Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá třetí

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá druhá	Kapitola čtyřicátá třetí	Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá třetí
Podtitulek:	O dalších radách, jichž D. Quijote Sanchu Panzovi udělil.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 250–254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Kdo slyše předešlou rozmluvu D. Quijota nebyl by jej měl za člověka velmi rozumného a moudrého! Avšak jak jsme v průběhu této velké povídky často řekli, ztrácel D. Quijote hlavu jen tenkráte, kdy se zavadilo o dobrodružné rytířství; v ostatních ale věcech jevil mysl jasnou a nezkalenou, tak že přes tu chvíli činové soudnosti a soudnost činům jeho váhy odnímaly. V těchto dalších navedeních však, jichž Sanchovi dal, prozrazoval veliký rozum a přivedl rozumnost i bláznivost svou na nejvyšší stupeň. Sancho ho velmi bedlivě poslouchal a hleděl v paměti zachovati jeho rady jako ten, kdo jich vším spůsobem šetřiti a pomocí jich šťastně nastoupiti chce vladařství své. D. Quijote tedy pokračoval řka:

Co se toho týká, Sancho, jak bys měl hleděti sebe a domu svého, ukládám ti především, abys byl čistý a stříhal si nehty nenechávaje jich růsti, jak to někteří činí, jižto v hlouposti své domýšlejí se, že dlouhé nehty ruku činí slíčnou, jakoby ten přírůstek a nadbytek, jejž neostřihují, byl nehtem jsa spíše drápem ostříže poštolky ještěrožravé: je to nemrav ošklivý a neslušný. —

Nenos se Sancho nikdy rozkasaně a nedbale, neboť oděv nespořádaný jest znamením lenivého ducha, není-li rozkasanost a nedbalost taková poťouchlostí, jak se říká o Juliovi Césarovi.

Vypočítej bedlivě, co ti tvůj úřad vynášeti může, a vynese-li tolik, abys dal sluhům svým kroj, dej jim spíše slušný a volný než nápadný a podivný a rozděl jej i mezi sluhy i mezi chudé, t. j. můžeš-li ošatiti šest panošů, ošať tři panoše a tři chudé. Tak budeš mít panoše na nebi i na zemi, na takový nový způsob nevyšvihnou se ctižádostiví chlubiči.

Nejez ani česnek ani cibuli, aby zápachem nebylo znáti tvou venkovskou sprostnost; kráčej volně, mluv vážně, a však ne tak, aby se zdálo, že rád sebe posloucháš, neboť každé pitvoření jest nehezké.

Jez málo v poledne a tím méně večer, ježto zdraví celého těla vaří se v kuchyni žaludka. Buď mírný v pití maje na mysli, že příliš mnoho vína nesmlčí tajemství a nedostojí slovu.

Měj se na pozoru, abys plnou hubou nejedl a před nikým nešťukal.

Tomu šťuchání nerozumím, pravil Sancho, a D. Quijote opakoval: abys nešťukal či neškytal; jest to jedno z ošklivých slov, které jinde jinak zní, ač jest významné. Lidé vzdělaní uchýlili se k latině, tím se nazývá škytati eructare a škytání eructatio, a nerozumí-li někdo tomu slovu, nic na tom nesejde, poněvadž obyčej časem svým je zavede a snadně se mu porozumí. To se nazývá obohacováním jazyka, jež má obecný lid a obyčej ve své moci.

Věru, pane, vece Sancho, to je jedno z navedení a pokynutí, které si budu hledět do paměti vštípit, že tedy nemám šťukat, ač se mi to velmi často stává.

Eruktovat, Sancho, ne šťukat, napomínal D. Quijote.

Eruktovat, budu příště říkat, sliboval Sancho, a na mou věru, že to nezapomenu.

Taktéž nemáš, Sancho, do svých řečí míchat tolik přísloví, jak činíš; jsou sice přísloví krátké propovědi, ty ale násilím jich uvodíš, tak že podobají se spíše nesmyslu než moudrým propovědem.

To může jen Bůh napravit, tvrdil Sancho; vím zajisté více přísloví, než kniha obnáší, a mluvím-li, přicházejí mně všecka na jazyk, že jedno za druhým se tlačí, a jazyk pak vyvrhne, které se mu nejdřív naskytne, ať se hodí či nehodí. Budoucně budu šetřiti a pronášeti takových, která se k vážnosti mého úřadu hodí, neboť v domě, kde se dobře daří, snadno se vaří; z dobré smlouvy málo sporu; kdo zvoní, tomu neodzvánějí, a k dávání i braní rozumu zapotřebí.

Tak, Sancho, zvolal D. Quijote, sesazuj, sešívej a navlékej svá přísloví; u tebe jest vše marné; matka dítě bije, ono přece sebou šije. Sotva pravím, abys přísloví se vystřihal, a ty vychrlíš hned celou litanii takových, která se hodí jako pěst na zuby. Poslouchej, Sancho, nedím, že by přísloví na pravém místě pronešené se nehodilo, avšak nasypati a semleti přísloví na bůhzdař činí řeč zmatenou a sprostou.

Pojedeš li na koni, nenahýbej se přes samé sedlo, neměj nohy tupě natažené a od břicha koňova odchýlené; taktéž nenes se tak nedbale, jakobys jel na svém šedouši, neboť při ježdění osvědčuje se jeden býti rytířem, druhý podkoním.

Spánku užívej mírně; kdo se sluncem nevstává, neužije dne, a pamatuj si, že pilnost jest matkou štěstí a naopak lenivost nikdy nepřichází k žádoucímu cíli.

Poslední radu, jižto ti dáti chci, ač nepatří k ozdobě těla, přál bych si, bys dobře do paměti si vštípil, poněvadž za to mám, že ti bude neméně prospěšná než ty, které jsem ti už udělil: abys nikdy se nepouštěl do hádek o rodech, tím méně, abys rody mezi sebou porovnával, ježto jeden z porovnaných nutně musí být lepší, a ten, který odstrčíš, bude ti nepřízniv; u toho však, kterému přednost dáš, ničeho nevyzískáš.

Oděvem tvým buďtež dlouhé nohavice, volný kabátec a pláštík trochu široký; kusé nohavice s průřezy nižádným způsobem, poněvadž nesluší ani rytířům ani vladařům.

Ta jsou asi navedení, Sancho, která mně v tu chvíli na mysl přišla. Časem a dle okolností dám ti hojnějšího naučení, uznáš-li za dobré, dáti mi návěští, jak se ti vede.

Pane, pravil Sancho, úplně nahlížím, že vše, co jste tu říci ráčil, jsou věci dobré, svaté a prospěšné, k čemu ale mají sloužiti, zapomenu-li na ně na všecky? Co se toho týče, abych nenechával si nehty růsti a podruhé se oženil, kdyby se tak stalo: to mně z paměti nevyjde; ale ty ostatní čirý čáry a tretky pletky zapomenu a nepomním na ně jako na oblaka z loňského roku. Bude tedy potřebí, abych to dostal písemně, ač neumím číst ani psát, dám je ale svému zpovědníkovi, by mně je dle případu předříkával a v paměti obnovil.

Ach běda! zvolal D. Quijote, jaké to zlé pro vladaře, neumí-li číst ani psát! Věziž tedy, Sancho, neumí-li člověk číst aneb je-li nejapný, soudí se při něm na tyto dvě věcí: buďto že pochází z rodu velmi nízkého a sprostého, aneb že jest tak ničemný a nekalý, že nemá k němu přístupu ani dobrý mrav ani dobré naučení. Tím máš na sobě velikou vadu, a proto přál bych si, abys naučil se podepisovat, co bys chtěl.

Podepsat se umím dobře, ubezpečoval Sancho, neboť když jsem byl u nás výběrčím v bratrstvu, naučil jsem se psát písmena tak veliká, jako znamení na balících zboží, a tu se pravilo, že to moje jméno. Mimo toho mohu dělat, jakobych byl na pravou ruku chromý, a zavedu to, aby se někdo jiný za mne podepisoval; jest zajisté kromě smrti pro vše prostředku, i až budu mít rozkazovací a kárací moc v hrsti, učiním, co se mi zlíbí, spíše než kdo má otce alkaldem, — a jsa vladařem, budu vice než alkaldem, pak ať přijdou a uhlídají, zač toho loket, jen ať si se mnou nezahrávají a neostouzej mne, neboť kdo jde na stříž, bývá sám oholen, a komu Pánbůh, tomu všickni svatí, bohatých hlouposti ve světě jsou moudrostí, a budu-li bohat jsa vladařem a spolu štědrým, jak býti zamýšlím, nebudu mít na sobě chybičky, a kdo se medem pomaže, toho mouchy snědí, a každý za tolik platí, zač se sám má, říkávala moje babička, a kdo s místa nemůže, stíhati tě nebude.

Aby tě Pánbůh napravil, Sancho! zvolal při těch slovích D. Quijote; šedesát tisíc čertů ať tě vezme i s tvými příslovími! Hodinu je ze sebe soukáš a každým z nich zasazuješ mi bolestnou ránu. Ubezpečuju tě, že ta přísloví přivedou tě jednou na šibenici! pro ně vyženou tě tvoji vasalové z vladařství aneb způsobíš jimi zbouření. Řekni mi, hlupáku, odkud jich béřeš? a jak jich užíváš, troupe? Chci-li já některé pronést a dobře ho užívat, potím a klopotím se, jako bych nádennickou práci konal!

Pro Pána, veliteli můj! chlácholil jej Sancho, proč se Vaše Milost z takových maličkostí horší? Komu, u čerta, co do toho, dělám-li svou věc tím a tím, nemám-li ničeho jiného a žádného prostředku kromě přísloví a opět přísloví? A v tu chvíli napadají mně čtyři a hodí se mi tak dobře jako pytlík na tabák; avšak neřeknu je, poněvadž v čas mlčeti jest tolik jako říci Sancho.

Ten Sancho ty nejsi, domlouval D. Quijote dále, ježto nejen neumíš mlčeti, alebrž mluvíš nesmysl a přeš se; nic však méně rád bych znal ta čtyři přísloví, co ti nyní na mysl připadají a tak dobře se hodí. Mně, jenž mám dobrou paměť, rozmýšlím-li se, žádné nepřipadá.

Jakých lepších může být, zvolal Sancho, než: Mezi třenovce prsty nestrkej; kliď se z dveří; kam tvůj oumysl s mou ženou měří? Na ty propovědi nedává se odpovědi; tak i: hodíš-li džbánem na kámen aneb kamenem na džbán, vždy se džbán roztluče. Vše to se na vlas hodí; neboť ať se pustí někdo do vladaře či do někoho, kdo může poroučeti, bude rozmačkán, jako ten, kdo dá prsty mezi třenovce, byť to i třenovce nebyly, na tom nesejde, jsou-li to jen zuby vůbec; a slovům vladaře nedá se odporovati, jako nelze odpírati řeči: Kliď se z dveří; kam tvůj oumysl s mou ženou měří? Propověď o kameni a džbánu i slepý nahlídne. Tak musí ten, kdo vidí dřízhu v oku bližního, pozorovati trám ve svém vlastním, aby se neřeklo o něm: Bál se smrti a proto se oběsil; a Vaše Mst dobře ví, že hloupý ve svém domě lépe se vyzná, než moudrý v cizím.

Tomu není tak, Sancho, pochyboval D. Quijote, poněvadž hloupý ani ve svém ani v cizím domě ničeho neví z té příčiny, že na základě hlouposti nikdo moudrou budovu nevystaví. Nechme toho ale, Sancho, budeš-li špatně vladařiti, bude to tvoje škoda a moje hanba, najdu však útěchy v tom, že jsem vykonal svou povinnost uděliv ti navedení skutkem a vší možnou opatrností. Tím jsem prost všeho závazku a slibu; Bůh tě zachovej, Sancho, vládni tebou v tvém vladařství a zbaviž mne strachu, že celý ostrov vzhůru nohama obrátíš. To bych zameziti mohl, kdybych zdělil vévodovi, kdo jsi, a doložil, že celý ten bachor a celé to tělisko nic jiného není než měch, plný přísloví a zlomyslnosti.

Milostivý pane, odvětil Sancho, zdá-li se Vám, že se k tomu vladařství nehodím, vzdám se ho ihned, ježto více sobě cením špíny za nehtem své duše než celého těla si vážím, a Sanchem zůstanu ať si krájím suchý chléb s cibulí aneb na vladařství jídám koroptve a kapouny. Mimo to jsou si ve spaní všickni rovni, velcí i malí, chudí i bohati. Rozpomenete-li se, shledáte že jediné Vaše Mst mi to vladařství do hlavy vštípila a že já o vladaření na ostrovích nevěděl více než sup; pomním-li pak, že za vladařství má mne vzíti čert, volím raději Sanchem dostati se do nebe než vladařem do pekla.

Přisám, Sancho! zvolal D. Quijote, za tato posledně pronesená slova zasluhuješ dle mého míření býti vladařem tisícerých ostrovů; máš dobrou přirozenou povahu, bez nížto nemá věda ceny. Poruč se Pánubohu a hleď, abys nedal se k hříchům svésti prvním návalem t. j. zachovej vždy úmysl a pevné předsevzetí domáhati se pravdy ve všech věcech, které se ti vyskytnou, ježto nebe vždy příznivo jest snahám šlechetným. Nyní pojďme k jídlu, neboť domnívám se, že ti páni nás očekávají.