Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá druhá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá první	Kapitola šedesátá druhá	Kapitola šedesátá třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šedesátá druhá
Podtitulek:	Jedná o dobrodružství s okouzlenou hlavou a o jiných maličkostech, jichž nelze mlčením opomenouti.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 365–373. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

D. Quijotův hostitel nazýval se D. Antonio Moreno; byl to bohatý a vzdělaný šlechtic a přítel počestné a slušné zábavy, jenž maje D. Quijota ve svém domě vyhledával příležitosti, jak by host jeho bez újmy se vytasil se svým bláznovstvím, ježto urážka není žertem a nedovolují se kratochvíle, jsou-li spojeny se škodou jiného. Nejdříve tedy poručil odzbrojiti D. Quijota a dáti ho na odiv v onom těsném a ušpiněném oděvu, jak jsme jej již na jiných místech popsali a vylíčili. Postavil ho na pavlán vedoucí na nejpřednější ulici v městě před oči lidu a uličníků, jižto se na něho jako na opici dívali. Před ním jezdili tíž skvostně odění rytíři, jakoby roucha ta k vůli němu samému ne ale k oslavení dne na se byli vzali. Sancho byl celý blažen, ježto se mu zdálo, že přišel nevěda jak a proč, ne-li k nové svatbě Camachově, tedy do podobného domu, jako byl dům D. Diega de Miranda aneb hrad vévodův.

Téhož dne bylo několik přátel D. Antonia u něho u stolu a všickni ctili a vyznamenávali D. Quijota jakož dobrodružného rytíře, tak že z té šetrnosti a oslavy cítil radost velikou. Sancho měl tolik vtipných nápadu, že všickni domácí sluhové takřka do úst mu hleděli a vesměs bedlivě poslouchali. Při hostině pravil D. Antonio Sanchovi: Slyšeli jsme tu, dobrý Sancho, že jste velikým přítelem zadělávaných kuřích prsíček a knedlíčků ze sekaného masa; a zbude-li vám něčeho, že si to schováte na druhý den za ňadra. — Nikoli, milostivý pane, odpověděl Sancho, tak tomu není; dbám více čistoty než mnohého jídla, a pán můj D. Quijote, jenž tu jest na svědectví, ví dobře, že hrstí žaludů aneb ořechů vystačíme oba na celý týden. Jisto jest, dávají-li mi kravičku, že ji hned beru na smyčky, t. j. že jím co dostanu, a beru časy jak jsou; řekl-li by ale kdo, že jsem veliký jedlík a nečistý, jsou slova jeho zajisté chybná. Mohl bych to říci i jiným způsobem, kdybych zřetele neměl k ctihodným vousům u tohoto stolu. — Věru, svědčil D. Quijote, střídmost a čistota v Sanchově jídle může být zapsána a vyryta do kovových tabulí na věčnou památku budoucích století. Jisto jest, má-li hlad, podobá se hltavci, poněvadž kouše a žvýká plnou hubou, a však čistotu vždy zachovává, a tou dobou, když byl vladařem, naučil se tak upejpavě jísti, že vidličkou jídal hrozny ano i jadýrka z granátových jablek. — Jak, divil se D. Antonio, Sancho byl vladařem? Ano, odpověděl Sancho, a to na ostrově Baratarie řečeném. Deset dní jsem jej spravoval, jak jen si možno přát; za ten čas zbavil jsem se poklidu a naučil jsem se zhrdati všemi vladařstvími na světě. Prchl jsem od tamtud, padl jsem do jámy, v níž jsem se za mrtvého pokládal a z níž jsem zázrakem živ se dostal. D. Quijote vypravoval do podrobna celé vladaření Sanchovo k velikému zalíbení posluchačův.

Při stole vzal D. Antonio D. Quijota za ruku a vešel s ním do odlehlejší komnaty, v níž nebylo jiného náčiní mimo stůl na pohled z jaspisu, stojící na jedné noze z téhož kamene. Na stole nacházelo se poprsí na způsob hlav římských císařů, jak se zdálo z mosazné litiny. D. Antonio prošel s D. Quijotem celý pokoj obcházeje několikráte stůl a posléze pravil: Nyní, pane D. Quijote, když jsem jist, že nás nikdo neslyší a dvéře jsou zamčeny, budu Vám vypravovati velmi vzácné dobrodružství či spíše zvláštnost, jakou si jen pomysliti můžete s výminku, že co Vám řeknu, zachovati musíte v největší hloubi tajemství. — Přísahám tedy, odpověděl D. Quijote, a mimo to položím pro větší jistotu i kámen na to tajemství, ježto si přeju milostivý pane D. Antonio — jméno jeho už věděl — abyste byl přesvědčen, mluvím-li s někým, že mám uši k slyšení ne ale jazyk k mluvení. Tím tedy, Vaše Msti, co máte na srdci, bezpečně můžete přenésti do prsou mých a být tím jist, že jste vše zahrabal do hloubi mlčení. — Důvěřuje se ve Váš slib, vece dále D. Antonio, vzbudím Vaše podivení tím, co uslyšíte a uvidíte, a doufám, že mi poskytnete nějakého ulehčení tísně, anaž mne svírá, poněvadž nemám, komu bych své tajemství svěřil, jež každému zděliti nemohu. S žasnutím očekával D. Quijote, co z takového úvodu vyplyne. Tu uchopil D. Antonio jeho ruku, dal mu ohmatati kovovou hlavu, celý stůl i jaspisovou nohu, na níž vše stálo, a zároveň pravil: Tato hlava pane D. Quijote, zřízena a zhotovena jest od jednoho z největších kouzedlníků a čarodějů, co jich bylo na světě; myslím, že byl rodem Polák a žákem pověstného Escotilla, o němž se tolik podivných věcí vypravuje. Kouzedlník ten byl v mém domě a za tisíc skudů zhotovil tuto hlavu, anaž má tu vlastnosť a zvláštnosť do sebe, že odpovídá na všecky otázky do ucha jí činěné. Vyváděl své kruhy, dělal rysy, pozoroval hvězdy, měřil body a konečně vyvedl hlavu s takovou dokonalostí, o jaké zejtřejšího dne se přesvědčíme, poněvadž v pátek, který dnes máme, zachovává mlčení a nám až o zítřka čekati jest. Zatím můžete se připraviti, nač byste se rád ptal, a ze zkušenosti vím, že ve všech odpovědech mluví pravdu. D. Quijote nemohl se zřízenosti a vlastnostem hlavy dost vynadiviti a nechtěl D. Antoniovi téměř věřiti; nahlížeje ale, jak málo času k přesvědčení zapotřebí, neříkal ničeho nébrž poděkoval se jen za odhalení tak velikého tajemství. Odešli z komnaty, D. Antonio zavřel dvéře na klíč, a odebrali se do síně, kde se ostatní rytíři nacházeli. Mezi tím vypravoval jim Sancho velikou část dobrodružství a příhod, jež pána jeho byly potkaly.

Téhož večera vyvedli D. Quijota na projíždku, ne ozbrojeného alebrž v kroji obyčejném, oděného v širokou řízu ze sukna žemlové barvy, že by mohla tou roční dobou do potu přivest i samý mráz. Sluhové měli nařízení baviti Sancha, aby se nedostal na ulici. D. Quijote nejel na Rocinantovi, alebrž na velikém mezku, jenž lehce kráčel a velmi bohatě ozdoben byl. Oblékli ho do řízy a na záda bez jeho vědomí zavěsili mu pergamenový list, na němž velikými písmeny psáno bylo: Tento jest D. Quijote de la Mancha. Na začátku procházky vábil nápis oči všech, kdo jej spatřili, a když čtli: Tento jest D. Quijote de la Mancha, divil se D. Quijote, že všickni diváci ho znají a jmenují. Obrátil se tedy k D. Antoniovi, jenž po boku jeho jal, s těmito slovy: Jest to veliká přednost, již v sobě chová dobrodružné rytířství známým a pověstným činíc každého vyznavače až na kraj světa; ne-li, račte si toho všimnouti, pane D. Antonio, že mne chlapci tohoto města znají, ač mne nikdy nebyli viděli.

Tak jest, pane D. Quijote, odpověděl D. Antonio; jako oheň nedá se skrýti a zavříti, tak ctnost nemůže zůstati nepoznána; ctnost pak, anaž vzhůru se nese branným povoláním, stkví a pne se nad všecky ostatní.

Stalo se však, když D. Quijote takto se ubíral za chvalořečí diváků, že Kastilian jakýsi čta nápis na zádech jeho zvolal: Kýž tě čert, D. Quijote de la Mancha! Kterak jsi se dostal sem a nepošels nesčíslnými ranami, jež jsi na zádech odnesl? Tys blázen, a kdybys jím byl sám pro sebe mezi čtyřmi zdmi, nebylo by neštěstí tak veliké! máš ale do sebe tu vlastnosť, že děláš blázny a pošetilce ze všech, kdo se s tebou stýkají a zanášejí; ne-li, ať se každý podívá na ty pány, co s tebou jdou. Vrať se, zpozdilče, domů a hleď si svých věcí, své ženy a svých dětí a nechej těch daremností, které ti užírají mozek a jako smetanu rozum sbírají.

Příteli, ozval se D. Antonio, jděte svou cestou a nedávejte rady, kdo jí nežádá. Pan D. Quijote má dobrý rozum a my průvodčí jeho nejsme hlupáci. Ctnost zasluhuje cti, kdekoli se nachází, a nyní kliďte se u všech ďasů a nemíchejte se do věcí, ku kterým vás nikdo nevolá.

Hereš, máte pravdu, přisvědčoval Kastilián, ježto raditi tomu dobrému muži jest jako strkati hůl mezi vosy, nic však méně jest mi toho velice líto, že důvtip, jejž ten pošetilec ve všech věcech prý má, vylévá se do svodnice dobrodružného rytířství, a ďas vezmi mne i celou moji rodinu, jak jste pravil, dám-li, třeba bych déle žil než Methusalem, radu někomu, kdyby i za ni žádal.

Rádce odešel a projíždka trvala dále; avšak tlačenice kluků a všeho druhu lidí nápis čtoucích byla tak veliká, že byl D. Antonio přinucen sundati jej, jakoby s D. Quijota něco jiného bral. Setmělo se, vrátili se domů a tam byla společnost paní, ježto choť D. Antonia, vznešená a veselá, sličná a vtipná paní, sezvala své přítelkyně, aby přišly čest prokázat hosti jejímu a pobavit se nevídaným bláznovstvím jeho. Přišly některé, byla odbývána skvostná hostina a zábava počala asi v deset hodin večer. Mezi dámami byly dvě, které rády dováděly a žertovaly, a při vší počestnosti byly trochu rozpustilé přejíce veselým šprýmům bez urážky. Ty tak dolehaly na D. Quijota, aby ho k tanci přiměly, že nejen tělo ale i ducha jeho unavily. Bylo to zvláštní podívání na dlouhou, vyčouhlou, hubenou a žlutou postavu D. Quijota v těsném oděvu neúhledného a nade vše neobratného. Dámy jakoby kradí milostně na něho pohlížely a on taktéž jakoby kradmo je zamítal, konečně ale vida se obklopena milostnými posuňky pozdvihl hlasu svého řka: Fugite, partes adversae, nechte mne na pokoji, nepříhodné myšlénky! Usmiřte se, seňory, se svými žádostmi, ježto královna tužeb mých, nevyrovnaná Dulcinea del Toboso, nedovolí, aby mne některá jiná žádost kromě její přemohla a pokořila. To když řekl, sedl si u prostřed síně unaven a uondán tanečním provozením.

D. Antonio dal jej na znak položeného do postele odnesti a první, kdo se ho chopil, byl Sancho řka: Pěkně jste si potančil, pane veliteli můj: myslíte, že všickni hrdinové jsou tanečníci a všickni dobrodružní rytíři že pěkně skáčí od podlahy? Zmýlil jste se, pravím, myslil-li jste si to. Jsou lidé, kteří by spíše na obra se odvážili a skolili ho, než aby skok učinili. Kdybyste měl provádět dupáka, byl bych neumělost Vaši zastoupil, neboť v dupáku jsem kos, ale tančit po pansku, to ani nehnu. Těmi a podobnými řečmi vzbudil Sancho smích společnosti, šel položit pána svého do postele, a přikryl ho, aby se vypotil z nastuzení při bále.

Druhého dne vidělo se D. Antoniovi učiniti pokus s čarodějnou hlavou. Zavřel se tedy do komnaty, kde hlava se nacházela, s D. Quijotem, se Sanchem a jinými dvěma přátely kromě obou paní, které D. Quijota tančením prohnaly a té noci u manželky D. Antonia byly zůstaly. Zdělil jim vlastnost té hlavy, uložil jim mlčení a pravil, že téhož dne poprvé osvědčiti se má kouzedlnost její. Mimo ony dva přátely nevěděl nikdo, v čem tajemství kouzla spočívá, a kdyby jim D. Antonio dříve věc byl nevyjevil, bývali by i oni nevyhnutelně podivením žasli podobně ostatním; s takovou umělostí a ústrojností byla hlava zřízena.

První přistoupil k uchu jejímu D. Antonio sám a pošeptal jí tak, že všichni ostatní mohli to slyšeti: Rci mi, hlavo, podlé vlastnosti své, co si nyní myslím. A hlava odpověděla rtoma nehýbajíc hlasem zvučným a jasným, že její slova všichni zaslechli: O myšlénkách výroky nečiním. Slyšíce to všickni byli zaraženi vidouce, že v celé komnatě ani na blízku stolu nebylo živé duše, která by byla mohla odpovídati. — Kolik jest nás zde? tázal se opět D. Antonio a odpovědíno mu podobným způsobem zvolna: Ty, tvá manželka, dva tvoji přátelé a pověstný rytíř D. Quijote de la Mancha se svým zbrojnošem, jemuž Sancho Panza říkají. Tu bylo nového divem, a všem hrůzou vlasy dubky stály. Odstoupiv D. Antonio od hlavy vece: Tím mám dosti přesvědčení, že jsem nebyl oklamán od muže, jenž mi tě hlavo moudrá, hlavo mluvící, hlavo odpovídající, hlavo podivuhodná, prodal. Přistup někdo jiný a taž se, co se mu líbí. A poněvadž ženštiny jsou obyčejně všetečny a zvědavy, přiblížila se první k hlavě jedna z přítelkyň choti D. Antoniovy tázajíc se: Rci mi, hlavo, co mám činiti, abych byla velmi slična? A odpověď zněla: Buď velmi počestná. — Vícekrát se tebe ptát nebudu, pravila tazatelka.

Přistoupila druhá soudružka řkouc: Ráda bych věděla, miluje-li mne můj manžel čili nic? Odpovědíno jí: Hleď, jak se k tobě chová, a z toho to poznáš. — Paní odstoupila pravíc: Tato odpověď nepotřebovala otázky, ježto skutečně jednání prozrazuje smýšlení jednajícího.

Hned na to postavil se tam jeden ze dvou přátel D. Antoniových a tázal se: Kdo jsem? a odpovědíno: To víš. — Na to se tebe netážu, odvětil šlechtic, alebrž abys mi řekla, znáš-li ty mne? — Ano, znám tě, odpovědíno, tys D. Pedro Noriz. — Dále se nebudu tázat, to stačí k přesvědčení, hlavo, že všecko víš.

Když byl poodstoupil, přiblížil se druhý přítel s otázkou: Rci mi, hlavo, co si přeje můj prvorozený syn? — Již jsem pravila, zněla odpověď, že o myšlénkách výroky nečiním; nic však méně mohu ti říci, že syn tvůj přeje si tě mít v hrobě! — Máš pravdu, vece šlechtic, to vidím vlastníma očima, o tom makavě se přesvědčuji, a více není, nač bych se tázal.

Nyní přistoupila manželka D. Antonia řkouc: Nevím, hlavo, nač bych se tebe tázala, ale ráda bych věděla, budu-li se dlouhá léta se svým manželem těšiti? — Odpověď: Ano, budeš se těšiti, poněvadž zdravota a střídmý život jeho slibují mu dlouhý věk, jejž si mnozí nestřídmostí zkracují.

Na to přistoupil D. Quijote řka: Rci mi, odpovídající hlavo, byla to skutečnost či byl to sen, co jsem o svých příhodách v sluji Montesinově vypravoval? Dá si Sancho, zbrojnoš můj, skutečně ty rány? Stane se odčarování Dulcinee del Toboso skutkem? — Co se týká sluje, odvětíno, o tom lze mnoho povídati; je na tom z obojího něco. Se šlehy Panzovými půjde to pomalu, a odčarování Dulcinee bude, jak se sluší, vykonáno.

Více nechci věděti, pravil D. Quijote, neboť spatřím-li Dulcinei odčarovánu, budu míti naději, že vyplní se rázem všecko štěstí, jehož si přáti mohu.

Posledním tazatelem byl Sancho a otázka jeho zněla: Zda-li, hlavo, dostanu ještě jednou vladařství? Zbavím se klopoty zbrojnošské? Spatřím opět ženu a děti své? — Na to odpovědíno: Budeš vladařem domu svého, spatříš opět ženu a děti své a opustiv službu přestaneš býti zbrojnošem. — Výborně, při sám! zvolal Sancho Panza, to jsem si mohl sám říci a více neřekl by ani prorok Pero Grullo. — Pse, rozhorlil se D. Quijote, co chceš, aby ti bylo odpovědíno? Není toho dost, že hlava ta dala odpovědi, které se srovnávají s otázkou?

Ano, toho dost, odvětil Sancho, já bych ale rád, aby vysvětlila a řekla více.

Tím se otázky a odpovědi skončily, avšak nepřestalo podivení přítomných vesměs kromě obou přátel D. Antoniových, kteří věc znali. Aby svět hledaje v tom nějaká kouzla aneb zvláštní tajemství ve hlavě spočívající netrval dlouho v nejistotě, podává o ní Cide Hamete Benengeli vysvětlení řka, že D. Antonio Morena nápodobuje jinou hlavu, kterou v Madridě zhotovenu byl spatřil, zřídil tuto pro zábavu svou a k úžasu nevědomých. Zřízenost její byla tato: Tabule stolu byla dřevěná, malována na způsob jaspisu a pokostí natřena, tak též noha, na níž spočívala i se čtyřmi orlími pařáty, jež se o ní pro větší pevnotu tíže opíraly. Hlava podobající se poprsné soše římského císaře a barvy jsouc bronzové byla dutá a taktéž tabule stolu byla provrtána zapadajíc tak z těsna, že nikde ani stopy spojení viděti nebylo. Noha stolu měla též dutinu spojenou s prsy a s hrdlem hlavy a vše to vedlo zpodem do jiné světnice, anaž nacházela se pod jizbou, kde hlava stála. Dutinou v noze, v tabuli, v prsou a krku onoho poprsí šla plechová roura ztěsna zapuštěná, tak že ji nikdo pozorovati nemohl. V dolejší světnici, anaž spojena byla s hoření, meškal, kdo odpovídati měl, ústa maje při samé rouře, tak že na způsob hlasné trouby šel zvuk zhora dolů a zdola na horu slovy článkovitými a jasnými. Tím nebylo lze klam pozorovati. Bratrovec D. Antonia, vtipný a obratný studentík, odpovídal maje od svého pana strýce vědomost o tom, kdo s ním téhož dne půjde do sochové komnaty, a tudíž bylo mu snadno rychle a určitě odpověděti na první otázku; ostatní zodpovídal z domyslu vlastním vtipem vtipně.

Cide namete praví dále, že podivuhodný stroj ten deset neb dvanáct dní stál, když ale roznesla se pověst v městě, že D. Antonio má v domě kouzedlnou hlavu, která všem tázajícím se odpovídá, bál prý se, aby to nedošlo sluchu bedlivých strážcův víry naší, a proto že oznámil věc pánům inkvisitorům, kteří mu nařídili, aby stroj zrušil a dále ničeho nepozoroval, by nezkušený lid z toho pohoršení neměl. Avšak v mínění D. Quijota a Sancha Panzy zůstala hlava kouzedlnou a odpovídající k většímu potěšení D. Quijota než Sancha Panzy. Rytíři v městě, aby učinili vděk D. Antoniovi a slušnost prokázali D. Quijotovi i příležitost mu dali k objevení pošetilých kousků, ustanovili se na tom, že do šesti dní zřídí jízdecký závod do kruhu, jenž se nevyplnil z příčiny, anaž později uvedena bude.

D. Quijotovi se zachtělo procházeti se městem pěšky a bez zbroje, ježto se obával, kdyby jel, že by ho kluci stíhali. Tudíž vydal se se Sanchem a s dvěma sluhy, jež mu D. Antonio dal, na procházku. Stalo se pak, že, když D. Quijote šel jistou ulicí, zdvihl oči a viděl nápis nade dveřmi z písmen velmi velikých: Zde se tisknou knihy. Z toho měl velikou radost, ježto doposud kněhtiskárnu neviděl a přál si věděti, jak vyhlíží. Vstoupil tedy do ní s celou svou družinou a viděl zde tisknouti, onde korrekturu obstarávati, tu sázeti, tam sazbu opravovati, zkrátka, celé ono ústrojí, které ve velikých tiskárnách na odiv se staví. D. Quijote přistoupil ke skříni a tázal se, co tam dělají. Pracovníci mu to vysvětlovali, divil se a šel dále. Přišel k jiné a tázal se jednoho, co dělá. Dělník odpověděl: Pán, jenž tu stojí, a při tom ukázal na muže pěkně ošaceného a jaksi vážně vyhlížejícího, přeložil vlaskou knihu do naší španělštiny a já sestavuju sazbu, abych ji dal pod lis. — Jak se nazývá ta kniha? Na to odpověděl spisovatel: Vlaský její název jest: Le bagatelle. A jak se Le bagatelle řekne po španělsku? tázal se D. Quijote. Le bagatelle, dí spisovatel, jakobychom po španělsku řekli: Maličkosti, i ač kniha ta skromná jest svým názvem, má a chová v sobě velmi dobrých a podstatných věcí. Umím, vece D. Quijote, také trochu italsky a troufal bych si některé stance Ariostovy přednesti. A však řekněte mi pane — nedím to, abych zkoušel důvtip Váš, alebrž z pouhé zvědavosti — neshledal jste ve spisu jeho několikráte slovo pignata? — Ano, často jsem je shledal, odpověděl spisovatel. A kterak je španělsky překládáte? tázal se D. Quijote. Kterak by se mělo jinak překládati, odvětil spisovatel, než slovem hrnec? — U všech výrů, zvolal D. Quijote, jak daleko jste dospěl v italštině! Zaručil bych se, říká-li se vlasky piace, že vy říkáte španělsky líbí se, a kde se říká più, říkáte více a sù že překládáte vzhůru a giù dolů. — Ano tak to i činím, tvrdil spisovatel, poněvadž to vlastní význam těch slov. — Odvážil bych se přísahy, pokračoval D. Quijote, že jste neproslul ve světě, jenž se ustavičně vzpírá vyznamenati skvělá nadání a chvályhodné skutky. Jaké schopnosti bývají tím zmařeny! Jaké veleduchy odstrkovány! jaké ctnosti neuznány! Nic vsak méně zdá se mi, že překládání z jazyka na jazyk, není-li to z královen jazykův, z řečtiny a latiny, jest jako dívání se na flanderské čalouny po rubu, na němž sice viděti jest figury, jen že plné srsti, anaž je zastírá, ne však hladkost i živou barvu líců. Překládání z jazykův snadně přístupných neprozrazuje ani ducha ani výraznost slohovou, jako ji neprozrazuje tlumočník aneb opisovač s papíru na papír. Nechci z toho nikterak vyvoditi, jakoby práce překladatelova nebyla uznání hodna, ježto člověk mnohem horšími a méně užitečnými věcmi zanášeti se může. Výmínku v tom činí dva proslulí překladatelé, doktor Cristobal de Figueroa, od něhož Pastor Fido přeložen, a D. Juan de Jauregui, od něhož Aminta pochodí, tak že šťastným převodem svým pochybnost vzbuzují, co jest překladem a co původním spisem. Řekněte mi ale, tiskne se ta kniha Vaším nákladem, či prodal jste vydavatelské právo některému kněhkupci? — Vydávám ji vlastním nákladem, odpověděl spisovatel, a doufám, že prvním vydáním získám asi tisíc dukátů, ježto ho má být dva tisíce výtisků, které prodávati se budou po šesti realech jako na chmatačku. — Dobře jste si to vypočítal, odpověděl D. Quijote, avšak zdá se, že neznáte kroky a cesty kněhkupců a poměry jejich k sobě. Napřed Vám pravím, až uhlídají, že máte dva tisíce výtisků na krku, tak Vás sežmolí, že se toho zhrozíte, dokonce je-li kniha nevalná a ne příliš vábná. — Tedy, namítal spisovatel, chtěl byste, abych ji některému kněhkupci prodal, který by mi za vydavatelské právo tři maravedy dal a ještě se domníval, že mi prokázal vděk? Nedávám své rukopisy do tisku, abych nabyl ve světě pověsti, ježto spisy svými mám už jméno; zisk hledám, bez něhož sláva ani za halíř nestojí. — Bůh Vám dej k tomu štěstí, odpověděl D. Quijote, a šel k druhé skříni dále, kde spatřil opravovati arch knihy Světlo duše nazvané, a jak mile ji zočil, zvolal: Takové knihy mají se tisknouti, poněvadž jest mnoho hříšníků, kteří by jí potřebovali, a poněvadž tolik zatemnělců mnoho světla vymáhá.

Kráčel dále a viděl, kterak opravují spis jiný, a když se byl na jeho název zeptal, odpověděli mu, že se nazývá: Druhá část důmyslného rytíře D. Quijota de la Mancha, sepsaná od jakéhosi měšťana Tordesillského. Vím již o té knize, vece D. Quijote, a v skutku i opravdu jsem myslil, že jest již spálena i v prach a popel obrácena pro své nejapnosti; avšak den sv. Martina ji nemine jako žádné prase. Vypravování smyšlené jest tím lepší a zábavnější, čím více přibližuje se k pravdě aneb k pravděpodobnosti, a pravdivé vypravování jest tím dokonalejší, čím více pravdy šetří. Po těch slovích s posuňkem nevrlosti zůstavil tiskárnu.

Téhož dne ustanovil se D. Antonio na tom, že dovede jej podívat se na galeje, jež v přístavu stály, z čehož Sancho těšil se velice, poněvadž je jaktěživ neviděl. D. Antonio opověděl se u náčelníka korábové čety, že téhož dne po poledni přijde s hostem svým, pověstným D. Quijotem de la Mancha, podívat se na galeje, o němž náčelník a všickni občané v městě byli už slyšeli. Co se mu na galejích přihodilo, o tom vypravováno bude v následující kapitole.