Dekameron/Den druhý/Povídka šestá

Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio
Povídka pátá	Povídka šestá	Povídka sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka šestá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Sesta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 142–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Madonna Beritola nalezena na ostrově se dvěma mladými srnami, ztrativši dva syny odebere se do Lunigiany, kdež jeden z jejích synů jsa ve službách jejího pána a nalezen u jeho dcery, uvržen do vězení. Když se Sicilie vzbouřila proti králi Karlu a matka poznala svého syna, ožení se syn s dcerou pánovou a když nalezl opět i svého bratra, dosáhnou oba velké pocty.

Dívky rovněž jako mladíci velmi se smáli příhodám Andreucciovým, o nichž vypravovala Fiammetta, když Emilie pozorujíc, že historie je skončena, na rozkaz královnin počala následovně:

„Těžké a bolestné jsou všeliké změny štěstí, kdykoli tudíž se o nich mluví, pokaždé je to výstraha pro naše mysle, jež lehkomyslně se dávají uspat jeho úsměvem, i soudím, že nikdy neměli by opomenouti poslouchat je šťastní i nešťastní, aby jedni byli varováni, druzí pak potěšeni. A protož, ačkoli mnoho znamenitého o tom již bylo mluveno, hodlám vypravovati vám o tom povídku neméně pravdivou jako pohnutlivou, kteráž ačkoli má veselý konec, obsahuje tolik a tak dlouhých trpkostí, že jedva mohu věřit, že by kdy následující na to veselí mohlo je osladit.

Drahé dívky, věztež, že po smrti císaře Bedřicha II. byl na království sicilské korunován Manfred, za jehož vlády velké vážnosti požíval urozený muž neapolský zvaný Arrighetto Capece, jenž měl za manželku krásnou a urozenou paní, nazvanou madonna Beritola Carraciolova. Tento Arrighetto maje vládu ostrova ve svých rukou a zvěděv, že král Karel I. u Beneventu porazil a usmrtil Manfreda a že celé království se mu poddalo, a nemaje valné důvěry ve věrnost Sicilianů a nechtěje býti poddaným nepřítele svého pána, chystal se k útěku. Avšak Siciliani zvěděvše o tom, ihned jeho a mnohé jiné přátele a služebníky krále Manfreda zajali a vydali je králi Karlu a pak odevzdali mu celý ostrov.

Madonna Beritola v takovémto převratu věcí nevědouc, co se Arrighettovi stalo, a obávajíc se stále toho, co se skutečně stalo, obávajíc se pohanění, zanechala všeho, co měla, a se svým synáčkem ve věku as osmi let, jehož jmeno bylo Giuffredi, a v požehnaném stavu a chudobná vstoupila na loď a uprchla na ostrov Lipari, kdež porodila hošíka, jemuž dala jméno Scacciato, to jest vyhnaný. Pak najavši kojnou, se všemi vstoupila na lodici, chtějíc se navrátiti do Neapole ke svým příbuzným.

Ale stalo se jinak, než zamýšlela. Neboť prudkostí větru loď, jež měla plouti do Neapole zahnána byla k ostrovu Ponzo, kdež uchýlivši se do malého chobotu hodlala vyčkati příznivé pohody pro další cestu. Madonna Beritola jako ostatní sestoupila na ostrov a nalezši si tu osamělé a odlehlé místečko, sem docházela zcela samotna, aby tu oplakávala svého Arrighetta.

A činila takto každého dne, až jednou, kdy opět se oddávala svému zármutku, se přihodilo, že se objevila galeje námořských loupežníků, jež dříve, než toho plavci neb kdo jiný spozorovali, loď se všemi, kdož na ní byli, bez boje zajala a odplula. Paní Beritola skončivši svoje každodenní truchlení a vrátivši se ke břehu, aby opět pocelovala svoje děti, jak mívala v obyčeji, nenalezla tu nikoho. Nad tím se z počátku podivila, pak ale pojednou tušíc, co se stalo, rozhlížela se po moři a spatřila galeji, ne mnoho ještě vzdálenou, kterak vleče za sebou lodici. Tu poznavši zřejmě, že ztratila rovněž jako manžela i svoje dítky, a vidouc se tu chudobna, samotna a opuštěna, nevědouc, kde se kdy s nimi setká, volajíc manžela i dítky, omdlela a klesla na břehu.

Nebylo tu nikoho, kdo by studenou vodou neb jiným prostředkem osvěžil pokleslé její síly, pročež po dlouhou dobu mohl duch její blouditi, kde se mu zachtělo. Avšak když v jejím zemdleném těle ztracené síly spolu se slzami a pláčem opět se vrátily, dlouho volala svoje dítky a dlouho hledala je v každé jeskyni. Shledavši pak, že veškeré namáhání její je marné, a vidouc, že se blíží noc, doufajíc a nevědouc v co, počala konečně pečovat o sebe a odešla od břehu do oné jeskyně, kdež mívala v obyčeji plakat a naříkat.

Když byla strávila noc ve velkém strachu a zármutku neskonalém a nastal nový den a již minula hodina třetí, tu nevečeřevši večer před tím puzena hladem jala se pojídat byliny a kořínky a nasytivši se jak mohla, s pláčem oddala se všelikým myšlenkám o svém budoucím životu. A zatím co byla zabrána v tyto myšlenky, spozorovala srnu, kterak zabočila do sousední jeskyně a brzy opět vyběhla a zaskočila do lesa. Tu povstavši vešla do jeskyně, odkud srna vyběhla, a spatřila tu dvě mladé srnky, snad téhož dne zrozené, jež se jí zdály nejroztomilejší a nejněžnější na světě. A poněvadž v prsech jejích mléko dosud nebylo vyschlé, vzala je láskyplně a přiložila je k prsům. Ony nepohrdly touto službou a ssály od ní, jakoby byly ssály u matky, a od té chvíle nečinily nijakého rozdílu mezi ní a matkou.

Poněvadž pak se urozené paní zdálo, že v této pustině nalezla jakousi společnost, živíc se kořínky a bylinami a pijíc vodu a plačíc často pro svého manžela a svoje dítky a vzpomínajíc na bývalý svůj život, byla odhodlána žíti tu a zemříti, spřátelivši se neméně se starou srnou, jako s jejími mláďaty.

Zatím co urozená paní přebývajíc tuto, stávala se divoškou, stalo se po několika měsících, že rovněž náhodou přibyla loď Pisánských tam, kde ona první loď přistála. Na této lodi nalézal se urozený muž z rodu markrabat Malespinských se svou manželkou, ctnostnou a nábožnou, kteří se vraceli z pouti ke všem posvátným místům, jež se nalézají v kraji puglijském, do svého domova.

Aby se rozveselil, vyšel si Currado spolu se svou manželkou, se svými lidmi a se psy na ostrov. A tu nedaleko místa, kde přebývala paní Beritola, počali psi Curradovi pronásledovat obě srnky, jež jsouce již vyrostlé, byly si vyšly na pastvu. Srnky tyto stíhány jsouce psy, utekly se nejinam, než do jeskyně, kde byla paní Beritola. Ta vidouc, co se děje, povstala a chopivši se obušku, zahnala psy. Když pak Currado a jeho manželka následujíce psy, sem přišli, vidouce ji opálenou, vyhublou a s rozcuchanými vlasy, velmi se podivili a ona ještě více, vidouc je. Když pak na její prosby Currado psy odvolal, po mnohých prosbách a domluvách dala se pohnouti, aby pověděla, kdo jest a co tu činí.

Vypověděla mu všechno o svých poměrech, o všech svých nehodách i o svém úmyslu. Slyše to Currado, jenž velmi dobře znal Arrighetta Capece, jat soustrastí, zaplakal a slovy co nejdůtklivějšími snažil se přemluviti ji, aby upustila od svého zoufalého úmyslu, nabízeje se, že ji dovede nazpět do jejího domova, anebo že bude ji míti ve vlastním domě v takové úctě, jako vlastní sestru, až Bůh jí sešle šťastnější časy. Když pak paní nechtěla přistoupiti na jeho žádost, Currado zanechal u ní svoji manželku a nařídil, aby jí přineseny byly pokrmy a poněvadž byla všecka otrhána, aby ji oděly některými šaty jeho manželky, a aby choť jeho seč jest se přičinila, aby šla s nimi.

Urozená paní jsouc s ní sama, nejprve s paní Beritolou oplakala její neštěstí, pak poslavši pro šaty a pokrmy, s největším namáháním pohnula ji, aby je přijala a pojedla, a na konec po mnohých prosbách, ujišťujíc, že ji nikdy nepovede tam, kde by ji znali, pohnula ji, aby se s ní odebrala do Lunigiany s oběma srnkami a srnou, jež se zatím byla vrátila a k nemalému podivení urozené paní velmi se k ní lichotila.

Když pak nastala příznivá pohoda, paní Beritola s Curradem a jeho manželkou vstoupila na loď a vzavši s sebou srnu a obě srnky, dle nichž, aby nikdo pravé její jméno nezvěděl, byla nazvána Cavriuola, a za příznivého větru záhy dostali se až k ústí řeky Megra, kdež vystoupivše, odebrali se do hradu Curradova. Zde spolu s manželkou Curradovou paní Beritola ve vdovských šatech, jako její společnice, žila počestně, pokorně a poslušně, stále milujíc svoje srnky a ošetřujíc je.

Loupežníci, kteří na ostrově Ponzo zajali lodici, na níž cestovala paní Beritola, zanechavše ji na ostrově, poněvadž ji nebyli spatřili, odpluli s veškerým svým lidem do Janova, kdež mezi majitele galeje kořist rozdělena, a náhodou mimo jiné dostali se losem jakémus messeru Guasparrinu d’Oria chůva a obě dítky paní Beritoly. Týž vzal ji i s dětmi do svého domu, aby jako nevolníků užil jich k domácím pracím. Chůva nanejvýš zarmoucena, že ztratila svoji paní, a nad neštěstím, v němž viděla sebe a oba hošíky, dlouho se rmoutila. Avšak viděla, že slzami ničeho nedokáže a že jest nevolnicí spolu s nimi; ačkoliv byla nebohá ženština, přec byla žena opatrná a rozšafná. A proto nejprve, jak jen mohla, utišila svoji mysl a pak vypátravši, co se s nimi stalo, soudila, že kdyby oba hošíci byli poznáni, bylo by jim snad nebezpečno a škodlivo. A mimo to, doufajíc, že někdy snad štěstí se obrátí a oni, budou-li živi, mohli by nabýti opět, čeho pozbyli, umínila si, že nikomu nezjeví, kdo jsou, pokud nenadejde příhodná k tomu doba. Protož všem, kdož se jí tázali, pravila, že jsou to její děti, a staršího jmenovala nikoliv Giuffredi, nýbrž Giannotto di Procida. Změniti jmena mladšího nedbala, ale s největší péčí snažila se dokázati Giuffredimu, proč změnila jeho jmeno a v jakém nebezpečí by se ocítil, kdyby byl poznán, a to nejednou, nýbrž často mu připomínala. A hoch, jenž byl důvtipný, choval se bedlivě dle poučení své chůvy.

Žili tudiž špatně oděni a ještě hůře obuti, používáni ke všelikým nízkým službám, oba hoši spolu s chůvou trpělivě po několik let v domě messera Guasparrina. Avšak Giannotto dospěv věku šestnácti let a maje více hrdosti, než příslušelo nevolníku, pohrdnul svým otrockým postavením, utekl se ze služby messera Guasparrina na galeje, jež pluly do Alexandrie, a procestoval mnohé země, ale nikde se nedovedl uchytit. Na konec, as po třech neb čtyrech letech po útěku od messera Guasparrina, stav se hezkým mladíkem a pěkného vzrůstu, zvěděl, že otec jeho, o němž se domníval, že zemřel, dosud žije, avšak jest v zajetí a ve vězení střežen králem Karlem. A tu zoufaje takřka nad svým osudem a potuluje se, přibyl do Lunigiany a zde náhodou vstoupil do služby Currada Malespiny, jemuž sloužil velice věrně a získal si jeho přízeň. A ačkoli tu a tam spatřil svoji matku, jež byla u paní Curradovy, nikdy ji nepoznal, aniž ona jeho, neboť léta oba od té doby, co se naposledy byli spatřili, velice byla změnila.

Zatím co Giannotto meškal ve službách Curradových, stalo se, že jedna z dcer Curradových, jejíž jmeno bylo Spina, vdova po jakémsi Niccolovi de Grignano, vrátila se do domu svého otce. Tato jsouc velmi krásná a roztomilá a majíc věku nemnoho přes šestnácte let, náhodou povšimla si Giannotta a on jí a oba se do sebe horoucně zamilovali. Láska tato nezůstala dlouho neukojena a trvala několik měsíců, než to někdo spozoroval. Protož jsouce příliš ukolébáni v bezpečí, počali býti méně opatrní, než jak se v takových okolnostech slušelo.

Jednoho dne pak, když se procházeli v pěkném lesíku s hustými stromy, mladá paní s Giannottem oddělivše se od ostatní společnosti, poodešli stranou a když se jim zdálo, že ostatní jsou již daleko, na rozkošném místečku plném trávy a květin a obklíčeném stromy si odpočinuli a počali se pospolu bavit milostnou hrou lásky. A poněvadž tu zůstali pospolu po dlouhou dobu, poněvadž v jejich velké rozkoši zdál se jim čas krátký, byli při tom překvapeni nejprve matkou mladé paní a pak Curradem.

Tento nanejvýš rozhorlen, vida to, nepromluviv ani slova, oba dal třemi svými sluhy spoutat a poslal je spoutané na jeden ze svých zámků, a třesa se hněvem a zuřivostí, byl odhodlán nechat je zemřít hanebnou smrtí. Matka mladé paní, ačkoli velmi byla rozhněvána a uznávala, že dcera její pro svůj poklesek zasluhuje krutý trest, zvěděvši z některých slov Curradových, jaké jsou jeho úmysly vůči vinníkům, snažila se pohnouti rozhněvaného manžela a jala se jej prosit, aby se nepodával svému hněvu a ve starých letech nestal se vrahem své dcery a neposkvrnil si ruce krví svého sluhy, že nalezne jiného spůsobu, aby mohl ukojit svůj hněv, dá-li je uvěznit, aby v žaláři odpykali a oplakávali vinu, které se byli dopustili. A takto podobnými a mnohými jinými slovy domlouvala mu nábožná paní, až zanechal svého úmyslu, usmrtit je, a nařídil, aby každý z nich uvězněn byl na jiném místě a tu aby byli dobře střeženi a při skrovné stravě a mnohém strádání chováni byli tak dlouho, až jinak o nich rozhodne, a tak se stalo. Kteraký byl život jejich ve vězení a ve stálých slzách a v delších postech, než jim bylo třeba, možno si snadno pomyslet.

Zatím co Giannotto a Spina trávili takto truchlivý život, když minul celý rok, aniž Currado na ně vzpomenul, stalo se, že král Petr Arragonský pomocí messera Giana di Procida pobouřil ostrov Sicilii a odňal jej králi Karlovi, nad čímž Currado, jenž byl Ghibellin, velmi se zaradoval. Giannotto zvěděv to od těch, kdož jej střežili, ulevil si velkým povzdechem a pravil:

„Ach, běda mi, již minulo čtrnáct let, co se potloukám světem, nečekaje jiného, než toto, a nyní, když to nastalo, nemohu doufat již ničeho dobrého, nalézám se ve vězení, odkud nemohu doufat, že vyjdu, leda mrtev!“

„Kterak to?“ tázal se žalářník. „Co ti po tom, co činí mezi sebou mocní králové? Co bys dělal na Sicilii?“

Na to pravil Giannotto: „Div mi to srdce neroztrhne, vzpomenu-li si, co tam kdysi konal můj otec. Ačkoli jsem byl ještě malý hoch, když mi bylo uprchnout, vzpomínám si přece, že byl vzácným pánem za života krále Manfreda.“

Tu tázal se žalářník na novo: „A kdo byl tvůj otec?“

„Můj otec,“ pravil Giannotto, „— nyní to mohu bezpečně zjevit, když minulo nebezpečí, jehož jsem se obával, skrývaje to, — jmenoval se a dosud se jmenuje, žije-li, Arrighetto Capece, a já se nejmenuji Giannotto, nýbrž Giuffredi, a nepochybuji nikterak, kdybych byl na svobodě a mohl se navrátiti do Sicilie, že bych tam získal velké cti.“

Hodný muž neptal se dále a co nejdříve mohl, vypravoval to Curradovi. Currado slyše to, ačkoli stavěl se před žalářníkem, jakoby o to nedbal, odebral se k madonně Beritole a vlídně se jí tázal, má-li s Arrighettem syna, jenž se jmenoval Giuffredi. Paní s pláčem odpověděla, že kdyby starší z obou jejích synů žil, jmenoval by se takto a měl by věku dvaceti dvou let.

Currado slyše to, poznal, že to musí být on, i napadlo mu, je-li tomu tak, že zároveň může učiniti skutek velkého milosrdenství a odstraniti hanbu své dcery a svoji, dav mu ji za manželku. Dal tudiž potají zavolati k sobě Giannotta a dopodrobna vyptal se ho na celý jeho posavádní život. A shledav dle mnohých důkazů, že je vskutku Giuffredi, syn Arrighetta Capece, pravil k němu:

„Giannotto, víš, jakou a jak velkou urážku jsi mi spůsobil v mé vlastní dceři, ačkoli jsem s tebou nakládal vlídně a přátelsky; jako sluha byl jsi povinen, chrániti a šetřiti moji čest a můj majetek. Mnozí byli by, kdož, kdybys jim byl učinil, cos učinil mně, byli by tě nechali zemřít hanebnou smrtí, což však moje milosrdenství nedopustilo. Nyní pak, když tomu tak a ty mi pravíš, žes synem urozeného muže a urozené paní, hodlám učiniti konec tvé trýzni, chceš-li tomu sám, a vyprostiti tebe z bídy a vězení, kam jsi se dostal, a zároveň čest tvoji i moji opraviti, jak toho třeba. Jest ti známo, že Spina, ke které jsi pojal lásku, ovšem že spůsobem nehodným tebe i jí, jest vdova a věno její jest velké a bohaté; jaké jsou její spůsoby a kdo její rodičové, jest ti známo, o tvém nynějším postavení nepovím ničeho. Pročež chceš-li, jsem ochoten, když ti nečestně byla milenkou, učiniti, aby se stala počestně tvojí manželkou a abys jako můj syn tuto se mnou a s ní zůstával, pokud ti libo.“

Vězení sice bylo pozbavilo sil tělo Giannottovo, ale šlechetnou jeho duši, která mu byla zděděna, nijakým spůsobem nesklíčilo, aniž pak upřímnou jeho lásku, kterou choval ke své paní. Ačkoliv toužebně si přál toho, co mu Currado nabízel, a ačkoli viděl, že jest v jeho moci, přece nikterak neskrýval, co šlechetná jeho duše kázala mu povědět, a pravil:

„Currado, ani ctižádost, ani chtivost po penězích, aniž jiná příčina byla by mne pohnula jednati zrádně proti tvému životu neb tvému majetku. Miloval jsem tvoji dceru, a miluju ji a budu ji povždy milovat, poněvadž ji považuji za hodnu své lásky. A jestliže jsem se, podle mínění všedních lidí, nikoliv počestně, dopustil na ní nějakého poklesku, jenž stále bývá spojen s mládím a který bylo by lze odstraniti jen pak, kdyby se odstranilo samo mládí, a kterýž, kdyby staří chtěli si vzpomenouti, že byli mladí, a měřili poklesky bližních poklesky svými, nebyly by tak těžké, jak je ty a jiní viníte, a spáchal jsem jej z lásky, nikoliv ze zloby. Po tom, co mi nabízíš učiniti, povždy jsem toužil, a kdybych byl věděl, že mi to bude povoleno, dávno bych byl o to prosil, a tím vzácnější mi to bude nyní, čím méně jsem v to mohl doufat. Avšak nemáš-li v úmyslu, cos projevil svými slovy, nekolébej mne marnými nadějemi; pošli mne opět do vězení a nech mne trápiti tam, jak ti libo. Ale pokud budu milovat Spinu, potud stále pro lásku její budu milovati tebe, nechť mi činíš cokoli, a budu tě míti v úctě.“

Currado slyše to podivil se, poznávaje v něm mladíka ušlechtilé mysle jak horoucího v lásce, a tím více si ho zamiloval a povstav, objal jej a políbil. A nemeškaje nařídil, aby potají mu byla přivedena Spina. Stala se v žaláři hubenou a bledou a seslábla a zdála se takřka jinou ženou, než jakou byla, právě jako Giannotto jiným mužem. A takto u přítomnosti Curradovy v obapolném souhlasu slavili zasnoubení dle našeho obyčeje.

A když po několika dnech, aniž kdo čeho věděl o tom, co se stalo, dal jim opatřiti vše, čeho jim bylo třeba a co jim bylo příjemno, zdálo, se mu na čase potěšiti jejich matky a zavolav svoji manželku Cavriuolu, takto k nim promluvil: „Co byste řekla, madonno, kdybych vám vrátil vašeho staršího syna, jakožto manžela jedné z mých dcer?“

Na to Cavriuola odpověděla: „Nemohla bych vám říci nic jiného, než že, kdybych vám mohla býti ještě vděčnější, než jsem, tím více bych vám byla povinna díky, kdybyste mi vrátil nejdražší, co miluji více, než sebe, a kdybyste mi to vrátil tím spůsobem, jak pravíte, opět byste ve mně oživil všechnu ztracenou naději.“ A plačíc se zamlčela.

Pak pravil Currado své manželce: „A co se ti zdá, paní, kdybych ti dal takovéhoto zetě?“

Na to odpověděla paní: „Nejen některý z těch, kdož urození, ale třeba žebrák, kdyby vám byl vhod, by se mi zalíbil.“

Tu pravil Currado: „Doufám, že brzy z vás učiním dvě veselé ženy.“

A shledav, že oba mladí lidé nabyli opět bývalé své podoby, a dav je obléci, jak se slušelo jich stavu, tázal se Giuffrediho: „Že by ti bylo ještě milejší v té radosti, jaké se ti dostalo, kdybys tu viděl svoji matku?“

Načež Giuffredi odpověděl: „Nemohu věřit, že by po bolestech a neštěstích, které zakusila, byla ještě živa, avšak, kdyby tomu tak bylo, nanejvýš by mne to potěšilo, a snad podle její rady mohl bych se nadíti, že bych mohl získati značnou část svých statků na Sicilii.“

Tu povolal Currado obě paní. Obě s neskonalou láskou a radostí uvítaly mladou nevěstu a nemálo se divily, jakým vnuknutím Currado byl pohnut k takové laskavosti, že Giannotta s ní zasnoubil. Tu paní Beritola, vzpomenuvši slov Curradových, bedlivěji pohledla na ženicha a vnitřním pudem srdce shledala v něm upomínku na dětské rysy tváře svého dítěte a nečekajíc dalšího výkladu, vrhla se mu v náručí. Avšak ve svrchované lásce a radosti mateřské nedovedla promluviti jediného slova, nýbrž zbavena smyslů, jakoby mrtva klesla v náručí synovo. Mladík, ačkoli velice se divil, vzpomínaje si, že ji byl často viděl v tomto hradě a nikdy ji nepoznal, nyní okamžitě poznal vůni mateřskou a čině si výčitky pro minulou svoji nevšímavost, objímal ji s pláčem a něžně ji líbal.

Když pak paní Beritola za laskavého přispění manželky Curradovy a Spiny studenou vodou a jinými prostředky nabyla opět svých sil, objala znovu svého syna s mnohými slzami a s mnohými laskavými slovy a plna mateřské lásky tisíckráte neb i častěji jej líbala. Pak když toto počestné a veselé celování bylo třikráte neb čtyrykráte opakováno, nikoliv bez velké radosti a potěšení přítomných, oba si vypověděli svoje příhody. Currado již byl k velké radosti všech oznámil svým přátelům zasnoubení, jež byl provedl, a chystal veliké a znamenité radovánky.

Tu mu pravil Giuffredi: „Currado, prokázal jste mi mnohou radost a dlouhou dobu uctíval jste moji matku. Nuže, aby ničeho nechybělo, co byste ještě mohl učinit, prosím, abyste moji matku i moji veselku i mne obveselil přítomností mého bratra, jenž jako nevolník žije v domě pana Guasparrina d’Oria, kterýž, jak jsem vám již pravil, jeho i mne zajal na lodi. Dále pak, abyste někoho poslal na Sicilii, jenž by důkladně vyšetřil, co se v této zemi děje, a hleděl vypátrat, co se stalo s Arrighettem, mým otcem, je-li živ, či mrtev, a žije-li, jak se mu daří, a o všem náležitě poučen, aby se navrátil.“

Žádost Giuffredova líbila se Curradovi a bez meškání poslal rozšafné lidi do Janova a na Sicílii. Ten, jenž se odebral do Janova, vyhledal messera Guasparrina jmenem Curradovým, načež jej prosil, aby mu poslal Scacciata a jeho chůvu, vypravuje po pořádku, co Currado učinil Giuffredovi a jeho matce. Messer Guasparrino velice se podivil, slyše to a pravil: „Věru, učinil bych Curradovi vše, co mohu, abych se mu zavděčil, a měl jsem vskutku v domě již po čtrnácte let hocha, kterého na mně žádáš, a jeho matku, a pošlu mu je milerád. Ale vyřiď mu ode mne, aby se střežil býti příliš důvěřivý a aby nevěřil povídačkám Giannottovým, jenž teď se dává nazývat Giuffredem, neboť jest to hoch horší, než by se zdálo.“

A řka to, dal dobrého muže počastovat a potají dal si zavolat chůvu a opatrně se jí vyptal na vše. Chůva zvěděvši o vzbouření na Sicilii a majíc za to, že Arrighetto žije, zanechala strachu, který dosud měla, a po pořádku vypověděla mu vše a zjevila mu příčiny, proč si doposud takovýmto spůsobem byla počínala.

Messer Guasparrino poznav, že řeči chůvy úplně se shodují s tím, co vypravoval posel Curradův, počal věřiti těmto slovům. A když tím i oním spůsobem, jsa člověk chytrý velmi, vyšetřil celou tu věc a ještě více nalezl okolností, které potvrzovaly pravdu, zastyděv se, že s hochem špatně nakládal, v náhradu za to, maje krásnou dcerušku ve věku jedenácti let, a věda, kdo Arrighetto byl a jest, s velikým věnem dal mu ji za manželku. A oslaviv to velkými radovánkami, s hochem i svojí dcerou, s poslem Curradovým a chůvou vstoupil na galeottu dobře ozbrojenou a odebral se do Lerice. Zde uvítán byv Curradem, s celým svým komonstvem odebral se na jeden z hradů Curradových nedaleko odtud, kdež byly připraveny velké radovánky.

Kterak se radovala matka, spatřivši opět svého syna, kterak oba bratři, kterak všichni tři nad věrnou chůvou, kterak všichni vítali messera Guasparrina a jeho dcerušku, není možno líčit slovy a pročež vám, milé dívky, ponechávám, aby si to domyslely.

Aby pak byla radost úplná, ráčil Pán Bůh, nejštědřejší to dárce, když počal rozdávati, připojiti veselé zprávy o životě a dobrém zdaru Arrighetta Capece. Neboť zatím co byly velké radovánky a paní i pánové zváni k tabuli, ještě při první krmi přišel ten, jenž se byl odebral do Sicilie a mimo jiné věci vypravoval, že Arrighetto, byv ve vězení střežen králem Karlem, když v zemi povstala bouře proti králi, lidem, jenž rozlícen obořil se na vězení a zabil stráže, vyveden z vězení a jakožto přední protivník krále Karla zvolen vůdcem lidu, jenž následuje ho, vyhnal ho a pobil Francouze. Tím získal si svrchované milosti krále Petra, jenž mu vrátil všechny jeho statky a hodnosti, tak že nyní jest mocný a velmi bohatý. Doložil pak, že jej přijal s největší poctou a že nanejvýš se zaradoval zprávami o své manželce a svých synech, o nichž od té doby, co byl zajat, ničeho se nedozvěděl. Mimo to poslal pro ně rychlou loď s několika urozenými lidmi, kteří brzy přibudou.

Posel byl s velkým veselím a velkou radostí uvítán a vyslechnut, a ihned Currado s několika přátely vydal se vstříc urozeným mužům, kteří si přicházeli pro paní Beritolu a pro Giuffreda. Uvítal je vlídně a uvedl je k hostině, jež ještě nebyla ani v polovici. Zde paní a Giuffredi a všichni ostatní vítali je s takou radostí, že nic podobného nikdy nebylo slýcháno. Oni pak, dříve než usedli k jídlu, nejprve jménem Arrighettovým poklonili se a poděkovali, jak nejlépe mohli, Curradovi a jeho manželce za pocty, jež byli prokázali jeho manželce i jeho synu, a nabízeli jim všemožné úsluhy Arrighettovy. Na to obrátili se k messeru Guasparrinovi, o jehož laskavosti na Sicilii ještě nevěděli, a pravili, že jsou přesvědčeni, kdyby Arrighetto věděl, co učinil Scacciovi, že by mu vzdal rovněž veliké díky.

Na to usedli vesele k tabuli s mladými manželi a pojídali s nimi. Nebyla to jediná slavnost, kterou uspořádal Currado zeti a ostatním svým příbuzným a přátelům, ale následovalo mnoho jiných.

Když byly skončeny radovánky, chystali se paní Beritola, Giuffredi a ostatní na cestu. A rozloučivše se s mnohými slzami s Curradem a jeho manželkou a s messerem Guasparrinem a vzavše Spinu s sebou, vstoupili na loď a odpluli. Majíce pak příznivý vítr, záhy přistáli na Sicilii, kdež Arrighetto s tak velkou radostí všechny stejně i svoje syny i jich manželky v Palermu uvítal, že to nelze ani vypovědět. Zde pak prý po dlouhou dobu všichni šťastně žili a vděčni za dobrodiní, jehož se jim dostalo, jako přátelé Pána Boha milého.“