Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šedesátá
Podtitulek: O tom, co se D. Quijotovi cestou do Barcelony přihodilo.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 353–361.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Bylo svěží jitro prozrazujíc, že bude i svěží den, kterého D. Quijote opustil krčmu vyzvěděv dříve, kudy jde nejkratší cesta do Barcelony, aniž by třeba bylo o Zaragozu zavaditi; tak veliká byla touha jeho odhaliti lživost nového životopisce, jenž prý jej tak potupil. Stalo se však, že po celých šest dní ničeho se mu nepřihodilo, co by za zaznamenání stálo, až na konci té lhůty nedaleko silnice zastihla ho noc v husté doubravě aneb korčině, k čemuž zevrubnost Cida Hameta proti obyčeji při věcech jiných nehledí. Pan a sluha slezli se svých zvířat a Sancho, jenž toho dne svadčil upraviv se u paty stromu, ubíral se bez rozmýšlení do náručí spánku. D. Quijote ale, jemuž více dumání než hlad spáti nedalo, nemohl oči zamhouřiti, ba spíše bloudil a těkal svými myšlénkami po tisícerých místech. Tu zdálo se mu, že jest v sluji Montesinově, tu zas viděl Dulcinei vesničanku proměněnou skákati na oslici, tu mu zněla v uších slova Merlinova, anaž mu udávala výminky a výstrahy, jichž plniti a zachovávati bylo k odčarování Dulcinee. Bylo mu do zoufání, když uvažoval chladnost a nelaskavost Sancha zbrojnoše svého, jenžto, pokud věděl, dal si pouze pět ran, počet to nepoměrný a nepatrný z ohledu nesčíslných šlehů, které ještě scházely, a to vzbudilo v něm takovou zarmoucenost a mrzutost, že takto sám s sebou hovořil: Rozpoltil-li Alexandr Veliký mečem uzel řka, že rozpoltění jest tolik jako rozvázání, a nepřestal-li proto býti neobmezeným pánem celé Asie, tak a nic jinak může se nyní státi s odčarováním Dulcinee, kdybych vymrskal Sanchovi proti vůli jeho. Spočívá-li zajisté výminka toho prostředku v tom, aby Sancho dostal tři tisíce a tolik ran, což na tom, dá-li si je sám, aneb dá-li mu je někdo jiný; podstata věci jest ta, aby je dostal, ať si pocházejí od kohokoli.

S touto myslí přiblížil se k Sanchovi opatřiv se dříve uzdou Rocinantovou a upraviv ji tak, že ho mohl jí šlehati. Na to jal se rozepínati mu šle, ač se za to má, že měl jen jednu napřed, která držela podkolenice; sotva ale k dílu tomu přikročil, probudil se Sancho a úplně ze sna se probrav pravil: Kdo se mne to dotýká a rozepíná mě? — Já jsem to, odpověděl D. Quijote, přicházím té mrskat, Sancho, a snit s tebe povinnost, ku které jsi se zavázal. Dulcinea hyne, ty žiješ bez starosti a já umírám tužbou; svleč se tedy bezděky, ježto úmysl můj jest dát ti v této samotě dva tisíce ran.

Ty mi nedáte, odporoval Sancho; račte toho nechat, ne-li, Bůh mi svědek, že nás i hluchý uslyší. Rány, ku kterým jsem se zavázal, mají býti dobrovolné, nikoli násilné, a nyní nemám chuti mrskati se. Budiž dosti toho, že dávám Vaší Msti slovo zmrskati a sešlehati se, až k tomu chuť dostanu. — Nemohu to zůstaviti tvé zdvořilosti, Sancho, namítal D. Quijote, poněvadž jsi zatvrzelého srdce a, byť hrubý vesničák, přece lechtivého těla. A při tom pokoušel a namáhal se rozepnouti mu podkolenice.

Vida to Sancho vzchopil se a pustiv se do pána svého uchopil ho okolo pasu, podrazil mu nohy a povalil ho na zem ústy vzhůru. Na to opřel se mu pravým kolenem o prsa a rukama držel mu ruce, tak že ani hnouti se ani dýchati nemohl. D. Quijote se ozval: Jak, zrádce, proti svému pánu a proti přirozené vrchnosti se vzpíráš? Proti tomu se odvažuješ, jenž ti dává chléb svůj? — Nevyháním krále ni nedosazuju krále, odpověděl Sancho, alebrž pomáhám si jen jsa si pánem svým. Račte mi slíbit, že se tiše chovati budete a o tom mluvit přestanete, abych nyní se mrskal, pak Vám dám pokoj a svobodu; ne-li

Tedy zhyň tu, zradce,
Nepříteli doňy Sanchové!

D. Quijote mu to slíbil a zapřísahal se životem předmětu svých myšlének, že se chloupku na jeho rouchu nedotkne a že mu zůstavuje úplnou vůli a svobodu mrskati se, kdy se mu zlíbí. Sancho vstal a odešel hodný kus s toho místa; když ale opíral se o jiný strom, cítil, že se cosi dotýká jeho hlavy; zdvihl tedy ruce a namakal dvé lidských nohou v punčochách a střevících. Chvěje se strachem utekl se pod jiný strom a tam se stalo totéž; volal tedy na D. Quijota, aby mu ku pomoci přispěl. D. Quijote to učinil a tázal se ho, co se mu stalo a proč se bojí, načež Sancho odpověděl, že všecky ty stromy jsou plny nohou a stehen lidských. D. Quijote sem tam hmatal a uhodl ihned, co by to býti mohlo, načež Sanchovi pravil: Nemáš se čeho báti, poněvadž nohy a stehna, kterých jsi nevidomky nahmatal, patří zajisté některým zákeřníkům a loupežníkům na tyto stromy oběšeným; věsí je zajisté sem spravedlnost, když jich polapí, po dvacíti a po třicíti a z toho soudím, že jsme nedaleko Barcelony. Tak tomu i bylo, jak se domníval. Na úsvitě zdvihli oči a spatřili hrozny, jež na stromech z těch zbojnických těl tvořeny byly.

Zatím se úplné rozednilo a mrtví-li je poděsili, neméně užasli více než čtyřiceti živými loupežníky, kteří je z nenadání obklopili řkouce jim po katalonsku, aby se tiše chovali a zdrželi se, až přijde náčelník. D. Quijote byl opěšalý, kůň jeho bez uzdy, kopí o strom opřeno, slovem, byl beze vší obrany a tím uznal za dobré složiti ruce křížem, sklopiti hlavu a zachovati se k lepší době a příležitosti. Loupežníci začali drancovati šedouše a nenechali mu ničeho, co měl na sobě ve vaku a zavazadlech. Dobře hodilo se Sanchovi, že v opasku na těle měl skudy vévodovy a z domova vzaté, nic však méně byl by ho ten dobrý lid vyplel a prohledal až na to, co má mezi kůží a masem, kdyby v tu chvíli byl nepřišel náčelník, jenž se zdál míti asi třicet čtyři léta, muž silný, více než prostředního zrůstu, přísného pohledu a mórské pleti. Jel na mohútném oři, oděn byl v ocelový háv po boku maje čtyři pistole, jimž v této krajině samokřesy říkají. Viděl, že oděnci jeho — tak říkají těm, kteří se toho řemesla drží — právě odírají Sancha Panzu; poručil, aby toho nečinili; poslechli ho ihned a tím byl opasek zachráněn. Divil se vida o strom opřené kopí, štít na zemi, D. Quijota obrněna a zamyšlena, figuru truchlivější a těžkomyslnější, než ji truchlivost sama představovati může. Přistoupiv k němu vece: Netruchlete tak, dobrý člověče; nepadl jste zajisté do rukou krutého Osirisa, alebrž Robila Guinarta, jenž má více útrpnosti než přísnosti.

Zármutek můj nepochodí odtud, odpověděl D. Quijote, že jsem padl do tvých rukou, statečný Roquu, jehož pověsť nemá konce na zemi, alebrž truchlím pro svou neopatrnost, že mne bojovníci tvoji zastali bez osedlaného koně, ač dle řádu dobrodružného rytířstva, k němuž se přiznávám, povinen jsem ustavičnou bedlivostí jsa každou chvíli svou vlastní stráží. Věziž tedy, veliký Roquu, kdyby mne byli zastali na koni s oštěpem a se štítem, nebylo by jim hrubě snadno bývalo, zaskočiti mne, ježto jsem D. Quijote de la Mancha, týž, jehož skutků pln jest okrslek zemský.

Roque Guinart poznal hned, že choroba D. Quijotova více v bláznovství než v statečnosti jeho spočívá, i ač ho několikráte byl slyšel jmenovati, přece nikdy skutky jeho za pravdivé nepokládal a nemohl se nikdy na tom ustanoviti, že by takové vrtochy panovaly v lidském mozku. Těšil se tedy tomu převelice, že se s ním setkal, aby se z blízka přesvědčil o tom, o čem v povzdálí byl slyšel. Statečný rytíři, promluvil tedy k němu, nehoršete se a nepokládejte osud, v němž se nacházíte, za nešťastný; může zajisté být, že tímto poklesnutím Váš křivolaký život se narovná, ježto nebe podivnými a nikdy nevídanými oklikami, na něž lidé ani nemyslili, pozdvihuje skleslých a obohacuje chudých.

D. Quijote chtěl mu právě děkovati, anto za sebou zaslechli šumot, jakoby dusot koní. Nebyl to však než jediný kůň, na němž cvalem uháněl mladík na pohled asi dvacítiletý, oděn v zelený damašek se zlatým premováním, v podkolenicích a v kabátci po vesku, s kloboukem po valonsku přehnutým, v těsných a lesklých botách, s ostruhami, se zlacenou dýkou a zlaceným mečem, s malou ručnicí v hrsti a s dvěma pistolemi po boku. Při šumotu obrátil se Roque a spatřil tu sličnou postavu, anaž přiblíživši se k němu pravila: Přišla jsem tě vyhledat, statečný Roquu, abych u tebe, ne-li pomoci, tedy aspoň ulehčení v svém neštěstí našla. Abys ale nebyl dlouho v nejistotě, ježto pozoruju, že jsi mne nepoznal, řeknu ti, kdo jsem. Jsem Klaudie Jeronyma, dcera Šimona Forta, tvého důvěrného přítele a úhlavního protivníka Clanquela Torrellasa, jenž jest i nepřítelem tvým stoje při straně tobě odpůrné. Známo ti, že týž Torrellas má syna, jenž D. Vincente Torrellas se zove, aneb aspoň méně než před dvěma hodinami se tak nazýval. Ten tedy, abych zkrátila vypravování svého neštěstí, v čem mi ublížil, krátkými slovy ti povím. Spatřil mne, zamiloval si mne; vyslechla jsem ho, oblíbila jsem si ho bez vědomí otcova, ježto není ženštiny sebe soukromnější, sebe počestnější, anaž by nenašla příležitosti vykonati a naplniti ohnivých tužeb svých. Zkrátka, slíbil mi pojmouti mne za manželku, já mu dala slovo, že budu jeho, aniž bychom skutkem dostali se dále. Včera zvěděla jsem, že nepamětliv závazku svého, zasnoubil se s jinou a dnešního rána šel se dát s ní oddat. Návěští to zbavilo mne smyslů a přesahovalo trpělivost mou, i poněvadž otec můj nebyl doma, bylo mi lze přestrojiti se, jak vidíš, načež zrychlivši krok zastihla jsem na tomto koni D. Vincenta asi míli cesty odtud. Nepouštějíc se do kvílení a nechtíc slyšeti omlouvání vystřelila jsem na něho z této ručnice a mimo to z těchto dvou pistolí; jak se domnívám, vrazila jsem mu aspoň dvě koule do těla proklestivši své cti cestu, načež zbrodila jsem se krví jeho. Tam jsem jej nechala v rukou služebnictva, jež se neodvažovalo aneb nemohlo hájiti ho. Přicházím tě vyhledat, abys mne dopravil do Francie, kde mám příbuzné, u nichž se zdržovati budu; zároveň přicházím tě prosit, abys chránil otce mého, by se četní přívrženci D. Vincenta neosmělili krví se na něm pomstiti.

Roque divě se spanilosti, srdnatosti, zevnější úpravě a příběhu sličné Klaudie pravil: Pojďte, seňoro, půjdeme se podívat, je-li nepřítel Váš mrtev, a potom uhlídáme, čeho zapotřebí. D. Quijote vyslyšev bedlivě vypravování Klaudie a odpověď Roqua Guinarta vece: Není třeba, aby si někdo bral práci hájením té seňory, beru je na sebe. Dejte mi koně a zbraň mou a počkejte zde na mne; půjdu onoho rytíře vyhledat a živého neb mrtvého přinutím jej vyplniti slib takové sličnosti daný. — Nikdo o tom nepochybuj, prohodil Sancho, máť zajisté pán můj šťastnou ruku ve věcech manželských, a je tomu několik dní, co přinutil jednoho, který taktéž zrušil slovo dívce dané, a kdyby kouzedlníci, jižto pána mého stíhají, byli neproměnili skutečnou jeho postavu v osobu sluhy, byla by dívka od té chvíle přestala býti děvčetem.

Roque všímaje si v mysli více osudu sličné Klaudie než slov pánových a sluhových pustil je mimo sebe a poručil oděncům svým, aby vrátili Sanchovi vše, co s osla byli vzali, zároveň přikázal jim, aby odebrali se zpět v ono místo, kde minulé noci se nacházeli, načež ihned cvalem odejel s Klaudií vyhledat raněného neb mrtvého D. Vincenta. Přišli k místu, kde se Klaudie s ním byla setkala, nezastali tam ale než čerstvě prolitou krev; a však obracejíce zrákův na vše strany spatřili na temeni jakéhosi návrší něco lidí, z čehož soudili, aniž by se mýlili, že to jistě bude D. Vincente, jehož sluhové živého neb mrtvého odnesli, aby ho obvázali aneb zahrabali. Uháněli ostře, by jich dostihli, a poněvadž ti ubírali se zvolna, snadně to vyřídili. D. Vincenta zastali v náručí služebníků svých, jichž slabým a jektavým hlasem žádal, aby nechali ho na tom místě skonati, poněvadž bolest z ran nedovoluje mu dále se ubírati. Klaudie a Roque slezli s koní a přistoupili k němu. Sluhové se lekli přítomnosti Roquovy a Klaudie trnula při pohledu na D. Vincenta, a tak polou dojata, polou rozhněvána přistoupila k němu i berouc ho za ruku pravila: Kdybys mi byl dal tuto ruku dle úmluvy naší, nikdy by k tomuto okamžiku bylo nedošlo. Raněný šlechtic otevřel oči takměř už zamčené, poznal Klaudii a pravil: Dobře vím, sličná a oklamaná seňoro, že tys mi způsobila smrt, trest to nezasloužený a nepodstatný za mé tužby, jimiž jakož i jednáním svým nikdy jsem tě nechtěl a nemohl uraziti. — Tedy není pravda, tázala se Klaudie, že jsi dnešního jitra šel zasnoubit se s Leonorou, dcerou bohatého Balvastra? — Zajisté nešel jsem, odpověděl D. Vincente; na neštěstí mé došla tebe ta pověsť, abys ze žárlivosti odňala mi život, že ale zůstavuju jej v tvých rukou, v tvém objetí, pokládám osud svůj za šťastný. Abych pak ubezpečil tě pravdou toho, vezmi ruku mou, a přijmiž mě, líbí-li se ti, za svého manžela; jiného a většího zdostučinění nemohu ti dáti za ublížení, jež se ti dle domnění tvého stalo.

Klaudie uchopila ho za ruku a při tom sevřelo se jí srdce tak, že na zkrvácená prsa D. Vincenta bez sebe sklesla a jeho smrtelná hrůza se zmocnila. Roque žasnutím nevěděl, co činiti. Sluhové běželi hledat vodu, aby jim obličej postříkali, a nalezše ji celé je zkropili. Klaudie se zpamatovala, ne ale D. Vincente, ze smrtelného zápasu; život jeho zajisté byl dovršen. Spatřivši to Klaudie a dojata jsouc, že snoubenec její více nežije, naplnila vzduch štkáním, rozčeřila nebe kvílením, rozervala si vlasy do větrů je pouštějíc, rozryla si obličej vlastníma rukama prozrazujíc bolest a žal, jichž si při zarmouceném srdci jen pomysliti lze. O krutá a nepředložená ženštino! volala; kterak lehce dala jsi se pohnouti k vykonání tak zlého úmyslu! O zuřivá moci žárlivosti! k jakým zoufalým koncům přivádíš těch, kteří ti v prsou svých místa dávají! O snoubenče můj, jehož nešťastný osud, proto že jsi náležel mně, z lože manželského přivedl do hrobu. Takové a smutné bylo kvílení Klaudino, že Roquovi slzy do očí vstoupily, jichž prolévati nikdy nezvykly. Sluhové plakali, Klaudie přes tu chvíli padala do mdlob a celý okrslek ten vyhlížel jako luh zármutku a jeviště utrpení.

Konečně přikázal Roque Guinart sluhům D. Vincentovým, aby odnesli tělo jeho do bydliště otcova, jež na blízku se nacházelo, aby zemřelého pohřbili. Klaudie pravila Roquovi, že hodlá jíti do kláštera, kde má strýni abatyši, a tam že zamýšlí skončiti život svůj provázena jsouc lepším a délevěkým ženichem. Roque schvaloval její dobrý úmysl i nabídl se, že ji doprovodí, kam se jí zlíbí, a že hájiti bude otce jejího proti příbuzným D. Vincenta i proti celému světu, kdyby mu ubližovati chtěli. Klaudie nijakým způsobem průvodu jeho přijmouti nechtěla a poděkovavši za nabídnutí co nejvřeleji rozloučila se s ním plačíc. Sluhové D. Vincentovi odnesli mrtvolu a Roque vrátil se k svým; ten byl konec lásky Klaudie Jeronymy. A však což divu, pocházela-li osnova žalostivého osudu jejího z nepřemožené a kruté moci žárlivosti?

Roque Guinart zastal své oděnce, kde jim byl poručil, a D. Quijota na Rocinantu mezi nimi vedoucího přemlouvací řeč, aby opustili život jak z ohledu duše tak z ohledu těla takovou měrou nebezpečný. Poněvadž ale z většiny byli Gascognci, lid hrubý a nespořádaný, neměla slova D. Quijotova valného k nim přístupu. Jak mile Roque přišel, tázal se Sancha, dostal-li šperky a klenoty zpět, jež lidé jeho s osla vzali. Sancho odpověděl, že dostal, ale tři čepce že scházejí, které prý za tři města stojí.

Co to pravíš, člověče? ozval se jeden z přítomných; já je mám a nestojí za tři realy. — Tak tomu jest, vece D. Quijote, jen že zbrojnoš můj, jak pravil, cení je dle osoby, od níž jsem je obdržel. Roque Guinart kázal, aby mu ihned vráceny byly, a nařídiv, aby se oděnci jeho postavili do šiku, velel přinésti všecky oděvy, skvosty a peníze i vše, čeho od posledního dělení nakořistili. Učinil krátce rozvrh, obrátil, co se rozděliti nedalo, na peníze a rozdělil vše mezi celou družinu s takovou svědomitostí a opatrností, že nikdo spravedlivým rozdělením ani za dost málo zarmoucen aneb zkrácen nebyl. To když vyřízeno bylo a všickni jsouce spokojeni byli odměněni a zaplaceni, pravil Roque D. Quijotovi: Nešetřilo-li by se při nich té svědomitosti, nebylo by s nimi obstání; načež Sancho vece: Jak zde vidím, jest spravedlnost tak dobrá věc, že jest jí i mezi loupežníky zapotřebí. Slyše to jeden z oděnců zdvihl pažiště své ručnice a byl by jím zajisté Sanchovi rozrazil hlavu, kdyby ho Roque Guinart byl neokříkl, aby toho nechal. Sancho se zachvěl a ustanovil se na tom, že neotevře hubu, dokud mezi těmi lidmi bude.

V tom přišel jeden z oněch oděnců, kteří byli rozestaveni na stráži po cestách, aby vyhlíželi, kde kdo jde, a dali svému představenému návěští, co se děje. Příchozí pravil: Pane, nedaleko odtud, cestou do Barcelony přichází veliký zástup lidí. Na to tázal se Roque: Zpozoroval jsi, jsou-li příchozí tací, kteří nás hledají, aneb kterých my hledáme? — Jsou to, kterých my hledáme, odvětil oděnec. Tedy jděte všickni, velel Roque, a přiveďte mi je sem, aniž by který z nich prchl. Poslechli a D. Quijote, Sancho i Roque zůstali samotni očekávajíce, koho oděnci přivedou. Za té lhůty vece Roque Quijotovi: Život náš musí panu D. Quijotovi zdáti se zvláštním způsobem života; zvláštní jsou to dobrodružství, zvláštní příhody a všecky nebezpečné. Nedivím se tomu, že Vám tak připadá, a vyznávám upřímně, že není života nepokojnějšího a strachu plnějšího nad náš. Mne vehnaly do něho jakési chtíče mstivosti, jež mají dosti síly, aby nejklidnější mysl pobouřily. Podlé své přirozené povahy jsem útrpný a dobromyslný, a však, jak pravíno, žádost pomstiti se za učiněnou křivdu zvrhne všechny mé dobré náklonnosti, že setrvávám v stavu tom na vzdor a na úkor náhledům svým, a jako propast vede k propasti, hřích vede k hříchu, podávají si případy pomsty ruce tak, že nejen své urážky na sebe beru, alebrž i cizí; nic však méně líbí se Bohu, ač se vidím u prostřed labyrintu bloudění svého, že neztrácím naději dostati se do bezpečného přístavu.

D. Quijote se divil slyše Roqua tak pěkně a rozumně mluviti; zdálo se mu zajisté, že při takovém loupičském, vražednickém a úkladnickém povolání nemůže býti člověka, který by měl zdravého nápadu, pročež řekl: Pane Roquu, začátkem uzdravení jest poznání nemoci a žádost přijmouti lékův, kterých lékař nemocnému podává. Vy ráčíte být nemocen, znáte svou chorobu, a nebe, či lépe řečeno Bůh, jest naším lékařem, jenž poskytuje léčivých prostředků, které uzdravují obyčejně povlovně, bez náhlosti a bez zázraků; mimo to jsou uzdravení bližší hříšníci rozumní než prostí, a poněvadž jste ráčil řečmi svými na jevo dáti rozumnost svou, není třeba, než zachovati dobrou mysl a očekávati uzdravení z chorobného svědomí svého. Chcete-li, milostivý pane, zkrátiti sobě cestu a snadně dojiti spasení, pojďte se mnou, já Vám dám naučení v dobrodružném rytířství, které spojeno jest s takovými útrapami a nehodami, že zvoliv si je za pokání snadně Vám zjednají nebe. Roque se usmál radě D. Quijotově a obrátiv řeč vypravoval mu truchlivý výsledek o Klaudii Jeronymě, z čehož převelice rmoutil se Sancho, jemuž se sličnost, odvaha a ohnivost děvčete nemálo líbila.

Zatím přišli oděnci z lovu vlekouce s sebou dva šlechtice na koni a dva pěší poutníky a kočár s paními, jež pěšky a na koni asi šest sluhů doprovázelo, mimo to dva mezkáře, kteří se šlechtici jeli. Oděnci je přivedli do prostředka; vítězové a přemožení zachovávali hluboké mlčení očekávajíce, co veliký Roque Guinart řekne. Tázal se, kdo který jest, kam jde a mnoho-li peněz má. Jeden z nich odpověděl: Pane, jsme kapitáni španělské pěchoty, máme setniny své v Neapoli a jdeme přeplavit se na čtyřech galejích, ježto prý stojí v Barceloně s rozkazem, aby pluly na Sicilii. Máme asi dvě stě neb tři sta skudů, jimiž domníváme se býti spokojeni a bohati, ježto obyčejné vojenské uskrovnění nepřipouští větších pokladů. Jako kapitánův tázal se Roque též poutníkův; řekli, že jdou přeplavit se do Říma a že oba dohromady mají asi šedesát realů. Chtěl i věděti, kdo jede v kočáře, kam a mnoho-li mají při sobě peněz, a jeden z oněch na koni vece: V kočáře jede Doňa Guiomara de Quiňones, manželka náměstnického vladaře v Neapoli, s malou dcerkou, jednou panskou a jednou dueňou; doprovázíme ji my, šest sluhů, a peníze naše obnášejí šest set skudů.

Tím způsobem, vece Roque Guinart, máme devět set skudů a šedesát realů; mých ozbrojenců jest asi šedesát, uhlídáme, mnoho-li na každého připadne, neboť jsem špatný počtář. Slyšíce to zbojníci způsobili veliký pokřik: Ať žije Roque Guinart mnohá léta, všem slidičům na vzdor, kteří mu záhubu strojí. Kapitáni jevili zármutek, paní náměstnice si zasteskla a poutníci nehrubě se radovali vidouce zabavení jmění svého. Nějakou chvíli nechal je Roque v nesnázi a však nechtěl, aby zasmušení jejich sahalo dále jsouc patrné na dostřel z ručnice, pročež obrátiv se ke kapitánům pravil: Páni kapitáni, budete tak dobří a ráčíte mi půjčiti šedesát skudů a paní náměstnice osmdesát, abych učinil zadost této své družině, ježto zpívá-li kněz v kostele, chce mít za to něco na stole, a pak můžete jít svou cestou svobodně a bez překážky s bezpečným průvodem, jejž Vám dám, aby některá jiná z mých čet, jež ve vůkolí tom rozděleny mám, neučinila Vám příkoří; neníť zajisté úmysl můj, obtěžovati vojíny neb paní některou, dokonce ze stavu vznešenějšího.

Nekonečnými a pěknými slovy poděkovali se Roquovi za jeho zdvořilost a štědrost nalezajíce ji v tom, že jim nechal vlastní jejich peníze. Paní doňa Guiomara de Quiňones chtěla z kočáru vyskočiti políbit ruce a nohy velikému Roquovi, on ale nijak to nepřipustil anobrž prosil za odpuštění nesnáze, kterou jí způsobil povinen jsa dostáti přísným povinnostem svého těžkého povolání. Paní náměstnice poručila jednomu ze svých sluhů, aby ihned vyplatil uložených jí osmdesát skudů, když kapitáni byli už svých šedesát vysázeli. Tu se strojili poutníci složiti celý svůj halec, Roque ale řekl jim, aby toho nechali, a obrátiv se k svým vece: Z těchto skudů připadá na každého po dvou a dvacet jich zbývá; deset z nich dáno budiž těmto poutníkům a deset onomu řádnému zbrojnoši, aby případ ten v dobré paměti zachoval, a vyndav psací náčiní, jímž vždy opatřen byl, dal pocestným průvodný list k představeným čet svých a rozloučiv se s nimi pustil je na svobodu divící se jeho šlechetnosti, velkomyslnému smýšlení a neobyčejnému jednání, tak že jej spíše za Alexandra Velikého, než za pověstného loupežníka měli. Tu pronesl jeden z oděnců svým gaskoňskokatalonským nářečím: Ten náš náčelník hodil by se lépe za frátera než za zbojníka; bude-li příště chtít býti štědrým, nechť jím jest na svou ne ale na naši ujmu. Nešťastník neřekl to tak tiše, aby Roque ho neslyšel, načež náčelník vloživ ruku na meč rozpoltil mu hlavu téměř na dvé řka: Tak tresci prostořekost a opovážlivost. Všickni ztrnuli a nikdo neosmělil se říci slova; takovou zachovávali k němu poslušnost.

Odstoupiv stranou napsal Roque jednomu ze svých přátel v Barceloně list dávaje mu návěští, že se u něho nachází proslulý D. Quijote de la Mancha, onen dobrodružný rytíř, o němž se tolik podivnosti vypravuje, a zároveň mu uváděje, že jest to nejzábavnější a nejrozumnější muž na světě, i že asi za čtyři dni, o sv. Janě křtiteli, dopraví ho k samým tratům města Barcelony, plnou zbrojí obrněného a na svém koni Rocinantovi se zbrojnošem Sanchem na oslu jedoucího. O tom aby dal vědomost přátelům Niarrům, by se D. Quijotem pobavili, a chtěl-li by přítel, aby i odpůrcové jeho Cadellové té rozkoše okusili, ježto nemožno jest, aby bláznovské a moudré nápady D. Quijota i vtipy zbrojnoše jeho Sancha Panzy nezpůsobily veliké obveselení celému světu. List tento vypravil po jednom ze svých oděnců, jenž převlékl se ze zbojníka na vesničana, do Barcelony se odebral a dopis odevzdal, komu svědčil.