Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šedesátá první
Podtitulek: O tom, co se D. Quijotovi přihodilo, když do Barcelony přišel, a o jiných věcech, které více pravdy než rozumnosti do sebe mají.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 362–364. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Tři dni a tři noci pobyl D. Quijote u Roqua, a kdyby to tři sta let trvalo, měl by čemu pozornost věnovati a diviti se při jeho způsobu života. Zde se dočkali jitra, onde obědvali; jednou utíkali nevědouce před kým, po druhé čekali nevědouce na koho. Spali stojíce, přetrhli spánek a měnili místo za místo. Ustavičně rozestavovali výzvědy, poslouchaly hlasy hlídek, rozdmychovali zápalky pušek, ač jich měli málo, užívajíce veskrz samokřesův. Roque chodil dnem a nocí vzdálen svých stranami a místy, tak že věděti nemohli, kde se nachází, poněvadž četné tlupy, jichž náměstek Barcelonský na jeho bezživotí vysílal, vzbuzovaly v něm nepokoj a strach a on netroufal, si svěřiti se nikomu obávaje se svého vlastního lidu, aby ho buď nezabili aneb do rukou spravedlnosti nevydali; byl to život zajisté bídný a klopotný.

Konečně odebrali se Roque, D. Quijote a Sancho se šesti oděnci neobyčejnými cestami, vedlejšími a skrytými stezkami do Barcelony. Přišli k tratům města v noci před sv. Janem, Roque objal D. Quijota a Sancha, jemuž doručil slíbených posud ale před tím nedaných deset skudů, a zůstavil je s tisícerými dvornostmi, jež si na vzájem prokazovali. Roque se vrátil, D. Quijote očekával jitra na koni, jak byl, a netrvalo dlouho, když začal na výstupcích východu pozorovati svit jasné zoře, anaž občerstvovala lučiny a kvítka na místě obveselování sluchu. A však v tomtéž okamžení obveselován i sluch zvukem mnohých píšťalek a bubínků, cinkáním rolniček a cupotem dupotem jezdců, jižto z města přicházeti se zdáli. Zoře ustoupila slunci, jež s tváří štítu větší z hloubi horizontu zponenáhla vystupovalo. D. Quijote a Sancho ohlíželi se na všecky strany a spatřili moře, jež doposud nikdy byli neviděli; zdálo se jim být přenesmírně široké a rozsáhlé, mnohem více než jezera Ruiderská, jež v Manche vídali. Spatřili galeje u přímoří stojící, jež shodivše záclony objevily se v plnotě praporců a plachetek, třepetajících se v povětří, hladinu celujících a ve vodě šplouchajících. Na korábech ozývaly se klariny, trompety a píšťaly, jež na blízku i ve vzdálí naplňovaly vzduch líbeznými a válečnými souzvuky. Začaly se pohybovati a na klidné hladině jakousi potýčku prováděti shodujíce se tímže asi způsobem s nesčíslnými jezdci, jižto z města na pěkných koních a v nádherných oděvích vyjížděli. Vojínové na galejích vypalovali nesčíslných ran z děl, jimž odpovídaly posádky na hradbách a v tvrzích města, hrubá střelba děsným hukotem prorážela vzduch a děla z palub galejí rány opětovala. Moře bylo čilé, země veselá, vzduch čistý, toliko dělový dým chvílemi jej kalil, a zdálo se, jakoby najednou veškeré obyvatelstvo naplnilo se veselím ze sebe je vydávajíc. Sancho nemohl si toliko představiti, odkud se béře tolik nohou k pohybování těch trupů.

V tom přihnali se s křikem, válečným rykem a výskáním cválajíce nádherně odění jezdci k místu, kde D. Quijote pln podivu a děsu stál. Jeden z nich, jenž od Roqua návěští byl dostal, oslovil D. Quijota: Vítej nám v městě zrcadlo, majak, hvězda, severnice veškerého dobrodružného rytířstva, co ho v širošírém kruhu se nachází! Vítej nám statečný D. Quijote de la Mancha, ne onen nepravý, onen smyšlený, ne onen podvržený, jehož nám nedávno v nepravdivých historiích představili, alebrž onen skutečný, pravý a věrný, jehož nám popsal Cide Hamete Benengeli, květ dějepiscův! D. Quijote neodpovídal ni slovem a rytíři nečekajíce na odpověď proháněli se semotamo s ostatní družinou svou tvořící takřka pohyblivý kruh kolem D. Quijota, jenž obrátiv se k Sanchovi vece: Ti nás dobře znají, a založil bych se, že čtli naše příběhy, ano i sepsání o nás nedávno po aragonsku vydané.

Rytíř, jenž D. Quijota byl oslovil, opět se k němu obrátil řka: Račte, pane D. Quijote, jíti s námi, jsme všickni Vašimi služebníky a velkými přátely Roqua Guinarta. Na to odpověděl D. Quijote: Rodí-li se zdvořilost ze zdvořilosti, jest, pane rytíři, zdvořilost Vaše dcerou aneb velmi blízkou příbuznou zdvořilosti velikého Roqua Guinarta. Veďte mne, kam se Vám líbí, nebudu míti jiné vůle kromě Vaší, dokonce zlíbí-li se Vám vzít ji do své služby. Slovy neméně zdvořilými odvětil mu rytíř a vzavše ho do prostředka při zvuku píšťal a bubínků ubírali se do města. Když ale do brány vkročiti měl, potkalo ho zlé, od něhož všeliká nehoda pochází, potkali ho kluci, kteří jsou horší než zlé. Dva nejrozpustilejší a nejdrzejší z nich prodrali se celým zástupem a zdvihše jeden šedouši druhý Rocinantovi ocas podstrčili jim každému věchet bodláčí. Ubohá zvířata ucítila neobyčejný osten, přitiskla ocasy a nemilý dojem svůj tak zvýšila, že na vše strany vyhazujíce své pány na zem shodila. D. Quijote zahanben a rozkvašen ihned chvátal vzíti chochol zpod ocasu své škápě a Sancho svému šedouši. Průvodčí D. Quijotovi chtěli opovážlivost klukův potrestati, nebylo ale možno, ježto obklopeni byli tisícem jiných za nimi jdoucích. D. Quijote a Sancho opět si sedli a dostali se s tímtéž jásotem a hudením do domu vůdce svého. Dům ten byl veliký a nádherný, zkrátka jako dům bohatého šlechtice, a tam je chvíli necháme, poněvadž tomu chce Cide Hamete.