Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola devatenáctá	Kapitola dvacátá	Kapitola dvacátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá
Podtitulek:	Vypravuje se v ní o svatbě Camacha Boháče a o osudech Basilia Chudáka.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 116–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Sotva jasná záře ustoupila, aby skvoucí Fébus záhřivem svých vroucích paprslků osušil průzračné perle zlaté kštice její, střásl D. Quijote otrlost s údů svých a vzchopiv se volal zbrojnoše svého Sancha, jenž posud chrápal. Vida to D. Quijote dříve než ho zbudil vece: O ty přešťastný nade všecky na pláni zemské živoucí tvore! Nemaje závistníků a nezáviděje nikomu spíš s duší klidnou nejsa stíhán od kouzedlníků aniž lekán kouzly! Spi, dím opět a řeknu to stokráte, aniž by k ustavičnému bdění nutila horoucnost k tvé dámě, aniž by tě znepokojovaly starosti, že platiti máš povinných dluhů, a co ti činiti jest, abys zejtra najedl se ty a tvoje skrovná ubohá rodina. Ani ctižádost neruší poklid tvůj, ani marná okázalost světská tě nehněte, tak že hranice žádostí tvých nesáhají dále než péče o tvého osla, neboť starost o tvou osobu spočívá na bedrách mých, jsoucí těhou a břemenem, jež příroda a mrav uložily pánu. Sluha spí a pán bdí přemítaje o tom, jak by jej vyživil, jak by mu přilepšil a odměnil se za prokázané služby. Viděti jak slunce rudou barvou se zastírá neposkytujíc zemi vítané rosy, nezarmucuje sluhu alebrž pána, jenž v čas neúrody a hladu živiti má toho, jenž mu za úrody a hojnosti sloužil!

Na to vše Sancho neodpovídal, poněvadž spal a byl by se neprobudil, kdyby jej D. Quijote špicí svého kopí k sobě byl nepřivedl. Konečně se rozespalý a otrlý probudil i ohlížeje se na vše strany pravil: Od toho oblouku, nemýlím-li, přichází výpar a zápach pochodící spíše ze škvařené slaniny než z kmínu a thymianu; při svatbě, která se takovou vůní začíná, ať spásy nedojdu, musí být všeho štědře a hojně.

Z ticha, hltoune, odpověděl D. Quijote; pojď honem, půjdeme se podívat na ty oddavky, abychom viděli, co dělá opovržený Basilio.

Ať si dělá co dělá, vece na to Sancho; kdyby nebyl chudý, vzal by si Quiterii; nemíti ani vindry a chtít se oženit tak s vysoka! Na mou věru, pane, já mám za to, že chudý má se spokojiti s tím, co se mu namane, a nemá chtít hromadu pamlsků. Založil bych se svou rukou, že by Camacho Basilia do realů zahrabal, a je-li tomu tak, jakož být musí, byla by Quiterie hodný blázen, aby zamítla nádheru a šperk, který jí asi Camacho už dal a dáti může, i aby vzala za to metání hrálí a šermování Basilia. Za to nejlepší metnutí a za nejvkusnější švih kordem nedají ani čtvrtku vína v hospodě. Obratnosti a půvaby, které nejsou na prodej, ať si nechá pán z Nemánic; připadnou li ale takové schopnosti někomu, kdo má peníze, pak je to život podlé mé chuti. Na dobrém základě může se postaviti pěkný dům, a nejlepším základem a podstavkem jsou peníze.

Jako že Bůh jest, Sancho, zvolal při těch slovích D. Quijote, přestaň s tou řečí! Kdyby tě, myslím si, nechali při tom, do čeho se přes tu chvíli pouštíš, nezbylo by ti času ani k jídlu ani k spaní, poněvadž bys jej celý prožvatlal.

Dobře-li se Vaše Mst pamatuje, odpověděl Sancho, zpomněl byste si na články naší úmluvy, dříve než jsme posledně z domova odešli. Jeden z těch článků byl, že mě máte nechat mluvit, co bych chtěl, pokud by to nebylo proti bližnímu aneb proti důstojnosti Vaší Msti, a nyní právě zdá se mi, že jsem se nezavinil proti tomu článku.

Nepamatuji se, Sancho, na ten článek, odtušil D. Quijote; a dejme tomu, že tak jest, chci, abys mlčel a šel, poněvadž nástroje, které jsme u večer slyšeli, opět počínají údolí rozveselovati a sňatek nepochybně slaviti se bude za ranního chladu a nikoli za pozdějšího vedra.

Sancho učinil, co mu pán velel, a když Rocinanta osedlal i na šedouše pochvu hodil, přišli krokem pomalu jedouce k oblouku. První předmět, jenž se Sanchovi vyskytl před očima, byl celý vůl na jilmovém rožni napíchnutý, a na ohništi, kde se péci měl, hořel notný kopec dříví; šest hrnců zhotovených dle jiné formy než obyčejné hrnce, poněvadž to bylo šest kotlů, každý v objemu pro hromadu masa, stálo okolo hranice. V nich leželi a pohrouženi byli celí skopci, tak že jich vidět nebylo, jakoby to byli hřivnáči. Ztažení zajíci a opařená drůbež, majíce být v hrncích pohřbeny, visely na stromích, aby vzduchem zůstaly čerstvý; Sancho sčítal přes šedesát vinných měchů, každý víc než na padesát mázů, vesměs plných nejdražšího na pohled vína. Byly tu i kupy nejbělejšího chleba, jak se hromady obilí na sýpkách dělají; sýry, na způsob cihel srovnané, tvořily zeď a dva kotle na olej, větší než barvířské, sloužily k smažení moučného pečiva, jež dvěma velkýma lopatama po usmažení bylo loveno a do dvou jiných nádob s připraveným medem na blízku stojících házeno. Kuchařů a kuchařek bylo okolo padesáti, vesměs čistých, pilných a veselých. Ve velikém břiše vola bylo dvanáct křehoučkých a malých podsvinčat, jež zašita jsouce měla masu dát chuti a jemnosti. Koření všeho druhu, zdálo se, nebylo koupeno na libry, alebrž na centy, otevřeno jsouc ve veliké truhle. Slovem, příprava k svatbě byla veská ale tak hojná, že by stačila k nasyceni celé armády.

Na to na vše zíval Sancho a všemu tomu se divil. Nejvíce ho vábily a žádost jeho vzbudily ty hrnce, z nichž by s největší chutí rád byl dostal nějaký kousek; pak choutku jeho dráždily měchy s vínem a konečně ty smaženiny z pánve, možno-li tak hrozné kotle nazvati pánvemi. Nemoha to déle snésti a nevěda co jiného činiti přiblížil se k jednomu z těch pilných kuchařů a žádal ho zdvořilými a hladovými slovy, aby mu dovolil smočiti kus chleba v jednom z těch hrnců. Na to odpověděl kuchař: Dnes, příteli, není den, aby hlad nad někým měl své právo; díky za to bohatému Camachovi; jděte a podívejte se, je-li tu někde nějaká vařečka, a vylovte si jednu aneb dvě slepice, nechť vám slouží ku zdraví.

Nevidím žádnou vařečku, řekl Sancho.

Počkejte, vece kuchař; na mou duchu, nesmíte být tak ostýchavý a nejapný! a to řka přistoupil k jednomu z těch hrnců i spustiv do něho pánev nabral tři slepice a dvě husy řka Sanchovi: Jezte, příteli, nasnídejte se zatím té pěny než přijde čas k obědu.

Nemám ji kam dát, stěžoval si Sancho.

Tedy ji vemte i s pánví, řekl kuchař; Camachovo bohatství a jeho radost k tomu ještě vystačí.

Mezitím, co se to přihodilo Sanchovi, díval se D. Quijote, kterak do oblouku vstupuje asi dvanáct vesničanů na dvanácti velmi pěkných klisnách s velmi bohatým a vkusným řemením, s mnohými rolničkami na prsou. Všichni byli dle veselí a slavnosti oděni a v pěkném pořádku projížděli se po louce při hlučném výskání a volání: Sláva Camachovi a Quiterii! Ontě tak bohatý jak ona spanilá a nejsličnější na světě!

Slyše to D. Quijote myslil si: Patrně že neviděli mou Dulcinei del Toboso, neboť kdyby ji bývali viděli, nebyli by hned tak pohotovu s vychvalováním své Quiterie. Za malou chvíli na to jaly se rozličnými stranami z oblouku jeviti mnohé a různé skupiny tanečníků, mezi nimiž byla jedna šermová asi o dvacíti čtyřech jonácích statečného a ohnivého pohledu, vesměs oděných do tenkého a běloučkého plátna s pestrými po vesku šátky z jemného hedvábí. Vůdce jejich, švarného to jinocha, tázal se jeden z jízdných, zdali se nikdo z tanečníků neporanil. Až posud, Bohu díky, nikdo, jsme všickni zdrávi, odpověděl tázaný, a na to začal se s ostatními soudruhy otáčeti s takovou cvičeností, že se D. Quijotovi, ač mnoho takových tanců viděl, žádný tak nelíbil jako tento. Stejnou měrou líbila se mu jiná přicházející družina sličných děvčat tak mladistvých, že žádná nebyla pod čtrnáct ani přes osmnáct let. Všechny měly na sobě zelená roucha, vlasy dílem vpleteny, dílem spuštěny a vesměs tak rusé, že se o závod měřiti mohly s kšticí slunce, s pletněmi z jasminu, růží, armarantu a lilku. V čele jich stáli ctihodný kmet a letitá matrona, oba ale lehčeji a obratněji kráčejíce než léta jejich slibovala. Hrály jim zámořské dudy, při čemž tváří a očima jevili počestnost a nohama pružnost, zdajíce se nejlepšími tanečníky na světě býti.

Za nimi vystoupila jiná, umělá skupina těch, jimž se řečníci říká. Bylo to osm Vil na dva sbory rozdělených; jeden sbor vedl bůh Cupido a druhý Bohatství. Onen opatřen byl křídloma, lukem, střelami i lučištěm; tyto oděny byly v bohatá a rozmanitá roucha ze zlata a hedvábí. Vily za Milkem krájející měly na ramenou bílé pergamenové listy a na nich velikými písmeny napsáno své jméno. První nazývala se Básnimila, druhá Moudrost, třetí Rodoslava, čtvrtá Statečnost. Podobným způsobem naznačeny byly družice za Bohatstvím kráčející. První slula Štědrost, druhá Odměna, třetí Pokladoliba, čtvrtá Držemíra. Před těmi všemi vezena byla dřevěná tvrz od čtyř divochů cele oděných břečťanem a zeleným konopím tak přirozeně, že se Sancho bez mála bál. Na přední straně tvrze i na všech ostatních byl nápis: Tvrz Opatrnosti. Čtyři cvičení hudci na tamburinu a flétnu jim hráli.

Milek začal tanec a zatočiv se dvakrát kolem zdvihl oči, napjal luk na jedno děvče, jež se objevilo na slemeni tvrze, a jal se zpívati:

Bůh jsem, jemuž vše se koří
Ve vzduchu a na zemi,
Moc mám na bouřlivém moři
Jako mezi slujemi,
Propasti kde hrůzu tvoří.

Ničeho se nestrachuji,
Vše, co chci, hned zařizuji,
Byť se zdálo nemožným;
A co možným býti vím,
Velím, činím, strojím, kaji.

Verš byl skončen, Milek pustil do výšky na tvrz střelu a odstoupil na své místo. Na to přišlo Bohatství a zatančilo dvakrát; tamburiny umlkly a Bohatství předneslo:

Nad Milka jsem mohutnější,
Sámtě bůh ten ke mně zří,
že jsem rodem šlechetnější;
Zem, hle, v nebe přetvoří
Moc má větší, vznešenější.

Bohatství jsem, jímžto marně
Mnohý působit chce zdárně;
Beze mne pak šťastně žít,
Za zázrak se musí mít,
Tobě však chci sloužit švarně.

Bohatství odešlo a předstoupila Básnimila, dvakráte zatančila a obrátivši oči k dívce na tvrzi vece:

Plody ducha půvabnými,
Vážně, sladce, unyle
V tisíc znělek uvitými
Mluví, děvče spanilé,
Poesie s city Tvými.

Vábí-li Tě snaha moje,
Zmnožím štěstí Tvého zdroje,
Že Ti budou závidět,
Zříce nadhvězdný Tvůj vzlet,
Všecky milé družky Tvoje.

Básnimila odebrala se stranou a z tlupy Bohatství vystoupila Štědrost i odbyvši tanec svůj pravila:

Jmenem Štědrosti mě zovou,
Jakož skyty na svůj zmar
Marnotratstvím zase slovou;
Žádný však neb skoupý dar
Naopak jest hrází novou.

Mám-li k Tobě s přízní státi,
Chci se marnotratnou zváti;
Ač to vada, ctná jest přec,
Neboť lásky jest to věc,
Mnohem víc než štědře dáti.

Takovým způsobem vystoupily a odešly všecky osoby těch dvou sborů; každá zatančila a přednesla své verše, některé uhlazené, jiné směšné; D. Quijote maje velkou paměť pamatoval si právě uvedené. Sbory se smíchaly tvoříce a rozpouštějíce spojené řady s ušlechtilým půvabem a pohybem, i kdykoli Milek ubíral se kol tvrze, metal nahoru své střely, Bohatství zas zlaté koule. Konečně když si potančily, vyndalo Bohatství veliký měšec, zhotovený z kožešiny velké románské kočky, jenž zdál se být pln peněz, a hodilo jej na tvrz. Ranou tou rozstouply se a spadly zdi zůstavivše dívku bez zástěny a obrany. Bohatství se svou družinou se přiblížilo a dadouc děvčeti těžký zlatý řetěz kolem krku strojilo se zmocniti se ho a učiniti je zajatcem. Vida to Milek se svými přívrženci tvářil se, jakoby je chtěl vysvoboditi, a celé to představení dělo se při zvuku tamburinů u tančení a závodovém křepčení. Divoši přiběhli a s velikou zručností jali se ozbrojovat a budovat tvrz, do níž dívka nově zavřena byla; a tak skončil se tanec s velikou spokojeností diváků.

D. Quijote tázal se jedné z Vil, kdo to vše zosnoval a zřídil, načež mu odpověděno, že pochází vše od jistého beneficiata ve vsi, jenž prý má velmi mnoho vtipu k takovým vynálezům.

Založil bych se, že ten jistý bakalář či beneficiat větším jest přítelem Camachovým než Basiliovým a že více kloní se k satyře než k nešporám; dobřeť do tance zapletl vlastnosti Basilia a bohatství Camacha. Sancho Panza slyše ta slova vece: Peníze jsou pánem světa; kdo jich nemá, po tom veta!

Věru, Sancho, pravil na to D. Quijote, mluvíš jako venkovan a ne jako jeden z těch, kteří „sláva“ volají tomu, kdo má na vrchu!

Nevím co jsem, odpověděl Sancho, to ale vím, že bych ze žádného hrnce Basiliova tak výborné pěny nenabral, jako jsem jí dostal z hrnců Camachových, a přitom ukazoval na pánev plnou hus a slepic. Na to jal se jednu jísti s velikou způsobností i chutí řka: Ani chlupu nedám za přednosti Basiliovy, neboť co kdo má, za to stojí, a zač kdo stojí, tolik má. Jsou dva rody na světě, jak moje babička říkala, a ty jsou: míti a nemíti; sama pak držela se míti. Za našich časů, pane můj, D. Quijote, hledá se více peněz nežli rozumu; osel zlatou pochvou pokrytý zdá se lepší býti než kůň osedlaný, a proto opětuju, že se držím Camacha, v jehož hrncích hojně jest pěny husí, kuří, zaječí a kraličí; v hrncích Basilia ale bude nahoře i dole pouhá voda.

Jsi se svou řečí u konce, Sancho? tázal se D. Quijote.

Musím být u konce, odpověděl Sancho, poněvadž vidím, že Vaše Mst se na ni mrzí, a kdyby toho nebylo, měl bych připravené práce na tři dni.

Dejžiž Bůh, Sancho, zvolal D. Quijote, abych tě viděl němého dříve než umru.

Podlé života, jaký vedeme, odvětil Sancho, budu, Vaše Msti, hrýzati do země dříve než umřete, a pak budu tak němý, že nepromluvím ani slova až do konce světa aneb aspoň do soudného dne.

Kdyby tomu i tak bylo, odpověděl D. Quijote, nikdy by tvoje mlčení nedospělo tam, kam došlo to, co jsi nažvatlal, žvatláš a žvatlati budeš za svého života; mimoto jest věci přirozenou, že dříve přijde konec života mého než tvého, a proto nikdy na to nepomýšlím, viděti tě němého, ani když piješ neb spíš, to mohu tvrditi.

Na mou věru, pane, dí zas Sancho, tomu kostrounu, t. j. smrti není co věřiti; pohlcuje rovněž tak jehně jako berana, a od našeho faráře jsem slyšel, že rovněž tak tluče na hrady králův, jak na nízké chýže chudých. Mát ta paní více moci než zdvořilosti, a také není vybíravá, lapajíc jak co přijde, a všeho druhu, všeho stáří, všech předností lidmi naplňujíc vak svůj. Je to kosec, jenž i při odpočinku nespí a každou dobu kosí a seče suché i zelené byliny i nezdá se, že žvýká, alebrž pohlcuje a dáví, co se mu vyskytne, maje hlad jako vlk nikdy nenasytný; a byť neměl břicha, prozrazuje vodnatelnost žízně po životě všech živoucích jako bys vypil číši čerstvé vody.

Dobře, Sancho, skočil mu na to D. Quijote do řeči, drž se a nepadni, neboť zajisté, co jsi řekl svým sprostým způsobem o smrti, mohl by každý dobrý kazatel přednést. Pravím ti, Sancho, kdybys měl tolik vzdělanosti, co máš přirozených darů, mohl bys vzít kazatelnu do ruky, chodit světem a pěkně kázat.

Kdo dobře žije, dobře káže, podotkl Sancho; jiného učení neznám.

Také ho nepotřebuješ, dokládal D. Quijote; nemohu ale nahlídnouti a pochopiti, je-li bázeň boží začátkem moudrosti, kterak tolik věděti můžeš, boje se více ještěrky než Pánaboha.

Suďte si, pane, o svém rytířství, horšil se Sancho, a nedávejte se do posuzování cizího strachu neb cizí statečnosti, neboť bojím se Pánaboha tak pokorně, jako všeliký lidský tvor; nechte mě, Vaše Msti, tu pěnu sníst, neboť vše ostatní jsou marné řeči, z nichž bude nám počet klásti na onom světě. Při těchto slovích jal se v nově na kotel útokem hnáti s takovou chutí, že vzbudil i chuť D. Quijotovu, jenž by bezpochyby mu byl pomohl, kdyby mu bylo nepřekáželo, o čem dlužno dále mluviti.