Dekameron/Den pátý/Povídka šestá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka pátá	Povídka šestá	Povídka sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka šestá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Sesta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 159–166. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Gianni di Procida dopaden s dívkou, kterou miluje, jež však darována králi Bedřichovi, pročež oba mají býti upáleni a přivázáni již ke kůlu, když je poznal Ruggieri dell’Oria a zachránil je, načež se spolu zasnoubí.

Když byla skončena povídka Neifilina, jež se velmi líbila dívkám, nařídila královna Pampinei, aby počala něco vypravovat. Dívka ihned pozvednuvši jasnou svoji líci, počala takto:

„Veliká, rozmilé dívky, jest moc lásky a dovede přimět milence k velkým a nebezpečným skutkům, tak že nedbají neslýchaných nebezpečí, jakož možno poznati z mnohého, co tu vypravováno dnes i jindy. Přece však hodlám to na novo ukázat historií o zamilovaném mladíku.

Ischia jest ostrov velmi blízký Neapoli a žila tam kdysi mimo jiné též dívka velmi krásná a roztomilá, jejíž jmeno bylo Restituta, a byla dcerou urozeného muže zvaného Marin Bolgaro, a mladík jakýs jménem Gianni, jenž bydlel na ostrůvku blízkém Ischii a zvaném Procida, miloval ji více než svůj život a ona jeho. Mladík ten nejen za dne přicházíval z Procidy na Ischii, aby ji spatřil, ale často i v noci, nenaleznuv lodice, doploval z Procidy až k Ischii, jen aby spatřil, když jinak nebylo možno, aspoň zdi jejího domu.

A zatím co se tak vroucně milovali, přihodilo se, že když dívka jednoho dne procházela se zcela samotna po břehu, odlupujíc nožem mořské škeble od skalisk, přišla na místo obklopené skalisky, kdež ve stínu a u studánky s chladnou vodou hovělo si několik mladíků ze Sicilie, kteří se se svou lodí vraceli z Neapole. Když spatřili překrásnou dívku, jež jich dosud nepozorovala, a viděli, že je samotna, smluvili se, že ji uloupí a vezmou s sebou. A jak se smluvili, tak se stalo. Vzali dívku, nedbajíce velkého jejího křiku, vnesli ji na loď a odpluli s ní.

Když pak přibyli do Kalabrie, strhla se mezi nimi pře, komu z nich by dívka měla náležet, neboť každý ji chtěl pro sebe. Pročež, nemohouce se dohodnout a obávajíce se, aby nebylo ještě hůře a aby k vůli dívce neupadli ve zkázu, smluvili se, že ji darují Bedřichu, králi sicilskému, jenž tehdáž byl mladíkem a liboval si v ženách. Přibyvše pak do Palerma, učinili tak.

Král vida, kterak je krásná, oblíbil si ji. Avšak poněvadž byl tehdáž poněkud churav, nařídil, aby, než bude náležitě zotaven, dána byla dívka do krásného letního sídla uprostřed zahrady, jež nazývalo se la Cuba, a zde obsluhována, což se také stalo.

Na Ischii spůsobila loupež dívky veliký poplach a tím hůře bylo, že nikdo nedovedl povědět, kdo by se byl této loupeže dopustil. Avšak Gianni, jemuž více než komu jinému na tom záleželo, nemaje naděje, že by se čeho dozvěděl na Ischii, dopátrav se, kam ona loď plula, dal rovněž vystrojit loď, vstoupil na ni a co nejrychleji mohl obeplul celé pobřeží od Minervy až k Scaleu v Kalabrii a všude pátraje po dívce, zvěděl ve Scaleu, že sicilští plavci odpluli s ní do Palerma.

Gianni co nejrychleji mohl dal se dopraviti do Palerma a zde po mnohém pátrání zvěděl, že dívka byla darována králi, jenž ji dává střežit na Cubě. Byl tím velice zarmoucen a pozbyl skorem veškeré naděje, nejen že ji kdy opět dostane, ale i že by ji jen mohl spatřit. Ale přece zdržován svojí láskou, poslal nazpět loď a vida, že jej tu nikdo nezná, zůstal tu. Docházel často ke Cubě a náhodou stalo se jednoho dne, že ji spatřil u okna a ona jeho, nad čímž se oba zaradovali. Tu Gianni spozorovav, že místo jest osamělé, přiblížil se tak, aby s ní mohl promluvit. Byv pak od ní poučen, kterak by si měl počínat, aby se dostal až k ní a mohl s ní promluvit, odešel zapamatovav si náležitě polohu místa. Vyčkal noci, a když část její byla uplynula, vrátil se a drápaje se po skalách, kde by se nebyl zachytil ani datel, dostal se do zahrady a naleznuv tu rahno, opřel je o okno, jež mu byla dívka naznačila, a tak snadno dostal se do vnitř.

Dívka, jež dosud byla se chovala k mladíkovi s velkou přísností, domnívajíc se nyní, že čest její jest navždy ztracena, uznala, že ji nemůže obětovati nikomu lepšímu než jemu, a doufajíc, že ji bude moci odtud unést, umínila si, že vyhoví každému jeho přání. Proto nechala otevřené okno, aby se rychle mohl dostati dovnitř. Gianni otevřeným oknem potichu vstoupil do vnitř a spěchal k dívce, jež nespala. Dívka, než ji mohl o něco žádat, zjevila mu svůj úmysl, zejmena pak jej prosila, aby ji odtud osvobodil a vzal ji s sebou. Gianni na to odpověděl, že po ničem jiném netouží, a že najisto, až odtud půjde, učiní všechny přípravy, aby, jakmile se k ní vrátí, mohl ji vzíti s sebou. Na to s největší rozkoší se objali a měli s sebou kratochvíli, nad niž větší láska nemůže poskytnout, a když ji byli několikráte spolu opakovali, tu, aniž toho pozorovali, pospolu v náručí usnuli.

Král, jemuž se byla dívka hned při prvním pohledu velmi zalíbila, pozdraviv se vzpomenul si na ni a ačkoliv nebylo daleko do dne, umínil si, že chvíli s ní pobude, a s několika sluhy potaji odebral se do Cuby. A vešed do stavení, dal po tichu otevříti světnici, kde spala dívka, a vešel dovnitř s rozžatou svící. A tu pohleděv na postel, spatřil ji i Gianniho nahé a v objetí spící. Nad tím se rozlítil tak prudce a zaplál takovým hněvem, že málo chybělo a byl by dýkou, kterou měl po boku, oba usmrtil. Pak ale uznav, že by byl skutek nešlechetný u každého, nad tož u krále, usmrtiti dva nahé spící lidi, zdržel se a umínil si, že je dá veřejně upálit. Pak obrátiv se k jedinému průvodčímu, jehož měl s sebou, pravil:

„Co říkáš té ničemné ženské, ve kterou jsem již skládal svoji naději?“

A pak se ho tázal, zná-li mladíka, jenž byl tolik smělý, že vnikl až do jeho domu, aby mu způsobil takovou urážku a lakovou zlost. Ten, jehož se byl tázal, odpověděl, že si nevzpomíná, že by ho byl kdy viděl. Na to král rozhněván vyšel z ložnice a nařídil, aby oba milenci, tak nazí jak byli, byli jati a spoutáni a když bude bílý den, aby byli přivedeni do Palerma a na náměstí přivázáni ke kůlu, obráceni zády k sobě a zůstali tak až do hodiny třetí po východu slunce, by je všichni mohli vidět, načež aby byli upáleni, jakož zasloužili. A řka to, vrátil se do Palerma velmi pohněván.

Když král odešel, ihned se vrhli jeho lidé na oba milence a nejen je vyburcovali, ale ihned beze všeho milosrdenství je jali a spoutali. Netřeba teprve připomínat, kterak oba mladí lidé vidouce, co se děje, byli zarmouceni, třásli se o svůj život a plakali a bědovali. Podle rozkazu králova byli vedeni do Palerma a přivázáni na kůl na náměstí a před jejich očima chystána hranice, aby na ní byli upáleni v hodinu ustanovenou králem.

Ihned sběhli se na náměstí Palermští, muži i ženy, aby spatřili oba milence. Všichni muži jali se prohlížeti dívku a chváliti ji, kterak je nad pomyšlení krásná a pěkně rostlá, kdežto ženy, jež byly přiběhly podívat se na mladíka, chválily jej rovněž, kterak je krásný a znamenité postavy. Avšak nešťastní milenci velice se stydíce, stáli tu se sklopenými hlavami a oplakávali svoje neštěstí, očekávajíce každé chvíle hroznou smrt ohněm.

Zatím co takto až do ustanovené hodiny byli stavěni na odiv, a provinění, jehož se byli dopustili, všude vyvoláváno, dozvěděl se o tom též Ruggieri dell’Oria, muž nanejvýš ctihodný, jenž tehdáž byl admirálem královým, i odebral se na místo, kde byli spoutaní. Přijda tam, pohledl nejprve na dívku, a velmi chválil její krásu. Pak pohlednuv na mladíka, bez velkých obtíží jej poznal a přikročiv blíže k němu, tázal se ho, je-li Gianni di Procida. Gianni pozvednuv tvář a spozorovav admirála, odpověděl:

„Pane můj, byl jsem ovšem kdysi tím, na něhož se tážete, ale teď je mně na mále.“

I tázal se ho admirál, co jej tak daleko dovedlo?

Gianni na to odpověděl:

„Láska a hněv králův.“

Admirál dal si vyložit vše obšírněji a vyslechnul od něho vše, co se přihodilo; když odcházel, zavolal jej Gianni znovu a pravil k němu:

„Ó, pane můj, je-li možno, vyproste mi jedinou milost od toho, jenž mne sem poslal.“

Ruggieri se tázal, jaká by to byla milost. Tu pravil Gianni:

„Vidím, že musím zemřít, a to brzy. Přál bych si toliko milost, abych nebyl k této dívce, kterou jsem miloval více než svůj život, obrácen zády, nýbrž abychom byli k sobě obráceni tvářemi, bych umíraje a vida její tvář, měl ještě poslední útěchu.“

Ruggieri zasmál se a pravil:

„Milerád. Postarám se o to, abys ji viděl ještě tak dlouho, až tě to omrzí.“

A odcházeje nařídil těm, jimž bylo poručeno, aby rozsudek provedli, by bez nového rozkazu králova neodvážili se ničeho učinit, načež bez meškání odebral se ke králi. A ačkoli viděl, že král jest popuzen, neváhal povědět mu, co o tom soudí, a pravil:

„Králi, čím tě urazili oba mladí lidé, žes nařídil, aby byli na náměstí upáleni?“

Král mu to pověděl, načež Ruggieri pokračoval:

„Skutek, jehož se dopustili, ovšem toho zasluhuje, ale tobě nesluší, abys je trestal. Neboť jakož přestupky zasluhují trestu, tak dobré skutky zasluhují odměny a nejen milosti a slitování. Víš, kdo jsou oni, jež chceš dát upálit?“

Král odpověděl, že nikoliv, načež pravil Ruggieri:

„Tedy chci, abys je poznal, bys věděl, jak nerozvážně dal jsi se strhnouti hněvem. Mladík jest synem Landolfa z Procidy, vlastního bratra pana Giana di Procida, jehož přičiněním stal jsi se králem a pánem tohoto ostrova. Dívka pak jest dcerou Marina Bolgara, jehož moci děkuješ, že tvoje panství na Ischii nebylo zvráceno. Mimo to tito mladí lidé dávno již se pospolu milovali a puzeni láskou a nikoliv úmyslem, aby tvůj majestát urazili, dopustili se toho přestupku, lze-li zváti přestupkem to, co mladí lidé činí z lásky. Proč tedy chceš je dáti usmrtit, ačkoli bys je měl uctit nejvyšší milostí a dary?“

Král slyše to a přesvědčiv se, že Ruggieri mluví pravdu, nejen že zabránil, aby se stalo cos horšího, ale litoval i čehož se již byl dopustil. Pročež ihned rozkázal, aby oba mladí lidé byli od kůlu odvázáni a uvedeni k němu, což se stalo. A zvěděv podrobně všechny okolnosti, umínil si, že poctami a dary napraví urážku, kterou jim byl spůsobil. Dal je tedy obléci s veškerou poctivostí a vida, že oba spolu souhlasí, dal Gianniho oddati s dívkou, udělil jim znamenité dary a poslal je spokojené domů, kdež uvítáni byli s velkou radostí a dlouho ještě žili pospolu v rozkoši a radosti.“