Dekameron/Den pátý/Povídka sedmá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka šestá	Povídka sedmá	Povídka osmá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka sedmá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Settima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 167–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Teodoro zamilovav se do Violanty, dcery pana Ameriga, svého pána, učiní ji matkou a jest odsouzen na šibenici; když jej vedou na popraviště bičujíce ho, pozná jej jeho otec, vysvobodí ho a ožení jej s Violantou.

Dívky, jež všecky se chvějíce očekávaly, kterak uslyší, že oba milenci byli upáleni, zvěděvše kterak se zachránili, chválily Boha a všecky se rozveselily. Královna pak, vyslechnuvši konec, nařídila Laurettě, aby ve vypravování pokračovala, a dívka vesele jala se mluviti takto:

„Krásné dívky, za onoho času, kdy vládnul dobrý král Vilém na Sicilii, žil na tomto ostrově urozený muž jmenem pan Amerigo Abate da Trapani, jenž mimo jiné světské statky byl též hojně obdařen dítkami. Pročež maje zapotřebí sluhů, a že právě přibyly lapací lodě janovské z Levanty, jež byly zajaly na březích arménských mnoho dětí, které vydávali za Turky, několik jich koupil. Mezi nimi, ačkoli všickni ostatní zdáli se býti pastuchy, byl hoch, jenž se zdál urozenější a spůsobnější než ostatní, a jmenoval se Teodoro.

Hoch tento dorůstaje, ačkoli s ním nakládali jako se sluhou, býval chován v domě s dítkami pana Ameliga a poněvadž u něho měla větší moci přirozenost, než nahodilé okolnosti, počal jeviti pěkné spůsoby a chvalitebné mravy, tak že se konečně tolik zalíbil panu Amerigovi, že mu daroval svobodu. Domnívaje se pak, že jest Turek, dal jej pokřtít a udělil mu jmeno Pietro a učinil jej správcem domu, neboť mu velmi důvěřoval.

Jakož pak rostly všechny dítky pana Ameriga, tak dorostla i jedna z jeho dcerušek, jmenem Violanta, dívka krásná a roztomilá. Poněvadž pak otec odkládal provdati ji, zamilovala se dívka náhodou do Pietra; milujíc jej a majíc u veliké vážnosti jeho spůsoby a jeho skutky, přece se ostýchala, svěřit se mu. Avšak láska zbavila ji tohoto namáhání, neboť Pietro pohleděv na ni několikráte s veškerou opatrností, tak se do ní zamiloval, že mu nebylo volno, když ji neviděl, ačkoli se pilně střežil, aby toho nikdo nespozoroval, neboť se mu zdálo, že nečiní dobře.

Dívka, jež ráda ho vídala, to spozorovala, a aby mu dodala odvahy, dala mu na jevo, že je tím spokojena. A tak to zůstalo dosti dlouho, neboť se neodvažovali zmíniti se sobě navzájem o tom jediným slovem, ačkoli oba velmi po tom toužili. Avšak zatím co oba rovněž planuli, zachváceni ohněm lásky, náhoda, jakoby zúmysla tomu chtěla, poskytla jim příležitosti, aby zapudili bázlivou nesmělost, která jim vadila.

Pan Amerigo měl as míli od Trapani velmi pěkný letohrádek, kam jeho manželka se svou dcerou a jinými ženami chodívala často na procházku. Jednoho dne, když tu meškaly, majíce s sebou Pietra, bylo veliké vedro a tu stalo se, co se často stává v letě, že nebesa náhle se pokryla temnými mraky, pročež paní se svými společnicemi, aby bouře je zde nezastihla, vracela se do Trapani, pospíchajíc jak mohla.

Avšak Pietro jsa mlád a rovněž dívka, předešli v chůzi matku a její společnice, puzeni snad ne méně láskou, jako strachem před nepohodou. Když pak byli tak daleko před paní a před ostatními, že jedva je viděli, stalo se, že po mnohém hřímání náhle strhlo se hrubé krupobití, před nímž paní se svými společnicemi utekla se do selského stavení. Pietro a dívka pak nemajíce jiného přístřeší vešli do staré a skorem úplně pobořené chýže, jež byla opuštěna a kdež pod trochou střechy, jež ještě byla nad nimi zůstala, se ukryli a jsouce nuceni skrovným přístřeším, tiskli se k sobě. Toto dotknutí bylo příčinou, že duše jejich byly poněkud povzbuzeny, aby si zjevili svoje touhy. První počal mluviti Pietro:

„Dejž Bůh, aby toto krupobití nikdy nepřestalo, bych mohl zůstati tak, jak jsem.“

A dívka odpověděla:

„Velmi by se mi to líbilo.“

A po těchto slovech chopili se za ruce a počali se objímat a pak líbat, a venku stále padaly kroupy. Abych však nevypravovala každou maličkost, povím, že nepohoda nepominula dříve, pokud nepoznali nejvyšší rozkoše lásky a potají pospolu neukojili svoji touhu.

Když nepohoda pominula, čekali u brány města, jež byla nedaleko, na paní a s ní pak se vrátili domů. Zde často velmi opatrně a potaji s nemalou rozkoší spolu pobyli a tak dlouho spolu obcovali, až dívka obtěžkala, což oba naplnilo velkým strachem. Užili všech možných prostředků, aby překazili běh přírody, ale vše bylo marno. Tu Pietro obávaje se o svůj život, odhodlal se, že prchne, a pravil to dívce. Dívka slyšíc to, pravila:

„Odejdeš li, najisto se usmrtím.“

Pietro, jenž ji miloval nade vše, odpověděl:

„Kterak můžeš chtět, paní má, abych tu zůstal? Stav tvůj zjeví náš poklesek. Tobě bude snadno odpuštěno, ale mně se povede bídně, neboť ponesu trest za hřích tvůj i můj.“

Na to pravila dívka:

„Pietro, můj poklesek ovšem vyjde na jevo, ale buď ubezpečen, že o tvé vině, nepromluvíš-li sám, nedozví se nikdo.“

Pietro odpověděl:

„Slibuješ-li mi to, zůstanu, ale hleď, abys mi dostála v slovu.“

Dívka, jež byla pokud mohla tajila svůj stav, vidouc, že jej nelze více utajit, s velkým pláčem jednoho dne svěřila se matce, prosíc ji, aby ji zachránila. Paní nad míru zarmoucena, krutě ji vyplísnila a chtěla od ní vědět, kterak se vše přihodilo. Dívka, aby odvrátila pohromu od Pietra, zosnovala si báchorku, do níž zahalila pravdu. Matka jí uvěřila a aby zatajila poklesek své dcery, poslala ji na jeden ze svých statků.

Když tuto nastala hodina porodu a dívka křičela, jak rodičky činívají, nenadála se její matka, že by sem mohl přijíti pan Amerigo, jenž tu skorem nikdy nebýval. I stalo se, že se vracel z lovu a jeda mimo světnici, kde dívka křičela, podivil se a náhle vešel do vnitř, táže se, co se tu děje. Paní spatřivši příchozího manžela, zarmoucena povstala a vypravovala mu, co se dívce přihodilo. Avšak on byl méně ochoten věřit, než jeho manželka a pravil, že není pravda, že by dívka nevěděla, s kým se stala matkou, pročež chtěl zvěděti vše. Pravil, že jen takto může dosíci jeho odpuštění, ne-li, že bez milosti zemře. Paní snažila se, seč byla, aby se manžel její spokojil tím, co mu byla pravila, ale nadarmo. Rozlítil se a vytáhnuv meč vrhl se na dceru — jež zatím, co byl otec na ni dolehal, porodila hošíka — a zvolal:

„Buď mi zjev, čí je to dítě, anebo okamžitě zemřeš.“

Dívka obávajíc se smrti, zrušila slib daný Pietrovi a zjevila vše, co se bylo mezi nimi přihodilo. Rytíř slyše to nanejvýš se rozlítil a jedva se zdržel, že ji neusmrtil. Avšak uleviv svému hněvu toliko slovy, vsedl opět na kůň a odejel do Trapani a zde vypravoval panu Curradovi, jenž tu byl královským místodržícím, pohanu, kterou mu byl způsobil Pietro, a dal jej ihned, než se toho mladík nadál, zatknout. Pietro, byv dán na mučení, vyznal se ze všeho. Po několika dnech pak odsoudil jej místodržící, aby byl nejprve mrskán a pak oběšen. Amerigo pak, aby v jedinou hodinu vyhladil se světa oba milence i jejich syna — neboť tím, že Pietra přivedl na smrt, nebyl hněv jeho ukojen — namíchal jedu do číše s vínem a dal ji jednomu ze svých sluhů spolu s obnaženou dýkou a pravil:

„Odeber se s tím k Violantě a pověz jí mým jmenem, aby se ihned rozhodla, jakou chce sejít smrtí, zda jedem, či železem, ne-li, že ji přede všemi měšťany dám upálit, jak zasloužila. A učiniv toto, vezmi její dítě, jež před několika dny porodila, a rozbij mu hlavu o stěnu a hoď jej na pospas psům.“

Když byl dal necitelný otec tento ukrutný rozkaz proti své dceři a svému vnuku, sluha, jsa odhodlán spíše ke zlému než k dobrému, odešel.

Odsouzený Pietro jsa veden bičujícími jej biřici k šibenici, šel, jakož se líbilo těm, kdož průvod vedli — mimo hospodu, kde bydleli tři urození muži z Arménska, kteří byli vysláni králem arménským do Říma, aby vyjednávali s papežem o důležitých věcech ohledně výpravy proti Turkům, a zde se zastavili, aby několik dní po cestě odpočinuli, a byli velmi uctěni urozenými muži z Trapani, zejmena panem Amerigem. Tito slyšíce ubírati se biřice s Pietrem, přistoupili k oknu, aby se podívali.

Pietro byl až k boku obnažen a ruce měl svázané nazad. Když naň pohledl jeden ze tří vyslanců, jenž byl muž starý a nanejvýš ctihodný a jmenoval se Fineo, spozoroval na jeho hrudi velkou červenou skvrnu, kterou ženské nazývají růží. Spatřiv to, ihned si vzpomenul na svého syna, jenž před patnácti lety byl mu uloupen mořskými loupežníky na pobřeží u Laiazza a o němž se nikdy ničeho více nedozvěděl. Srovnávaje pak stáří nebožáka, jehož bičovali, uznal, že kdyby syn jeho byl živ, byl by as v tom stáří, jako tento. A jestliže pochyboval, že by toto znamení mu bylo důkazem, napadlo mu, že je-li to on, musí si ještě vzpomínat na svoje jmeno, jakož i na jmeno svého otce a na řeč arménskou. Pročež když se mu přiblížil, zavolal na něho:

„Ó, Teodoro!“

Pietro uslyšev tato slova ihned pozvedl hlavu. Na to Fineo pravil k němu arménsky:

„Odkud jsi a čí syn?“

Biřici, kteří jej vedli, z úcty ke ctihodnému muži zastavili, aby Pietro mohl odpovědět:

„Jsem z Armenie, syn muže, jehož jmeno bylo Fineo, a v dětském věku byl jsem unesen neznámými lidmi.“

Fineo slyše to, poznal nade všechnu pochybnost, že to syn, jehož byl ztratil. Pročež s pláčem seběhl se svými soudruhy dolů a přede všemi biřici jej objal. Pak přehodil přes něho plášť z drahého sukna, který měl na sobě, a prosil toho, jenž mladíka vedl na popraviště, aby tu sečkal tak dlouho, než dostane rozkaz, aby jej vedl zpět. Velitel biřiců ochotně to slíbil. Fineo věděl již, proč mladík byl veden na smrt, neboť pověsť byla to již roznesla po celém městě, pročež ihned se svými soudruhy a svým průvodcem spěchal k panu Curradovi a pravil mu:

„Pane, ten, jehož posíláte na smrt jako čeledína, je člověk svobodný a můj syn a jest hotov pojmouti za manželku dívku, o níž se praví, že ji zbavil panenství. Pročež sečkejte laskavě s popravou tak dlouho, než zvím, chce-li jej za manžela, abyste nejednal proti zákonu, kdyby jej chtěla.“

Pan Currado zvěděv, že mladík je synem Fineovým, se podivil. Zamrzev se pak nad takovým obratem osudu, uznal, že je pravda, co Fineo pravil, kázal mladíka ihned odvésti nazpět a poslal pro pana Ameriga a pověděl mu, oč jde.

Pan Amerigo, jenž se již domníval, že jeho dcera a jeho vnuk jsou mrtvi, byl nanejvýš zarmoucen tím, čeho se byl dopustil, shledav, že kdyby nebyla mrtva, dalo by se všechno, co se stalo, napravit. Přece však poslal rychlého posla do domu dceřina, aby, nebyl-li jeho rozkaz ještě vyplněn, nestalo se tak již. Posel nalezl sluhu vyslaného panem Amerigem, kterak postaviv před dívku jed a dýku, když dosti rychle nechtěla volit, krutě na ni dorážel a chtěl ji přimět, by se rozhodla. Avšak zaslechnuv rozkaz svého pána, zanechal ji a vrátil se k němu, oznamuje mu, co se stalo. Pan Amerigo jsa tomu velmi rád, odebral se k Fineovi a takřka s pláčem, co nejlépe mohl omlouval se z toho, co se událo, prose za odpuštění a ujišťuje, že chce-li Teodoro pojmout jeho dceru za manželku, že mu ji dá milerád. Fineo přijal ochotně omluvu a odpověděl:

„Chci, aby můj syn pojal vaši dceru za manželku, a kdyby nechtěl, nechať se provede rozsudek vyřknutý nad ním.“

Když tedy Fineo i pan Amerigo se shodli, zatím co Teodoro dosud byl pln strachu před smrtí a zase potěšen, že nalezl svého otce, přistoupili k němu a tázali se ho, kterak se hodlá v té věci zachovat. Teodoro uslyšev, že bude-li chtět, stane se Violanta jeho manželkou, pocítil takovou radost, že se mu zdálo, že z pekla rovnýma nohama skočil do ráje, a pravil, že to bude pro něho nejvyšší milost, jestliže oba mu k tomu udělí svolení.

Posláno tedy pro dívku, aby zvěděli její vůli. Ona slyšíc, co se přihodilo Teodorovi a co se chystá, zatím co nanejvýš zarmoucena očekávala smrt, dlouho nedovedla uvěřiti těmto slovům a teprve pozvolna se rozveselila a odpověděla, že smí-li v té věci následovati svého přání, neznala by většího štěstí, než státi se manželkou Teodorovou, ale přece že učiní, co otec její rozkáže.

Tak tedy svorně rozhodnuto a dívka zasnoubena a strojeny znamenité radovánky za největšího veselí všech obyvatel. Dívka zotavivši se, kojila svého synka a za nedlouho byla krásnější než kdykoli. Když pak povstala po šestinedělí, přistoupila k Fineovi, jehož návratu byla čekala, a projevila mu takovou úctu, jako vlastnímu otci. On pak jsa velmi rád, že má snachu tak krásnou, a dav vystrojit svatbu nanejvýš okázalou a veselou, přijal ji jako dceru a stále s ní tak nakládal. Poněkolika dnech pak se svým synem, s ní a malým vnučkem vstoupil na loď a dovezl je do Laiazza, kdež oba milenci v klidu a pokoji po celý život přebývali.“