Dekameron/Den pátý/Povídka pátá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka čtvrtá	Povídka pátá	Povídka šestá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka pátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Quinta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 151–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Guidotto z Cremony odevzdá Giacominu z Pavie v opatrování svoji dceru a zemře. Giannole di Severino a Minghino di Mingolo ve Faenze se do ní zamilují a porvou se spolu, když však vyšlo na jevo, že dívka je sestrou Giannolovou, stane se manželkou Minghinovou.

Všechny dívky, vyslechnuvše povídku o slavíkovi, tak se smály, že ještě když Filostrato byl dokončil, nemohly přestat ve smíchu. Ale konečně, když se byly ještě chvíli smály, královna pravila:

„Věru, jestliže jsi nás včera zarmoutil, dnes jsi nás tolik rozveselil, že žádná právem si nesmí na tebe stěžovat.“

A obrátivši se k Neifili, nařídila jí, aby vypravovala.

Dívka vesele jala se mluviti takto:

„Jestliže Filostrato ve svém vypravování uvedl nás do Romagni, chci se svojí povídkou rovněž tam trochu pobýt.

Pravím tedy, že ve městě Fano bydleli dva Lombarďané, z nichž jeden jmenoval se Guidotto z Cremony, druhý pak Giacomino z Pavie, muži již staří, kteří od svého mládí skorem povždy byli pospolu ve službách vojenských. Když pak Guidotto byl blízek smrti, tu nemaje syna aniž jiného příbuzného, jemuž by byl tolik důvěřoval co Giacominovi, doporučil mu svoji dcerušku as desetiletou a všechny svoje pozemské statky a mnoho s ním pohovořiv o svých věcech, zemřel.

Za onoho času se stalo, že město Faenza, jež dlouho bylo trpělo válkou a jinými pohromami, poněkud se zotavilo a všichni, kdož se tam chtěli vrátit, mohli tak svobodně učinit. Pročež Giacomino, jenž tam kdysi byl bydlel a jemuž se tam velmi líbilo, odebral se tam s celým svým majetkem, vzav s sebou dívku pozůstalou po Guidottovi, kterou miloval a choval jako vlastní svoji dceru.

Dívka dorůstajíc dospěla v pannu krásnější, než kterákoli jiná ve městě, a jakož byla krásná, byla spůsobná a počestná. Pročež mnozí mladíci jali se ucházet o její přízeň a mezi všemi zejména dva mladíci velmi spůsobní a hodní stejně se nanejvýš do ní zamilovali a vzplanuli proti sobě nad míru žárlivostí a hněvem; jeden z nich jmenoval se Giannole di Severino a druhý Minghino di Mingolo. Když bylo dívce patnáct let, každý z obou byl by ji rád pojal za manželku, kdyby to byli jeho rodičové dovolili. Ale poněvadž rodičové měli příčiny odporovati tomu, každý jal se hledati nejlepší spůsob, kterak by ji získal.

Mělť Giacomino v domě starou služku a sluhu, jehož jmeno bylo Crivello a jenž byl člověk velmi veselý a ochotný. S tím se Giannole velmi spřátelil a když se mu zdála příhodná doba, zjevil mu všechnu svoji lásku a prosil jej, aby mu byl nápomocen, by dosáhl, po čem touží, slibuje mu hojnou odměnu, provede-li to.

I pravil k němu Crivello:

„Hleď, v tom bych ti nemohl pomoci jinak, než když Giacomino odejde někam na večeři, že tě pustím k děvčeti. Neboť kdybych se chtěl za tebe přimlouvat, ani by mne neposlouchala. Je-li ti to vhod, slibuji to a učiním tak. Čiň pak, jak rozumíš a jak by se ti zdálo nejlépe.“

Giannole pravil, že si ničeho více nepřeje, a zůstalo při smlouvě.

Minghino opět získal pro sebe služku a dosáhl u ní tolik, že několikráte donesla poselství dívce a skorem ji roznítila láskou k němu; mimo to pak mu slíbila, že jej dovede k ní, jakmile Giacomino za nějakou záležitostí odejde z domu.

Stalo se pak nedávno po těchto úmluvách, že přičiněním Crivellovým odešel Giacomino povečeřet k jakémus příteli. Oznámiv to Giannolovi, smluvil s ním, aby, až mu dá znamení, přišel, že nalezne dvéře otevřené. Služka opět, nevědouc ničeho o tom, oznámila Minghinovi, že Giacomino bude večeřet mimo dům, a pravila mu, aby čekal poblíž domu a až uvidí znamení, které mu dá, přišel a vešel dovnitř.

Když nastal večer, oba milenci, nevědouce ničeho jeden o druhém, ačkoli se měli navzájem před sebou na pozoru, přišli s několika ozbrojenými přáteli na číhanou. Minghino se svými čekal na smluvené znamení v domě jednoho ze svých přátel v sousedství dívčině. Giannole se svými stanul poněkud opodál domu. Crivello a služka, když Giacomino odešel, snažili se odstranit jeden druhého.

Crivello pravil ke služce:

„Proč již nejdeš spat? co se ještě potloukáš po domě?“

A služka zase pravila:

„A proč nejdeš za pánem? Nač ještě čekáš, když jsi po večeři?“

A tak jeden druhého nemohl dostat s místa. Když však shledal Crivello, že se přiblížila hodina smluvená s Giannolem, pravil sám k sobě:

„Co mi po ní? Nebude-li zticha, může si něco utržit.“

A dav smluvené znamení, vyšel otevříti dveře, načež Giannole ihned přiběhl se svými dvěma soudruhy; vnikli do domu a naleznuvše dívku v síni chopili se jí a chtěli ji unést. Dívka jala se bránit a velmi křičet a služka rovněž. Minghino slyše to, rychle přiběhl se svými soudruhy a vidouce, že byli již vytáhli dívku ze vrat, tasili meče a všichni vzkřikli:

„Hej, zrádci, jste syny smrti! To se vám nezdaří; co to za násilí?“

A řkouce to, jali se na ně dorážet, a na pokřik přiběhli sousedé se světly a se zbraněmi, jali se haněti takovýto pych a přispěli Minghinovi, tak že konečně po dlouhém zápase Minghino vyrval dívku Giannolovi a vrátil ji do domu Giacominova. Ale půtka se dříve neutišila, dokud nepřišli biřicové a mnohé z nich zajali; mezi nimi pak byli jati Minghino, Giannole a Crivello a odvedeni do vězení.

Když pak se vše utišilo a Giacomino se vrátil domů, byl velmi zarmoucen tím, co se přihodilo, shledav však, že dívka v tom neměla nijakého podílu, poněkud se upokojil, ale umínil si, aby se podobná příhoda neopakovala, že ji co možná nejdříve provdá.

Ráno pak, když příbuzní zatčených zvěděli pravdu o tom, co se bylo událo, a vidouce, jaké zlo by mohlo povstati zatčeným mladíkům, kdyby Giacomino zakročil proti nim podle práva, odebrali se k němu a laskavými slovy jej prosili, aby nedbal tolik urážky, jakou mu spůsobili nerozvážní mladíci, jako na lásku a dobrou vůli těch, kdož jej prosí a nabízejí se jmenem svým i mladíků, kteří se byli pychu dopustili, k jakékoli náhradě, již by se mu uzdálo ustanovit.

Giacomino, jenž byl za svého života mnoho viděl a byl muž rozšafný, odpověděl zkrátka:

„Pánové, kdybych byl ve svém domově, jako jsem v zemi vaší, i pak bych vám byl tolik přítelem, že bych v té věci nic jiného neučinil, než co by vám bylo vhod. Tím spíše pak jsem povinen vyhovět vašemu přání, poněvadž jste skutkem tím sami byli uraženi. Neboť tato dívka nepochází ani z Cremony ani z Pavie, jak se mnozí domnívali, nýbrž z Faenzy, ačkoliv ani já, aniž ona, aniž ten, od něhož jsem ji dostal, nikdy jsme se nedozvěděli, čí by byla dcerou. Pročež učiním vše, oč jste mne žádali, abych vám ve všem vyhověl.“

Ctihodní mužové slyšíce, že dívka pochází z Faenzy, podivili se a vzdavše díky Giacominovi za jeho ochotnou odpoveď, prosili jej, aby jim laskavě pověděl, kterak dívka dostala se do jeho rukou a kterak ví, že pochází z Faenzy.

Tu pravil Giacomino:

„Guidotto z Cremony byl můj soudruh a přítel. Když umíral, pravil mi, že když toto město bylo dobyto císařem Bedřichem a všichni jali se plenit, vešel se svými soudruhy do jednoho domu, který nalezl plný všech možných věcí, ale opuštěný od obyvatel, vyjma děvčátko ve věku as dvou let, jež jej, když vystupoval po schodech, nazvalo otcem. Proto byl jat milosrdenstvím a spolu s ostatními věcmi donesl ji s sebou do Fana. Když pak zemřel, se vším, co jí náleželo, mi ji svěřil, nařídiv mi, abych, až dospěje, ji provdal a dal jí věnem, co jí náleží. Když pak dospěla, nenaskytlo se mi dosud, abych ji mohl dáti za ženu někomu, kdo by mi byl vhod. A věru bych rád tak učinil, aby se nepřihodilo zase cos podobného jako včera večer.“

Mimo jiné byl tu jakýs Guiglielmo da Medicina, jenž tehdáž byl s Guidottem a věděl velmi dobře, čí dům tehdáž Guidotto plenil, a spatřiv toho, jemuž náležel, mezi ostatními, přistoupil k němu a pravil:

„Bernabuccio, slyšíš, co Giacomino pravil?“

Na to odpověděl Bernabuccio:

„Ano, a právě jsem o tom přemýšlel, neboť si vzpomínám, že dceruška, kterou jsem za oněch zmatků ztratil, byla as v tom věku, jak praví Giacomino.“

I pravil Guiglielmo:

„Zajisté jest to ona, neboť jsem tehdáž slyšel, kterak Guidotto vypravoval, kde kořist uloupil, a poznal jsem, že to byl tvůj dům. Rozpomeň se tedy, zdali bys ji poznal podle nějakého znamení, a dej ji ohledat, zajisté že poznáš, že to tvoje dcera.“

Tu Bernabuccio zamyslev se vzpomenul si, že děvčátko mělo znamení na spůsob křížku nad levým uchem, spůsobené vředem, který jí byl rozříznut před oněmi zmatky. Pročež ihned přistoupil k Giacominovi, jenž tu dosud byl, prosil jej, aby ho uvedl do svého domu a ukázal mu dívku. Giacomino ochotně mu vyhověl a uvedl jej k ní. Když ji Bernabuccio spatřil, zdálo se mu, že v pravdě vidí tvář její matky, jež byla paní dosud krásná, avšak přece ještě nejsa tím spokojen, žádal Giacomina, aby mu laskavě dovolil, by mohl trochu pozvednout vlas nad jejím levým uchem, čemuž Giacomino neodporoval. Bernabuccio přistoupil k dívce, jež tu stála plna studu, odhrnul pravicí vlas a spatřil křížek. Tu poznav, že to v pravdě jeho dcera, dal se do usedavého pláče a počal ji objímat, ačkoli se tomu bránila, a obrátiv se k Giacominovi pravil:

„Bratře, toto jest moje dcera. Můj dům byl Guidottem vypleněn, dívka pak při náhlém útěku byla mojí manželkou zapomenuta a až doposud jsme se domnívali, že v domě, jenž tehdáž vyhořel, rovněž shořela.“

Dívka slyšíc toto a vidouc starce, uvěřila jeho slovům a puzena tajnou mocí, dala se od něho objímat a spolu s ním jala se plakat. Bernabuccio ihned poslal pro její matku i pro ostatní svoje příbuzné i pro její bratry a sestry a ukázav ji všem a pověděv, co se stalo, po tisícerém objímání s velkou radostí a k nemalé spokojenosti Giacominově uvedl ji do svého domu.

Když se o tom dozvěděl městský vladař, jenž byl muž ctihodný, a shledav, že Giannole, jenž byl synem Bernabucciovým a jehož měl ve vazbě, jest vlastním bratrem dívčiným, odhodlal se, že poklesek, jehož se byl dopustil, shovívavě promine. A umluviv se o tom s Bernabucciem a Giacominem, udělil zároveň s Giacominem odpuštění i Minghinovi. A Minghino k nemalé radosti všech svých příbuzných dostal za manželku dívku, jejíž jmeno bylo Anežka, a spolu s ním propuštěni na svobodu Crivello a ostatní, kdož byli zapleteni v onu záležitost. Minghino pak vesele slavil svatbu krásnou a okázalou a uveda dívku do svého domu, žil s ní v míru a štěstí po mnohá leta.“