Dekameron/Den druhý/Povídka sedmá

Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio
Povídka šestá	Povídka sedmá	Povídka osmá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka sedmá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Settima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 159–185. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Sultán babylonský pošle jako nevěstu králi algarbskému svoji dceru, jež následkem různých nehod v době čtyr let se dostane do rukou devíti mužů v různých končinách. Konečně navrácena jsouc otci, jakoby panna dostane se za manželku krále algarbského, jak z počátku zamýšleno.

Kdyby povídka Emiliina byla trvala poněkud déle, byly by se snad mladé dívky soucitem nad nehodami paní Beritoly rozplakaly. Avšak když skončila, zlíbilo se královně, aby Panfilio pokračuje, vypravoval svoji povídku. Tudiž, jsa velice poslušný, počal následovně:

„Obtížno jest, rozmilé dívky, poznati nám, co jest nám na prospěch, neboť jakož často můžeme vídati, že mnozí domnívajíce se, zbohatnou-li, že bez starostí a trampot budou moci žíti, žádajíce toho nejen modlitbami od Boha, ale horlivě, nelekajíce se nijakého namáhání a nebezpečí, sháněli se po zisku, a když toho dosáhli, následkem chtivosti po bohatém dědictví byli usmrceni těmi, jimž, dokud nezbohatli, byl život jejich milý.

Jiní povznesli se z nízkého rodu tisícerými nebezpečnými bitvami, krví svých bratří a přátel k hodnosti královské, ve které domnívali se spatřovati svrchované štěstí, nehledě k nekonečným starostem a obávám, jimiž se viděli a cítili stále obklopeni, poznali, aniž mohli uniknout smrti, že ze zlatých koflíků královských pili jed. Mnozí byli, kdož s horoucí chtivostí toužili po tělesné síle a kráse a podobných přednostech, a ne dříve spozorovali, že přání jejich bylo pošetilé, až tyto věci byly příčinou jejich smrti nebo života plného bolestí.

Abych pak dopodrobna nemluvil o všech lidských touhách a přáních, povím, že nikdo nemůže býti úplně přesvědčen, že by kdo z živoucích mohl býti bezpečen před nahodilostmi osudu. Pročež chceme-li jednati správně, máme se spokojiti a přijímati a užívati to, co On daruje, jenž jediný zná, čeho nám třeba, a může nám to dáti. Avšak jestliže my mužové v různých věcech přejeme si věci nemoudré, vy, rozmilé dívky, především dopouštíte se poklesku v jedné věci, totiž toužíce po tom, abyste byly krásny, tak že vám nestačí krása, kterou vám udělila příroda, ale hledíte ji ještě rozmnožiti přepodivným uměním. A protož hodlám vám vypravovati, kterak nešťastna byla jakási krásná Saracénka, jež pro svoji krásu ve čtyrech letech musila se devětkráte vždy na novo státi nevěstou.

Je tomu již dávno, co v Babyloně žil sultán, jehož jmeno bylo Beminedab, jemuž se za jeho života dosti věcí po vůli vydařilo. Týž měl mezi mnohými svými dětmi, syny a dcerami, dceru nazvanou Alatiel, kteráž, jak všichni, kdož ji viděli, potvrzovali, byla nejkrásnější dívka, jakou tehdáž bylo lze na světě nalézt. Poněvadž pak ve velké bitvě, kterou svedl s velkým vojskem Arabů, již ho byli přepadli, znamenitě mu přispěl ku pomoci král algarbský, zaslíbil mu ji za ženu, když si to vyžádal jako zvláštní milost.

Dal jí tudiž se znamenitým komonstvem, muži a ženami a s četným bohatým a vzácným nádobím vstoupiti na loď dobře vystrojenou a dobře ozbrojenou a poslal ji králi, poručiv ji Bohu. Plavci, jakmile nalezli příznivou pohodu, vytáhli plachty proti větru a opustili přístav v Alexandrii a po několik dní šťastně pluli. Když pak již byli minuli Sardinii a zdálo se jim, že se blíží ke konci své cesty, zvedly se náhle jednoho dne protivné větry, kteréž jsouce nad míru prudké, tak zmítaly lodí, na kteréž se nalezala dívka s plavci, že nejednou mysleli, že jsou ztraceni. Avšak jsouce lidé stateční, pracujíce s veškerým uměním a veškerou silou, neustále mořem napadáni, po dva dny se drželi. Když pak nastala již třetí noc od počátku bouře, jež nejen nepřestávala, ale stále ještě vzrůstala, tu nevidouce, kde se nalezají, nemohouce to uhodnouti ani námořskými počty ani pohledem, poněvadž nebe od mraků a noci bylo úplně zatemněno, když byli nedaleko ostrova Mallorky, ucítili, že loď uvázla.

A tu nevědouce jiného prostředku, kterak by se spasili, a pamatujíce každý na sebe a nikoliv na ostatní, spustili na moře člun, chtějíce se mu svěřiti spíše, než porouchané lodi. A první do něho skočili vůdcové lodě, za nimi pak ten neb onen z těch, kdož byli na lodi, ačkoliv ti, kdož první byli ve člunu, s noži v ruce jim v tom bránili, a všichni domnívajíce se uniknouti smrti, upadli v záhubu. Neboť člun nemoha pro nepřízeň pohody unésti tolik lidí, potopil se a všichni zahynuli. Loď pak prudkým větrem zmítána, ačkoli byla porouchána a již skorem plna vody — nezůstalť na ní nikdo mimo dívku a její ženy, jež přemoženy rozbouřeným mořem a strachem, ležely tu jakoby mrtvy — rychle poháněna, vyvržena byla na pobřeží ostrova Mallorky a narazila tak prudce, že uvázla v písku od moře as tak daleko, co by kamenem dohodil, a zde po celou noc vydána moři, aniž jí mohl vítr hnout, setrvala.

Když nastal bílý den a bouře se poněkud utišila, tu dívka, jsouc takřka na polo mrtva, pozvedla hlavu a jsouc sama velmi slabá, počala volati brzy tu, brzy onu ze své družiny. Ale volala nadarmo, neboť ty, jež volala, byly příliš vzdáleny. A tu neslyšíc odnikud odpovědi a nikoho nevidouc, velmi se podivila a počala míti velký strach. Povstavši, jak právě mohla, nalezla ženy, jež byly v její družině a všechny ostatní ženy ležící na palubě a po mnohém volání tu ta, tu ona se hnula; bylo jich málo, jež byly ještě živy, neboť mnohé, buď nemocí buď strachem, byly zemřely, nad čímž se dívka tím více zhrozila. Přece však, majíc zapotřebí porady, poněvadž se tu viděla zcela samotna, neznajíc a nevědouc, kde se nalezá, vyburcovala ty, jež byly živy, že povstaly. Shledavši pak, že také nevědí, kam se podělo mužstvo, a vidouc loď uváznuvší na břehu a plnou vody, s těmi, jež jí byly zůstaly, počala žalostně plakat.

Byla již devátá hodina od slunce východu a nebylo vidět nikoho ani na břehu, aniž jinde, od něhož by se jim bylo dostalo milosrdenství neb nějaké pomoci. Teprv o hodině deváté náhodou, vraceje se k domovu, ubíral se tudy urozený muž, jehož jmeno bylo Pericon da Visalgo, s mnohými svými sluhy na koních. Týž spatřiv loď, ihned uhodnul, co se stalo, a nařídil jednomu ze svých sluhů, aby bez meškání hleděl dostati se na loď a pověděl mu, co tam nalezl.

Sluha, ačkoliv to bylo obtížno, dostal se na loď a nalezl tu urozenou dívku s malou družinou, která jí ještě zbývala, skrytou pod palubou přídy a celou ustrašenou. Když jej spatřily, několikráte s pláčem prosily jej o slitování. Avšak zpozorovavše, že jim nerozumí, posuňky snažily se vysvětliti mu svou nehodu. Sluha prohlednuv všecko, vypravoval, jak nejlépe mohl, Periconovi, co na lodi viděl. Tu Pericon dal rychle vynésti z lodě dívky a nejvzácnější věci, jež se tu nalezaly a jichž bylo lze dosíci, odebral se s nimi na zámek a zde, když se byly dívky posilnily pokrmem a odpočinkem, poznal podle vzácného nádobí, že dívka, kterou nalezl, pochází ze vzácného rodu, což mu také dokazovala pocta, jakou jí ostatní vzdávaly. A ačkoli byla dívka v tu chvíli bledá a tělesně schvácena všemi trampotami, jež byla zakusila na moři, přece zdála se Periconovi svým zjevem nadmíru krásná, pročež si ihned umínil, není-li provdána, že ji pojme za manželku, a nemohla-li by býti jeho manželkou, učiní ji svou milenkou.

Bylť Pericone muž divoké tváře a velmi silný, a když po několik dní dal dívku co nejlépe obsluhovat a když se úplně zotavila, tu vida ji nade všechno pomyšlení krásnou, velice litoval, že se s ní nemůže dorozumět, aniž ona s ním a že takto nemůže zvědět, kdo by byla. Avšak nicméně nadmíru dojat krásou její, laskavým a zamilovaným chováním snažil se přiměti ji, aby bez odporu byla mu po vůli, avšak bylo to nadarmo. Odmítala úplně jeho laskavosti, avšak tím více se rozpalovala žádostivost Periconova.

Dívka vidouc to a pobyvši u něho několik dnů a poznavši podle zvyků, jež pozorovala, že se nalezá mezi křesťany a v zemi, kde by jí málo pomohlo, dáti se poznat, i kdyby toho dovedla, byla přesvědčena, že na konec buď násilím, buď láskou byla by donucena, býti po vůli žádostem Periconovým, a umínila si se statečnou myslí, že bude vzdorovati nešťastnému svému osudu. Nařídila tudiž svým služebným, jichž jí nezbyly než tři, aby nikdy nikomu nezjevily, kdo by byla, leda že by se dostaly někam, kde by poznaly, že lze bezpečně se nadíti pomoci, aby byly osvobozeny. Mimo to důtklivě je napomínala, aby zachovaly svoji čistotu, ujišťujíc je, že sama sobě slíbila, že nikdy jí neužije kdo jiný, než její manžel. Služky její ji za to chválily a pravily, že seč budou, poslechnou jejích rozkazů.

Pericone se den ode dne vždy více rozpaloval, a to tím spíše, čím blíže bylo mu to, po čem toužil a čím více mu odpírala; vida pak, že jeho lichocení ničeho mu nespomáhá, umínil si, že se o to pokusí lstí a uměním, ponechávaje si na konec násilí. Spozorovav pak kdysi, že dívka si oblíbila víno, jehož nebyla zvyklá píti, poněvadž to zakazovalo její náboženství, umínil si, že pomocí něho, tohoto sluhy Venušina, bude ji hledět polapit.

Stavěl se tudiž, jakoby nedbal více toho, co mu odpírala, dal jednoho večera uspořádat velkou slavnost s večeří, ke které přišla také dívka. Když pak se tu všelikým spůsobem hosté veselili, nařídil sluhovi, jenž ji obsluhoval, aby jí dal píti všelikých druhů vína míchaných, což tento znamenitě provedl. Ona pak, nepozorujíc toho, svedena lahodností nápoje, pila více, než bylo prospěšno její počestnosti. Pročež zapomenuvši na veškeré trampoty, jež byla zakusila, rozveselila se a vidouc některé ženy tančiti po spůsobu mallorkánském, jala se tančit po spůsobu alexandrinském.

Vida to Pericone, domníval se, že je blízek toho, po čem toužil, a dávaje při hostině stále hojněji nalévati nápojů, prodloužil ji dlouho do noci. Konečně když hosté odešli, odešel sám s dívkou do ložnice. Dívka pak více rozpálena vínem, než cudností zdržována, jakoby Pericone byl některou z jejích služek, beze všeho ostychu a studu se svléknuvši, ulehla na lože. Pericone neváhal následovati ji, a shasiv svíce ulehl k ní s druhé strany a pojav ji v náručí, aniž mu v tom bránila, jal se s ní zamilovaně bavit. Ona pak poznavši, o čem dříve nevěděla, skorem litujíc, že dříve nesvolila k žádostem Periconovým, nečekajíc, až bude k podobným kratochvílím pozvána, nejednou jej zvala, nikoliv slovy, jimiž se nemohla dorozuměti, ale skutky.

Na tyto velké rozkoše Periconovy i její — jakoby osud nebyl spokojen, že z nevěsty královy učinil milenku kobylkářovu — chystaly se spůsobem mnohem krutějším jiné milostné poměry. Mělť Pericone bratra ve věku dvaceti pěti let, krásného a svěžího jak růže, jehož jmeno bylo Marato. Týž vida ji a poněvadž se mu nanejvýš zalíbila, domníval se podle toho, co spozoroval dle jejího chování, že jest mu dosti nakloněna. Soudě pak, že tomu, po čem touží, není nic na závadu, než že je přísně střežena Periconem, připadl na ukrutnou myšlenku a za myšlenkou následoval bez odkladu nešlechetný čin. Tehdáž náhodou přibyla do přístavu loď, jež s nákladem zboží plula do Chiarenzy v Romanii, a jejíž majiteli byli dva mladí Janované. Již byly vytaženy plachty, aby jakmile nastane příznivý vítr, odpluli; s nimi smluvil se Marato, aby jej s dívkou příští noci přijali na loď.

A učiniv takto, když nastala noc, jsa odhodlán provésti, co si byl umínil, odebral se potají do domu Periconova, jenž se ničeho od něho nenadál, spolu s několika spolehlivými druhy, jež byl vybral ku provedení svého úmyslu, které v domě, každého na ustanoveném místě, ukryl. Když pak byla minula část noci, otevřel svým soudruhům světnici, kde Pericone s dívkou spal, a když bylo otevřeno, zavraždili spícího Pericona. Když pak se dívka probudila a plakala, hrozili jí smrtí, spůsobí-li hluk, a chopili se jí. Pak s velkým množstvím nejdrahocennějších věcí Periconových, aniž byli kým pozorováni, rychle se odebrali na pobřeží, kdež Marato s dívkou bez odkladu vstoupili na loď a soudruzi jeho se vrátili. Plavci majíce příznivý a svěží vítr, napnuli plachty a vydali se na cestu. Dívka teprve naříkala na svoje první neštěstí i na druhé, ale Marato dovedl ji takovým spůsobem upokojit, že se s ním brzy spřátelila a zapomenula na Pericona.

Již se jí zdálo, že je spokojena, když osud jí uchystal nový smutek. Neboť jsouc těla nanejvýš krásného, jakož již několikráte bylo praveno, a spůsobů velice chvalitebných, spůsobila, že se do ní zamilovali oba mladí majitelé lodě tak prudce, že zapomenuvše všeho jiného, pomýšleli toliko na to, kterak by jí sloužili a jí se zalíbili, střežíce se ovšem, aby toho Marato nespozoroval. A spozorovavše jeden u druhého tuto lásku, potají se spolu o tom radili a smluvili se, že užijí lásky její společně, jakoby ji bylo lze dělit podobně jako zboží nebo peníze. Vidouce pak, že je Maratem bedlivě střežena, což bylo na překážku jejich úmyslům, jednoho dne, když loď rychle pod plachtami ubíhala a Marato stoje na zádi lodě díval se na moře, netuše ničeho zlého, smluvili se a rychle se ho chopivše od zadu, hodili jej do moře; byli již vzdáleni více než míli, než kdo spozoroval, že Marato spadl do moře. Dívka zvěděvši o tom, a nevidouc možnosti, aby byl zachráněn, na novo na lodi počala naříkat.

Oba milenci ihned spěchali, aby ji potěšili laskavými slovy a velkými sliby, ačkoli jim málo rozuměla, a snažili se přiměti ji, aby tolik neoplakávala svého ztraceného manžela a svoje neštěstí. Po dlouhém a často opětovaném domlouvání, když se jim zdálo, že jest již poněkud upokojena, jali se spolu smlouvat, kdo první měl by k ní vejíti. A poněvadž každý chtěl býti první, nemohli se o té věci nikterak dohodnout; počali nejprv důraznými slovy, pak tuhou hádkou a jsouce tím rozpáleni hněvem, chopili se nožů, zuřivě se vrhli na sebe a mnoho ran si navzájem spůsobili — neboť ti, co byli na lodi, nemohli jim v tom zabránit — až konečně jeden z nich klesl mrtev, druhý pak na mnohých částech těla nebezpečně zraněn, zůstal málo živ. To velice zarmoutilo dívku, neboť viděla se tu samotná bez rady a pomoci, a bála se velice, aby se na ni neobrátil hněv příbuzných a přátel obou bratří. Avšak poněvadž záhy přibyli do Chiarenzy a raněný se za ni přimlouval, byla vyproštěna z nebezpečí smrti.

Vystoupila s raněným na břeh a bydlela s ním na jedné hospodě, a ihned roznesla se pověsť o velké její kráse po celém městě a donesla se až ke sluchu knížete z Morey, jenž tehdáž přebýval v Chiarenze. Chtěl ji tudíž vidět a když se mu zdála ještě krásnější, než jak ji byla líčila pověsť, náhle tolik se do ní zamiloval, že nemohl na nic jiného myslet. A zvěděv, jakým spůsobem se sem dostala, poznal, že by ji mohl dostat. A když hledal, kterak by to provedl, a příbuzní raněného se o tom dozvěděli, nečekajíce dále, ihned mu ji poslali, což knížeti bylo nanejvýš milé a dívce rovněž, neboť se jí zdálo, že tím vyvázla z velkého nebezpečí. Kníže vida, že mimo krásu zdobena jest spůsoby královskými a nemoha se dozvědět, kdo by byla, soudil, že je dívka urozená, a tím více láska jeho vzrostla. Choval ji tudiž s velkou poctivostí nikoliv jako milenku, ale jako vlastní svoji manželku. Pročež dívka vzpomínajíc na všechny trampoty, jež byla zakusila, poněvadž se jí zdálo, že se jí dobře daří, úplně se zotavila, rozveselila se a krása její tak rozkvetla, že v celé Romanii takřka o ničem jiném se nemluvilo.

To pohnulo vévodu Athénského, jenž byl mladý, krásný a statného těla, přítel a příbuzný knížete, že zatoužil poznati ji a pod záminkou návštěvy, jakých častěji u něho konal, s pěkným a vzácným komonstvem přibyl do Chiarenzy, kdež s velkými poctami a s velkou slávou byl uvítán. Pak po několika dnech, když se přihodilo, že spolu hovořili o kráse dívčině, tázal se vévoda, je-li to krása tak zázračná, jak se vypravuje.

Na to kníže odpověděl: „Ještě větší, ale o tom se přesvědčíš nikoli mými slovy, nýbrž vlastníma svýma očima.“

Tu když vévoda knížete snažně žádal, odebrali se pospolu k dívce, jež zvěděvši již dříve o jejich příchodu, velmi spůsobně a s veselou tváří je vítala. I posadili ji mezi sebe, nemohouce se s ní bavit, hovoříce s ní, poněvadž ona málo nebo pranic nerozuměla jejich jazyku. Pročež dívali se oba na ni jako na bytost zázračnou, a především vévoda, jenž jedva dovedl uvěřit, že by byla bytost smrtelná, a nespozoroval, že dívaje se na ni, pil z očí jejích jed zamilování, domnívaje se, že ukojí svoji žádost pozoruje ji, sám sebe bídně obloudil a na smrt se do ní zamiloval.

Když pak od ní s knížetem odcházel a měl pokdy sám při sobě uvažovat, považoval knížete za šťastného nade všecky, že má pro svoji zábavu bytost tak krásnou, a po mnohých a různých úvahách, pomýšleje spíše na svoji horoucí lásku než na svoji čest, umínil si, že nechať se stane cokoli, oloupí knížete o toto blaho a že sama sebe učiní šťastným. A poněvadž jej chtíč jeho poháněl, pustil mimo sebe všechen rozum a všechnu spravedlnost a pomýšlel toliko na svoji zradu.

A jednoho dne, podle nešlechetné rady, o níž se byl smluvil s důvěrným komorníkem knížete, jehož jmeno bylo Ciuriaci, dal potají všechny svoje koně a vše, co měl s sebou, připravit na cestu a následující noci spolu s jedním soudruhem všichni ozbrojeni a vedeni oním Ciuriacim vnikli potichu do ložnice knížete. Spatřili ho, poněvadž bylo velké vedro, zatím co dívka spala, kterak úplně vysvlečen stál u okna, obráceného ke břehu, aby se ochladil větérkem, jenž s té strany vanul. Pročež maje z předu smluveno se svým soudruhem, kterak si budou počínati, šel potichu světnicí až k oknu, a zde nožem knížete bodl do boku, až nůž na druhé straně pronikl a rychle se ho chopiv, vyhodil jej z okna. Palác nalezal se nad mořem u veliké výši a okno, u něhož byl stál kníže, mělo pod sebou jen několik chatrčí, pobořených od moře, kam málo kdo aneb nikdo nepřicházel, pročež, jakož vévoda předvídal, pád těla knížete nikým nebyl spozorován. Soudruh vévodův vida, že se to stalo, rychle vytáhl smyčku, kterou měl při sobě, a stavě se, jakoby chtěl obejmout Ciuriacia, hodil mu ji na hrdlo a tak mu ji zadrhl, že Ciuriaci nemohl ani hlesnout. Pak za pomoci vévody jej zardousil a shodili jej tam, kde ležel kníže.

Když se to stalo a když se byli přesvědčili, že nebyli pozorováni ani spící dívkou, aniž kým jiným, vzal vévoda svítilnu a posvítiv si na lože, opatrně odkryl docela dívku, jež tvrdě spala. A když se tak na ni díval, nadmíru si ji oblíbil, a jestliže oděna byla se mu líbila, nade všechno pomyšlení se mu zalíbila neoděna. Pročež rozpálen tím větší žádostí, nelekaje se zločinu spáchaného před chvílí, rukama ještě zkrvácenýma přiblížil se k ní, jež byla všecka rozespalá a domnívala se, že to kníže, a ulehl k ní. Avšak když byl chvíli u ní pobyl s největší rozkoší, povstal a zavolav sem několik svých lidí, nařídil, aby se chopili dívky tak, by nemohla spůsobiti hluk, a tajnými dvířky, kudy byli přišli, odvlékli ji a posadili ji na koně, načež se všemi co možná nejtišeji vydal se na cestu a vrátil se do Athén. Avšak maje ženu, neodebral se s dívkou, jež byla zarmoucena více než kdykoli, do Athén, nýbrž na krásný zámek, který měl nedaleko města při moři, kdež ji choval skrytou a počestně dal ji obsluhovati vším, čeho měla zapotřebí.

Následujícího jitra dvořané princovi čekali až do hodiny deváté po východu slunce, vstane-li kníže. Když pak ničeho neuslyšeli, pootevřeli dvéře jeho ložnice, jež nebyly zamčeny, a nenaleznuvše tu nikoho, domnívali se, že potají se někam odebral, aby se tam po několik dní bavil se svou krásnou paní, nečinili si více nijakých starostí. Avšak stalo se dne následujícího, že jakýs blázen, zabloudivší do zbořeniště, kde ležela těla knížete a Ciuriacia, za provaz vytáhl Ciuriacia a potuloval se s ním tahaje jej za sebou. To pozorovali mnozí, nikoliv bez velkého ustrnutí a laskavými slovy pohnuli blázna, by je uvedl tam, kde tělo nalezl; k největšímu zármutku celého města nalezli tu tělo knížete a s veškerou poctivostí jej pohřbili. Když pak pátrali po původcích tohoto velkého zločinu a viděli, že vévody Athénského tu není, ale že potaji ujel, soudili, tak jak tomu též bylo, že on to spáchal a unesl dívku.

Tu zvolivše rychle svým knížetem bratra zavražděného knížete, seč byli pobízeli jej ku pomstě. Tento přesvědčiv se podle jiných ještě věcí, že tomu tak, jak se domnívali, svolal přátele a příbuzné a služebníky z různých končin, na rychlo sebral pěkné, velké a silné vojsko, a připravoval se na válku s vévodou Athénským.

Vévoda zvěděv o tom, rovněž na svou obranu všechny svoje síly připravil a na pomoc přišli mu mnozí pánové, mezi nimi pak vysláni císařem řeckým Konstatinus, jeho syn, a Manuel, jeho synovec, s pěkným a velkým vojskem. Tito byli s velkou poctivostí přijati vévodou a s větší ještě jeho manželkou, jež byla jejich sestra a neteř. Když se věci den ode dne více schylovaly k válce, užila vévodkyně příhodné chvíle, povolala oba k sobě do svého pokoje a zde s mnohými slzami a mnohými slovy vypravovala jim celou historii, pověděla jim příčinu války a ukázala jim, jakou urážku jí vévoda spůsobil, skrývaje u sebe onu ženštinu, a velmi si na to stěžujíc, prosila je, aby k vůli cti vévodově a k jejímu upokojení věc nějak napravili, jak sami nejlépe uznají.

Oba mladíci věděli již, co se přihodilo, a protož netážíce se mnoho, vévodkyni jak nejlépe mohli potěšili a posilnili ji dobrou nadějí a zvěděvše od ní, kde se dívka nalezá, odešli. Slyševše pak velice chváliti dívku pro její neobyčejnou krásu, zatoužili spatřiti ji a žádali vévodu, aby jim ji ukázal. Vévoda, nevzpomínaje, kterak se vedlo knížeti, že ji ukázal jemu, slíbil, že tak učiní. Dal tedy připraviti v překrásné zahradě, jež se nalezala při zámku, kde se dívka nalezala, znamenitou snídani a uvedl je tam příštího jitra s některými jinými soudruhy. Konstantinus sedě vedle dívky počal na ni hleděti pln podivení a přiznával se, že bytost tak krásnou dosud neviděl a že zajisté dlužno omluviti vévodu i kohokoli jiného, kdož, aby dosáhl bytosti tak krásné, dopustil se zrady nebo kteréhokoli nepočestného skutku. A neustále na ni pohlížeje stále více si ji obliboval a nevedlo se mu jinak, než jak se bylo vedlo vévodovi.

Když pak od ní zamilován odcházel, zapomenul na celou válku a jal se přemítati o tom, kterak by ji odňal vévodovi, ale pečlivě přede všemi tajil svoji lásku. Avšak zatím co planul tímto žárem, přiblížila se doba, aby vytrhli do pole proti knížeti, jenž se již blížil zemím vévodovým. Pročež vévoda i Konstantinus a všichni ostatní, jak bylo smluveno, vytáhli z Athén, aby se postavili na hranici, by kníže nemohl dále proniknout. A když zde pobyli několik dní, Konstantinus, jenž stále myslel na onu dívku, poznav, že teď, kdy vévoda není na blízku, dosti snadno by mohl ukojiti svoji touhu, aby měl příčinu vrátit se do Athén, stavěl se velmi churavým. Pročež s dovolením vévodovým, odevzdav všechnu svoji moc Manuelovi, odebral se do Athén k sestře.

Zde po několika dnech, započav s ní hovor o urážce, kterou jí vévoda spůsobil tím, že přechovával onu ženštinu, pravil jí, že přeje-li si, velmi ochotně jí v tom pomůže a nechá dívku pryč unésti. Vévodkyně domnívajíc se, že Konstantinus činí tak pouze z lásky k ní a nikoliv z lásky k dívce, pravila, že jest tomu velmi ráda, jestliže, provede-li to, učiní tak, aby vévoda nikdy nezvěděl, že ona o tom věděla. To také Konstantinus ochotně přislíbil, načež vévodkyně svolila, aby činil, jak nejlépe uzná.

Konstantinus dal potají připravit lehkou bárku a vyslal ji jednoho večera nedaleko zahrady a zámku, kde bydlela dívka. Nařídiv pak lidem, kteří byli na lodi, kterak si mají počínati, s jinými odebral se do paláce, kde bydlela dívka. Zde byl jejím služebnictvem i dívkou velmi vlídně uvítán, načež ji vyzval, aby s ním v průvodu svých služebníků a soudruhů Konstantinových vyšla do zahrady. A jakoby chtěl dívce cosi vyříditi od vévody, ubíral se s ní ke vratům, kudy se šlo k moři. Tato vrata byla již jedním z jeho soudruhů otevřena a sem na dané znamení povolána bárka, načež dal dívku rychle vzíti a donésti na bárku, a obrátiv se ke služebným dívčiným, pravil: „Ať se nikdo ani nehne, ani nehlesne, je-li mu život milý. Neboť nemám v úmyslu uloupiti vévodovi jeho ženu, nýbrž odstraniti pohanu, kterou spůsobil mé sestře!“

Na to se nikdo neodvážil odpovědět, pročež Konstantinus se svými lidmi vstoupil na bárku a usednuv vedle dívky, jež plakala, nařídil, aby spustili vesla na vodu a odpluli. A takto, nikoliv plujíce, nýbrž letíce, již skorém za svítání příštího dne přibyli k Egině. Zde vystoupili na břeh a odpočinuli a Konstantinus bavil se s dívkou, jež oplakávala svoji nešťastnou krásu. Pak vstoupili opět na bárku a za několik dnů přibyli na Chios a zde, poněvadž se obával výčitek otcových, a aby mu dívka nebyla odňata, umínil si Konstantinus jakožto na bezpečném místě se usaditi. Zde krásná dívka po několik dnů oplakávala svoje neštěstí, ale přece dala se potěšit Konstantinem, jako se jí bylo stalo častěji, a počala nacházet zalíbení v tom, co jí byl osud uchystal.

Zatím co věci daly se tímto spůsobem, Usbek, tehdáž král Turků, jenž byl v neustálé válce s císařem, v tu dobu náhodou přibyl do Smyrny a zde dozvěděl se, kterak Konstantinus žije rozmařile s dívkou, kterou byl uloupil, beze všech starostí na Chiosu. Vystrojil tudiž několik lehkých lodí, odebral se tam v době noční a potichu vystoupiv se svými lidmi na břeh, mnohé zajal v jich postelích, než spozorovali, že byli nepřítelem přepadeni, načež někteří, kdy spozorováni byli se zbraní v ruce, pobiti. Pak poplenil celý kraj, a kořist a zajaté odvlekl na lodě, načež se vrátil do Smyrny. Když sem přibyli, Usbek, jenž byl muž mladý, přehlížeje kořist, nalezl mladou dívku a seznav, že to ona, jež byla zajata na loži spící s Konstantinem, byl nanejvýš spokojen vida ji a bez meškání učinil ji svojí manželkou a slavil svatbu a s ní po několik měsíců žil vesele.

Císař již dříve, než se toto přihodilo, smlouval se s Basanem, králem Kapadocie, aby se svým vojskem napadl Usbeka s jedné strany, kdežto on se svou mocí přepadne ho se strany druhé, avšak nemohli se dokonale shodnout, poněvadž nechtěl svoliti k některým věcem, jež na něm Basano žádal, a jež se mu zdály nepříhodny. Avšak zvěděv, co se přihodilo jeho synu, jsa nanejvýš zarmoucen, svolil beze všeho váhání k tomu, co král Kapadocie žádal, a nalehal na něho, aby co nejdříve může, vypravil se do pole proti Usbekovi, chystaje se, že jej napadne s druhé strany.

Usbek zvěděv o tom, sebral rychle vojsko, dříve než oba mocní panovníci mohli mu vpadnout v bok, obořil se na krále Kapadocie, zanechav ve Smyrně pod ochranou svého věrného sluhy a přítele krásnou dívku. Když pak po nějaké době setkal se s králem Kapadocie a započal bitvu, byl v boji zabit a vojsko jeho poraženo a rozehnáno. Tu Basano jako vítěz jal se bez překážky táhnouti na Smyrnu a vše přidávalo se k němu a poslouchalo jej jako vítěze. Sluha Usbekův, jehož jmeno bylo Antiochus, a jemuž byla krásná dívka svěřena, ačkoli byl již starý, vida ji tak krásnou, zamiloval se do ní, nedbaje věrnosti, kterou byl povinován svému příteli a pánu.

A poněvadž znal její řeč — což jí bylo velmi milé, neboť již po leta byla nucena žíti jako hluchoněmá, poněvadž nikomu nerozuměla a nikdo nerozuměl jí — puzen láskou počal si již po několika dnech dovolovati takových smělostí, že brzy nedbajíce, že jich pán je ve zbrani a na vojně, nejen se stali důvěrnými přátely, ale i milenci, majíce jeden z druhého potaji nejvyšší potěšení.

Avšak zvěděvše, že Usbek byl přemožen a zabit a Basano přichází, všechno jímaje, uznali za dobré nečekati ho, nýbrž vzavše největší část jmění, jež zbylo po Usbekovi, spolu potaji odebrali se na ostrov Rhodos. Zde pak dlouho ještě nepobyli, když Antiochus onemocněl na smrt. Poněvadž pak náhodou k němu zavítal jakýsi kupec z Cypru, kterého velice miloval a byl největším jeho přítelem, tu cítě, že se blíží jeho konec, umínil si, že mu odevzdá svoje jmění i tu, kterou nade vše miloval. A jsa již blízek smrti povolal oba k sobě a takto k ním promluvil:

„Cítím, že mne tu dlouho nebude, a je mně toho líto, neboť nikdy mi nebyl život tak milý jako nyní. A věru jen jedno mne těší v hodině mé smrti, že když již musím zemřít, vidím se umírati v náručí obou osob, jež jsem miloval nade všechny jiné, ve tvých, nejdražší příteli, a v náručí této dívky, kterou jsem miloval více než sebe od té doby, co jsem ji poznal. A věru jest mi krušno, vzpomenu-li, že ji zanechám zde, v cizí zemi, bez pomoci a bez porady, až zemru. A ještě krušněji by mi bylo, kdybych zde neměl tebe, jenž, jak doufám, budeš pečovati o ni z lásky ke mně, jako bych to byl já sám. A pročež prosím tě pro všecko, abys, až zemru, ujal se mých věcí a jí a s oběma nakládal tak, jak bys myslel, že by posloužilo k útěše mé duše. Tebe pak, znejmilejší paní, prosím, abys po mé smrti na mne nezapomínala, abych i na onom světě se mohl chlubit, že na tomto světě jsem milován nejkrásnější ženou, jakou příroda kdy stvořila. Jestliže v těchto dvou věcech mi poskytnete bezpečnou naději, odejdu odtud spokojen.“

Přítel kupec a rovněž i dívka, slyšíce tato slova, rozplakali se, a když domluvil, upokojili ho a slíbili mu na svoji víru, že učiní, oč žádá, kdyby se stalo a zemřel. A netrvalo dlouho a on zemřel a oba dali jej s velkou poctivostí pohřbít. Pak, po několika dnech, když cyperský kupec skončil svoje obchody na Rhodu, a chtěl se vrátiti do Cypru na lodi Katalonců, jež tu kotvila, tázal se krásné paní, chce-li tu zůstati, či bylo-li by jí libo vrátit se s ním na Cyprus. Paní odpověděla, že bude-li mu libo, ráda s ním půjde, doufajíc, že z lásky k Antiochovi bude ji považovat za svoji sestru a takto s ní nakládat. Kupec odpověděl, že je spokojen se vším, co jí libo, aby pak ji mohl chrániti přede vším příkořím, jež by se mohlo nahodit, než by přibyli na Cyprus, radil jí, aby se vydávala za jeho manželku.

Když pak vstoupili na loď, dali jim komůrku na zádi a aby se skutky jejich nezdály býti v odporu s jejich slovy, ulehli spolu do postýlky dosti úzké. A tu stalo se, nač ani on ani ona nepomysleli, opouštějíce Rhodos. Neboť pod účinky temnoty, pohodlí a tepla lože, jichž moc jest nemalá, zapomenuvše přátelství a lásky k zesnulému Antiochovi, puzeni skorem stejnou touhou, počali spolu laškovat a dříve než přibyli do Pafu, odkud cyperský obchodník pocházel, spolu se spříznili a když byli v Pafu, zůstala u kupce.

Tu stalo se náhodou, že k vůli všelikým záležitostem přibyl do Pafu urozený muž, jehož jmeno bylo Antigonus, jenž byl velmi starý a vyznamenával se velkým rozumem, ale měl málo statků, neboť ve mnohých věcech, jež byl podnikl ve službách krále cyperského, nebylo mu štěstí příznivo. Když tento muž jednoho dne šel mimo dům, kde krásná paní bydlela, zatím co cyperský kupec se svým zbožím byl se odebral do Arménska, stalo se náhodou, že spatřil u okna paní a poněvadž byla nad míru krásná, upřeně počal na ni hledět a jal se přemítat, kde as již byl ji viděl, ale nijakým spůsobem nemohl si vzpomenout.

Krásná paní, jež po dlouhou dobu byla zmítána osudem a tušila, že se blíží doba, kdy nehody její skončí, spatřivši Antigona, vzpomenula si rovněž, že jej byla viděla v Alexandrii ve službách svého otce v nemalé hodnosti. Pročež jata náhlou nadějí, že by na novo mohla se vrátit v královskou hodnost jeho radou a poněvadž tu nebylo jejího kupce, ihned si dala zavolati Antigona.

Když přišel, tázala se stydlivě, je-li Antigonus z Famagosty, jak se domnívá. Antigonus přisvědčil a mimo to pravil: „Paní má, zdá se mi, že vás rovněž poznávám, ale nikterak si nemohu vzpomenouti odkud. Pročež vás prosím, není-li vám to proti mysli, abyste byla nápomocna mé paměti a pověděla, kdo jste?“

Paní slyšíc, že to vskutku on, hlasitě plačíc vrhla se v jeho náručí, čemuž se velice podivil, a po chvíli se ho tázala, zdali ji někdy neviděl v Alexandrii.

Antigonus slyše tuto otázku, ihned poznal, že je to Alatiel, dcera sultánova, o níž se domnívali, že zahynula v moři, a chtěl jí prokázat povinnou úctu. Avšak ona tomu nedovolila, a žádala jej, aby u ní usedl. Když to Antigonus učinil, tázal se jí uctivě, kterak, kdy a odkud se sem dostala, neboť v celé zemi egyptské vypravováno jako věc jistá, že již před několika lety zahynula v moři.

Na to odpověděla paní: „Chtěla bych raději, aby se to bylo stalo, než zakoušeti život, jaký jsem vedla, a myslím, že by si můj otec přál totéž, dozví-li se kdy o tom.“

A řkouc to, dala se znovu do usedavého pláče.

Tu Antigonus pravil: „Paní má, nezoufejte dříve než toho třeba. Je-li vám libo, vypravujte mi svoje příhody a jaký byl váš život. Snad bude možno počínati si tak, že s pomocí Boží nalezneme dobrého konce.“

„Antigone,“ pravila krásná paní, „když jsem tě spatřila, zdálo se mi, že vidím svého otce, a láska a něžnost, kterou jsem mu povinna, pohnuly mne, ačkoli jsem se ti mohla skrýti, abych se ti zjevila. Neboť je málo osob, jichž setkání by mne tak potěšilo, jako že jsem tě přede všemi jinými spatřila a poznala. A protož, co jsem za svého nešťastného života stále tajila, zjevím tobě jako otci. A bude-li se ti zdáti, až vše uslyšíš, že bys mne mohl jakýmkoli spůsobem navrátit v můj bývalý stav, prosím tě, bys tak učinil. Kdyby však se ti to zdálo nemožno, prosím, abys nikdy nikomu nevypravoval, žes mne viděl aneb o mně cokoli slyšel.“

A pověděvši to stále plačíc, jala se vypravovat, co se jí přihodilo ode dne, kdy se s ní stroskotala loď na Mallorce, až do toho dne.

Antigonus se nad tím hořce rozplakal, načež zamyslev se trochu, pravil: „Paní má, poněvadž ve vašem neštěstí zůstalo utajeno, kdo jste, nade všechnu pochybnost učiním vás otci vašemu ještě milejší než kdykoli a později manželkou krále algarbského.“

A když se ho tázala kterak, vyložil jí dokonale, kterak si má počínat. Aby pak odkladem nenastala nějaká překážka, odebral se Antigonus ještě téhož dne do Famagosty a došel ke králi, jemuž pravil:

„Pane můj, kdyby vám bylo libo, mohl byste zároveň získati sobě velkou čest a mně, jenž k vůli vám jsem schudnul, velmi prospěti, aniž by vás to mnoho stálo.“

A když se král tázal, kterak to, pravil mu Antigonus:

„Do Pafu přibyla krásná, mladá dcera sultánova, o které dlouho šla pověst, že zahynula a jež, aby zachovala svoji počestnost, po dlouhou dobu vytrpěla velké trampoty, nyní pak nalezá se v chudobě a přeje si navrátit se ke svému otci. Kdyby vám bylo libo, poslati ji jemu pod mou ochranou, byla by z toho pro vás velká čest a pro mne velký prospěch. A myslím, že by sultán nikdy na takovouto službu nezapomenul.“

Král pohnut šlechetností vskutku královskou, ihned odpověděl, že jest k tomu ochoten, a s velkou poctou pro ni poslav, vzal ji do Famagosty, kdež on a královna s nekonečnou slávou a velkými poctami ji uvítali. Když pak se jí král a královna vyptávali na její příhody, odpověděla jim dle poučení Antigonova a vše jim vypravovala. A několik dní po té král na její žádost, s pěkným a slavným komonstvem pánů i paní, jemuž velel Antigonus, poslal ji sultánovi. Netřeba se tázat, s jakou slávou tu byla přijata i s Antigonem a celým komonstvem.

Když pak si byla poněkud odpočinula, chtěl sultán zvědět, kterak se stalo, že je dosud živa a kde tak dlouho byla, aniž dala o sobě vědět. Paní, jež výborně měla v paměti poučení Antigonovo, počala otci vypravovati takto:

„Otče můj, as dvacátého dne po mém odjezdu od vás loď naše ztroskotána hroznou bouří, narazila v noci na břeh v končinách západních, nedaleko města nazvaného Aqua Morta. Co se stalo s lidmi, kteří byli na naší lodi, nedozvěděla jsem se nikdy. Jen tolik si vzpomínám, že když nastal den a já takřka ze smrti probudila se k životu, lidé již spatřili rozbitou loď a seběhli se odevšad, aby ji vyplenili, byla jsem se dvěma svými služkami vynesena na břeh a ihned dva mladíci chopili každý jednu a dali se s nimi na útěk. Co se s nimi stalo, nikdy jsem nezvěděla. Avšak mne chopili se dva mladíci, kteří mne tahali za vlasy, tak že jsem velmi plakala. A tu stalo se, že ti, kdož mne vlekli, přecházeli přes silnici poblíž velkého lesa; právě čtyři muži tudy jeli koňmo a ti, kdož mne vlekli, spatřivše je, dali se kvapně na útěk, zanechavše mne. Čtyři jezdci, kteří, jak se zdálo, byli velmi mocní, vidouce to, spěchali ke mně a mnoho se mne vyptávali, a já jim mnohé pověděla, ale oni mi nerozuměli a já nerozuměla jim. Tu po dlouhé poradě usadili mne na jednoho ze svých koní, dovedli mne do jakéhos kláštera, kdež podle jejich obyčeje žijí pobožné ženy, a zde na jejich přímluvu byla jsem laskavě přijata ode všech a povždy ctěna a s velkou pobožností pospolu s nimi modlila jsem se ke sv. Krescenci z Val Cava, jemuž ženy z onoho kraje vzdávají velkou úctu. Když pak jsem po dlouhou dobu s nimi bydlela a již se poněkud přiučila jejich řeči, tázaly se mne, kdo jsem a odkud. Já pak vidouc kde jsem a obávajíc se, kdybych pravdu pověděla, že by mne vypudily jako nepřítelkyni svého náboženství, pravila jsem, že jsem dcera velmi urozeného muže z Cypru, jenž mne poslal na Krétu, aby mne provdal, na neštěstí však byla loď naše zahnána a stroskotala se. A často ve mnohých věcech podrobovala jsem se obyčejům jejich náboženství, obávajíc se horšího. Když pak se mne tázala nejstarší z žen, kterou nazývali abatyší, zda-li bych si přála vrátit se na Cyprus, odpověděla jsem, že si ničeho více nepřeji než toto. Avšak ona pečliva o moji čest, nechtěla mne svěřiti nikomu, kdo cestoval na Cyprus až pak, as přede dvěma měsíci několik dobrých mužů z Francie se svými ženami, z nichž někteří byli s abatyší spřízněni, přišli do našeho kláštera. A uslyševši, že se ubírají do Jerusalema, aby navštívili hrob, do něhož uložen byl ten, jehož považují za svého Boha, když byl od židů zabit, doporučila mne jim a požádala je, aby mne dovezli na Cyprus k mému otci. Kterak tito urození lidé mne uctívali a laskavě mezi sebe přijali, o tom bych musela vypravovati dlouhé historie. Odebrali jsme se tedy na loď a po několika dnech přibyli jsme do Pafu. A když jsem sem přišla, kdež nikdo mne neznal, nevědouc, co bych měla povědět urozeným lidem, kteří mne chtěli navrátit mému otci, jak jim byla nařídila velebná matka, poslal mi Bůh, jenž se bezpochyby byl nade mnou smiloval, na břehu Antigona, jenž zároveň s námi byl v Pafu přistál. Zavolala jsem ho spěšně a v našem jazyku, aby mi urození muži a jejich ženy nerozuměli, pravila jsem mu, aby mne přijal jako svoji dceru. On ihned mi porozuměl a vítaje mne s velkou radostí, ony urozené muže a jejich ženy, pokud ve své chudobě mohl, uctil a dovedl mne ke králi cyperskému. Ten přijal mne s takovou poctivostí a dal mne sem dovézti k vám, že nikterak to nebudu moci vypovědět. Jestliže co ještě zbývá povědět, Antigonus, jemuž jsem často vypravovala o svých osudech, vám to poví.“

Tu Antigonus obrátiv se k sultánovi pravil: „Pane můj, jakož mi byla často vypravovala a jakož oni urození mužové a ženy, s nimiž byla přišla, mi vypravovali, tak to pověděla vám. Avšak pouze o jediné věci opomenula se zmínit, což, jak se mi zdá, učinila proto, že se nesluší, aby sama o tom mluvila. A sice to, co oni počestní a urození muži a jejich ženy, s nimiž byla přišla, vypravovali o počestném životě, jaký vedla s jeptiškami, a o pláči a slzách, jimiž se s ní loučili paní a pánové, když odevzdavše mi ji, od ní odcházeli. Kdybych vám o tom chtěl vypravovati vše, co mi pověděli, nikoliv tento den ale ani příští noc by na to nestačily. Tolik jsem chtěl jen povědět a to stačí, že dle toho, co mi zjevila jejich slova a co jsem sám mohl pozorovat, můžete se chlubit, že máte dceru nejkrásnější, nejpočestnější a nejctnostnější ze všech pánů, kdož dnešního dne nosí korunu.“

Nad tím se sultán nanejvýše zaradoval a nejednou prosil Boha, aby mu prokázal milost, by každému po zásluze se mohl odměnit, kdožkoli dceru jeho uctil, a především králi cyperskému, jenž mu ji byl s velkou poctivostí navrátil. A po několika dnech, uděliv Antigonovi štědré dary propustil jej, aby se vrátil na Cyprus a králi dopisy a zvláštními posly vzdal svrchované díky za vše, co byl učinil pro jeho dceru.

Po té přeje si, aby to, co bylo započato, bylo provedeno, aby totiž dcera jeho stala se manželkou krále algarbského, oznámil mu vše, co se přihodilo, a dopsal mu zároveň, aby přeje-li si míti jeho dceru, pro ni si poslal. I učinil tak král algarbský s velkou radostí a poslav pro ni s velkou poctivostí a s velkou radostí ji přivítal. A ona, jež s osmi mužskými snad tisíckráte bývala, přijata byla od něho jako panna a tak si též počínala. A jako královna pak vesele žila ještě po dlouhou dobu.

A proto se praví: „Zlíbaná ústa nebolí, jako měsíc vždy svou záři obnoví!“