavnostech a kratochvílích dle chuti vybrati a vzíti mohli, aniž by potřebovali u někoho žebroniti aneb, jak se říká, hlavu si lámati, by jich přiměřeně dle svého přání a úmyslu dostali; jsou to kroje pro žehravého, zavrženého, zapomenutého a nepřítomného, věrnější a důmyslnější než jak se prodávají. Jinou knihu nového a vzácného výmyslu, jež se nazývati má Metamorphose, čili Španělský Ovid, dopisuju. Následuju v ni šutečností Ovidiových vypisuje, kdo byli Griralda Sevillská, angel sv. Majdaleny, Vercinguerská studánka v Cordově, býci Guisandovi, Sierra Morenská, Leganitské a Lavapieské prameny v Madridě, aniž bych opomenul Věčné studánky, Zlatého potoku a Studánky převorky; všude jsou příslušné allegorie, metafory a proměny, jež baví, zajímají a spolu ponaučují. Jiný spis můj zove se Dodatek k Virgiliu Polydorovi, jednající o vynalezení věcí, kniha to hluboké učenosti a velkých studií, neboť všechny předměty veliké důležitosti, o nichž Polydorus zmíniti se zapomněl, rozbírám a vysvětluji slohem utěšeným. Virgil opomenul vysvětliti nám, kdo měl první chřipku na světě, kdo první užíval mastí na nemoc francouzskou, a to já uvodím na vlas a dosvědčuji více než dvacíti pěti spisovateli. Z toho račiž Vaše Mst nahlídnouti, zdali jsem pracoval důkladně a zdali taková kniha není celému světu užitečna.

Sancho, jenž vypravování strýcovo velmi bedlivě poslouchal, přejal mu řeč: Povězte mi, pane, Bůh Vás posilniž při tom sepisování kněh, můžete mi říci, a jak byste nemohl, když všecko víte! kdo se první v hlavě drbal? Myslím si, že to musel být praotec náš Adam?

Ano, byl to asi on, odpověděl strýc, poněvadž není pochybnosti, že Adam měl hlavu a vlasy; a je-li tomu tak, i poněvadž byl prvním člověkem na světě, tedy se někdy zadrbal.

Tomu také dávám víry, přisvědčil Sancho; teď mi ale povězte, kdo byl prvním kotrlečníkem na světě?

Věru, bratře, odpověděl strýc, to nemohu udati, poněvadž jsem posud o tom nepřemýšlel, avšak vyhovím ti, až se podruhé sejdeme, vždyť jsme se dnes naposled nesešli; budu o tom bádat, jakmile domů přijdu.

Poslouchejte tedy, pane, odvětil Sancho; nedávejte si s tím práci, poněvadž mi odpověď na tu mou otázku právě napadá; vězte, prvním kotrlečníkem na světě byl ďábel, když byl z nebe vyhnán a svržen, neboť dělal kotrlce až do pekla.

Máš pravdu, příteli, vece strýc, a D. Quijote připojil: Otázka ta a odpověď není tvoje, Sancho; od někoho jsi ji slyšel.

Pomalu, pane! odsekl Sancho, neboť na mou věru, dám-li se do tázání a odpovídání, nebudu čekat ode dneška do zejtřka; vždyť pro hloupé otázky a nemotorné odpovědi nepotřebuju na radu chodit k sousedovi.

Tys řekl více, Sancho, než rozumíš, pokračoval D. Quijote; neboť jsou lidé, kteří se namáhají vyzvěděti a dokázati věci, jež jsouce vyzpytovány a dokázány rozumu a paměti ani za špetku nestojí.

Těmi a podobnými utěšenými rozmluvami minul jim den; na noc uhostili se v malé vesničce, a tu pravil strýc D. Quijotovi, že odtud k sluji Montesinově nemají více než dvě míle, a že, kdo by se do ní odhodlal přijíti, musí opatřiti se provazy, by se na nich dolů spustil. D. Quijote pravil, kdyby se i do pekelné propasti dostati měl, že musí vypátrati její dno; pročež koupili asi sto sáhů provazů a druhého dne o dvou hodinách spoledne dorazili k sluji, jejíž ústí jest prostranné a veliké, avšak plno trní a planého smokví, ostružin a bejlí tak změtených a spletených, že je celé zatemňují a zakrývají.

Vidouce sluj slezli se stoupáků strýc, Sancho a D. Quijote, jehož ti dva velmi pevně provazy stáhli, a mezi tím, co ho obvazovali a pásali, jal se Sancho slova: Považte, pane, co činíte, nedávejte se za živa pochovat a nespouštějte se jako láhve na vychladěnou do studně, neboť Vaší Msti nenáleží a nepřísluší se prohlížet tu propast, anaž je horší než žalář.

Tiše a mlč, odpověděl D. Quijote, takové podniknutí, příteli Sancho, zůstalo pro mne uschováno.

A na to vece průvodce: Prosím Vás snažně, pane D. Quijote, abyste dobrý měl pozor a sterýma očima propátral, co tam uvnitř jest; bude tam věcí, jež bych položiti mohl do svého spisu o proměnách.

Kdo má v rukou buben, dovede i bubnovat, prohodil Sancho Panza.

To když řekl a provaz D. Quijotovi ne přes brnění, alebrž přes krzno upevněn byl, vece rytíř: Jednali jsme neprozřetelně, že jsme se neopatřili zvonečkem, jenž uvázán jsa při mně na provaze zvukem svým by dával znamení, že ustavičně se spouštím a na živu jsem; poněvadž to ale nyní nemožno jest, poroučím se do rukou božích. A tu ihned padl na kolena a vysýlal šeptem k nebi modlitbu prose Boha za pomoc a šťastné vyřízení tohoto patrně nebezpečného a nového dobrodružství a pak hlasitě zvolal: Velitelko mého činění a jednání, nejjasnější a nevyrovnaná Dulcinee del Toboso! možno-li, aby uší Tvých došly prosby a úpěnlivé žádosti šťastného milence Tvého, prosím Tě pro Tvou neslýchanou slíčnost, abys jich neoslyšela, ježto nesměřují jinam, než abys neodepřela mi přízeň a podporu svou, jížto nyní tak velice potřebuji. Chci se spustiti, vrci a pohroužiti do propasti přede mnou tu stojící pouze proto, aby poznal svět, že není podniknutí nemožného, které bych podstoupil, do něhož bych se pustil, dopřeješ-li mi přízně své.

Při těch slovích přiblížil se ku kraji, viděl ale, že není možno dostati se dolů a proniknouti otvorem bez namáhání a průseku; uchopiv se tedy meče jal se hubiti a sekati křoví v ústí sluje, tak že šramotem a sečením vylítlo z něho nesčíslné množství havranů a vran tak hustě a mocně, že D. Quijota porazily a že, kdyby byl tou měrou ptakopravcem jako katolickým křesťanem, byl by v tom shledal zlé znamení a ustal od toho, vrhati se do podobného místa. Konečně se zdvihl a vida, že už nelétají havrani a jiní noční ptáci, jako jsou netopýři, jižto zároveň s havrany vylítli, i opásán jsa od strýce a Sancha provazem spustil se na dno hrůzyplné dutiny. Jakmile do otvoru se dostal, dával mu Sancho své požehnání a dělal nad ním tisíc křížů řka: Provázej Tě Bůh a francouzská Panenka Maria na skále se sv. Trojicí Gaetskou, Ty květe, smetano a pěno dobrodružného rytířstva! Jdižiž, hrdino světa, srdce ocelové, rámě mosazné, Bůh Tě doprovázej všude a dej Ti navrátit se zdrávu, zachovánu a bez úrazu na světlo vezdejší, jehož opouštíš, abys pohřbil se v temnosti, jižto hledáš. Asi tytéž modlitby a prosby odříkával strýc. Don Quijote se spouštěl volaje, aby mu víc a víc provaz povolovali, a oni polehoučku tak činili; když pak hlasů průlomem sluje vynikajících nebylo více slyšeti, bylo již oněch sto sáhů provazův spuštěno. Byli tedy toho mínění, že musí D. Quijota nahoru vytáhnouti nemohouce dále povolovati; přece však čekali asi půl hodiny, a když doba ta minula, jali se provaz s velikou lehkostí a beze všeho břemene vytahovati. Z toho znamení domnívali se, že D. Quijote jest dole, a Sancho dávaje tomu víry dal se do usedavého pláče tahaje provaz vší silou, aby se o tom přesvědčil; když ale asi na osmdesát sáhů se dostali, cítili tíži, z čehož se na nejvýš zaradovali. Na posledních deset sáhů viděli patrně D. Quijota, na něhož Sancho volal: Vítejte nám, pane můj! vždyť jsme se domnívali, že jste se tam uhnízdil. D. Quijote ale slova neodpovídal, a když jej zcela vytáhli, spatřili, že má oči zamhouřené jakoby spal. Položili jej na zem a odvázali, nic však méně neprobudil se. Obraceli ho tedy na všecky strany, potřásali a trhali jím, tak že za hodnou chvíli se zpamatoval natahuje se pěkně, jakoby se z nějakého těžkého a hlubokého sna probudil, a ohlížeje se vyděšen na vše strany pravil: Odpusť vám to Pánbůh, přátelé, že jste mne probudili z nejrozkošnějšího a nejpříjemnějšího života a divadla, jakéhož žádný smrtelník nespatřil a neokusil. Zajisté, nyní poznávám, že všecky rozkoše tohoto světa míjí jako stín a sen aneb hynou jako kvítí na nivách. O nešťastný Montesine! O nešťastně raněný Durandarte! O neblahá Belermo! O zkormoucený Guadiano i vy nešťastné dcery Ruidery, jež v toku svém jevíte slze sličnýma očima vašima prolité!

Strýc a Sancho s velikou bedlivostí poslouchali slova D. Quijotova, jež pronášel, jakoby je s nesmírnou bolesti z vnitra svého bral. Prosili ho, aby jim řeči své vysvětlil a pověděl, co v tom pekelném jícnu spatřil. Pekelným jícnem to zovete? vytýkal jim D. Quijote; nenazývejte to tím jménem, ježto ho nezasluhuje, jak hned uvidíte. Žádal, aby mu dali něco jíst, poněvadž prý má převeliký hlad; dali se tedy do zásobárny svých vaků a sedíce všickni tři laskavě a družně pospolu jali se pohromadě obědvati a večeřeti. Když tlumok byli odnesli, vece D. Quijote de la Mancha: Nevstávejte nikdo, děti, a poslouchejte pěkně.