Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá devátá	Kapitola čtyřicátá	Kapitola čtyřicátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá
Podtitulek:	O věcech, které týkají se tohoto dobrodružství a souvisí s touto pamětihodnou historií.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 232–236. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

V skutku a opravdu mají všickni, kdo si v podobných historiích, jako tato jest, libují, vděčným se prokázati Cidu Hametovi, původnímu spisovateli jejímu za bedlivost, s kterou i nepatrné maličkosti vypravuje nevynechav sebe menší podrobnosti, anaž poskytuje jasnějšího světla. Vyličuje myšlénky, odhaluje představy, odpovídá na věci zamlčené, vysvětluje pochybné, rozebírá důvody, zkrátka, vyjevuje atomy nejchtivější zvědavosti. O přeslavný spisovateli! O šťastný D. Quijote! O proslavená Dulcinee! O půvabný Sancho Panzo! Nechť všickni dohromady a každý zvlášť žijete nesčíslná století k potěšení a k obecné zábavě živoucích.

Když Sancho, dí povídka dále, Doloridu v mdlobách spatřil, zvolal: Zapřísahám se věrou řádného člověka a věkem všech Panzů přede mnou, že jsem nikdy neviděl ani neslyšel, že nikdy pán můj mi nevypravoval a nikdy myslí jsem nepojal takovou příhodu, jako jest tato. Bohdejž tě, abych ti nezlořečil, tisíc satanášů vzalo, ty kouzedlníku a obře Malambruno! Nenašel jsi jiný způsob trestu, jejž bys na tyto hříšnice uvalil, než ovousiti jich? Což, nebývalo by lépe a nehodilo by se to pro ně spíše, u prostřed rozpoltiti jim na polovičky nos, byť by i huhňaly, než dáti jim vousy? Založil bych se, že nemají čím holiči zaplatit!

Máte pravdu, pane, ozvala se jedna z těch dvanácti, nemáme zač se dáti oholit, a proto uchopily se některé z nás prostředku hospodárného, užívajíce jakési smolné mázky či nálepky; tu přičinivše na obličej rázem ji strhneme a jsme čisté a hladké jako dno třicí pánve. Jsou sice v Gandayi ženy, které chodí od domu k domu škubat vlasy a čistit brvy i konat jiné ženštinám příslušné cídění; my dueňy ale nikdy jsme jich k sobě nepřipustily, poněvadž většina z nich páchne terciarkami přestavše býti prvničkami, a nebude-li nám pomoženo panem D. Quijotem, dostaneme se vousaté do hrobu.

Raději bych si vyškubati dal vousy své v zemi mórův, rozhorlil se D. Quijote, než bych Vám nepomohl.

Na to se Trifaldová ze své mdloby zpamatovala a pravila: Ozvěna tohoto slibu, statečný rytíři, dostala se mi u prostřed mých mdlob k sluchu a je příčinou, že jsem se opět z nich zotavila, abych vám zdělila city své. A proto znova vroucně Vás prosím, slavný rytíři a nepřemožený pane, aby milostivý slib Váš stal se skutkem.

Já toho neopomenu, těšil ji D. Quijote, co ale, seňoro, mám činiti? mysl má je zcela ochotna k službám Vašim.

Věc se má tak, odpověděla Dolorida, že odtud až do království Cadayského, jde-li se po zemi, jest pět tisíc mil, něco více neb méně; jde-li se ale vzduchem a rovnou čarou, jsou to tři tisíce, dvě stě a dvacet sedm mil. Musíte také vědět, že Malambruno mi řekl, kdyby osud přivedl mě k rytíři, osvoboditeli našemu, že mi pošle koně něco lepšího a povolnějšího než jsou koně nájemní, poněvadž to má být týž dřevěný oř, na němž statečný Petr unesl sličnou Magalonu. Kůň ten říditi se dá roubem, v čele zasazeným a za udidla sloužícím, a letí ve vzduchu s takovou lehkostí, že se zdá, jako by ho sami ďáblové unášeli. Dle starodávné pověsti zhotoven byl kůň ten od mudrce Merlina, jenž jej Petrovi, příteli svému, půjčil. Ten na něm vykonal veliké cesty a unesl, jak již praveno, slíčnou Magalonu, ujížděje s ní ve vzduchu a zůstaviv v podivení všecky, kdo se na něho se země dívali. Merlin koně toho nepůjčoval než komu přál aneb kdo mu dobře zaplatil, a po slavném Petrovi neví se až podnes, kdo by na něm byl seděl. Po něm zjednal si ho svým uměním Malambruno a drží ho ve své moci. Oř ten slouží mu na cestách, jež za několik okamžiků v rozličných částech světa koná; nyní jest zde, zejtra ráno ve Francii a druhého v Potosích. Při tom jest i ta dobrota, že takový kůň nežere a nespí, nepotřebuje podkov, jde ostrým klusem ve vzduchu křídel nemaje, a jezdec může v ruce držeti plnou sklenici vody, aniž by kapku vylil, tak jede stejně a klidně; z příčin těch také slíčná Magalona velmi ráda na něm jezdila.

V tom skočil Sancho Doloridě do řeči. Co se týká stejného a klidného kroku, tu můj šedouš je nade všecko, jen že nechodí vzduchem, ale na zemi měřiti se může se všemi stoupáky, co jich na světě.

Všickni se dali do smíchu a Dolorida opět přejala řeč. A poněvadž je kůň ten takový, a chce-li Malambruno konec učiniti našemu neštěstí, bude za půl hodiny, jak nastane noc, zde před námi, neboť dal mi na srozuměnou, až se přesvědčím, že jsem našla hledaného rytíře, znamením že bude příchod koně s největší rychlostí na místo, kde meškati budu.

A kolik osob může na tom koni sedět? tázal se Sancho.

Dolorida odpověděla: Dvě, jedna v sedle a druhá na zadku; obyčejně jest to rytíř a jeho zbrojnoš, není-li tu nějaké unesené dívky.

Nyní bych rád věděl, seňoro Dolorido, jak tomu koni říkají.

Jméno jeho, pravila Dolorida, jest jiné než Bellorofontova koně, jemuž Pegasus říkali, ani mu neříkají Bucefalus, jako koni Alexandra Velikého, také nejmenuje se jako kůň Zuřivého Orlanda, Brilladoro zvaný, ani Bayard, jak slul kůň Rinalda Montalbánského, ani Frontino, jako kůň Rogerův, ani Bootes neb Perithoa, jak prý se nazývali koně slunce, tak též neříkají mu Orelia, jako koni nešťastného Rodriga, posledního krále gothského, na němž jel v bitvě, když život a říši ztratil.

Založil bych se, prohodil Sancho, poněvadž mu nedali žádné z těch proslavených jmen tak pověstných koní, že mu ani nedali název koně pána mého, Rocinante, pojmenování to jemu vlastní, jež překonává všecka ta uvedená jména.

Ovšem, odtušila vousatá hraběnka, nic však méně koni našemu přísluší jméno jeho velmi dobře, poněvadž mu říkají Clavileňo Okřídlený; název ten se odvodí, že jest oř náš ze dřeva a má v čele roub, i že lehce uhání; co se tedy jména týká, může měřiti se s proslulým Rocinantem.

Nejsem nesrozuměn s jménem tím, přisvědčil Sancho; ale jakou uzdou či ohlaví řídí se ten kůň?

Již jsem řekla, vysvětlovala Trifaldová, že tím roubem; rytíř, který na koni sedí, točí roub na tu neb onu stranu a vede koně kam chce, buď vzduchem, buď přitlumeně a takřka po zemi skákavě, buď směrem středním, kteroužto cestu dlužno hledati a držeti se jí při všech jednáních dobře spořádaných.

Rád bych ho viděl, vece Sancho dále; ale abych se domýšlel, že na něm jedu, ať si to v sedle nebo na zadku, toť by bylo žádati hrušek na jilmu. Udržím já se sotva na svém šedouši a na pochvě, která jest měkčí než hotové hedvábí; a tu by někdo chtěl, abych seděl na zadnici z pouhého dřeva bez podkladku a pokryvky? Uchovej Bůh, já se nedám otlačiti pro vousy, jichž bych zbaviti mohl kohokoli; ať se každý oholí, koho se týká, já ale nemám ani pomyšlení doprovázeti pána svého na tak dalekou cestu, a to dokonce tím, že nemám čeho dělati při tom holení vousů, jako se děje při odčarování velitelky mé Dulcinee.

Ano, příteli, máte při tom co dělat, pravila Trifaldová, a sice tolik, že mám za to, jako bychom bez vaší přítomnosti ničeho nepořídili.

Tu to máme! zvolal Sancho; což je zbrojnošům do dobrodružství pánův jejich? Mají oni odnésti slávu z výkonů a našinec má míti za to práci? U všech čertů! Ještě kdyby ti povídkáři řekli takto: Ten a onen rytíř vykonal to a ono dobrodružství, avšak pomocí jakéhosi zbrojnoše svého, bez něhož by možno nebylo věc vykonati; ale tu píšou zhola: Don Paralipomenon s třemi hvězdami vykonal dobrodružství se šesti draky, a o osobě zbrojnošově, jenž při všem byl, ani zmínky, jakoby ani na světě nebyl! Tenkráte, pánové, opět to dím, může jít můj pán sám; šťastné vyřízení! já ale zůstanu zde ve společnosti vévodkyně, paní mé. Může být, až se vrátí, že shledá věc seňory Dulcinee o tři pětiny zlepšenu, poněvadž zamýšlím v prázdné a nečinné chvíli dáti si kupu ran, že na mně chlupu nezůstane.

Nic méně, měl byste jít s sebou, kdyby toho potřebí bylo, dobrý Sancho, domlouvala mu vévodkyně, poněvadž vás za to dobří lidé prosí; obličeje těchto seňor nezůstanou přece pro váš zbytečný strach vousaty, byla by to ošklivá věc.

Tak to máme zas! vzkřikl Sancho; kdyby ta laskavost státi se měla pro nějaké panenské dívky, pro nějaké zvedené děti, mohl by se člověk nějakých obtíží odvážiti, ale snášeti je, aby dueňy ztratily vousy, při sám! raději bych je viděl celé ve vousích od největší k nejmenší, od nejuhlazenější až k nejzmačkanější!

Vy se špatně snášíte s dueňami, příteli Sancho, prohodila vévodkyně; držíte se příliš náhledu toledského lékárníka, a však zajisté nemáte pravdu, neboť mám v domě svém dueňy, které by mohly za vzor dueň sloužiti. Abych nic jiného neřekla, je tu doňa Rodriguezová.

Dost na tom, co jste řekla, Vaše Velmožnosti, doložila Rodriguezová, Bůh zná pravdu ve všem; ať jsme my dueňy hodné neb špatné, vousaté neb holobradé: matky naše porodily nás, jako jiné ženy, a dal-li nás Bůh na svět, ví proč, a milosrdenství jeho se držím, vousů ale žádných, ať jsou číkoli.

Nyní dobře, seňoro Rodriguezová, vložil se D. Quijote do hovoru; co vás se týká, seňoro Trifaldová a družky její, doufám v Pánaboha, že milostivým okem vzhlédne na utrpení Vaše, a Sancho učiní, co mu poručím. Jen kdyby už přišel Clavileňo a já se s Malambrunem shledal, neboť vím, že není břitvy, která by Vašim Mstem s větší lehkostí brady oholila, než můj meč s beder smete hlavu Malambrunovi. Bůh strpí zlých lidí, ne však na vždy.

Ach! zvolala tu Dolorida, nechť dobrotivým vzhledem na Vznešenost Vaši, statečný rytíři, patří veškeré hvězdy krajin nebeských a vštípí do srdce Vašeho vešken zdar a všecku mohútnost, abyste byl štítem a ochranou pohaněného a pokořeného pokolení dueň, zatracovaných od lékárníků, osopovaných od zbrojnošů, podváděných od panošů! Běda pošetilé, anaž za květu věku svého nevolila raději býti jeptiškou než dueňou! My nešťastné dueňy! byť bychom i přímým rodem posloupně pocházely od samého Hektora trojánského, nepřestanou velitelky naše odbývati nás pojmenováním ona, třeba i věděly, že se staneme královnami. O obře Malambruno! ač jsi kouzedlníkem, dostojiž učiněnému slibu a pošli nám nevyrovnaného Clavileňa, aby neštěstí naše mělo konce, neboť přijde-li teplo a naše vousy zůstanou, běda pak osudu našemu! — To pronesla Trifaldová s takovým citem, že vyloudila slzy z očí všech okolostojících. Ano i zraky Sanchovými pohnula, tak že si v srdci svém umínil doprovoditi pána svého až na konec světa, jestliže by tím ctihodné ty tváře vlny zbavil.