Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá první

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá	Kapitola dvacátá první	Kapitola dvacátá druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá první
Podtitulek:	Pokračuje se o svatbě Camachově i o jiných utěšených příhodách.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 123–127. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Když D. Quijote a Sancho bavili se rozmluvou, v předešlé kapitole uvedenou, povstal veliký křik a povyk. Původem a příčinou jeho byli onino jezdci na klisnách, kteří u velikém úprku a klusu šli uvítat snoubencův, jižto obklopeni jsouce tisícerými hudebními nástroji a výjevy přibližovali se s farářem v čele a s celým příbuzenstvem obou stran i s některým čelnějším lidem vůkolních sídel vesměs svátečně oděným. Sancho spatřiv nevěstu zvolal: Na moutě milou, ta není ustrojena po vesnicku alebrž jako nějaká vrchnost z paláců. Nedám za to nic, není-li ten šperk na krku z dobrých koralů a zelený Cuencský živůtek z nejtěžšího aksamitu, a lemování, které bývá z proužce bílého plátna, jest, na mou věru, z atlasu. Podívejme se na ty ruce ozdobené achátovými kroužky; ať nelhu, nejsou-li to zlaté a víc než zlaté prsteny! A ta hedvábná látka je bílými perlami jako poseta, tak že každá z nich má cenu jako oko v hlavě! O čubka, jaké to má vlasy, nejsou-li falešné, neviděl jsem nikdy ani delších ani rusejších, co živ jsem. Proti její vážnosti a jejímu zrůstu nelze nejmenšího namítat, tak že bys ji přirovnati mohl k pohyblivé palmě ověšené šošolci datlovými, tak připadají mi šperky na krku a ve vlasech visící! Přísahám, že jest to znamenité děvče, a že může dostati se písčinami flanderskými!

D. Quijote se smál slyše nemotorné řeči Sancha Panzy; zdálo se mu, že mimo seňoru Dulcinei del Toboso nikdy neviděl sličnější ženštiny. Spanilá Quiterie byla trochu bledá, a musela tak být nepokojnou nocí, jižto vždy nevěsty mívají chystajíce se k příštímu dni vdavek svých.

Snoubenci ubírali se k výstupku na jedné straně louky zřízenému, koberci a letorostmi ozdobenému, kde se mělo zasnoubení díti, a odkud zírati mohli na tance a představení. Dříve než k místu přišli, slyšeli za sebou hlasité volání a slova:

Počkejte trochu, lidé nepředložení a kvapní! Při tom hlasitém volání všickni se ohlídli a spatřili, že pochází od člověka na pohled v černé, ohnivým karmasínem pošité roucho oděného. Na hlavě měl, jak hned viděti bylo, pohřební cipříšový věnec a v ruce držel velikou hůl. Jak mile blížeji přišel, poznali v něm všickni statečného Basilia a překvapeni jsouce očekávali co jeho volání znamenati má, obávajíce se nějakých nemilých následků z příchodu jeho v takovémto okamžení.

Konečně dospěl unaven a udychtěn k místu a postaviv se před snoubence vrazil hůl na konci ocelovým hrotem opatřenou do země a bledý, očima na Quiterii upjatýma, hlasem třesoucím a chraptivým pravil: Víš dobře, nevděčná Quiterie, že podle svatého učení, k němuž se přiznáváme, pokud žiju já, nemůžeš vzíti si jiného muže; taktéž známo ti, kterak doufaje, že čas a pilnost moje zmnoží statky mé, nikdy jsem nepřestal šetřiti slušnosti tvé cti povinné; ty ale s očí pustivši všech ohledův, jimiž jsi dobrým úmyslům mým zavázána byla, pánem jmění mého učiniti hodláš někoho jiného, jehož bohatství mu slouží nejen ku štěstí ale i k nejblaženější budoucnosti. Aby jí tedy požíval svrchovanou měrou — ne že bych myslil, jakoby jí zasluhoval, nébrž že mu jí nebe uděliti chce — zruším sám nemožnost či nepřihodnost, anaž by mu překážeti mohla, a půjdu do světa. Ať žije bohatý Camacho dlouhá a šťastná léta s nevděčnou Quiterii! ať hyne chudý Basilio, jemuž chudoba překazila vzlet blaha a do hrobu jej uvrhla! To řka uchopil hůl v zemi zatknutou a nechav tam polovici vězeti, anaž sloužila za pochvu dýky v ní schované, i opřev konec rukověti podobný o zem a lehkým úsměchem a s pevným předsevzetím vrhl se na dýku, tak že v okamžení krvavá špice a půl ocelové čepele zády mu proběhla a nešťastník krví zbrocen a svou vlastní zbraní probodnut na zemi natažen ležel.

Ihned přiběhli mu přátelé na pomoc bolestně dojati jsouce kormoutlivou nehodou a neštěstím jeho. Zůstaviv Rocinanta přichvátal i D. Quijote přispět mu a vzav ho do náručí přesvědčoval se, zdali ducha vypustil. Chtěli mu dýku vytáhnout, ale přítomný farář byl toho mínění, aby se mu nevytahovala, pokud by se nevyzpovídal, poněvadž by v tomtéž okamžení, kdy by mu ji vytáhli, skonal. Basilio přišel opět trochu k sobě a pravil bolestným, sesláblým hlasem: Kdybys, ukrutná Quiterie, v tomto posledním, zápasném okamžiku dala mi snubnou ruku, domníval bych se, že odvážlivost moje dojde omluvení, poněvadž bych tím nabyl štěstí býti tvým. Farář slyše tato slova jeho radil mu, aby spíše pamatoval na spasení duše než na žádosti těla a prosil opravdově Pánaboha za odpuštění svých hříchů a toho svého zoufalého předsevzetí. Na to odpověděl Basilio, že nijakým způsobem dříve zpovídati se nebude, než mu Quiterie ruku k zasnoubení podá; jediné ten vděk že obměkčí vůli jeho a poskytne mu síly k zpovědi. Slyše D. Quijote prosbu raněného hlásal, že Basilio žádá za věc velmi spravedlivou, důvodnou a velmi snadnou, a že pan Camacho stejné cti účasten bude, dostane-li seňoru Quiterii ovdovělou po statečném Basiliovi, jako by ji obdržel z rukou otcových. Tu že není ničeho zapotřebí než slova Ano, jež nemá jiného účinku kromě že se vyřkne, poněvadž svatebním ložem toho sňatku bude pohřeb.

To vše poslouchal Camacho s podivením a úžasem nevěda co činiti, co mluviti; a však hlasy přátel Basiliových tak naléhavě žádaly za svolení jeho, by mu Quiterie ruku k sňatku podala, aby duše jeho zmařena nebyla jdoucí se zoufalství z tohoto světa, že jej přiměly, ano přinutily říci, aby mu ji Quiterie, chce-li, dala, on že jest s tím spokojen, ježto jest to pouze okamžitý odklad k dosažení tužeb jeho. Najednou sypali se všickni na Quiterii, jedni prosbami, druzi slzami, jiní mocnými důvody ji přemlouvajíce, aby dala ruku ubohému Basiliovi. Ona ale, tvrdší než kámen a němější než socha, vypadala jakoby neuměla, nemohla a nechtěla ani slovem odpověděti, a byla by i neodpověděla, kdyby ji farář byl nenabádal, aby se rychle rozhodla, poněvadž Basilio má duši už na jazyku a nepřipouští čekání na váhavé rozhodnutí.

Zatím sličná Quiterie slova neodpovídajíc, na oko vyděšena, smutna a dojata přiblížila se k Basiliovi, jenž oči měl v sloupu, dech krátký a rychlý šepotaje jméno Quiterie, na pohled jako by chtěl umřiti po pohansku a ne po křesťansku. Quiterie konečně přišedši padla na kolena a žádala ruku jeho ne slovy alebrž pokyny. Basilio otevřev oči zíraje na ni bedlivě dí: O Quiterie, anaž teprv se obměkčuješ, když útrpnost tvoje má býti dýkou vraždící život můj; již nemám sil, abych snesl blaženost, kterou mi připravuješ volíc si mě za svého, aniž abych zapudil bolest, anaž kvapem zastírá mi oči hrůzným stínem smrti! Prosím tě, osudná hvězdo, za to, aby ruka, za kterou mne žádáš a kterou mi podáváš, nebyla pouhým povděkem ani novým klamem, alebrž bys vyznala a vyřkla, že mi ji jako řádnému ženichu svému nabízíš a dáváš, aniž bys násilí činila vůli své; neboť byloby nerozumné v takovémto okamžiku, jako jest nynější, klamati mě a užívati přetvářek přede mnou, jenžto jsem tak upřímně jednal s tebou.

Mezi touto řečí přicházeli na něho takové mdloby, že všickni přítomní se domnívali, jakoby každá ta závrať již již odníti mu měla duši. Quiterie zcela počestně a stydlivě uchopivši svou pravicí ruku Basiliovu řekla: Žádná moc nemá dosti síly, aby vůli mou odvrátila; a proto z úplně dobré vůle své dávám ti ruku jako oprávněná nevěsta a přijímám tvoji, jenž mi ji po dáváš ze svobodného rozhodnutí, aniž by ti mysl mátlo neb překáželo neštěstí, do něhož tě přenáhlený čin uvalil.

Ano, odpověděl Basilio, dávám ti ji bez porušení a zatmění mysli své, alebrž s jasným vědomím, jehož mi nebe uděliti ráčilo, a proto se ti nabízím a dávám za tvého manžela. A já tobě za manželku, odvětila Quiterie, ať si žiješ dlouhá léta, ať si z rukou mých položí tě do hrobu!

Na tak velkou ránu, vece tu Sancho, mnoho mi ten hoch mluví; měli by ho k tomu přiměti, aby těch milostných řečí nechal a pomýšlel na svou duši, kterou má, řekl bych, spíše na jazyku než za zuby.

Basilio i Quiterie drželi se za ruce, a farář dojat i slze dal jim požehnání modle se k Bohu, aby dal lehké odpočinutí ženichovi. Ten ale, jak mile dostal požehnání hbitě a mrštně vzchopil se na nohy a s tváří zdravou vytáhl ze sebe dýku, jíž tělo jeho za pochvu sloužilo. Všichni vůkolní byli plni podivu a někteří z nich jsouce sprostnější a překvapenější dali se hlasitě do křiku: Zázrak! Zázrak! Nikoli zázrak, zázrak, odvětil Basilio, alebrž umělost, umělost! Farář zaražen a celý bez zebe přiběhl, oběma rukama ohledal ránu a shledal, že dýka neprojela masem a žebry Basiliovými, alebrž železnou rourou, jižto na patřícím místě měl připravenu a jak se potom ukázalo, krví tak připravenou, že se nesedla, naplněnu. Zkrátka, farář a Camacho se všemi přítomnými viděli se býti podvedenými a ousměškem učiněnými. Nevěsta neprozrazovala, že by ji ta chvíle mrzela, ano slyšíc, že takovéto zasnoubení jsouc podvodné nemělo by míti platnosti, pravila, že se k němu znova hlásí, tak že všickni z toho soudili, jakoby se věc tak byla děla s dorozuměním a vědomím obou, z čehož Camacho a zmužilí přívrženci jeho tak se rozhoršili, že ihned pomstiti se chtěli a vytasivše mnoho mečů na Basilia se hnali. K jeho prospěchu ale v tomtéž okamžiku tasilo i mnoho jiných a přede všemi vystoupil D. Quijote na koni a s kopím v ruce, jenž kryt jsa štítem svým zjednal si místa přede ostatními. Sancho, jehož takové výstupky nikdy netěšily ani nebavily, uschoval se za hrnce, z nichž čerpal svou výbornou pěnu, ježto se mu to místo posvátným býti vidělo, které ode všech v úctě chováno býti má.

D. Quijote volal mocným hlasem: Ustaňte, pánové, ustaňte! nesluší se pomstu hledati za urážky, které nám láska způsobuje; uvažte, že láska a válka jsou tatáž věc, a jako ve válce jest dovoleno a obyčejno užívati smělých prostředků a úskoků k přemožení nepřítele, tak při milostných sporech a předstihách dovoleny jsou lsti a podvádky k dosažení žádoucího cíle, pokud nejsou na ujmu a k necti milovaného předmětu. Quiterie byla Basiliovou a Basilio Quiteřin spravedlivým a příznivým ustanovením nebes. Camacho jest bohat a bude moci nalézti zalíbení své kdy a kde se mu zlíbí. Basilio má tu jedinou ovečku, a nikdo, buď si jakkoli mocný, nemá mu ji odníti, poněvadž co Bůh spojil, člověk rozloučiti nemůže, a kdo by se o to pokusil, musí dříve zkusiti trochu kopí tohoto. A při tom máchnul jím tak mocně a obratně, že všem, kteří ho neznali, strachu nahnal. Lhostejnost Quiterie tak hluboce vnikla do mysli Camachovy, že ji okamžitě pustil z hlavy, a přemlouvání farářovo tak u něho našlo místa, že se stal povážlivým a rozumným, čímž i ztišil a uchlácholil přívržence své. K jeho pokynutí zastrčili meče dávajíce vinu spíše lehkovážnosti Quiterie než úskočnosti Basiliově. Camacho nahlídl, milovala-li Quiterie Basilia jsouc svobodna, že by ho i ráda měla jsouci vdána, i že mu děkovati jest Bohu spíše za to, že mu ji odňal, nežli že mu ji dal. Když tedy Camacho a družina jeho útěchy a poklidu nabyli, ukrotili se přívrženci Basiliovi, a bohatý Camacho, aby ukázal, že ho ten žert nemrzí a že si ho za dost málo nevšímá, přál si, by radovánky šly před se, jakoby on skutečně se byl oženil. Avšak ani Basilio ani Quiterie a strana její nechtěli zůstati přítomni, a tudíž odebrali se do vsi Basiliovy, ježto lidé chudí, jsou-li cnostní a správní, tak dobře nacházejí družiny, pocty a podpory, jako boháči svých pochlebníků a nohsledů. D. Quijota pozvali s sebou majíce jej za muže statečného a srdečného. Jediné Sanchovi bylo těžko okolo srdce, když viděl, že nemůže vyčkati skvostných jídel a radovánek Camachových, ježto až do noci trvaly. Smuten a zarmoucen následoval tedy za svým pánem, jenž se společností Basiliovou odcházel, a nechal za sebou ty egyptské hrnce, ačkoli je měl na srdci, jemuž polosněděná a uložená pěna, již v kotli s sebou nesl, představovala slávu a hojnost zmařeného štěstí. Tak tedy ubíral se truchliv a zamyšlen, ač bez hladu, aniž by se na šedouše posadil, za stopou Rocinantovou.