Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá druhá
Podtitulek: O tom, jakých navedení dával D. Quijote Sanchu Panzovi, dříve než šel vladařit na ostrov, i o jiných velmi moudrých věcech.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 245–249.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Se šťastným a půvabným dobrodružstvím Doloridy byli vévoda a vévodkyně tak spokojeni, že si umínili pokračovati v těch žertech majíce před sebou osoby způsobilé k tomu, by jim víru daly. Předepsav tedy a nařídiv sluhům a podřízeným, jak se k Sanchovi chovati mají z ohledu slíbeného vladařství na ostrově, pravil druhého dne po letu Clavileňa ve vzduchu vévoda Sanchovi, aby se připravil a přichystal k nastoupení vladařství, ježto prý ostrované toužebně ho očekávají jako májového deště. — Sancho se poklonil a pravil: Od té chvíle, co jsem sestoupil s nebe a s takové výše díval se na zem a spatřil ji býti tak malou, zmírnila se poněkud tužba moje, již jsem tak velice po vladařství cítil. A jaká to velmožnost vlasti zrnu hořčičnému, jaká to hodnost neb panovnická moc spravovati půl tuctu lidí jako lískový ořech malých? Zdáť se mi, že jich na celé zemi více nebylo. Kdyby Vaše Urozenost ráčila mi dát sebe menší kus nebe, byť i zvíce půl míle nebyl, vzal bych jej s mnohem větší chutí než největší ostrov.

Považte, příteli Sancho, odpověděl vévoda, že nemohu kus nebe nikomu dát, byť i nebyl větší než nehet, poněvadž jediné Bohu zůstaveny jsou takové dary a milosti. Co mohu dáti, dám: jest to pěkný a upravený ostrov, okrouhlý a souměrný, nad míru úrodný a hojný, jímžto, dovedete-li se přičiniti, nabudete s bohatstvím pozemským pokladův nebeských.

Dobře tedy, vece Sancho, nechť ten ostrov přijde, a já se vynasnažím, abych se všem ničemníkům na vzdor dostal do nebe. A to se neděje ze ctižádosti, abych se dostal ze své chýše, aniž abych se povznesl, alebrž že chci zkusiti, jak vladařství chutná.

Jednou-li to zkusíte, Sancho, řekl na to vévoda, ukoušete si pro samé vladaření ruce: tak jest to sladká věc poroučeti a nacházeti poslušenství. Stane-li se pán váš císařem, a on se jím nepochybně stane, jak věci jeho počaly, nevezme mu tu hodnost nikdo a on bude želeti a litovati v hloubi duše své toho času, co mu nedali býti císařem.

Milostivý pane, připouštěl Sancho, mohu si představiti, jak to jest pěkné poroučeti, byťby to bylo i jen stádu dobytka.

Ať s vámi umru, Sancho, zvolal vévoda, nevíte-li vy všecko! Mám i naději, že budete takovým vladařem, jak soudnost vaše slibuje. Nyní dost, a ráno pamatujte, že téhož dne máte jít na vladařství ostrova; dnes večer budete opatřen příslušným oděvem, jejž na se vzíti máte, a se všemi věcmi, jichž na cestu zapotřebí.

Ať si mě odějou, jak se jim líbí, vece Sancho, zůstanuť v každém kroji Sanchem Panzou.

Máte pravdu, přisvědčoval vévoda; avšak oděv se má říditi dle úřadu neb hodnosti, ku které patříme; neboť nebylo by dobře, aby právník šatil se jako vojín a vojín jako kněz. Vy, Sancho, odějete se jednak jako člověk písmák, jednak jako setník, poněvadž na ostrově, jejž vám daruju, je tak dobře potřebí zbraně jako písemnictví a písemnictví jako zbraně.

Písemnictví, odpověděl Sancho, hrubě neznám, ba neumím ani abecedu, avšak mně stačí na mysli míti Krista Pána, abych byl dobrým vladařem. Zbraní budu se oháněti, jakou mi dají, až padnu, a ostatní buď Bohu poručíno.

Při tak dobré mysli, doložil vévoda, nemůže Sancho v ničem poklesnouti.

Tu přišel D. Quijote a zvěděv, co se stalo i o rychlosti, s jakou Sancho odejíti má na své vladařství, uchopil jej s dovolením vévodovým za ruku a odešel s ním do své jizby s úmyslem, že mu dá navedení, jak se chovati má v úřadě svém. Když do světnice vstoupili, zavřel za sebou dvéře a téměř násilím Sancha k tomu přiměl, aby se k němu posadil, načež vážným hlasem mluviti se jal:

Neskončených díků vzdávám nebesům, příteli Sancho, že dříve než mně nějaký šťastný osud potkal, podařilo se ti nalézti a dojíti šťastné budoucnosti. Já, jenž jsem za příhodné doby chtěl se ti odměniti za služby tvé, vidím se na začátku cesty své, kdežto ty před časem a mimo řád rozumného uvážení spatřuješ se na vrcholi tužeb svých. Mnozí podplacují, obtěžují, domáhají se, předstihují se, prosí, hašteří se a nedosahují, čeho chtějí; jiný přijde a nevěda co a jak najde důstojnost a úřad, po němž mnozí bažili. Tu má místa a dobře se hodí přísloví: Nikomu není tak šťastná hodina, aby někomu nešťastná nebyla. Tys naproti mně přec jenom hlupák, nevstáváš ráno a noci neprobdíš, nemáš v ničem na pilno a jediné, že tě dech dobrodružného rytířství ovanul, vidíš se jakoby nic býti vladařem ostrova, že by to nikdo ani neřekl. Pravím to, abys nepřipisoval obdržených milostí zásluhám svým, alebrž bys díky vzdával Bohu, jenž věci tak dobrotivé řídí, a pak uznal vznešenost, jižto v sobě chová dobrodružné rytířství. Poněvadž nyní máš mysl spořádanou, abys uvěřil slovům mým, poslouchej, synu, radu, kterou ti dám já, Cato tvůj, severní jsa hvězdou a ochranou na cestách tvých, anaž uvede tě do bezpečného přístavu na moři zbouřeném, na němž nacházíš se, neboť úřady a vysoké hodnosti nejsou nic jiného než hluboké propasti zmatku.

Předně, synu, boj se Pána Boha, neboť v bázni boží spočívá moudrost, a budeš-li moudrým, nepoklesneš v ničem.

Za druhé, obracej zraků svých na sebe, jaký jsi, hledě poznati sama sebe, kteréžto poznání nad pomyšlení jest těžší. Poznáš-li se, nebudeš se nadýmati jako ona žába, anaž chtěla býku se podobati, a učiníš-li tak, nabudeš uvážením, že jsi jednou doma prasata pásal, přesvědčení, že má páví kolo hlouposti tvé ohyzdné nohy.

To je pravda, uznával Sancho, ale tenkráte jsem byl velmi malý; když pak jsem se stal větší, pásal jsem husy, ne prasata; myslím ale, že to sem nepatří, jakož ti, kdo vládnou, nejsou vždy z královského rodu.

Dobře máš, přisvědčil D. Quijote; proto musí ti, kteří nejsou vznešeného rodu, s vážností úřadu, jejž zastávají, spojovati vlídnost, anaž by sdružena jsouc s moudrostí odvrátila od nich zlomyslné útržky, jimž se doposud nikdo nevyhnul.

Chlub se nízkostí rodu svého, Sancho, a nestyď se přiznati, že pocházíš ze stavu rolnického; neboť shledá-li se, že ti to není urážkou, nikdo tě tím nebude moci uraziti a více si tebe bude vážiti, jsi-li sprostným počestníkem než hrdým hříšníkem. Převeliký jest počet těch, kteří z nízkého rodu pocházejíce vyšvihli se k nejvyšší důstojnosti papežské a císařské; pravdu tu doložiti lze tolika příklady, že by ti byly až s unavením.

Viz, Sancho, vezmeš-li za pomocnici ctnost a vynasnažíš-li se konati skutky šlechetné, nebudeš míti proč záviděti těm, kterých předkové jsou knížata a velmoži, poněvadž krev stává se dědictvím a ctnosti se nabývá a ctnost má platnosti sama sebou, krev nikoli.

Je-li tomu tak, jako že jest, a přišel-li by tě, až na ostrově budeš, navštívit někdo z příbuzných, nepohrdej jím, nezamítej ho, alebrž přijmi jej vlídně, vyčastuj a obdaruj ho; tím zalíbíš se Bohu, jenž chce, aby ničím nebylo pohrdáno, co stvořil; tím učiníš zadost přirozeným, dobře zřízeným zákonům.

Budeš-li míti svou manželku u sebe — není dobře aby osoby vladařské byly dlouho bez vlastních žen — dávej jí naučení, vzdělávej ji a odvykej jí přirozené hrubosti, neboť vše, čeho moudrý vladař získá, zmaří a zničí žena hrubá a hloupá.

Kdybys snad ovdověl — možná to věc — a důstojností dostati mohl lepší manželky, nebeř takovou, která by ti sloužila za vnadu a udici k lovení aneb za nějaký vývěsek; neboť svatá jest to pravda, že za všecky dary, jichž manželka soudcova přijímá, musí muž odpovídati při posledním soudu a zaplatí po své smrti čtvernásobně oučet, který za živobytí na něho připsán.

Nikdy nerozsuzuj dle libovůle, neboť to mívá místa u hlupáků, kteří se domnívají býti chytrými.

Měj největší soucit se slzami chudiny, avšak nedávej jí více za pravdu, než právu boháče.

Hleď vyšetřiti pravdu, jak při slibech a darech boháče, tak z nářku a naléhání chudého.

Může-li a smí-li spravedlivé shovení místa míti, neuvaluj celé břímě zákona na přestupníka, ježto není větší chlouba soudce spravedlivého než soucitného.

Kdybys ulevil přísné spravedlnosti, nestávej se to dle ceny darův, alebrž z útrpnosti.

Měl-li bys rozsuzovati žalobu některého nepřítele, potlač upomínku na svou urážku a obrať mysl svou k pravdě případu.

Nezaslepuj tě vášeň vlastní ve věci cizí, neboť poklésky její obyčejné nedají se napraviti, a kdyby se jich našlo, stalo by se to na ujmu víry v tebe ano i sáčku tvého.

Kdyby tě nějaká slíčná ženština přišla žádat za právo, odvrať oči od slz a uši od nářků jejich, alebrž uvažuj chladně podstatu žádosti její, nechceš-li, aby se utopil rozum tvůj v slzách a dobrost tvá v stonech jejich.

Koho trestati máš skutkem, toho nekárej slovy, možno že nešťastný má dost na trestu bez přídavku útržných řečí.

Vinníka, jenž propadl výroku tvému, pokládej za člověka politování hodného, podřízeného povaze zkažené přirozenosti naší, a seč budeš, aniž bys ublížil druhé straně, projevuj útrpnost a mírnost; neboť ač jsou vlastnosti boží vesměs stejny, přece vyniká a stkví se v očích našich milosrdenství nad spravedlivost jeho.

Zachováš-li tato pravidla a ty zásady, Sancho, budeš dlouho žíti a pověsť tvá nezahyne, odměna tvá bude svrchovaná a blaženost nevýslovná. Dítky své uvedeš dle přání do stavu manželského, děti a vnukové tvoji rozmnoží tituly své, žíti budeš v míru a v lásce lidu a posléze zastihne tě na konci života smrt v stáří blaženém a vysokém, oči zatlačí ti outlé a něžné ruce pravnukův tvých. Naučení, která jsem ti až doposud dal, mají zdobiti duši tvou; poslyš nyní, která mají ozdobou býti těla tvého.