Dekameron/Den sedmý/Povídka prvá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka prvá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Prima
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 265–271.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Gianni Lotteringhi slyší v noci tlouci na svoje dveře, probudí manželku, jež mu namluví, že to strašidlo, načež jde s ním je zaklínat, a klepání přestane.

„Pane můj, bylo by mi bývalo velmi milé, kdyby se vám bylo zlíbilo, aby někdo jiný, a nikoliv já, počal vypravovati o úkolu tak pěkném, o němž jest nám hovořit. Ale poněvadž vám bylo libo, abych všechny ostatní povzbudila, učiním tak mileráda. Vynasnažím se, rozmilé dívky, abych vám vypravovala něco, co by vám mohlo býti pro budoucnost prospěšno. Neboť — bojí li se ostatní jako já, a zejmena strašidel, jež Bůh ví, že nevím co jsou zač, aniž jsem koho nalezla, kdo by to věděl, ačkoli se jich všichni stejně bojíme — můžete z mé povídky poznat, kterak strašidlo zahánět, kdyby se vám zjevilo, zapamatujete-li si nábožnou a pěknou modlitbičku, jež v tom případě má velkou moc.

Žil kdysi ve Florencii v okolí svatého Pankracia soukeník, jemuž říkali Gianni Lotteringhi a jenž byl muž šťastnější ve své živnosti, než moudrý v jiných věcech. Pročež považujíce jej za hodného sprostného člověka, učinili jej záhy přednostou zpěváků chrámu Santa Maria Novella a spravoval jejich školu, a všeliké jiné úřady dosti často obstarával, na čemž si mnoho zakládal. A přiházelo se mu to proto, poněvadž často, jsa muž zámožný, velmi přál mnichům, že tito, poněvadž od něho často dostávali tu punčochy, tu kápě a kutny, učili ho pěkným modlitbám, dávali mu otčenáš v řeči obecné, píseň svatého Alexia, žalozpěv svatého Bernarda, chvalozpěv paní Matildy a mnohé jiné podobné nesmysly, jež mu byly velmi vzácny a jichž vesměs užíval velmi pilně pro spásu své duše.

Mělť pak Gianni za manželku žínku velmi krásnou a veselou, jejíž jmeno bylo paní Tessa, a byla dcerou Mannucia della Cuculia, a byla velmi chytrá a důmyslná. Znajíc sprostnost svého manžela a zamilovavši se do Federiga di Neri Pegolotti, jenž byl mladík krásný a statný, smluvila pomocí služky, aby Federigo se s ní sešel v domku velmi pěkném, který měl Gianni v Cameratě a kdež přebývala po celé leto a kam Gianni jen někdy přicházel na večeři a prospat se a ráno pak zase se vracel do svého krámu anebo ke svým zpěvákům.

Federigo, jenž po tom nad míru toužil, v den, kdy mu bylo uloženo, odebral se v hodině nešporů, kam byl pozván, a poněvadž toho dne Gianni nepřišel, s velkým pohodlím a s velkým potěšením povečeřel a pospal s žínkou, jež ve svém náručí naučila ho aspoň půl tuctu písniček svého manžela.

Avšak poněvadž si nepřála, aby, co zakusili poprvé, bylo i naposled a Federigo rovněž ne, smluvili spolu, aby nebylo pokaždé třeba posílati pro něho služku, následující. Každodenně, když přijde ze svého statku, jenž se nalezal poněkud výše, nechať se ohlédne po vinici, jež se nalezá poblíže jejího domku, a uvidí-li lebku osla, jež tu nabodnuta na tyči, obrácenou ke Florencii, že bezpečně a bez překážky může večer přijít k ní na noc, a nenalezne-li dveře otevřené, aby zlehka třikráte zaklepal, že mu otevře. Kdyby však lebka byla obrácena směrem k Fiesole, aby nepřicházel, že tu bude Gianni. A počínajíce si takto, často spolu se shledali.

Stalo se však jednou, že když Federigo měl přijít na večeři k paní Tesse, jež dala připraviti dva tučné kapouny, že Gianni, jenž toho dne neměl přijít, přišel velmi pozdě. To bylo žínce velmi mrzuté, i povečeřela s manželem trochu soleného masa, služce pak nařídila, aby vzala bílé prostěradlo a donesla v něm oba kapouny, hromadu čerstvých vajec a láhev dobrého vína do zahrady, kam mohl vejít, aniž by prošel domem, a kdež byla často s Federigem povečeřela, a položila to pod strom, jenž se nalezal uprostřed lučiny. A byla tak rozzlobena, že jí nenapadlo povědět služce, aby tam čekala tak dlouho, až Federigo přijde, a pověděla mu, že přišel Gianni, aby si tedy vzal to, co má přichystáno v zahradě.

Pročež když již s Giannim byla v posteli a také služka již spala, netrvalo dlouho a přišel Federigo a zaklepal zlehka na dveře, jež byly tak blízko komory, že Gianni ihned to uslyšel a žínka jeho rovněž, ale aby Gianni ji nemohl nikterak podezřívat, stavěla se, jakoby spala. Po chvíli pak Federigo zaklepal podruhé a Gianni podivil se tomu, potřásl lehce žínkou řka:

„Tesso, neslyšíš to také? zdá se, že nám někdo tluče na dveře.“

Žínka, jež byla slyšela mnohem lépe než on, stavěla se, jako by se probouzela, a pravila:

„Co pak chceš?“

„Pravím,“ odpověděl Gianni, „že se mi zdá, že někdo tluče na naše dveře.“

Tu pravila paní:

„Tluče? nastoj, milý Gianni! Ty tedy nevíš, co to je? Je to strašidlo, jež mi v minulých nocích nahnalo ukrutný strach. Jakmile jsem je uslyšela, schovala jsem hlavu pod peřinu a neodvážila jsem se vystrčit ji, dokud se nerozednilo.“

Na to odpověděl Gianni:

„Jdi, ženuško, neboj se. Je-li tomu tak, pomodlil jsem se již „Te lucis“ a „Intemerata“ a jiné dobré modlitby, když jsem lehal do postele, a také jsem pokřižoval postel ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, že se nemusíš bát. Neboť strašidlo nemůže nám uškodit, byť by mělo sebe větší moc.“

Žínka, aby snad Federigo náhodou nepojal jiné podezření a nerozhněval se na ni, odhodlala se, že vstane a že mu dá na srozuměnou, že Gianni je v domě, i pravila:

„Muži, je dobře, žes odříkal svoje modlitby. Ale co mne se týče, nemohu býti spokojena a bezpečna, dokud je nezaříkáme, když už jsi tu.“

Gianni se tázal:

„A kterak se zaklíná?“

Na to žínka:

„Však je dovedu zaklínat. Neboť předevčírem, když jsem byla ve Fiesole k vůli odpustkům, jedna poustevnice — jest to, milý Gianni, Bůh ví, osoba nad jiné svatá — vidouc mne tak postrašenou, naučila mne nábožnému a prospěšnému říkání, a pravila, že je často zkusila, než se stala poustevnicí, a vždy jí prospělo. Ale Bůh ví, nikdy bych se nebyla odvážila sama to zkusit. Ale teď, když jsi tu, chtěla bych, abychom šli zaklínat.“

Gianni odpověděl, že tak milerád učiní, a povstal, načež oba šli potichu ke dveřím, před nimiž Federigo dosud čekal a již počínal míti podezření. Když přišli ke dveřím, pravila žínka k Gianimu:

„Až ti řeknu, tak odplivni.“

I pravil Gianni:

„Dobrá!“

Na to paní počala zaklínání řkouc:

„Strašidlo, co chodíš sem
v noční době plašit nás,
přišlos s tvrdým oštěpem,
schlíplé odtud táhni zas.
Na zahradě pod stromem
najdeš, co ti spraví chuť,
pečínku i slepic trus,
láhev též, a pryč odtud!
Nečiň zlého, zlosyne,
mému Giannimu a mně.“

A odříkavši, pravila k manželi:

„Odplivni, Gianni.“

A Gianni odplivnul.

Federigo pak, jenž byl venku a slyše to, jsa již prost své žárlivosti, přese všechnu mrzutost nemohl se takřka ubránit smíchu a zejména když Gianni dostal rozkaz, aby vyplivnul, doložil potichu „Zuby.“

Žínka když byla takto po třikráte strašidlo zaklínala, vrátila se s manželem na lože. Federigo, jenž očekával, že s ní povečeří, a nevečeřel doma, porozuměv dobře slovům zaklínání, odebral se do zahrady, kdež pod velkým stromem nalezl oba kapouny, víno i vejce. I donesl si je domů, jsa velmi spokojen. Když pak později sešel se s žínkou, hodně se s ní zasmál tomuto zaklínání.

Ovšem mnozí praví, že žínka sice byla obrátila oslí lebku směrem k Fiesole, ale že nějaký nádenník jda mimo vinici, udeřiv lebku holí, zatočil jí, tak že se obrátila ke Florencii, a protož Federigo domnívaje se, že jest volán, přišel a že žínka zaklínala jej takto:

„Jdi, strašidlo, jdi cestou pravou,
nehnula jsem oslí hlavou,
kdo tak činil, vem ho ďas.
Sbohem jdi, nech spáti nás.
Gianni dlí tu se mnou zde,
víš, kudy se odtud jde.“

Načež prý Federigo odešel bez večeře a bez noclehu.

Avšak jedna z mých sousedek, žena velmi stará, pravila mi, že ta i ona historie jsou pravdivy, jak zvěděla ze svého mládí, že však druhá nepřihodila se Giannimu Lotteringhi, nýbrž jinému, jehož jmeno bylo Gianni di Nello, jenž bydlel u brány svatého Petra a byl neméně hloupý, jako Gianni Lotteringhi. A protož, rozmilé dívky, můžete si vybrat, která z obou se vám lépe líbí, či, chcete-li, obě. Takovéto zaklínání má velkou moc, jak jste slyšely, naučte se mu, snad ho budete moci někdy použít.“