Dekameron/Den druhý/Povídka osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka osmá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Ottava
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 186–205.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Hrabě z Angersu křivě obviněn, odebere se do vyhnanství a zanechá dvě svoje dítky na různých místech v Anglii a vrátiv se nepoznán z Irska, nalezne je v dobrém stavu; jako zbrojnoš odebere se do vojska krále francouzského a když poznána jeho nevina, nabude opět bývalých svých důstojenství.

Dívky mnoho se navzdychaly nad všelikými osudy krásné dívky, avšak kdož ví, jaká byla příčina těchto vzdechů? Snad že byly mnohé vzbuzeny spíše touhou po tak častém snoubení, než útrpností. Avšak nechme toho prozatím. Když skončil smích vyvolaný posledními slovy Panfiliovými a královna viděla, že tím povídka skončila, obrátivši se k Elise nařídila, aby pokračovala vypravujíc svoji povídku, jež vesele poslechnuvši počala takto:

„Jest velmi rozsáhlé pole, po němž se dnes procházíme, a není nikoho, kdo by ne jednou ale desetkráte mohl se tu velmi snadno pokusit; tak bohatý jest osud svými novými i vážnými kousky, a protož chtíc z tohoto nekonečného počtu vypravovati jediný, povím vám toto.

Když panství nad Římem s Francouzů dostalo se na Němce, povstalo z toho mezi oběma národy velké nepřátelství a zuřivé a stálé války, jak na obranu vlastní země tak pro vpády do zemí cizích. A tu král francouzský a jeden z jeho synů s veškerou mocí svého království a s pomocí přátel a příbuzných shromáždili vojsko co možná největší, aby napadli nepřátele. Dříve však, než to podnikli, aby nezanechali království bez vlády, ustanovili Gualtiera hraběte z Angersu, o němž věděli, že je muž šlechetný a moudrý a velmi věrný jejich přítel a služebník a mimo to velmi zkušený v umění válečném, ačkoli se jim zdál spůsobnější k vyjednávání než ke snášení trampot, na místě sebe jako místodržícího, jemuž odevzdali všechnu vládu v království francouzském, a vytáhli do pole.

Ujal se tudiž Gualtier rozšafně a řádně svěřeného sobě úřadu, radě se povždy s královnou a její snachou, a ačkoliv byly odevzdány v jeho ochranu a poručenství, přece je měl v nejvyšší úctě jako svoje velitelky. Byl pak ten Gualtier těla nanejvýš krásného, ve věku as čtyryceti let a tak zábavný a spůsobný, jak jen kterýkoli urozený muž mohl býti, a mimo to byl nejroztomilejší a nejobratnější rytíř, jaký v oněch dobách byl znám, a nosíval se ozdobněji než kdokoli jiný.

I stalo se, kdy, jak praveno, král francouzský a syn jeho byli v poli — Gualtier byl vdovcem a měl dítky, hošíka a dcerušku ještě v útlém věku — když byl neustále u dvora s oběma paními a rozmlouvaje s nimi často o potřebách království, že manželka králova věnovala mu svoji pozornost a s velkým zalíbením pozorujíc jeho osobu a jeho spůsoby, zahořela k němu tajně vroucí láskou. A jsouc mladá a hezká a vědouc, že nemá manželky, domnívala se, že snadno bude moci svoji žádost učiniti skutkem. A domnívajíc se, že nic tomu nevadí, než její stud, zaplašila jej a umínila si, že se mu svěří.

A když jednoho dne byla samotna a doba se jí zdála příhodnou, poslala si pro něho, jakoby s ním o jiných věcech chtěla pohovořit. Hrabě, jehož myšlenky byly daleko vzdáleny myšlenek jejích, odebral se k ní bez meškání a jak poručila, usedl na lože vedle ní ve světnici, kde byli spolu samotni. Když pak hrabě již podruhé se jí tázal, proč ho k sobě povolala, a ona stále mlčela, tu konečně puzena láskou a všecka se zardívajíc studem a skorem plačíc a všecka se chvějíc, trhanými slovy jala se mluviti takto:

„Nejdražší a nejmilejší příteli a pane můj, dovedete jako rozšafný muž snadno posoudit, jaká jest křehkost mužů i žen a z rozličných příčin větší u jedněch než u druhých. Pročež také před spravedlivým soudcem týž přestupek podle různých vlastností osoby neměl by býti trestán stejnou pokutou. Kdož by chtěl tvrdit, že nezasluhují mnohem většího pokárání chudý muž nebo chudá žena, kteří v potu tváři musejí pracovat, aby si vydělali na živobytí, když puzeni láskou dají se svést, než paní bohatá a zahálčivá, která nepostrádá ničeho, aby ukojila svoje potřeby? Zajisté myslím, že nikdo. Protož soudím, že značně to, co jsem pravila, omlouvá ony, kdož mají všeho hojnost, jestliže náhodou dají se svést k lásce. A mimo to musí je omlouvat, jestliže si zvolily milovníka rozšafného a ctihodného, nalezly-li takového, jenž by je miloval. A poněvadž obojí, jak se mi zdá, platí o mně, a poněvadž mimo to ještě mnohé jiné důvody mne svádějí k lásce, jako moje mládí a nepřítomnost mého manžela, sluší se tudiž, aby sloužily na omluvu mé horoucí lásky ve vašich očích. A jestliže u vás váží to, co by mělo vážit u lidí rozšafných, prosím vás, abyste mi poradil a pomohl v tom, co vám zjevím. Jest pravda, že v nepřítomnosti svého manžela nemohla jsem se ubránit žádosti těla aniž moci lásky, jež mají takovou sílu, že často jimi byli přemoženi a bývají každodenně přemáháni silní mužové, neřku-li slabé ženy; jsem, jak vidíte, v mladém věku a žiji v zahálce, dala jsem se svést, abych toužila po rozkoších lásky a zamilovala se. Ačkoliv pak takováto věc, kdyby se o ní kdo dozvěděl, nebyla by, vím to, počestná, přece kdyby byla a zůstala utajena, skorem nemohla by býti považována za nepočestnou. Přece však mi byla láska milostiva potud, že nejen mi neodřekla potřebnou rozvahu ve volbě milence, ale velmi mi v tom prospěla, ukázavši mi, že jste hoden býti milován ženou, jakou jsem já. Neboť neklame-li mne můj soud, považuji vás za nejkrásnějšího, nejroztomilejšího, nejpříjemnějšího a nejrozšafnějšího rytíře, jakého lze v království francouzském nalézt. A jakož já tu jsem takřka bez manžela, tak i vy nemáte manželky. Pročež vás prosím pro všechnu lásku, kterou k vám chovám, abyste nezapřel svoji lásku ke mně a měl útrpnost s mým mládím, jež věru jako led v plameni pro vás se zžírá.“

Na tato slova následovaly slzy v takové hojnosti, že ačkoli chtěla pronésti ještě jiné prosby, nemohla dále mluvit, nýbrž sklonivši hlavu a takřka přemožena pláčem, položila hlavu na prsa hraběte. Avšak hrabě, jenž byl rytířem nanejvýš věrným, jal se vážnými výčitkami kárati ji pro lásku tak nesmyslnou a odstrčil ji, když se mu již chtěla vrhnout kolem šije, a zapřísahal se, že by raději dal se rozčtvrtit, než by strpěl, aby on neb kdokoli jiný dopustil se takovéhoto zločinu na cti jeho pána.

Paní slyšíc to, pojednou vystřízlivěla ze své lásky a zahořevši hněvem velikým, zvolala:

„Vy se tedy, ničemný rytíři, posmíváte takto mé žádosti? Toho Bůh nedopustí, abyste mne dal usmrtit, spíše já dám usmrtit vás a sprovodit se světa.“

A řkouc to, vjela si rukama do vlasů, rozcuchala je, strhala si šaty s prsou a jala se křičeti z plna hrdla:

„Pomoc, pomoc, hrabě z Angersu chtěl mi učinit násilí!“

Hrabě slyše to a obávaje se více závisti dvořanů, než důvěřuje svému svědomí a věda, že bude dáno více víry zlomyslné paní než jeho nevině, povstal a co nejrychleji mohl, uprchl ze světnice a z paláce a spěchal do svého domu; zde, nerozmýšleje se dlouho, posadil obě svoje děti na koně a sám vsedna na kůň, co nejrychleji mohl ujížděl do Calais.

Na pokřik paní seběhli se mnozí a vidouce ji takto a zvěděvše příčinu jejího pokřiku, nejen uvěřili jejím slovům, ale doložili, že spůsobnost a okázalost hraběte zajisté po dlouhou dobu směřovaly jen k tomuto účeli. Seběhli se tedy plni zuřivosti k domu hraběte, aby jej zatkli, a když jej tu nenalezli, nejprve vše poplenili a pak jej pobořili až do základů. Zpráva o tom, tak jak zkomolena se vypravovala, donesla se přes hranice ke králi a jeho synu. Ti byli nanejvýš rozhorleni a odsoudili jej i jeho potomky k věčnému vyhnanství a mimo to slíbili velké odměny těm, kdož by jim hraběte vydali živého neb mrtvého.

Zarmoucený hrabě, jenž prchaje jsa nevinen, učinil se vinníkem, dostal se, nesvěřuje se nikomu a nejsa nikým poznán, se svými dětmi do Calais a dal se co nejrychleji převézti do Anglie, a chudobně jsa oděn, vydal se na cestu k Londýnu. Dříve než tam přišel, mnohými slovy poučoval malé svoje dítky a především o dvou věcech: předně, aby trpělivě snášeli nouzi, ve kterou byli uvrženi osudem spolu s ním beze vší viny, a pak, aby co nejpečlivěji se střežili, by nikdy nikomu nezjevili, odkud pocházejí, aniž čí jsou děti, je-li jim život milý.

Synu, jehož jméno bylo Ludvík, bylo as devět let, a dceruška, jež se jmenovala Violanta, byla as sedmiletá, a pokud to dopouštěl jejich útlý věk, velmi dobře porozuměli poučení svého otce a dokázali to později svými skutky. Aby pak to lépe mohli provésti, umínil si, že změní jejich jména a učinil tak: hochu přezděl Perotto a dívce Giannetta. A poněvadž přišli do Londýna nuzně oděni, jakož vídáváme na francouzských žebrácích, jali se obcházeti prosíce o almužnu.

Jednoho jitra pak, když k vůli tomu meškali v jednom kostele, stalo se, že vzácná jakás paní, jež byla manželkou jednoho maršálka krále anglického, vycházejíc ze chrámu, spatřila hraběte a obě jeho děti prosící o almužnu a tázala se ho, odkud pochází a jsou-li tyto dítky jeho. Odpověděl na to, že pochází z Pikardie a že k vůli zločinu svého nezvedeného nejstaršího syna musel uprchnouti.

Paní, jež byla milosrdná, povšimla si dívky, jež se jí velice zalíbila, neboť byla krásná a spůsobná a čilá, i pravila:

„Dobrý muži, kdybys svolil a ponechal mi tuto svoji dcerušku, poněvadž se mi líbí, vzala bych si ji mileráda. A bude-li z ní hodné děvče, provdám ji, až shledám dobu k tomu příhodnou, a povede se jí dobře.“

Hraběti se velice líbila tato žádost a ihned odpověděl, že svoluje, a s pláčem jí dívku odevzdal a důtklivě doporučil její péči.

Když byl takto své dceři opatřil místo a dobře věděl u koho, odhodlal se, že tu déle nepobude a žebraje o almužny prošel celý ostrov, až se s Perottem dostal do Walesu ne bez velkých trampot, neboť nebyl na putování pěšky navyklý. Zde přebýval jiný maršálek králův, jenž měl velké komonstvo a mnoho služebnictva, a k jeho domu hrabě častěji přicházel se svým synem, aby se najedli. A kdysi, když tu jeden ze synů tohoto maršálka spolu s jinými dětmi urozených mužů provozovali všeliké dětské kratochvíle, jako běhání a skoky, Perotto vmísil se mezi ně a počínal si tak obratně, ba lépe, než ostatní to provedli, provozoval vše, co prováděli. Maršálek vida to několikráte, a když se mu velice zalíbily spůsoby a mravy hochovy, tázal se, kdo jest. Praveno mu, že to synek chudého člověka, jenž někdy sem přichází pro almužnu. Na to maršálek jej požádal, aby mu hocha svěřil, a hrabě, jenž o nic jiného k Bohu se nemodlil, ochotně mu jej vydal, jakkoli mu bylo bolestno, rozloučit se s ním.

Hrabě opatřiv takto syna i dceru, umínil si, že déle nezůstane v Anglii, ale jakmile mu bylo možno, odebral se do Irska a přibyv do Stanfordu vstoupil do služby u jednoho rytíře v tamním kraji jako zbrojnoš a konal tu vše, co náleží konati zbrojnoši nebo panoši. A zde, aniž jej kdo poznal, pobyl po dlouhou dobu, zakoušeje dosti trampot a svízelů.

Violanta, nazvána Giannetta, u vzácné paní v Londýně prospívala věkem, rostla a nabývala krásy a byla tak roztomilá, že získala přízeň paní a jejího manžela i všech, kdož byli v domě a kdož ji znali, až to bylo na podiv. A nebylo nikoho, kdož hledě na její spůsoby a chování, nebyl by pravil, že jest hodna nejvyššího důstojenství a největší cti. Pročež vzácná paní, jež ji byla přijala od jejího otce, ale nedozvěděla se, čím byl, leda dle toho, co od něho slyšela, umínila si, že ji slušně podle stavu, z něhož, jak se jí zdálo, pošla, provdá. Avšak Bůh, jenž spravedlivě pozoruje zásluhy všech, znaje, že jest dívka původu urozeného, a že bez viny musí snášet, čím se jiní prohřešili, ustanovil jinak. A poněvadž se nedostala do rukou člověka sprostého, dlužno se domnívat, že to, co se stalo, stalo se s dobrotivým jeho dopuštěním.

Mělať vzácná paní, u níž Giannetta přebývala, jediného syna od svého manžela, jehož ona i otec jeho nanejvýš milovali, jednak proto, že byl jejich syn, jednak i proto, že toho zasluhoval svými schopnostmi i svými spůsoby, neboť nad jiné byl spůsobný a statečný a pěkně urostlý a krásný svou podobou. Ten syn jsa as o šest let starší Giannetty a vida ji krásnou a spůsobnou, tak prudce se do ní zamiloval, že mimo ni ničeho si nevšímal. Poněvadž však se domníval, že je z nízkého rodu, nejen že se neodvážil požádati ji od svých rodičů za ženu, ale obávaje se, aby mu nebylo vyčítáno, že se tak snížil se svou láskou, pokud mohl, svoji lásku tajil. Avšak právě proto tím prudčeji miloval, než kdyby se byl zjevil. Následkem toho velikého zármutku onemocněl, a velmi těžce. Aby jej vyléčili, bylo povoláno několik lékařů, kteří sice to neb ono rozpoznali, ale nemohouce nalézti pravou příčinu jeho nemoce, všichni vespolek zoufali nad jeho zachráněním. Nad tím rodičové jeho byli nanejvýš zarmouceni a truchlili, že hůře nebylo lze pomyslet, a často úpěnlivě jej prosili, aby jim zjevil příčinu své nemoce, načež odpovídal toliko vzdechy aneb že cítí, kterak pozbývá všech sil.

Stalo se pak jednoho dne, když u něho seděl lékař, dosti mladý sice, ale ve svém umění velmi zkušený, a držel ho za ruku tam, kde se sahá na tepnu, že Giannetta, jež z úcty k jeho matce pečlivě jej ošetřovala, přišla k vůli čemusi do světnice, kde mladík ležel. Když ji mladík spatřil, nepromluvil ani slova, aniž sebou pohnul, avšak pocítil s tím větší mocí horoucnost lásky, pročež tepna prudčeji mu počala bíti než obyčejně. To lékař ihned pocítil a podivil se a pozoroval potají bedlivě, jak dlouho toto prudké bití potrvá. Když pak Giannetta odešla ze světnice, ubylo prudkosti tepny a tu zdálo se lékaři, že poznal, odkud pochází příčina nemoce mladíkovy. Tudiž, posečkav chvíli, dal znovu zavolati Giannettu, jakoby od ní něčeho chtěl, stále při tom drže ruku nemocného. Přišla ihned, ale jedva vešla do světnice, ihned počala tepna mladíkova opět prudčeji bíti a když dívka odešla, opět ochabla.

Tu zdálo se lékaři, že nabyl plné jistoty; povstal a vzav stranou rodiče mladíkovy, pravil k nim:

„Zdraví vašeho syna nevrátí se pomocí lékařskou, ale spočívá v rukou Giannettiných, kterouž, jakož jsem poznal zřejmě podle jistých znamení, mladík horoucně miluje, ačkoli, jak se mi zdá, ona toho nepozoruje. Víte nyní, co jest vám činiti, je-li vám život jeho drahý.“

Urozený pán a jeho paní slyšíce to byli rádi, že jest aspoň nějaký prostředek, kterak jej zachránit, ačkoliv jim velmi bylo proti mysli, co, jakož se obávali, měli učiniti, totiž dáti Giannettu synu svému za manželku. Tudiž, když odešel lékař, odebrali se k nemocnému a paní promluvila k němu takto:

„Synu můj, nikdy bych si nebyla pomyslela, že bys mi dovedl zatajit některé svoje přání, a zejmena když vida, že toho nemůžeš dosáhnout, jsi onemocněl. Neboť mohl jsi a měl jsi býti jist, že není ničeho, cokoli by tě mohlo potěšit, třeba se to zcela neslušelo, abych to pro tebe jako pro sebe samu neučinila. Avšak když již jsi tak učinil, stalo se, že Pán Bůh byl milosrdnější k tobě než ty sám, a abys touto nemocí nezemřel, zjevil mi příčinu tvé choroby, jež není nic jiného, než svrchovaná láska, kterou chováš k nějakému děvčeti, ať si je to kterékoli. A věru není ti třeba stydět se, zjeviti to, neboť toho vyžaduje tvůj věk, a kdybys nebyl zamilován, málo bych si tě vážila. Pročež, synu můj, neskrývej se přede mnou, ale bezpečně mi zjev všechno, po čem toužíš, a pusť mimo sebe smutek a truchlivé myšlenky, z nichž tato nemoc povstala, a upokoj se a buď bezpečen, že cokoliv bys ode mne žádal ke svému uspokojení, všechno vykonám, cokoliv mi bude možno, neboť tě miluji více než svůj život. Zaplaš stud a bázeň a pověz mi, mohu-li co vykonati pro tvoji lásku. A neshledáš-li, že se o to postarám a dopomohu ti k tomu, považuj mne za nejkrutější matku, jaká kdy syna zrodila.“

Mladík slyše tato slova matčina, nejprve se zastyděl, a pak pomyslev si, že nikdo lépe než ona nemohl by mu pomoci k ukojení jeho žádosti, zanechal studu a pravil: „Paní má, nic jiného nepřimělo mne, abych tajil svoji lásku, než že jsem u mnohých spozoroval, že jsouce staří, nechtějí si vzpomenouti, že byli mladí. Avšak poněvadž vidím, že jste v tom shovívavá, nejen nepopřu, že to, o čem jste pravila, že jste spozorovala, je pravda, ale povím vám též, koho miluji, za podmínkou, že pokud vám bude možno, splníte, co jste mi slíbila, a tak mne můžete uzdravit.“

Na to paní — jež příliš důvěřovala v to, co se nemělo splniti tak, jak si byla umínila — ochotně odpověděla, aby jí veškeré svoje přání oznámil, že bez meškání podnikne vše, aby se mu dostalo, po čem touží.

„Paní má,“ odpověděl na to mladík, „velká krása a chvalitebné spůsoby naší Giannetty a nemožnost, abych ji mohl pohnouti, by sdílela moji lásku, jakož i to, že jsem se neodvážil svěřiti se někomu, přivedly mne tam, kde mne vidíte. A jestli že to, co jste mi slíbila, tím neb oním spůsobem se nesplní, buďte jista, že života mého bude na krátko.“

Paní, jež uznala, že teď je na čase spíše těšit, než vyčítat, pravila usmívajíc se: „Ach, milý synu, tedy proto jsi onemocněl? Potěš se a nech mne jednat, však budeš zase uzdraven.“

Mladík jsa pln dobré naděje, za krátkou dobu jevil známky, že se mu velice polepšilo. Nad tím byla matka jeho velice potěšena; odhodlala se, že se pokusí, kterak by mohla splniti to, co slíbila. A povolavši k sobě jednoho dne Giannettu, slovy velmi vlídnými se jí tázala, má-li nějakého milovníka.

Giannetta všecka se zarděvši odpověděla: „Paní má, chudá dívka, vyhnaná ze svého domova a jež žije ve službě, jako jsem já, nežádá si, a také se jí nesluší, očekávati lásky.“

Na to pravila paní: „Nuže, nemáte-li žádného, opatřím vám nějakého, s nímž budete žíti vesele a jehož svojí krásou potěšíte, neboť nebylo by pěkné, aby dívka tak krásná, jako jste vy, zůstala bez milence.“

Giannetta však odpověděla: „Paní má, vyprostila jste mne z chudoby mého otce a vychovala jste mne jako svoji dceru a proto měla bych činiti vždy, co vám libo. Ale v tom vám nemohu býti po vůli a myslím, že činím dobře. Zalíbí-li se vám, dáti mi manžela, chci jej milovat, ale nikoho jiného. Neboť z dědictví po mých předcích nezbylo mi nic, než počestnost, a tu chci zachovat, pokud budu živa.“

Tato slova byla velmi proti mysli paní, neboť příčila se tomu, co obmýšlela, aby vyhověla svému synu, ačkoliv jako rozšafná paní v mysli své dívku nemálo proto chválila. I pravila: „Jakže, Giannetto, což kdyby jeho milost král, jenž jest mladý pán — jako ty krásná dívka — chtěl by nějaké potěšení z tvé lásky, odepřela bys mu?“

Na to dívka ihned odpověděla: „Násilí mohl by mi král učinit, ale s mým svolením nedosáhl by ode mne ničeho, co by nebylo počestné.“

Paní shledavši, jaké jest její smýšlení, zanechala řečí a umínila si, že ji podrobí zkoušce. Pravila tudíž svému synu, že jakmile se uzdraví, pošle mu ji do světnice, aby pak se sám přičinil, by mu byla po vůli, pravíc, že se jí zdá být neslušné, aby jako nějaká kuplířka přimlouvala se za svého syna a doprošovala se jeho děvčete. Avšak to se mladíkovi nikterak nelíbilo a ihned mu bylo mnohem hůře. Paní vidouc to, svěřila svoje úmysly Giannettě. Avšak shledavši, že jest stálejší než kdykoli, vypravovala o tom, co podnikla, svému manželi. A ačkoli se jim to zdálo nepříjemno, odhodlali se za obapolného souhlasu, dáti mu ji za manželku, majíce raději syna živého s manželkou, jež mu nebyla rovna svým stavem, než mrtvého bez manželky. A tak po mnohém uvažování učinili. Giannetta byla tím velmi potěšena a s pobožným srdcem děkovala Bohu, že na ni nezapomenul. Ale proto přece vydávala se toliko za dceru starého Pikharta. Mladík se pozdravil a slavil svatbu veseleji než kdokoli a jal si dopřávati všeho dobrého se svou žínkou.

Zatím Perotto, jenž byl zůstal ve Walesu u maršálka krále anglického, rovněž dorůstal a získal milosti svého pána a stal se podobou velice krásný a hbitý, jako málo kdo na tomto ostrově, tak že v turnajích a sedáních i v jiných cvičeních rytířských nebylo v zemi nikoho, kdo by se mu mohl vyrovnat. Pro to pro všechno, byv nazván Perotto Pikhart, byl všeobecně znám a slavný. A jakož Bůh nebyl zapomenul na jeho sestru, tak ukázal, že rovněž na něho pamatuje.

Přišlať na onu končinu morová rána, jež pohubila skorem polovici obyvatelů v zemi, nemluvě o tom, že velké množství těch, kdož zbyli, ze strachu uteklo se do jiných krajů, tak že země zdála se zcela opuštěná. Za tohoto moru zemřel maršálek, jeho pán, i se svojí manželkou a synem a mnohými jinými bratry a synovci a příbuznými, tak že nezbyl nikdo než jediná dcera, již na vdaní, a s některými jinými ze služebnictva Perotto. Tento, když mor poněkud ustal, byl dívkou, poněvadž byl člověk statečný a rozšafný, za souhlasu a na radu několika málo lenníků, kteří na živu zůstali, přijat za manžela, a tak se stal pánem všeho, co jí připadlo dědictvím. Netrvalo dlouho a král anglický zvěděv, že maršálek zemřel, a znaje statečnost Perotta Pikharta, ustanovil jej na místě nebožtíkově maršálkem. Toť v krátkosti příběhy obou nevinných dětí hraběte z Angersu, jenž je byl zanechal ve světě jako ztracené.

Minul již osmnáctý rok, kdy hrabě z Angersu prchaje, opouštěl Paříž, když přebývaje v Irsku — kdež byl přetrpěl v nemalé bídě mnohé trampoty — a vida, že již stárne, pocítil touhu, zvěděti, je-li to možno, co se as stalo z jeho dětí. A poněvadž celá jeho podoba byla se za tu dobu změnila a mimo to cítil, že dlouhou tuhou prací stal se mnohem statnější tělem, než býval za mladých let, jež trávíval v nečinnosti, odešel dosti chudě a nuzně oděn od toho, u něhož byl tak dlouho sloužil, a odebral se do Anglie a tam, kde byl zanechal Perotta. I shledal, že je maršálek a velký pán a viděl jej zdravého a silného i krásného. To jej velice potěšilo, ale nechtěl se dáti poznati dříve, dokud nezvěděl, co se stalo z Giannetty.

Proto vydal se na cestu a dříve se nezastavil, pokud nepřibyl do Londýna. Zde opatrně vyptával se opětně po paní, u které byl zanechal svoji dcerušku a co se z ní stalo, a tu shledal, že dcera jeho se stala manželkou jejího syna. To jej tak potěšilo, že veškeré svoje minulé trampoty a protivenství považoval za maličkost, poněvadž nalezl svoje děti na živu a dobře se jim dařilo. A přeje si, aby ji spatřil, jal se obcházet jako chudý člověk poblíž jejího domu. Zde spatřil jej jednoho dne Jakoubek Lamienus — tak nazýval se Giannettin manžel — a maje s ním útrpnost, vida jej chudého a starého, nařídil jednomu ze svých sluhů, aby jej uvedl do domu a nasytil jej pro lásku boží.

Giannetta měla se svým manželem již několik dítek, z nichž nejstaršímu nebylo více než osm let, i byly to dítky nejkrásnější a nejroztomilejší na světě. Dítky vidouce hraběte pojídajícího, ihned jej obklopily a počaly se laskavě míti k němu, jakoby tajnou nějakou mocí poznaly, že to jejich děd. On pak poznav svoje vnuky, jal se jim projevovati lásku a mazlil se s nimi a proto děti od něho nechtěly odejít, ačkoli je jejich vychovatel volal. Pročež Giannetta uslyševši to, vyšla ze světnice a odebrala se ke hraběti, vyhrožujíc jim přísně bitím, neuposlechnou-li svého učitele. Děti daly se do pláče a pravily, že chtějí zůstati u tohoto hodného muže, jenž je má jistě radši, než jejich učitel. Tomu paní i hrabě se zasmáli.

Hrabě byl povstal, počínal si nikoliv jako otec, ale jako chudý člověk a poklonil se dceři, jako paní, a pocítil v duši velikou radost, vida ji. Ona však nikterak jej nepoznala, neboť byla dřívější jeho podoba nanejvýše změněna, neboť byl starý a šedivý a vousatý a zhubeněl a osmahnul a podobal se spíše komukoli jinému, než někdejšímu hraběti. Paní pak vidouc, že nechtějí od něho odejít a že se daly do pláče, pravila učiteli, aby je chvíli nechal u něho.

Když děti ještě byly u hodného muže, stalo se, že se vrátil otec Jakoubkův a uslyšel od učitele, co se přihodilo. Týž nemaje Giannettu rád řekl: „Nechte je, když Pán Bůh již takovou ránu dopustil; jsou obrazem té, z níž se zrodily; od matky pocházejí ze žebroty, proto nelze se divit, že jsou rády se žebráky.“

Hrabě slyše tato slova, velice se zamrzel, ale toliko pokrčil rameny a snesl tuto urážku, jako byl snesl již mnohou jinou.

Jakoubek zvěděv, kterak se dítky těšily z hodného muže, totiž z hraběte, ačkoli mu to bylo proti mysli, přece je tolik miloval, že, aby neplakaly, nařídil, aby stařec, chce-li tu zůstat v nějaké službě, směl tu zůstat. Odpověděl, že by tu zůstal rád, ale že nedovede nic jiného, než opatrovat koně, což po celý svůj život konal. Svěřili mu tudíž koně, aby jej opatroval, a on si umínil, vycvičiti jej pro kratochvíli dětem.

Zatím co osud takovýmto spůsobem, jak bylo praveno, naložil s hrabětem z Angersu a jeho dětmi, stalo se, že zemřel král francouzský, jenž byl uzavřel mnohé příměří s Němci, a na místě jeho korunován syn jeho, jehož manželka byla spůsobila vyhnanství hraběte. Nový král, když poslední příměří s Němci skončeno, započal usilovně válku. Na pomoc jemu král anglický, nový jeho příbuzný, vyslal velký počet lidu, který vedl Perotto, jeho maršálek, a Jakoubek Lamienus, syn druhého maršálka. S tímto starý muž, to jest hrabě, nejsa nikým poznán, vytáhl a zůstal po dlouhou dobu v poli jako koňák; zde pak, jsa statečný muž, jak svými radami, tak svými skutky vykonal mnohem více dobrého, než bylo lze od něho očekávat.

I stalo se za teto války, že královna francouzská těžce onemocněla, a vidouc, že jest blízka smrti, kajíc se ze všech svých hříchů, pobožně se vyzpovídala arcibiskupu remešskému, jehož všichni považovali za muže nejvýš svatého a dobrého. A mimo jiné hříchy vyznala se mu, že jejím přičiněním stala se velká křivda hraběti z Angersu. Ba, nespokojila se tím, že se z toho vyznala, ale před mnohými počestnými muži vypravovala vše, jak se přihodilo, prosíc je, aby se přičinili u krále, by hraběte, je-li živ, a ne-li, některého z jeho potomků dosadil opět v jeho statky. Nedlouho na to rozžehnavši se s životem, počestně byla pohřbena.

Když králi pověděli o tomto vyznání, tu politoval několika bolestnými vzdechy křivdu, která byla bezprávím spůsobena ctihodnému muži, a dal po všem vojsku a na mnohých ještě místech rozhlásit, že kdokoli by mu podal zprávu o hraběti z Angersu nebo některém z jeho potomků, bude štědře odměněn za každou zprávu o nich. Neboť vyšlo na jevo doznáním, jež učinila královna, že byl nevinen tím, proč byl nucen odejíti do vyhnanství, a král zamýšlí navrátit jej v bývalé a ještě vyšší důstojenství.

Hrabě, jenž dosud byl koňákem, slyše to a poznav, že to pravda, rychle odebral se k Jakoubkovi a prosil jej, aby se s ním odebral k Perottovi, poněvadž jim chce ukázati toho, jehož král hledá.

Když pak byli všichni tři pospolu, pravil hrabě k Perottovi, jenž již pomýšlel na to, zjeviti se králi: „Perotto, zde Jakoubek pojal za manželku tvoji sestru, a nedostal s ní žádného věna. Protož, aby tvoje sestra nezůstala bez věna, mám v úmyslu, aby on a nikdo jiný dostal onu velkou odměnu, kterou slibuje král za tebe a aby tě prohlásil za syna hraběte z Angersu, a za Violantu, tvoji sestru a jeho manželku, i za mne, jenž jsem hrabě z Angersu a váš otec.“

Perotto slyše to a bystřeji pohleděv, ihned jej poznal a s pláčem vrhnuv se mu k nohoum a líbaje jej, zvolal: „Otče, buďte mi srdečně vítán!“ Jakoubek slyše nejprve, co hrabě pravil, a vida pak, kterak si počíná Perotto, byl jat zároveň takovým úžasem a takovou radostí, že jedva věděl, co počít. Ale přece uvěřil těmto slovům, a zastyděv se velmi za hanlivá slova, jimiž mnohdy častoval hraběte, jenž byl u něho koňákem, s pláčem klesl mu k nohoum a pokorně prosil za odpuštěni pro všechny minulé urážky, jež mu také hrabě velmi laskavě udělil, pozvednuv jej k sobě.

A když všichni tři byli si vypověděli různé svoje příhody, mnoho spolu poplakali a mnoho se spolu potěšili, chtěli Perotto a Jakoubek dáti hraběte převléci, on však nikterak to nechtěl dovolit. Chtělť, aby dříve Jakoubkovi zajištěna byla slíbená odměna a aby jej představil tak, v šatě koňáka, by jej tím více zahanbil.

Odebral se tudíž Jakoubek, za nímž hrabě a Perotto následovali, ke králi a nabídnul se, že mu přivede hraběte a jeho děti, dostane-li se mu slíbené odměny, jak bylo rozhlášeno.

Král ihned dal přinésti odměnu slíbenou za všechny, až Jakoubek v úžasu věřil jedva svým očím, a pravil, že si ji má odnésti, jestliže v pravdě ukáže mu hraběte a jeho děti, jak sliboval.

Na to Jakoubek obrátiv se a nechav předstoupit hraběte, svého koňáka, a Perotta, pravil: „Královská milosti, zde jest otec i syn; dcera pak, jež jest moje manželka, není zde, ale s pomocí boží brzy ji spatříte.“

Král slyše to, pohlédl na hraběte. A ačkoliv od minulých dob velice se byl změnil, přece pohleděv naň chvíli jej poznal a skorem se slzami v očích, když před ním hrabě poklekl, pozvedl jej k sobě a políbil a objal jej. Přijal laskavě Perotta a ihned nařídil, aby pro hraběte připraveny byly šaty, služebnictvo, koně a zbroj, jak se slušelo jeho urozenosti, což ihned bylo učiněno. Mimo to uctil král velmi Jakoubka a chtěl ode všech zvědět minulé jejich příhody.

Když pak Jakoubek přijal dary, že přivedl hraběte a jeho děti, pravil mu hrabě: „Vezmi toto od štědrosti jeho milosti krále a pomni, abys pověděl svému otci, že tvoje děti, jeho i moji vnukové, nejsou po matce zrozeni ze žebroty.“

Jakoubek přijal dary a povolal do Paříže svoji manželku a její tchyni a přišla tam též manželka Perottova. A zde s velkou radostí pobyli u hraběte, jemuž král byl navrátil všechny jeho statky a učinil jej ještě mocnějším, než kdy býval. Pak všichni s jeho svolením navrátili se domů, on pak až do své smrti žil v Paříži slavněji, než před tím.“