Dekameron/Den sedmý/Povídka druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka druhá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Seconda
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 272–277.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Peronella skryje svého milence v sudě; když se manžel vrátí domů, řka, že sud prodal, namluví mu žínka, že jej prodala komusi, jenž právě do něho vlezl, aby se přesvědčil, není-li rozeschlý. Když milenec vylezl, nařídí manželi, aby sud vyškrábal, a vezme jej s sebou domů.

Povídka Emiliina vyslechnuta s velkým smíchem a všichni chválili říkadlo jako dobré a spasitelné. Když pak skončila, nařídil král Filostratovi, aby pokračoval, a on počal takto:

„Rozmilé mé dívky, mužští a zejmena manželé vyvádějí vám tolikeré kousky, že stane-li se kdy, že vyvede žena někdy kousek muži, měly byste tím býti nejen spokojeny, že se tak stalo a že jste o tom zvěděly, ale samy byste měly všude o tom vypravovat, aby mužští zvěděli, že co dovedou oni, ženské rovněž dovedou. Což vám může býti toliko ku prospěchu, neboť ví-li kdo, co dovedou jiní, neodváží se tak snadno oklamat je. Kdož by tedy pochyboval, že to, co dnes vypravujeme o této věci, dozví-li se o tom mužští, bude pro ně pobídkou, aby se zdrželi podváděti vás, když poznají, že vy rovněž dovedete podvádět? Mám tudíž v úmyslu vypravovati vám o tom, co mladá žínka, ačkoli nízkého rodu, takřka v jediném okamžiku pro svoji spásu provedla svému manželi.

Není tomu dávno, co v Neapoli jakýs chudý muž pojal za manželku krásné a roztomilé děvče, jehož jmeno bylo Peronella. On živil se zednictvím, ona předením a tak vydělávali dosti skromně na živobytí, jak právě mohli. I stalo se, že jakýsi záletný mladík, spatřiv jednoho dne Peronellu, velmi si ji oblíbil a zamiloval se do ní a všelikým spůsobem tak se o ni ucházel, až se s ní seznámil. Aby pak mohli býti pospolu, smluvili se takto. Poněvadž manžel časně ráno vstával, aby šel do práce anebo hledal práci, měl mladík dávati pozor, až jej uvidí odcházet. Poněvadž končina, kde se nalezal domek a jež zvána byla Avorio, byla velmi pusta, mohl mladík, když muž odešel, snadno vejíti k ní, což častěji učinil.

Avšak přihodilo se přece jednoho jitra, že když hodný muž odešel a Gianello Strignario — tak se mladík jmenoval — vešel do domu a byl s Peronellou, po chvíli, ačkoli se po celý den neměl vrátit, přišel manžel domů. Naleznuv pak dveře zamčené, zaklepal a zaklepav pomyslel si:

„Ó Bože, buď na věky pochválen! Neboť ačkoli jsi mne stvořil chudým, aspoň jsi mne potěšil, dav mi za manželku hodné a počestné děvče. Hle, jedva jsem odešel, zamkla za sebou dveře, aby nemohl vejíti nikdo, kdo by jí spůsobil mrzutost.“

Peronella poznavši manžela již po zaklepání zvolala:

„Nastojte, milý Gianello, jsem ztracena. Neboť je to můj muž; ať ho Bůh potrestá, že se vrátil. Nevím, co to znamená, neboť nikdy se nevrací dříve než večer. Snad že tě viděl sem přicházet. Ale pro lásku boží, ať tomu tak či tak, vlez do toho sudu, který tamto vidíš. Půjdu otevřít a uvidíme, co to znamená, že se tak záhy vrací domů.“

Gianello rychle vlezl do sudu a Peronella šla otevříti dveře manželi, jehož uvítala mračíc se:

„Jaké pak jsou to noviny, že se dnes tak brzy vracíš domů? Zdá se mi skorem, že dnes nemáš chuť do práce, neboť se vracíš se svými nástroji. Budeš-li takto vyvádět, z čeho budeme žít? odkud vezmeme na chléb? Myslíš, že budu trpět, abys mi dal v zástavu sukně a trochu toho, co mám? Což pak nepředu ve dne v noci, až mám prsty celé rozedrané, abych vydělala aspoň na olej do naší lampy? Muži, muži, není v sousedství ženy, která by se mi nedivila a neposmívala se mi, že se tak dřu, co jen stačím, a ty se mi vracíš domů s lenivýma rukama, na místě abys pracoval.“

A řkouc to dala se do pláče a počala znovu:

„Ach, já nešťastná ženská, ve zlou hodinu jsem se narodila, kam jsem se to dostala! Mohla jsem míti spůsobného mladíka a nechtěla jsem ho, abych se dostala tomuto, jenž ani neví, co ve mně má. Jiné si dopřávají dobrých časů se svými milovníky a není tu jediné, jež by neměla dva nebo tři, a dopřávají si a namlouvají mužům, že měsíc je slunce. Já ubohá proto, že jsem hodná a nedbám takových věcí, nemám nic než smutek a neštěstí. Ale nevím, proč si nevezmu milovníky, jako jiné činí. Pamatuj si dobře, muži, kdybych ti chtěla něco vyvést, nalezla bych snadno s kým. Neboť je tu dost roztomilých mužských, kteří mne milují a přejí mi a dali mi vzkázat, slibujíce mi hodně peněz, anebo kdybych chtěla, šaty a šperky. Avšak srdce moje toho nedovolilo, poněvadž nejsem taková, a teď se mi vracíš domů, kdy máš pracovat.“

Na to pravil manžel:

„Ach, ženuško, prosím tě pro Bůh, nermuť se proto. Věř mi, že vím, kdo jsi, a ještě teď ráno jsem tě poznal. Pravda, šel jsem do práce, ale vidím, žes nevěděla, jako já na to nepomyslel, že je dnes svátek svatého Havla a že se dnes nepracuje, a proto jsem se v tuto hodinu vrátil domů. Ale přece jsem na tebe myslel a nalezl prostředek, abychom měli chleba déle než na měsíc. Neboť jsem prodal tomuto muži, jehož tu vidíš se mnou, sud, který, jak víš, dlouho již v domě nám překáží, za pět zlaťáků.“

Peronella odpověděla:

„Je mi dost líto, že ty, muž, jenž přijde mezi lidi a měl by vědět co a zač, prodal jsi za pět zlaťáků sud, který já, žena, jež skorem nevychází z domu, vidouc, jak nám sud v domě překáží, prodala jsem za sedm hodnému muži, jenž právě, když jsi přišel, vlezl do něho, aby se přesvědčil, není-li rozeschlý.“

Manžel slyše to byl nanejvýš spokojen a pravil k tomu, jenž s ním přišel:

„Dobrý muži, jdi sbohem, neboť slyšíš, že jej moje manželka prodala za sedm zlaťáků a ty dáváš jen pět.“

Hodný muž pravil: „Ať máte štěstí,“ a odešel.

Na to pravila Peronella k manželi:

„Jdi tam, když tu jsi, a smluv se s ním.“

Gianello, jenž zatím byl napínal sluch, aby zvěděl, má-li se čeho obávat nebo střežit, slyše slova Peronellina, rychle vylezl ze sudu a jakoby nebyl ničeho slyšel o návratu mužově, jal se volat:

„Kde jste, milá paní?“

Načež manžel, jenž se již byl přiblížil, tázal se:

„Tu jsem, čeho si přeješ?“

Na to Gianello:

„Kdo jsi ty? chtěl jsem mluvit s paní, s kterou jsem smluvil tento sud.“

Hodný muž odpověděl:

„Jen to smluvte se mnou, jsem její muž.“

Tu pravil Gianello:

„Sud zdá se mi býti dost pevný, ale zdá se mi, že jste v něm měli mošt, neboť je celý potažen něčím, co nemohu oškrábat nehtem, a nevezmu jej, dokud nebude čist.“

Peronella prohodila:

„Proto smlouvu nezrušíme, můj muž to všechno vyčistí.“

A manžel přisvědčil:

„Toť se rozumí.“

A odloživ nástroje svlékl kabátec, dal si přinésti světlo a želízko a jal se vyškrabovat sud. Peronella pak, jakoby chtěla vidět, kterak pracuje, naklonila se nad otvor v sudě, jenž byl dost malý, a spustivši tam paže až po loket nařizovala:

„Škrábej tu a tam, a ještě zde, ať tam nezůstane ani drobta.“

A zatím co takto manžela poučovala a napomínala, Gianello, jenž dnes ráno nebyl úplně ukojil svoji žádost pro příchod manželův, vida, že nemůže jak chce, snažil se učinit, jak mohl, a přistoupiv k ní, jež úplně zastírala otvor sudu, jako na širých pastviskách ohniví láskou rozpálení hřebci dorážejí na klisny v zemi Parthů, ukojil svůj mladistvý chtíč. Když pak byl sud vyškrábán a on od ní odstoupil a Peronella pozvedla hlavu od sudu, manžel z něho vylezl. Pak pravila Peronella Gianollovi:

„Zde je světlo, milý muži, podívej se, je-li očištěn, jak jsi chtěl.“

Gianello podívav se do vnitř pravil, že je spokojen, a zaplativ sedm zlaťáků, dal sud donésti do svého domu.“