Dekameron/Den pátý/Povídka čtvrtá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka třetí	Povídka čtvrtá	Povídka pátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka čtvrtá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Quarta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 143–150. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Ricciarda Manardiho nalezl pan Lizio di Valbona u své dcery; Ricciardo pojme ji za manželku a žije pak s otcem jejím v dobré míře.

Když se Elisa odmlčela poslouchajíc chválu, kterou její družky vzdávaly její povídce, nařídila královna Filostratovi, aby on nějakou vypravoval. Týž pak směje se počal takto:

„Tolik z vás tolikráte mi vyčítalo, že jsem vám uložil vypravovati o věcech ukrutných a k pláči, že se mi zalíbilo, abych vám tato muka poněkud nahradil, i považuji za svoji povinnost, vypravovati o něčem, co by vás rozesmálo. A pročež hodlám vám vypravovati o lásce, jež neměla jiných trampot než vzdechy a krátký strach smíšený se studem, a dospěla ke šťastnému konci, v povídce velmi krátké.

Není tomu, rozmilé dívky, ještě tak dávno, co v Romagni žil rytíř velmi statečný a spůsobný, jehož jmeno bylo Lizio di Valbona a jemuž náhodou, když již počal stárnout, porodila jeho manželka, paní Giacomina, dcerušku, jež dorůstajíc, nade všechny ostatní dívky v kraji stala se krásnou a roztomilou. A poněvadž byla jediné dítě svých rodičů, velmi ji milovali a vážili si jí a s největší péčí ji střežili, doufajíce, že ji provdají do některé vznešené rodiny.

Nuže, do domu pana Lizia docházíval často a mnoho u něho pobýval mladík krásný a pěkné postavy, jenž byl z rodiny Manardů da Brettinoro a jmenoval se Ricciardo, a pan Lizio a jeho manželka nijak se před ním neměli na pozoru, neboť se chovali k němu, jako k vlastnímu synu. Týž vida stále dívku krásnou a roztomilou a chvalitebných mravů a spůsobů a již na vdávání, nadmíru se do ní zamiloval, ale s největší péčí choval svoji lásku v tajnosti. Dívka spozorovavši to, nerozmýšlela se dlouho a rovněž se do něho zamilovala, což Ricciarda velice potěšilo. A často již chtěl k ní prohodit nějaké slovo, ale netroufaje si zamlčel se, až konečně jednou odváživ se a použiv příhodné chvíle, pravil k ní:

„Caterino, prosím tě, abys mi nedala zhynout láskou.“

Dívka ihned mu odpověděla:

„Dejž Bůh, abys spíše nezahubil mne.“

Tato odpověď velmi potěšila Ricciarda a dodala mu odvahy, i pravil k ní:

„Já podniknu vždy jen, co ti bude vhod. Ale na tobě jest, abys nalezla prostředek, kterak bychom ty a já svůj život zachránili.“

Tu odpověděla dívka:

„Ricciardo, vidíš, kterak jsem střežena, a proto sama nemohu vymyslet nic, kterak bys ke mně mohl vejít. Ale kdybys nalezl, co bych mohla učinit, aniž by mi z toho pošla hanba, pověz mi to a já tak učiním.“

Ricciardo, jenž byl již o lecčems přemýšlel, ihned pravil:

„Drahá moje Caterino, nevím jiného prostředku, než abys ulehla spát anebo mohla přijít na výstupek do zahrady tvého otce, a budu-li vědět, že jsi tam v noci, zajisté vynasnažím se dostat se tam, třeba to bylo sebe výše.“

Na to odpověděla Caterina:

„Máš-li tolik odvahy, dostat se tam, myslím, že se mi podaří dosíci, abych tam mohla spát.“

Ricciardo přisvědčil. A řkouce to, jediněkráte nakvap se políbili a rozešli se.

Druhého dne — blížilť se již ke konci měsíc květen, — počala si dívka před matkou stěžovat, že minulé noci pro velké horko nemohla spát.

Matka pravila:

„Ó, dceruško, jaké pak bylo horko? Vždyť mi bylo sotva teplo.“

Na to Caterina:

„Matko, měla byste říci, že se vám tak zdá, a pak zajisté mluvíte pravdu, ale měla byste povážit, oč vřelejší krev mají dívky než staré paní.“

Na to paní odpověděla:

„Dcero má, to je pravda, ale nemohu po libosti dělat horko nebo zimu, jak bys snad chtěla. Třeba se spokojiti s pohodou, jak ji roční doba přináší. Snad bude dnešní noc chladnější a budeš spáti lépe.“

„Dejž to Bůh,“ pravila Caterina, „ale nebývá to, aby, když se blíží léto, noci se stávaly chladnější.“

„Nuže,“ na to paní, „co chceš, aby se stalo?“

Tu odpověděla Caterina:

„Kdybyste otec můj a vy dovolili, ráda bych si ustlala na výstupku poblíž jeho ložnice a nad zahradou, a zde bych spala. Slyšela bych zpívat slavíka, bylo by mi chladněji a mnohem lépe by se mi leželo, než ve vaší komoře.“

Matka na to pravila:

„Dceruško, upokoj se, povím to tvému otci a bude-li chtět, učiníme tak.“

Pan Lizio slyše o tom od své manželky, poněvadž byl starý a následkem toho snad i trochu nevrlý, pravil:

„Jakého potřebuje slavíka, aby ji uspal? Však ji naučím, aby usnula i při písni cvrčka.“

Caterina zvěděvši o tom, spíše z mrzutosti než pro horko nejen po celou následující noc nespala, ale nedala spát ani matce, stále si stěžujíc na velké horko.

Matka slyšíc to, odebrala se ráno k panu Liziovi a pravila:

„Pane můj, máte tu dívku v malé lásce. Co na tom, kdyby spala na výstupku? Celou noc nemohla vydržet horkem, a mimo to jaký div, že ráda slýchá zpívat slavíka, vždyť je to mladé děvče. Děvčata mají ráda takové věci.“

Pan Lizio slyše to, pravil:

„Budiž, ať si ustele, kde chce, ale dej jí kolem lože záslony a ať na něm spí a ať poslouchá slavíky.“

Dívka zvěděvši o tom, dala si rychle ustlat na výstupku a když večer šla spat, čekala tak dlouho, až spatřila Ricciarda a dala mu umluvené znamení, aby věděl, co činit. Pan Lizio slyše, že dívka odebrala se na lože, zamknul dveře, jež z jeho ložnice vedly na výstupek, a rovněž šel spat. Ricciardo, když všude bylo ticho, po žebříku vylezl na zeď a po této zdi pak, zachycuje se vyčnívajících kamenů, s velkým namáháním a nebezpečím dostal se na výstupek.

Zde dívka potichu a s velkou radostí jej uvítala a po mnohých polibcích jali se spolu provozovat kratochvíli a skoro po celou noc měli spolu nejvyšší rozkoš, tak že jim často slavík zazpíval. A poněvadž pak noci byly krátké a rozkoš velká, blížil se již den, aniž toho pozorovali, tak že rozpáleni ještě jak pohodou, tak hrami lásky usnuli, nemajíce ničeho na sobě a Caterina pravicí objímala šiji Ricciardovu a levicí držela jej za to, co vy, dívky, před muži svrchovaně se stydíte pojmenovat.

A když takto spali, aniž se probudili, nastal den a pan Lizio se probudil. Vzpomenuv si pak, že dcera spí na výstupku, potichu otevřel dveře řka:

„Podívejme se, kterak slavíci dnes uspali Caterinu.“

A jda co možná nejvíce potichu zvedl záclonu, kterou lože bylo zastřeno, a spatřil Ricciarda a ji nahé a odkryté spící v objetí tak, jak jsme dříve byli pravili. Poznav pak Ricciarda, odešel a odebral se do komory své manželky a probudil ji řka:

„Vstaň rychle, paní, a pojď se podívat, kterak tvoje dcera tak toužila po slavíku, až ho konečně chytila a drží ho v ruce.“

Na to paní:

„Kterak to možno?“

A pan Lizio jí odpověděl:

„Uvidíš, jen pojď honem.“

Paní hodila na sebe šat a po tichu následovala pana Lizia. Když pak oba přistoupili k loži a odhrnuli záslonu, mohla paní Giacomina zřejmě vidět, kterak dcera její chytila a držela slavíka, po jehož zpěvu tolik byla toužila. Tu paní cítíc se nanejvýš Ricciardem uražena chtěla křičet a vyplísnit jej, ale pan Lizio jí pravil:

„Paní, střež se, je-li ti milá moje láska, abys ani nehlesla. Neboť v pravdě, když ho chytila, ať je její. Ricciardo jest urozený muž a bohatý mladík, sňatek s ním může nám býti toliko vhod. Chce-li býti se mnou za dobré, musí se s dívkou oženit, aby věděl, že měl slavíka ve své kleci a ne v cizí.“

Tu se paní utišila, vidouc, že manžel není touto věcí pohněván, a poznávajíc, že dceruška její měla pěknou noc, dobře si pospala a chytila slavíka, zamlčela se.

Malou chvíli po těchto slovech Ricciardo se probudil a vida, že je bílý den, myslel, že je ztracen, a zavolav Caterinu pravil:

„Nastojte, duše moje, co si počneme, když nastal den a překvapil mne tu?“

Na tato slova přistoupil pan Lizio a pravil:

„Učiňme, co se sluší.“

Ricciardo spatřiv jej myslel nejinak, než že mu vyrve srdce z těla, a usednuv na lože zvolal:

„Pane můj, pro milosrdenství boží mějte slitování. Uznávám, že jsem jako člověk zpronevěřilý a nešlechetný zasluhoval smrt, a pročež učiňte se mnou, co vám libo. Ale přece prosím vás, je-li to možno, mějte se mnou slitování a nenechte mne zemřít.“

Na to pravil pan Lizio:

„Ricciardo, toho nezasluhovala láska, kterou jsem měl k tobě, a důvěra, kterou jsem ti věnoval. Ale poněvadž se tak stalo a tak daleko tě zavedlo tvoje mládí, abys od sebe odvrátil smrt a ode mne hanbu, pojmi Caterinu za manželku před Bohem a před lidmi, aby, jakož byla tvá této noci, byla jí po celý život. A takto můžeš dopomoci mně ke klidu a sobě ke spáse. Ale nechceš-li tak učinit, odevzdej svou duši Bohu.“

Za těchto řečí Caterina pustila slavíka a přikryvši se, počala usedavě plakat a prosit otce, aby Ricciardovi odpustil, a rovněž prosila Ricciarda, aby učinil, co na něm pan Lizio žádá, aby v bezpečí a po dlouhou dobu mohli pospolu míti takové noci jako dnes. Ale u Ricciarda nebylo třeba mnohých proseb. Neboť jednak stud nad pokleskem, jehož se byl dopustil, a vůle napravit jej, jednak strach před smrtí a touha, aby se zachránil, především ale horoucí láska a žádost, aby dosáhl té kterou miloval, přiměly jej, že ochotně a beze všech rozpaků prohlásil, že jest hotov učiniti vše, čeho si pan Lizio přeje.

Tu dal si pan Lizio přinésti od paní Giacominy jeden ze svých prstenů, a hned na místě v jich přítomnosti zasnoubil se Ricciardo s Caterinou. Když to vykonáno, odešel pan Lizio se svou manželkou řka:

„Teď si odpočiňte, neboť toho je vám snad spíše třeba, než vstávat.“

A když rodiče dívčini odešli, oba mladí lidé nanovo se objali, a poněvadž byli v noci urazili toliko šest mil, vykonali ještě dvě míle, než povstali.

Když pak vstali a Ricciardo všechno mohl řádně smluvit s panem Liziem, konána po několika dnech, jak se slušelo, u přítomnosti přátel a příbuzných svatba dívčina a Ricciardo s velkou slávou uvedl ji do svého domu a vystrojil slavnou a velkou veselku a pak s ní po dlouhá léta klidně a vesele hrával na slavíky, ve dne i v noci, jak mu bylo libo.“