Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá první
Podtitulek: Kterak Clavileňo přišel a kterak se ten dlouhý příběh skončil.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 237–244. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

V tom přišla noc a s ní určená doba, kdy se onen pověstný kůň Clavileňo dostaviti měl. D. Quijote se už mrzel, že oř tak dlouho nejde, ježto se domníval, že Malambruno váhá poslati ho, buď že on sám není tím rytířem, kterému ono dobrodružství přísluší, aneb že Malambruno nemá odvahy dáti se s ním do souboje. Tu však hle! najednou vstoupí do zahrady čtyři lesní muži na celém těle zeleným břečtanem pokrytí, nesouce na ramenou velikého dřevěného koně. Když jej na zem postavili, pravil jeden z lesních mužů: Ať si sedne na ten stroj rytíř, který má k tomu smělosti.

Já si tedy nesednu, řekl Sancho, ježto ani nemám smělosti ani nejsem rytířem.

Na to divoch pokračoval: A na zadek ať si sedne zbrojnoš jeho, má-li jakého. Na statečného Malambruna lze spoléhati, a kdyby nebylo jeho meče, nebylo by se jezdci jiné zbraně aneb nějaké zlomyslnosti co báti. Potřebí toliko zatočiti tím roubem na hlavě, a kůň se vznese do vzduchu i dopraví jezdce, kde Malambruno jich očekává. Aby jim ale výška a nebetýčnost jízdy závrať nezpůsobila, musí sobě zavázat oči na tak dlouho, až kůň zařehce; to bude znamením, že cesta jest vykonána. Po té muži zdvořile odešli, odkud byli přišli, Clavileňa zůstavivše.

Jak mile Dolorida koně zočila, vece slzíc k D. Quijotu: Statečný rytíři, slib Malambrunův se vyplnil, kůň jest zde, vousy naše rostou a každá z nás každým chlupem v tváři Tě prosíme, abys nás přistřihl a oholil, ježto nezbývá ničeho, než sednouti si naň se zbrojnošem tvým a šťastně nastoupiti novou cestu.

Učiním to, seňoro hraběnko Trifaldová, velmi rád a dle nejlepších sil svých, odpověděl D. Quijote; nebudu si bráti pochvu aniž připnu si ostruhy, bych času nemařil: taková jest touha má viděti Vás, seňoro, i všecky ty dueňy oholeny a čisty.

A já to žádným způsobem neučiním, ozval se Sancho, ani po zlém ani z dobré vůle. Nemůže-li se to oholení jinak státi, než abych si sedl na zadek, nechať si pán můj hledá jiného zbrojnoše, jenž by s ním šel, aneb ať si ty paní hledají jiných prostředků, jak by si tváře zhladily. Nejsem černokněžník, aby se mi chtělo lítati vzduchem, a co by tomu řekli moji ostrované, až by uslyšeli, že vladař jejich jezdí vzduchem? Kromě toho jest odtud do Candaye tři tisíce a několik mil, a když se kůň unaví aneb obr se rozmrzí, zdržíme se do návratu půl tuctu let, a nebude ostrova ani ostrovanů na světě, kteří by mě uznali. Také se říká obecně: Jednou dát, dvakrát brát; máš-li dostat krávu, o provaz se postarej. A proto nechť mně to vousy těch paní prominou, neboť sv. Petru v Římě dobře se vede, t. j. že se v tomto domě dobře mám, kde se mi tolik vděků prokazuje a v jehož pána se tak důvěřuji, že se spatřím býti vladařem.

Příteli Sancho, domlouval mu vévoda, ostrov, jejž jsem vám slíbil, nepohybuje se a neuteče; máť kořeny tak hluboké a do samých ledví země zapuštěné, že jej nikdo snadně neutrhne a nepřendá. A poněvadž oba víme, že nikdo značnějšího úřadu nedostane bez nějaké pomazánky, buď si větší neb menší, chci já od vás, jenž máte být na vladaře povýšen, abyste šel s D. Quijotem a to pamětihodné dobrodružství korunou dovršil. Vraťte se pak na Clavileňovi s rychlostí, jakou slibuje, aneb zdržiž vás nešťastný osud, že jako ubohý poutník pěšky se od domu k domu, od hospody k hospodě navrátíte, vždy po návratu zastanete svůj ostrov, kde jste jej zůstavil, a ostrované vaši uvítají vás za svého vladaře s touže toužebností, kterou vždy po vás měli. Přízeň má zůstane tatáž, o tom nepochybujte, pane Sancho, nechcete-li značně seslabiti mé přání posloužiti vám.

Nic více, pane! zvolal Sancho; jsem nepatrný zbrojnoš a nesnesu tolik zdvořilostí. Pán nechať si sedne, zavažte mně oči, poručte mne do rukou božích a dejte mi vědět, až poletíme do té výšky, mohl-li bych poručiti se Hospodinu a vzývati angely za milost jejich.

Trifaldová jej těšila: Ovšem můžete se, Sancho, poroučeti Bohu a komukoli se vám zlíbí, neboť Malambruno, ač kouzedlník, jest křesťan a koná kouzla svá s velikou chytrostí a opatrností, aniž by někomu úklady strojil.

Nuže tedy, vece Sancho, pomáhej mně Bůh a nejsvětější Trojice Gaetská.

Od pamětihodné příhody s valchou, doložil D. Quijote, neviděl jsem Sancha míti tolik strachu jako nyní, a kdybych byl tak pověrčivý jako mnozí jiní, vštípil by mi svou malomyslností nějakých vrtochů do srdce. Pojď ale sem, Sancho, chci s dovolením těch pánů mluviti s tebou několik slov soukromí.

Odvedl Sancha stranou mezi stromoví v zahradě a uchopiv ho za obé ruce pravil: Víš, příteli Sancho, jak veliká cesta nás očekává, a Bohu povědomo, kdy se z ní vrátíme; nevíš ale, bude-li nám tou věcí dopřáno času a příležitosti. Proto bych si přál, abys odebral se do své jizby, jakobys šel něco na cestu potřebného hledat, i abys si na srážku těch tří tisíc tří set ran, k nimž jsi se zavázal, aspoň pět set dal, a když si je dáš, budeš je mít odbyty, a dobrý začátek půl práce.

Pro Bůh! žasnul Sancho; musíte nemít všech pět pohromadě! Totě jako když se říká: Zároveň srkati a foukati, to nejde. Nyní, když si mám na holé dřevo sednout, žádá Vaše Mst, abych si zadnici rozsekal? Věru, věru že nemáte rozum! Nyní pojďme ty dueňy oholit a po svém návratu slibuji Vaší Msti, jako že živ jsem, dáti si na úplatku z dluhu svého, že budete spokojen, a na tom dost!

Slibem tím tedy, dobrý Sancho, jsem spokojen, vece D. Quijote, a věřím, že mu dostojíš, neboť, ač jsi sprosťák, jsi předce člověk pravdomluvný.

Ať jsem mluvný či nemluvný, ujišťoval Sancho, dostojím slovu.

A s tím šli si sednout na Clavileňa, a když sedali, vece D. Quijote: Zavaž si oči a sedni, Sancho, neboť kdo pro nás z takové dálky posýlá, nebude nás chtít podváděti pro ten trochu chlouby, jižto by měl tím, že podvedl někoho, kdo mu věřil. A dejme tomu, žeby vše vypadlo naopak, než jak si představuju: slávu, že jsme podstoupili tento hrdinský kus, nezatemní žádná úskočnost.

Pojďme, pane, vyzýval Sancho, vousy a slzy těch paní leží mi na srdci a nedám sousta do huby, ať mě drak vezme, dokud nespatřím je v prvější hladkosti! Sedněte, Vaše Msti, a zavažte si oči vy první, neboť mám-li seděti v zadu, jest patrno, že jezdec v sedle dříve si musí sednouti.

Máš pravdu, přisvědčoval D. Quijote a vyndav šátek z kapsy žádal Doloridu, aby mu oči co nejlíp zavázala, a když se tak stalo, ihned šátek sundal řka: Dobře-li se pamatuju, četl jsem ve Virgiliovi o trojanském Palladiu, dřevěném to koni, jejž Řekové bohyni Palladě zasvětili a který byl pln ozbrojených rytířů, jižto napotom byli Troji konečnou zhoubou; bylo by tedy dobře přesvědčiti se, co má Clavileňo ve svém břiše.

Není proč, ujišťovala Dolorida, ručím Vám za to, ježto vím, že Malambruno není úkladníkem ani zrádcem; sedněte si tedy, pane D. Quijote, beze všeho strachu, beru to na sebe, kdyby se Vám něco přihodilo.

D. Quijotovi se zdálo, že by další přesvědčování se o své bezpečnosti bylo ujmou statečnosti jeho, a proto bez odpírání sedl na Clavileňa a prohlížel roub, jenž se snadně otáčel. Poněvadž neměl třemenů a nohy mu dolů visely, vypadal jako figura z nějakého římského triumfu na flamském čalounu vymalovaná neb do něho vetkaná.

S nechutí a pomalu sedl i Sancho a upraviv se co nejlíp na zadku shledal jej býti poněkud tvrdým a nic méně než příjemným. Prosil tedy vévodu, možno-li, aby mu dali nějakou pochvu neb prostěrku třeba z podnožky paní vévodkyně aneb z lůžka některého panoše, poněvadž zadek toho koně se mu zdá býti spíše z mramoru nežli ze dřeva. Trifaldová namítala, že Clavileňo žádného náčiní a nijakého přístroje na sobě nesnese, jediné, co učiniti může, že jest, aby si po žensku napříč sedl, a tím že tvrdost tak příliš neucítí. Tak tedy Sancho učinil a rozloučiv se dal si oči zavázat; jedva ale byly zastřeny, opět šátek sundaval a dívaje se bolestně a plačky na všechny v zahradě prosil, aby se každý z nich pomodlil za něho otčenáš a zdrávas, aby jim Bůh také seslal někoho, kdo by se za ně pomodlil, kdyby do podobné nesnáze upadli.

Na to zvolal D. Quijote: Ničemníku! stojíš snad už pod šibenicí aneb máš duši na jazyku, že takových přímluv potřebuješ? Nesedíš, zbabělé a zakrnělé stvoření, na tomtéž místě, kde byla sličná Magalona, s něhož dostala se ne do hrobu, alebrž na trůn francouzský, pravdivé-li jest vypravování? A já, jenž při tobě jsem, nemohu se měřiti se statečným Petrem, jenž totéž místo zaujímal, které nyní já mám? Zavaž si oči, zavaž, sketná bábo, a strach tvůj nevstupuj ti na jazyk, aspoň ne u mé přítomnosti!

Ať mně je tedy zavážou, odvětil Sancho, a poněvadž nechcete, aby mne Bohu poručili aneb já se mu poručil, což divu bojím-li se, aby nepřišel nějaký houf čertů a neodnesl nás do Peralvilla?

Zastřeli si oči znova, a když D. Quijote pozoroval, že vše jest v pořádku, zkoušel roub, i jak mile ruku naň vložil, jali se přítomní hlasitě volati: Bůh Tě zachovej, statečný rytíři! Bůh tě doprovázej, neohrožený zbrojnoši! Již již vznášíte se ve vzduchu rozrážejíce jej rychleji než střela, již již začínají se diviti Vám a žasnouti všichni, co tu na zemi se za Vámi dívají. Drž se, statečný Sancho, kolísáš, hleď ať nespadneš! Pád tvůj byl by horší než padnutí odvážlivého jinocha, jenž chtěl říditi slunečný vůz otce svého!

Sancho řeči ty slyšel, přitiskl se k svému pánovi, i objav ho náručím pravil: Pane, kterak mohou říkati, že se vznášíme tak vysoko, když hlasy jejich docházejí až sem a zdá se, jako by stáli u nás a mluvili.

Nevšímej si toho, Sancho, nebo dějí-li se ty věci a ten let řádem neobyčejným, můžeš vše na tisíc mil viděti a slyšeti; ale netiskni mne tak, sice se mi dech zatají. A věru nevím, proč bys se bál aneb lekal; přísahal bych, že jsem za celý čas života tak tichou jízdu nekonal, jako bychom se ani s místa nehýbali! Zapuď, příteli, bázeň, věc zajisté daří se, jak se sluší, a vítr máme v zádech.

Máte pravdu, přiznával Sancho, neboť s této strany jde na mne tak silný vítr, jakoby jej na mně ze sto měchů foukali.

A tak tomu i bylo, ježto několik velikých měchů větrem dulo. Vévoda, vévodkyně a dvornosta jejich celou příhodu tak spořádali, že k dokonalosti její nescházelo žádného náčiní.

D. Quijote cítě vanot pravil: Nepochybně, Sancho, přicházíme do druhé vrstvy vzduchu, kde se tvoří kroupy a sníh; bouře, blesky a zážehy povstávají ve vrstvě třetí, a takovým-li spůsobem pojedeme, dostaneme se brzy do vrstvy ohňové, a já nevím, jak říditi vrub, abychom nepřišli tam, kde bychom asi shořeli.

V tom několika chomolemi koudele, jež se snadně zapáliti a zase zhasnouti dají jsouce na žerdech připevněny, zahřívali jim obličeje. Sancho cítě teplo zvolal: Ať umru, nejsme-li už v kraji ohňovém aneb velmi blízko, poněvadž veliká část brady se mi přismáhla, a já jsem, pane, na tom, odhalit si oči a podívat se, kde jsme.

Nečiň to! varoval ho D. Quijote; pamatuj jen na pravdivé vypravování licenciata Torralvy, jehož ďáblové na žerdi a s očima zavázanýma jedoucího do vzduchu vznesli. Za dvanáct hodin přišel do Říma a dostal se na zem v ulici téhož města, Torre de Nona zvané. Tam viděl vzbouření, přepadení a smrt Bourbona a ráno už byl v Madridě zpět, načež vypravoval, co vše byl viděl. Týž uvádí, že když vzduchem byl letěl, ďábel mu kázal, aby otevřel oči; učinil tak, a zdálo se mu, jako by tak blízko měsíce byl, že mohl ho rukou dosáhnout, a že bál se dolů se podívat, aby nedostal závrať. A proto, Sancho, není, proč bychom podvazy s očí sundali, neboť kdo o své ujmě nás k létání přiměl, stará se o nás, a snad vzneseme se tak vysoko, že nás najednou spustí do království Candayského, jako vzhůru se nese sokol nad volavku, aby ji tím spíše dolů srazil; i ačkoli se zdá, že tomu ani půl hodiny není, co jsme ze zahrady vyjeli, vidí se mi, že jsme už velký kus cesty urazili.

Nevím, jak se věc má, odpověděl Sancho Panza, toliko mohu říci, spokojila-li se paní Magallanes či Magalona tímto zadkem, že kůže její nemohla být příliš jemná.

Celou tu rozmluvu těch dvou statečníků vévoda, vévodkyně a v zahradě přítomní slyšeli nalézajíce v ní zábavu neobyčejnou. Aby tu zvláštní a pěkně zosnovanou příhodu dovršili, dali Clavileňovi pod ocas oheň, a poněvadž byl kůň naplněn bouchavými prskavkami, vyletěl s náramným lomozem vzhůru a svalil D. Quijota i se Sanchem polou osmáhlé na zem. Již dříve odebral se celý zástup vousatých dueň i s Trifaldovou ze zahrady, a kdo tam zůstal, ležel jako bez sebe na zemi. D. Quijote a Sancho zle připraveni se vzchopili a kolem se ohlížejíce byli jako ohromeni, vidouce se v téže zahradě, odkud byli vyjeli. Podivení jejich tím více se zmáhalo, když na jednom místě v zahradě spatřili zatčený dlouhý oštěp, s něhož na dvou stužkách ze zeleného hedbáví visel pergamen hladký a bílý, na němž velikým zlatým písmem psáno bylo:

„Slovútný rytíř D. Quijote de la Mancha dovršil a skončil dobrodružství hraběnky Trifaldové, jinak Dolorida nazvané, a soudružek jejich tím, že je toliko podstoupil.“

„Malambruno jest spokojen a smířen v úmyslech svých; vousy dueň jsou již sňaty a vyhlazeny a král Clavijo s královnou Antonomasií nacházejí se v prvějším stavu svém. Až vykonáno bude zbrojnošovo mrskání, bude bílá holubice zbavena záhubných supů, jižto ji stíhají, a dostane se do náručí svého drahého milence. Tak ustanoveno jest od mudrce Merlina, arcikouzedlníka kouzedlníkův.“

Když byl D. Quijote nápis na pergameně přečetl, nahlédl jasně, že jedná o odčarováni Dulcinee. Vzdal tedy díky nebesům, že vykonal tak veliký čin s nebezpečenstvím tak malým uved v dřívější tvářnost obličeje ctihodných dueň, ježto více se neobjevily. Na to přistoupil k místu, kde vévoda a vévodkyně ještě z mdlob se nezotavili, a uchopiv vévodu za ruku vece: Hoj, pane, buďte dobré mysli, nic se nestalo, dobrodružství jest skončeno bez nejmenšího uškození, jak to jasně dosvědčuje nápis na pamětní tabuli zaznamenaný.

Vévoda pomalu se zpamatoval, jako když se někdo z těžkého sna probouzí; totéž stalo se s vévodkyní a se všemi, kteří v zahradě byli sklesli, na pohled s takovým podivením a vyděšením, že na jevo dávali, jakoby za pravdu měli, co tak pěkně a žertovně byli nastrojili. Vévoda četl list očima polou zamčenýma a pak otevřeným náručím objal D. Quijota řka, že jest výborným rytířem, jakéhož žádné století nespatřilo. Sancho ohlížel se po Doloridě, aby se přesvědčil, jak vyhlíží bez vousů a je-li bez nich tak slíčná, jak její statný zrůst prozrazoval; avšak řeklo se mu, že jak Clavileňo hořící ze vzduchu se spustil a na zem spadl, celá družina dueň s Trifaldovou zmizela a odešla už bez vousů a chmýří.

Vévodkyně tázala se Sancha, jak se mu na té dlouhé cestě dařilo, načež odpověděl: Cítil jsem, seňoro, že jsme letěli, jak můj pán pravil, krajinou ohňovou, a chtěl jsem si oči trochu odestřít; můj pán ale, jehož jsem za povolení k tomu žádal, nechtěl to připustiti. Já zase, že jsem trochu zvědavý a toho si rád všímám, v čem se mi překáží a zbraňuje, odhrnul jsem pěkně, aniž by to někdo pozoroval, až po nos šátek, jímž jsem měl oči zavázany, a podíval jsem se dolů na zem. Zdálo se mi, že není větší než hořčičné semeno a lidé na ní chodící že byli něco větší než lískové oříšky; z toho jest viděti, jak vysoko jsme byli.

Naproti tomu namítala vévodkyně: Dejte pozor, příteli Sancho, co mluvíte, neboť zdá se, že jste neviděl zemi, alebrž lidi, ježto na ní chodí; neboť připadala-li vám země jako hořčičné zrno a člověk jako lískový ořech, tuť patrno jest, že jediný člověk přikryl celou zemi.

Máte pravdu, odpověděl Sancho, avšak já ji pozoroval ze strany a viděl jsem ji celou.

Pozor, Sancho, přela se vévodkyně dále, ze strany není možno celý předmět vidět, na nějž se díváme.

Takovým důvtipům já nerozumím, vece Sancho, toliko vím, že by dobře bylo, kdyby Vaše Urozenost uvážila, že jsme letěli kouzlem a kouzlem možno viděti celou zemi a všecky lidi, ať se na ně díváme odkudkoli; a nevěříte-li mi to, neuvěří mi také Vaše Mst, řeknu-li, že když jsem si šátek s očí trochu odhrnul, viděl jsem se tak blízko nebe, že nebylo dále než na půldruhé pídě, a na to mohu přísahat, že je nesmírně velké. Cestou přišli jsme také tam, kde je těch sedm koziček, a poněvadž jsem za svého dětského věku doma pásal kozy, Bůh ví a na mou duši, že se mně zachtělo pobaviti se trochu s nimi, když jsem je spatřil; a kdybych té žádosti byl nevyhověl, bylo by snad po mně. Uháníme tedy a letíme a co já učiním? Neřeknu nikomu ani slova, ni pánu svému, pěkně zlehoučka slezu s Clavileňa a jsem mezi kozičkami asi tři čtvrti hodiny. Jsou jako fialinky a Clavileňo se ani nehne a s místa nejde.

A mezi tím, co se dobrý Sancho bavil s kozami, s kým bavil se seňor D. Quijote? tázala se vévodkyně.

Poněvadž všecky tyto věci a případy jsou nadpřirozené, ujišťoval D. Quijote, není divu, že Sancho vypravuje co vypravuje! Co mne se týká, mohu říci, že jsem šátek nedal níže ani výše, že jsem neviděl ani nebe ani zemi, ani moře ani poušť. Ovšem pozoroval jsem, že jsme se ubírali krajinou větrovou a že jsme už dotýkali se kraje ohňového; že jsme ale dostali se výše, tomu nemohu dát víry, neboť je-li krajina ohňová mezi kruhem měsíce a nejvyšší vrstvou vzduchovou, nemohli jsme se dostati k nebi, kde jest těch sedm koziček, o nichž Sancho mluví, abychom se nespálili. A poněvadž jsme se nepřismáhli, lže buď Sancho aneb sní.

Nesním ani nelhu, odpíral Sancho; zeptejte se mne, jak ty kozičky vypadaly, a z toho uhlídáte, mluvím-li pravdu čili nic.

Povězte nám to tedy, Sancho, vyzývala jej vévodkyně.

Dvě jsou zelené, dvě načervenalé, dvě modré a jedna strakatá, tvrdil Sancho.

Totě nový druh koz, divil se vévoda, a v těchto pozemských krajích nejsou takové barvy či kozy takových barev v obyčeji.

To se samo sebou rozumí, vece Sancho; všaktě v tom jest rozdíl mezi kozami nebeskými a pozemskými.

Řekněte mi, Sancho, tázal se vévoda, zdali jste mezi těmi kozami neviděl také nějakého kozla?

Neviděl jsem, pane, odpověděl Sancho, slyšel jsem ale, že nad měsícem není rohatého dobytka.

Nechtěli se ho více tázati na jeho cestu, poněvadž se jim zdálo, že Sancho nabývá příležitosti těkati v mysli po celém nebi a vypravovati, co se tam dalo, aniž by se ze zahrady byl hnul. Zkrátka, ten byl konec dobrodružství s dueňou Doloridou, jež vévodským manželům k smíchu bylo nejen v tu chvíli, alebrž po celý čas života, a Sanchovi látky poskytovalo k vypravování, pokud by živi byli. D. Quijote přistoupil k Sanchovi a do ucha mu šeptal: Sancho, chceš-li, aby se tomu věřilo, co jsi viděl na nebi, žádám, abys věřil tomu, co jsem viděl v sluji Montesinově, a více neřeknu.