Dekameron/Den druhý/Povídka pátá

Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio
Povídka čtvrtá	Povídka pátá	Povídka šestá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka pátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Quinta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 125–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Andreuccio z Perugie přibyv do Neapole, aby nakoupil koní, za jedinou noc zakusí tři vážné nehody, vyvázne ze všech a se vzácným rubínem vrátí se do svého domova.

„Drahé kameny, jež nalezl Landolfo,“ počala Fiammetta, na níž byla řada, aby vypravovala, „připomenuly mi historii, jež obsahuje neméně nebezpečí než ona, kterou vypravovala Lauretta, ale liší se od ní tím, že ona udála se snad v několika letech, tato pak za jediné noci, jak uslyšíte.

Jak jsem slyšela, žil v Perugii mladík, jehož jméno bylo Andreuccio da Pietro, obchodník s koni, jenž zvěděv, že v Neapoli lze dostati dobré koně, dal do měšce pět set zlaťáků, a poněvadž ještě nikdy nebyl na cestách, odebral se tam s jinými kupci. Přibyl tam v neděli v hodině nešporní, vyptal se hospodského a druhého dne ráno vydal se na trh, prohlédl mnohé koně a mnozí se mu zalíbili, smlouval brzy toho, brzy onoho, ale nemohl se s nikým dohodnout. Při tom byl tak neopatrný a nezkušený, že chtěje ukázati, že by mohl koupit, častěji přede všemi, kdož tu obcházeli, ukazoval svůj měšec se zlaťáky.

A když tak stál smlouvaje a ukazuje svůj měšec, stalo se, že mladá, velmi krásná Sicilianka, jež ochotně za maličkost nabízela se mužským, jdouc mimo něho, aniž si jí povšimnul, a vidouc jeho měšec, pojednou sama k sobě pravila: „Kdož by byl radši ne-li já, kdyby tyto peníze byly moje!“ a šla dále. S touto mladicí byla stařena, rovněž Sicilianka, jež spozorovavši Andreuccia, nechala mladici jíti dále a laskavě jej objala. Mladice spozorovavši to a nepromluvivši slova, zastavila se na rohu a čekala na ni. Andreuccio obrátiv se ke stařeně a poznav ji, projevil velkou radost, načež ona mu slíbila, že přijde za ním do jeho hospody, a nenadělavši mnoho řečí odešla. Andreuccio pak dále smlouval, ale tohoto jitra ničeho nekoupil.

Mladice, jež nejprve byla pozorovala měšec Andreucciův a pak jeho známost se stařenou, umínila si, že se pokusí, kterak by dostala tyto peníze buď všechny nebo z části; jala se opatrně vyptávati se stařeny, kdo je a odkud, co tu dělá a kterak se znají.

Stařena vypověděla jí všechno, co se týkalo Andreuccia, tak podrobně, jak by to on sám byl mohl povědět několika slovy, neboť byla dlouho bydlela na Sicilii u jeho otce a později v Perugii, a pravila též, odkud přišel a k vůli čemu.

Mladice zvěděvši vše o jeho příbuzných a jejich jmenech, zosnovala ve své chtivosti s důmyslnou zlomyslností léčku, aby účele svého dosáhla. Přišedši domů, dala stařeně práce na celý den, aby se nemohla vrátit k Andreucciovi, a nařídila jedné ze svých služek, kterou dosti dobře byla k podobným službám vycvičila, aby večer se odebrala do hospody, kde bydlel Andreuccio. Když tam přišla, náhodou právě on a samoten stál před vraty, tak že se po něm tázala jeho samého. Když pak pravil, že to on, vzala jej stranou a pověděla mu: „Pane můj, urozená jakás paní z tohoto města ráda by s vámi promluvila, kdyby vám to bylo vhod.“

Slyše to Andreuccio nemálo zhrdnul a považuje se za hezkého hocha, byl přesvědčen, že ona paní jest do něho zamilována, jakoby tak hezkých hochů jak on v Neapoli nebylo, a ihned se rozhodnul, že přijde, a tázal se dívky, kde a kdy ona paní přeje si promluvit s ním.

Na to služka odpověděla: „Pane můj, libo-li vám přijíti, očekává vás ve svém domě.“

Andreuccio ihned, nezmíniv se slovem v hospodě, pravil: „Veď mne tedy, půjdu za tebou.“

Služka na to vedla jej do domu oné mladice, jež bydlela v končině zvané Malpertugio čili mordovna, jež je končina tak počestná, jak samo jméno ukazuje.

Avšak on ničeho o tom nevěda ani netuše, nýbrž doufaje, že přichází v počestné místo a ke vzácné paní, ochotně následoval služku, která jej vedla do domu, a spěchaje vzhůru po schodech — služka zatím byla zavolala svoji paní a pověděla jí: „Andreuccio jde!“ — spatřil mladici nahoře očekávající jej. Byla dosud dosti mladá, vysokého vzrůstu, krásné tváře a oděna a ozdobena velmi počestně. Když pak Andreuccio se přiblížil, běžela mu vstříc po třech stupních s otevřenou náručí a vrhnuvši se mu kolem šije, setrvala několik okamžiků nepromluvivši slova, jako by nanejvýš dojata byla oněměla. Pak s pláčem líbala jej na čelo a hlasem často se zajíkajícím pravila: „Ó, můj Andreuccio, budiž mi vítán.“

On žasna nad tímto něžným celováním všecek zaražen odpověděl: „Madonna, buďtež mi vítána.“

Na to ona, chopivši jej za ruku, vedla jej do síně a nepromluvivši na něho jediného slova, vešla s ním do ložnice, kde vše vonělo růžemi, pomorančovým květem a jinou vůní. Zde spatřil krásnou postel se záslonami a četné šaty rozvěšené po stěnách dle zdejšího zvyku a jiné velmi krásné a vzácné věci. Podle toho všeho, jsa nezkušený, soudil pevně, že se nenalezá u nikoho jiného, než urozené paní. A když usedli pospolu na sedátko podle postele, počala k němu hovořiti takto:

„Andreuccio, jsem přesvědčena, že žasneš nad mým celováním i nad mými slzami, neboť mne neznáš a snad si ani nevzpomínáš, že bys byl o mně slyšel. Ale hned uslyšíš něco, nad čím užasneš snad ještě více, totiž že jsem tvoje sestra, a pravím ti, když Bůh prokázal mi tak velkou milost, že než zemru, spatřila jsem jednoho ze svých bratří — ačkoliv bych si přála spatřiti vás zde všecky — zemru teď mnohem spokojeněji. A jestliže jsi snad nikdy o tom neslyšel, povím ti to. Pietro, otec můj i tvůj, — myslím, žes o tom zvěděl — bydlel dlouho v Palermu a pro svou dobrotu a laskavost byl a dosud jest velice milován těmi, kdož jej poznali. Avšak mezi těmi, kdož jej nejvíce milovali, byla moje matka, jež byla paní urozená a toho času vdova, jež jej milovala nade vše. Tak jej milovala, že nebojíc se ani otce ani bratra ani o svou čest, tak k němu přilnula, že jsem se z toho zrodila já, jak mne zde vidíš. Když pak se stalo, že Pietro opustil Palermo a odebral se do Perugie, zanechal mne s matkou, malé děcko, aniž kdy, pokud mi známo, na mne neb na ni si vzpomenul. Pročež, kdyby nebyl mým otcem, velice bych jej kárala, vzpomenu-li jeho nevděku, který osvědčil mé matce, — nemluvíc ani o lásce, kterou měl chovat ke mně, své dceři, jež se nezrodila z děvečky nebo lehké ženštiny, — jež vše co měla i sebe, nevědouc takřka, kdo jest, i jata nejvěrnější láskou, vydala v jeho ruce. Ale jakáž pomoc? Zlé činy, když dlouhá doba uplynula, možno snáze kárat než napravit: již se to stalo. Zanechal mne jako malé děcko v Palermu, kdež jsem dorostla skorem tak, jak jsem, načež mne matka, jež byla bohatá paní, dala za manželku jednomu z pánů z Girgenti, urozenému a dobrému muži, jenž z lásky k mé matce a mně usadil se v Palermě a zde, poněvadž horlivě stranil guelfům, počínal se smlouvati s naším králem Karlem. Když se to dozvěděl král Bedřich, dříve než mohla věc míti nějakých výsledků, byli jsme nuceni uprchnouti ze Sicilie, právě když jsem měla čáku, že se stanu nejpřednější mezi všemi šlechtičnami na tomto ostrově. Tudiž vzavše s sebou málo těch věcí, které jsme mohli odnésti, — pravím málo vzhledem k velkému počtu toho, co jsme měli, — zanechavše statků a paláců, uprchli jsme do této země, kdež král Karel osvědčil se k nám tak milostivý, že nahradiv nám část škod, jež jsme k vůli němu utrpěli, a uděliv nám tu statky a domy, stále ještě dává mému muži a tvému svaku pěkný plat, jakož tu můžeš vidět. A takto jsem usazena zde, kdež díky milosti boží a nikoli tvojí zásluhou, drahý bratře, sešla jsem se s tebou.“

A řkouc to objala jej znovu a opět s dojemným pláčem líbala jej na čelo.

Andreuccio vyslechnuv tuto báchorku, kterou vypravovala tak spořádaně, tak souvisle, že ani na chvíli nezarazila se jí slova mezi zuby, aniž jazyk zakoktal, a vzpomenuv si, že vskutku otec jeho bydlel v Palermě a z vlastní zkušenosti znal obyčeje mladíků, kteří ochotně oddávají se lásce, a vida ji v slzách a objímající jej a počestně jej líbající, tím spíše uvěřil tomu, co vypravovala, a když se odmlčela, odpověděl jí:

„Paní má, nesmíte se horšit, že se divím, neboť v pravdě, buď že otec můj, — zajisté že ví, proč — nikdy nemluvil o vaší matce a o vás, aneb mluvil-li, ničeho jsem se o tom nedozvěděl. Nemělť jsem o vás ani zdání, jakoby vás ani nebylo. Ale je mi tím milejší, že jsem zde nalezl svoji sestru, neboť jsem tu zcela sám a nejméně jsem se toho nadál. A v pravdě neznám nikoho, budiž si kdokoli, jenž by si vás nezamiloval, což pak teprv já, prostý kupec. A prosím, abyste mi vysvětlila jednu věc: kterak jste se dozvěděla, že tu jsem?“

Na to odpověděla ona: „Dnes ráno mi to pověděla chudá žena, která často ke mně dochází, poněvadž s naším otcem — jak mi pravila — dlouho bydlela v Palermě i v Perugii. A kdyby se mi nebylo zdálo počestnější, abys přišel do mého domu, a nikoliv já k tobě do cizího, byla bych již dávno přišla k tobě.“

Řkouc to, počala se dopodrobna vyptávat na všechny jeho příbuzné, nazývajíc je jich jmény, načež na všecko jí Andreuccio odpovídal a tím spíše jí věřil, čím méně jí měl uvěřit.

Když byli dlouho spolu hovořili a poněvadž bylo velké horko, dala přinésti řeckého vína a lahůdek a vyčastovala jej. Když pak Andreuccio chtěl odejíti, poněvadž byla hodina večeře, nechtěla tomu nikterak dopustit, nýbrž stavíc se, jakoby byla velmi zarmoucena, objímajíc jej pravila:

„Ach, nastojte! vidím zřejmě, jak málo jsem ti milá! Neboť považ, žes u své sestry, kterou jsi nikdy ještě nespatřil, a v domě jejím, kdež přijda sem měls se ubytovat, a ty chceš odtud odejít a povečeřet v hospodě? Zajisté povečeříš se mnou a třeba že tu můj manžel nebude, čehož velmi lituju, přece dovedu tě jako paní náležitě uctít.“

Na to Andreuccio nevěda, co by jiného odpověděl, pravil:

„Miluji vás, jak jen možno sestru milovat, ale nepřijdu-li, budou na mne celý večer čekat s večeří a to by byl nespůsob.“

Ona však pravila: „Chvála Bohu, jako bych neměla v domě koho poslat, abys vzkázal, by na tebe nečekali. A bylo by snad zdvořilejší a tvoje povinnost, kdybys dal vyřídit svým soudruhům, aby přišli povečeřet sem, a pak, kdybys přece chtěl odejít, mohli byste jít pospolu.“

Andreuccio odpověděl, že toho večera nechce tu míti svoje soudruhy, ale poněvadž jí tím spůsobí radost, sám milerád učiní, čeho si přeje.

Na to si počínala, jakoby poslala do hospody, aby na něho nečekali s večeří, a pak, když byli o mnohém spolu hovořili, usedli k večeři a poněvadž bohatě byli obslouženi hojnými pokrmy, chytře protáhla večeři až do tmavé noci. Když pak povstali od stolu a Andreuccio chtěl odejít, pravila, že tomu nikterak nedopustí, neboť Neapol není místo, kde by bylo radno vyjíti v noci, zejmena ne cizinci. A když poslala se vzkazem, aby jej nečekali k večeři, učinila podobně co se týče noclehu. On uvěřiv tomu a těše se — veden jsa svou lehkověrností — že pobude s ní, zůstal.

Po večeři tedy hovořila s ním ještě mnoho a dlouho, nikoliv bez úmyslu. Když pak valná část noci uplynula, tu nechavši Andreuccia, aby přespal v její ložnici s hochem, jenž mu měl posloužit, kdyby něčeho potřeboval, odebrala se se svými služkami do jiné ložnice.

Bylo velké horko, pročež Andreuccio vida, že je samoten, rychle se odstrojil a svléknuv spodky, položil je v hlavách postele. Poněvadž pak přirozenost žádala, aby se sprostil zbytečného břemene, jímž byl obtěžkal svůj život, tázal se hocha, kde by to mohl učinit. Hoch ukázal mu v jednom koutě ložnice dveře, řka: „Jděte tamto!“ Když Andreuccio netuše ničeho zlého, tomu věřil, stalo se, že vkročil na prkno, jež na protějším konci bylo od trámu uvolněno, tak že se s ním převážilo a spadlo. A tak mu byl ještě Bůh milostiv, že při pádu nijak si neublížil, ačkoli spadl s velké výšky, ale celý se kalem, jehož tu bylo plno, pomazal.

Toto místo — abyste lépe porozuměli, co bylo praveno a co následuje — popíšu vám takto: Byloť přes úzkou chodbu, — jaké často vídáme mezi dvěma domy, na dvou trámech od jednoho ke druhému položena prkna a upraveno sedátko; z těchto prken jedno s ním spadlo.

Když se nalezal dole v žumpě, počal Andreuccio žalostivě volati hocha, ale hoch uslyšev, kterak spadl, běžel to povědět své paní. Ta běžela do ložnice, rychle hledala, jsou-li tu jeho spodky, a nalezla je a zároveň i peníze, jež neustále, jsa nedůvěřivý, nosil pošetile s sebou. Když dosáhla toho, k vůli čemu, jsouc z Palerma, učinila ze sebe sestru mladíka z Perugie a rozestřela síť, nestarala se více o něho a rychle přiskočivši, zamkla dveře místa, odkud spadl.

Andreuccio, když mu hoch neodpovídal, počal volat silněji, avšak bylo to nadarmo. Pročež jat podezřením a pozdě počínaje tušiti zradu, vydrápal se na zídku, jež žumpu mezi oběma domy oddělovala od ulice, a seskočiv do ulice, počal hledati dveře domu, které dobře znal, a zde nadarmo dlouho volal, hřmotil a tloukl. A tu s pláčem, jako člověk, jenž zřejmě poznává svoje neštěstí, volal: „Nastojte, v jaké to krátké době ztratil jsem pět set zlaťáků a sestru!“

A po mnohých jiných slovech na novo počal bušit na dveře a křičet a tak vyvádět, že mnozí sousedé v okolí probuzeni, nemohouce déle snášeti tento hřmot, vstali. A jedna ze služek, mladice, tváříc se všecka rozespalá, přistoupila k oknu a tázala se pokrytecky: „Kdo to tluče?“

„Ó,“ zvolal Andreuccio, což pak mne neznáš? Jsem Andreuccio, bratr paní Fiordalisy.“

Na to pravila služka: „Dobrý muži, přebral-lis, jdi spat a vrať se ráno. Nevím, kdo je Andreuccio a co znamená tvoje blábolení. Buď tak laskav, odejdiž v pokoji a nech nás spat!“

„Jak že?“ zvolal Andreuccio. „Ty nerozumíš, co pravím? Zajisté že tomu rozumíš. Ale jsou-li sicilská příbuzenstva taková, že se za krátkou chvíli upírají, vrať mi aspoň moje šaty, které jsem u vás zanechal, a půjdu po svých.“

Na to ona, smějíc se, pravila: „Dobrý muži, myslím, že se ti něco zdá.“ A řkouc to obrátila se a přirazila okno.

Andreuccio jsa již úplně přesvědčen o své nehodě, byl ve svém zármutku blízek toho, že by se velký hněv jeho změnil v zuřivost, a umínil si, že násilím vynutí to, čeho nemohl dosíci slovy. Pročež na novo chopiv se velkého kamene, jal se bušiti mocnějšími ještě ranami než prve prudce na vrata. A tu mnozí sousedé, již před tím probuzení a povstavší, domnívajíce se, že to nějaký pobuda, jenž si ona slova vymyslel, aby způsobil mrzutost nějaké dobré ženštině, a sami jsouce rozmrzeni povykem, který tropil, přistoupili k oknům a nejinak jako na cizího psa všichni z okolí štěkají, počali na něho volat: „To je velká nestoudnost, přijíti v tuto dobu k domu hodných žen a mluviti takové nesmysly. Jdi sbohem, milý člověče, a buď tak laskav a nech nás spát, a máš-li tu co dělat, vrať se zítra a netrop teď v noci takovou ostudu.“

Těmito slovy jsa bezpochyby povzbuzen, jakýsi rváč, jenž byl v domě mladice a jehož byl ani neviděl ani nespozoroval, přistoupil k oknu a hlasem hrubým, hrozným a hřmotným zavolal: „Co je to tam dole?“

Andreuccio slyše tento hlas pozvedl hlavu a spatřil člověka, jenž, pokud mohl rozeznati, zdál se býti obrovské postavy s černým ježatým vousem, jenž si, jakoby byl povstal s lože a probudil se z tvrdého spánku, mnul a protíral oči. Odpověděl mu nikoliv beze strachu: „Jsem bratr paní z tohoto domu.“

Avšak chlap nečekal ani, až domluví, nýbrž ještě hruběji než prve ho okřikl: „Nevím, co mne zdržuje, abych sešel dolů a namlel ti tak, až se ani nehneš, nestydatý, opilý osle, jenž celou noc nenecháš lidi spát.“ A obrátiv se přirazil okno.

Někteří ze sousedů, kteří lépe znali spůsoby tohoto chlapa, domlouvajíce vlídně Andrcucciovi, pravili: „Pro Bůh, dobrý muži, jdi sbohem, nechceš-li ještě této noci býti zabit. Odejdi, je-li ti život milý.“

Tu Andreuccio postrašen hlasem i zjevem chlapovým a slyše domluvy těch, kdož, jak se mu zdálo, mluvili k němu jati soucitem, odešel nanejvýš zarmoucen, zoufaje nad ztrátou svých peněz, cestou, kterou jej byla vedla služka, nevěda kudy jde, umínil si navrátit se do hospody. A zošklivuje si sama sebe pro zápach, který z něho a kolem něho se šířil, a chtěje se dostati k moři, aby se umyl, obrátil se na levo a dal se ulicí, jež se jmenuje Ruga Catalana. A jda takto k hořejšímu městu, spozoroval náhodou dva muže, kteří šli proti němu se světlem v ruce, a obávaje se, že by to byly stráže, anebo jiní lidé, kteří by mu mohli ublížit, ukryl se do zbořeniště, které na blízku spozoroval, aby jim ušel.

Avšak oni mužové, jako by na totéž místo byli pozváni, vešli do téhož zbořeniště a zde jeden z nich složiv jakési železné nástroje, jež nesl na rameni, počal je s druhým prohlížeti a různé věci při tom rozmlouvati. A když takto mluvili, pravil jeden z nich: „Co to znamená? Cítím hrozný smrad, jaký jsem nikdy ještě nepoznal.“

A řka to, posvítil si lucernou a spozorovav postavu Andreucciovu, všecek udiven se tázal: „Kdo to?“

Andreuccio mlčel, oni však přistoupili k němu se světlem, tázali se ho, co tuto činí, jsa tak pomazán, načež Andreuccio věrně jim vypověděl, co se mu přihodilo. Oba uhodnuvše, kde as se mu to přihodilo, pravili mezi sebou: „Zajisté že byl v domě Scarabona Paliče.“ A jeden z nich obrati v se k němu, pravil: „Dobrý muži, jestliže jsi ztratil jen svoje peníze, měl bys velebit Boha, že se ti stalo, že jsi tam spadl a nemohl se více vrátit do domu, neboť kdybys byl nespadl, zajisté že jedva bys byl usnul, byli by tě zabili a byl bys ztratil peníze i život. Ale co ti teď pomůže naříkat? nedostaneš nazpět ani haléře, spíše bys dostal hvězdu s nebe, ale mohl bys být zabit, kdyby se dozvěděl, žes se jen o tom zmínil.“

A řkouce toto radili se chvíli, načež pravili k němu: „Hleď, máme s tebou útrpnost, a chceš-li nám pomoci při něčem, nač se chystáme, zdá se nade všechnu pochybnost, že podíl, jenž ti připadne, bude větší, než čehos pozbyl.“

Andreuccio ve svém zoufalství odpověděl, že jest k tomu ochoten. Onoho dne právě pohřben arcibiskup neapolský, jehož jmeno bylo messer Filippo Minutolo, a dali mu do rakve bohaté ornáty a klenoty a mimo jiné prsten s rubínem, jenž měl cenu více než pěti set zlatých penízů. Tyto klenoty chtěli oni mužové ukradnout a svěřili se s tímto úmyslem Andreucciovi. Andreuccio pak jsa spíše lakotný než rozšafný, vydal se s nimi na cestu. Když pak šli ke hlavnímu chrámu a Andreuccio stále hrozně zapáchal, pravil jeden z nich: „Nemohli bychom snad nalézti prostředek, aby tento se někde trochu umyl, by tak hrozně nepáchnul?“

Na to druhý: „Ovšem, jsme poblíž studně, kde bývá vždycky provaz s velkým džberem; pojďme tam a pořádně ho umějme.“

Když přišli k oné studni, shledali, že tam je sice provaz, ale džber byl odstraněn, pročež si umínili, přivázat jej na provaz a spustit jej do studny, aby se dole umyl, a když by byl umyt, aby zatřásl provazem, načež jej vytáhnou opět ze studny. A tak učinili. I stalo se, když jej spustili do studny, že několik biřiců, kteří buď že bylo horko, anebo že za někým běželi chytajíce ho, jsouce žíznivi přišli k oné studni. Oba mužové spatřivše je, ihned se dali na útěk, než je spozorovali biřici, kteří přišli napít se. Andreuccio umyv se zatím na dně studny zatřásl provazem. Žízniví biřici odložili svoje pavezy, svoje zbraně a pláště a jali se vytahovati provaz, domnívajíce se, že na něm zavěšen džber plný vody. Andreuccio vida se na blízku obruby studny, pustil provaz a zadržel se rukama okraje. Biřici spatřivše to, jati náhlým strachem, ani nehlesnuvše pustili provaz a dali se na útěk, jak mohli nejrychleji.

Andreuccio velice se tomu podivil, a kdyby se byl pevně nedržel, byl by spadnul až na dno a snad by se byl těžce zranil, ne-li zabil. Avšak když vylezl ze studně a spatřil tu zbraně, o nichž věděl, že jich jeho soudruzi s sebou neměli, ještě více se podivil. Avšak jsa znepokojen a nevěda co počít, stěžoval si na svoji nehodu a nedotknuv se ničeho, umínil si odejíti odtud a šel nevěda kam.

Jda takto, setkal se se svými soudruhy, kteří přicházeli, chtějíce jej vytáhnout ze studně a když jej spatřili, podivili se velmi a tázali se ho, kdo jej ze studny vytáhl. Andreuccio odpověděl, že neví, a vypravoval jim pořadem, kterak se to stalo a co nalezl u studny. Tu porozuměvše, co se přihodilo, se smíchem mu vypravovali, proč utekli a kdo byli ti, co jej vytáhli.

A nenadělavše dalších řečí, poněvadž již byla půlnoc, odebrali se do hlavního chrámu, kam se dostali dosti snadno, načež se odebrali k náhrobku, jenž byl z mramoru a veliký velmi, železy pozvedli poklop, jenž byl velmi těžký, tolik, aby člověk mohl prolézt, a podepřeli jej. Když to učinili, tázal se jeden druhého: „Kdovleze do vnitř?“

Na to druhý odpověděl: „Já ne.“

„Já také ne,“ na to prvý, „ale ať tam vleze Andreuccio.“

„Toho neučiním,“ pravil Andreuccio, ale oba obořili se na něho, pravíce: „Jakže, ty tam nepolezeš? Přisám Bůh, nepolezeš-li, naložíme ti na hlavu železnými tyčemi tolik, že neodlezeš.“

Andreuccio pln strachu vlezl do vnitř a vlézaje tam pomyslel si: „Nechali mne tam vlézt, aby mne ošidili, neboť až jim vše vydám a než budu moci vylézt z krypty, utekou mně se vším a nenechají mi ničeho.“

Umínil si tudíž, že si vezme dříve svůj podíl, a vzpomenuv si, že je slyšel hovořiti o vzácném prstenu, sestoupiv k rakvi, stáhl jej s prstu arcibiskupova a vzal jej k sobě. Pak podal svým soudruhům berlu, biskupskou čepici a rukavici, svléknuv tělo až do košile a když jim vše podal, pravil, že tu již ničeho není. Soudruzi jeho tvrdili, že tam ještě je prsten, a pravili mu, aby hledal všude, avšak on odpověděv, že ničeho nenalezá, a stavě se, jako by hledal, nechal je chvíli ještě čekat.

Soudruzi jeho, kteří byli venku, rovněž schytralí jako on, napomenuli ho, aby lépe hledal, a zatím použili příležitosti a odstranivše železo, jež podpíralo příklop, dali se na útěk, zanechavše jej zavřeného v hrobce.

Kterak bylo Andreucciovi, když to spozoroval, může si každý domyslet. Několikráte buď hlavou, buď rameny pokoušel se, zdali by mohl zvednout poklop, ale nadarmo se trmácel. Tu přemožen velkou bolestí, málo živ klesl na tělo mrtvého arcibiskupa. A kdo by je v tu chvíli byl viděl, stěží by byl poznal, kdo je více mrtev, či arcibiskup, či on. Když pak nabyl opět smyslů, počal hořce plakat, vida, že tu zajisté dokoná tím neb oním spůsobem. Buď v této hrobce, nepřijde-li někdo, aby ji otevřel, hladem a puchem od červů z mrtvého těla zemře, anebo přijde-li někdo a nalezne-li ho tuto, bude jako zloděj oběšen.

A zatím co v těchto myšlenkách trval nanejvýš zarmoucen, slyšel, kterak po chrámě chodí lidé a že tu hovoří mnoho osob, jež, jak se mu zdálo, přišli podniknouti totéž, co on a jeho soudruzi byli již vykonali, pročež strach jeho vzrostl velmi. Když pak oni lidé byli náhrobek otevřeli a poklop opřeli, jali se umlouvat, kdo by měl vlézti do vnitř, ale nikdo tak nechtěl učinit. Pročež po dlouhé hádce pravil jakýs kněz: „Čeho se bojíte? myslíte, že vás sní? mrtví nepožírají lidí; polezu tam sám.“ A řka to, položil se prsy na okraj hrobu, maje hlavu venku a spustil nohy dovnitř, chtěje sestoupit.

Vida to Andreuccio, povstal, chopil kněze za nohu a počínal si, jakoby jej chtěl stáhnouti dovnitř. Kněz ucítiv to vzkřikl hlasem velikým a rychle vyskočil z hrobky. Nad tím zhrozivše se všichni ostatní, zanechavše hrobku otevřenu jali se utíkat nejinak, než jako by je honilo sto tisíc čertů. Andreuccio vida to, rozveselil se touto neočekávanou příhodou, rychle vyskočil z hrobky a kudy byl přišel, vyběhl z chrámu.

Již se rozednívalo, když s oním prstenem na prstu jda na zdařbůh dostal se ke břehu, odkud nalezl cestu ke své hospodě, kdež jeho krajané a hospodský po celou noc byli ve velkých starostech o něho. Když jim vypravoval, co se mu přihodilo, poradil mu hospodský, aby bez meškání Neapol opustil. To také v největším spěchu podnikl a vrátil se do Perugie, maje na místě peněz, s nimiž se byl vydal na cestu, aby koupil koně, prsten nebožtíka arcibiskupa.“