Dekameron/Den druhý/Povídka devátá

Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio
Povídka osmá	Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka devátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Nona
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 206–221. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Bernabò z Janova oklamán Ambrogiuolem, pozbude svého jmění a rozkáže usmrtit svoji nevinnou manželku. Ona uprchne a v mužských šatech slouží u sultána; nalezne podvodníka a povolavši Bernaba do Alexandrie, kdež podvodník potrestán, oblékne opět ženské šaty a s manželem bohatá vrátí se do Janova.

Když Elisa svojí pohnutlivou historií vykonala svoji povinnost, královna Filomena, jež byla krásná a vysoké postavy a tváře nad kteroukoli jinou příjemnější a veselejší, zamyslevši se chvíli, pravila:

„Chci splniti smlouvu s Dioneem, a pročež, poněvadž není nikoho, kdo by vypravoval, než on a já, povím nejprve povídku svou, on pak, jakož si vyžádal tuto milost, nechať vypravuje poslední.“

A řkouc to, počala následovně: „V obecném životě často slýcháme toto pořekadlo, že podvodník podlehne podvedenému. To zdá se, že by nijakým spůsobem nebylo lze dokázat, kdyby to neukazovaly příhody, jež se někdy naskytují. A protož řídíc se příkladem, jenž byl dán, milé dívky, míním dokázati, že jest pravda, jak se tvrdí. Nebuď vám proti mysli, vyslechnouti to, abyste se dovedly vystříci podvodníků.

Kdysi sešlo se v jedné hospodě v Paříži několik bohatých kupců italských, ti k vůli této záležitosti, jiní k vůli jiné, jak to bývá. Jednoho večera pak, když všichni pospolu vesele povečeřeli, jali se rozprávěti o všelikých věcech a přicházejíce z věci na věc, jali se hovořit o svých ženách, které byli zanechali doma, a jeden z nich prohodil šprýmovně:

„Nevím, co dělá moje, ale tolik vím dobře, že dostane-li se mi do rukou některá, jež se mně líbí, nedbám lásky, kterou chovám ke své manželce, a mám s ní kratochvíli, jak jen mohu.“

Druhý odpověděl: „A já činím podobně. Neboť myslím-li, že moje žena také hledá si kratochvíli, činí to, a nevěřím-li, činí to přece, a proto oko za oko, zub za zub, a jak osel do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“

Třetí skorem týmž spůsobem se prohlásil, zkrátka, zdálo se, že všichni v tom souhlasili, že ženy zanechané doma nikterak nechtějí zahálet.

Toliko jediný, jehož jméno bylo Bernabò Lomellin z Janova, tvrdil opak, ujišťuje, že ze zvláštní milosti boží má za manželku ženu nanejvýš dokonalou, se všemi ctnostmi, jež má míti nejen žena, ale i mnohé, jež sluší rytíři neb mladíku, tak že snad v celé Italii není jí rovné. Neboť jest krásného těla a dosud velmi mladá, a ochotná i spůsobná ve všem, není ničeho, co ženě přísluší, jako vyšívání hedbávím a podobné věci, co by nedovedla lépe, než kterákoli jiná. Mimo to prý nelze nalézti panoše neb sluhy, jenž by lépe a čileji dovedl posluhovati při panském stole, než dovede ona, neboť jest nanejvýš spůsobná, rozšafná a velmi úslužná. Dále ji chválil, že dovede nejlépe vycvičit koně, neb učiti sokola, a čísti, psáti a počítati, jakoby byla kupcem. A po mnohých jiných chvalořečech dospěl též k tomu, o čem se mluvilo, a zapřísahaje se, ujišťoval, že nelze nalézti ženy počestnější a cudnější nad ni. Pročež také věří pevně, kdyby deset let a třeba i více meškal mimo dům, že nikdy by se nedopustila čehos podobného s jiným mužem.

Bylť pak mezi kupci, kteří takto hovořili, mladý kupec nazvaný Ambrogiuolo z Piacenzy, jenž na tuto poslední chválu, kterou Bernabò vzdával své manželce, dal se do nehorázného smíchu a ptal se na to uštěpačně, zdali mu císař udělil takovouto výsadu přede všemi ostatními manžely.

Bernabò poněkud rozmrzen odpověděl, že nikoliv císař, nýbrž Pánbůh, jenž dovede poněkud více, než císař, prokázal mu tuto milost.

Na to pravil Ambrogiuolo: „Bernabò, nepochybuji nikterak, že věříš, co pravíš. Ale jak se mi zdá, žes si málo povšimnul povahy věcí, neboť kdybys si byl povšimnul, nepovažuji tě za tak málo důvtipného, abys znaje tyto věci, nemluvil o těchto okolnostech zdrželivěji. A abys si nemyslel, že my, kteří jsme tolik mluvili o našich ženách, domníváme se, že máme jiné ženy a jinak uspůsobené, než ty, nýbrž že jsme tak mluvili, jsouce vedeni stejným poznáním jejich přirozenosti, chci s tebou trochu pohovořit o této věci. Vždycky jsem slýchal, že muž jest nejušlechtilejší živou bytostí mezi smrtelnými tvory, jež Bůh stvořil, a pak teprve přijde žena. Avšak muž, jakož se všeobecně věří a vidí podle skutků, jest mnohem dokonalejší, a jsa dokonalejší nade všecku pochybnost musí míti více pevnosti a stálosti, pročež všeobecně ženy jsou nestálejší a příčinu toho bylo by lze dokázati mnohými přirozenými důvody, jichž teď hodlám pominouti. Má-li tudíž muž více stálosti a přece se nemůže zdržet, aby povolil, nepravím ani té, která o to prosí, ale aby netoužil po té, která se mu líbí, a nejen že toužil, ale činil i vše, aby ji dostal, a to se mu děje nejen jednou měsíčně, ale tisíckráte denně, kterak doufáš, aby žena, od přírody nestálá, odolala prosbám, lichometnostem a tisícerým jiným prostředkům, jichž použije chytrý člověk, jenž ji miluje? Myslíš, že se dovede přemoci? Zajisté, ačkoli to tvrdíš, nemohu ti uvěřit, že tomu věříš, neboť sám pravíš, že tvoje manželka je žena, a že je z masa a z kostí, jako jiné. Pročež, je-li tomu tak, musí míti tytéž žádosti, jako jiná, anebo tutéž sílu, vzdorovati přirozeným chtíčům, jako ostatní. Pročež jest možno, kdyby byla sebe počestnější, že učiní totéž, co ostatní. A nic, co možno, nesmí se tak houževnatě popírat anebo tvrdit opak toho, jako činíš.“

Na to odpověděl Bernabò řka: „Jsem kupec a nikoliv filosof, a odpovím ti jako kupec. A pravím, že znám, že to, co pravíš, může se přihoditi pošetilým a těm, jež nemají nijakého studu. Avšak ty, jež jsou rozšafny, mají takovou péči o svoji počestnost, že se stávají silnějšími než muži, kteří v tom ohledu tolik nedbají, aby se střežili, a k těm náleží moje žena.“

Na to Ambrogiuolo: „Věru, kdyby pokaždé, kde by takovéto věci provedly, narostl jim na čele roh, jenž by dosvědčoval, čeho se dopustily, věřím, že by bylo málo těch, jež by se toho odvážily. Ale nejen že nenaroste roh, ale pro ty, jež jsou chytré, nezbude nijaké stopy ani známky, a hana a potupa stihá jen to, co vyjde na jevo. Pročež, pokud to mohou činiti tajně, činí to, anebo, jsou-li hloupé, toho zanechají. A budiž ujištěn, že jen ta jest počestná, jež nikdy nikým nebyla o to žádána, aneb žádala-li sama, nebyla vyslyšena. A pokud vím, z příčin pravdivých a přirozených takto musí být a nepravil bych ti to tak bezpečně, kdybych sám často a na mnohých nebyl o tom se přesvědčil. A pravím ti, že kdybych byl u tvé ženy, kterou pravíš býti tak svatou, myslím, že za nedlouhou dobu bych ji dostal k tomu, k čemu jsem již dostal jiné.“

Bernabò odpověděl rozmrzen: „Hádat se slovy mohli bychom dlouho; ty bys tvrdil to, já ono, ale nic by se tím nedokázalo. Ale poněvadž pravíš, že všechny jsou tak chytlavy a že tolik dovedeš, povím ti, abych ti potvrdil počestnost své ženy, že si dám uříznout hlavu, dovedeš-li kdy ji svésti, aby ti byla po vůli v takovéto věci, a nedovedeš-li toho, nechci, abys pozbyl více, než tisíc zlaťáků.“

Ambrogiuolo, jenž již byl rozpálen svými řečmi, odpověděl: „Bernabò, nevím, co bych si počal s tvou krví, kdybych vyhrál. Ale chceš-li míti důkaz toho, co jsem pravil, založ se o pět tisíc zlaťáků, jež ti zajisté jsou méně drahé než hlava, proti mým tisíci. A ačkoli jsi mi neustanovil nijakou lhůtu, chci se ti zavázat, že se odeberu do Janova a za tři měsíce ode dne, kdy odtud odjedu, dosáhnu na tvé ženě, aby mi byla po vůli. A na znamení toho přinesu s sebou věci, jež jsou jí nejdražší, a takové důkazy a tolik, že sám doznáš, že to pravda, jestliže se mi na svoji víru zavážeš, že po tu dobu nepřijdeš do Janova, aniž jí čeho o tom napíšeš.“

Bernabò pravil, že jest s tím úplně spokojen, a ačkoli ostatní kupci, již byli s ním, snažili se, aby k této sázce nedošlo, vidouce, že by z toho mohlo povstati mnohé zlo, byli oba kupci tak rozpáleni, že přese všechno zrazování ostatních řádným vlastnoručním úpisem se navzájem zavázali.

Když byla sázka potvrzena, zůstal Bernabò v Paříži a Ambrogiuolo co nejdříve mohl, odebral se do Janova. Pobyv tu několik dnů, s velkou opatrností jal se poptávat po bytu a po spůsobech paní a nezvěděl o ní nic jiného, než co byl slyšel od Bernaba, ba více ještě. Zdálo se mu tudiž, že podnikl hloupou sázku. Avšak přece seznámil se s chudou ženou, která často docházela do domu panina a jež u ní byla u veliké přízni. Nemoha ji svésti jinak, podplatil ji penězy, aby jej dala donésti v truhle, jež byla zvláště uměle zhotovena dle jeho udání, nejen do bytu, ale do ložnice ctihodné paní, kdež si ji podle návodu Ambrogiuolova uložila, vymlouvajíc se, že se musí vydati na cestu na několik dnů.

Zůstala tudiž truhla v ložnici, a když nastala noc a v hodinu, když se Ambrogiuolovi zdálo, že paní spí, několika svými nástroji truhlu otevřel a po tichu vešel do ložnice, kdež bylo rozžato světlo. Tu jal se zkoumati polohu ložnice, malbu v ní a jiné pozoruhodné věci, jež se tu nalezaly, a snažil se zachovati vše v paměti. Pak přiblížil se k posteli a spozorovav, že paní a malé děvčátko, které měla při sobě, pevně spí, odkryl ji úplně, shledal, že je tak krásná obnažená jako oděná, ale nemohl nalézti nijakého znamení, na něž by se mohl odvolat, mimo jediné, jež měla pod levým prsem, totiž drobounkou bradavičku, kolem níž bylo několik chloupků, plavých jak zlato. Spatřiv to, opatrně ji opět přikryl, ačkoli, vida ji tak krásnou, byl jat touhou dáti v šanc svůj život a položit se vedle ní. Avšak, poněvadž byl slyšel, že je tak přísná a nepřístupná takovýmto věcem, neodvážil se toho. A poněvadž po větší část noci mohl v ložnici činit, co mu libo, vzal z jedné její skříně kabelku a sukni, pak nějaký pás a vše to uložil do své truhly, pak sám se do ní vrátil a zavřel ji jako před tím. A takto činil po dvě noce, aniž paní čeho spozorovala.

Když nastal třetí den, vrátila se podle úmluvy stařena pro svoji truhlu a odnesla ji, odkud ji byla přinesla. Ambrogiuolo vylezl z truhly a odměniv dle slibu stařenu, co nejdříve mohl s tím, co měl, vrátil se do Paříže, dříve než minula umluvená lhůta.

Zde svolal kupce, kteří byli tehdáž přítomni hádce i sázce, a u přítomnosti Bernaba pravil, že vyhrál sázku, jež byla mezi nimi smluvena, poněvadž provedl to, čím se byl chlubil. Aby pak dokázal, že to pravda, nejprve popsal úpravu ložnice a malování v ní, načež ukázal věci, které byl s sebou přivezl, tvrdě, že je dostal od ní.

Bernabò doznal, že takto, jak pravil, vypadá ložnice a mimo to vyznal se, že ony věci vskutku náležely jeho manželce, ale doložil, že mohl od někoho ze služebnictva zvědět, co ví o ložnici, a podobným spůsobem že mohl dostati ony věci. Pročež, nemůže-li povědět ničeho jiného, nezdá se mu, že by to stačilo, aby vyhrál.

Tu Ambrogiuolo pravil: „Vím, že by toto mělo stačit, ale poněvadž chceš, abych pověděl ještě více, povím to. Pravím, že paní Zinevra, tvoje manželka, má pod levým prsem bradavičku, dosti velkou, kolem které roste as šest chloupků, plavých jak zlato.“

Když Bernabò slyšel tato slova, bylo mu, jako by mu byl někdo vrazil nůž do srdce; takou bolest pocítil, a jsa všecek ve tváři změněn, tak že kdyby byl nepronesl ani slova, dosti zřetelně potvrzoval, že je pravda, co Ambrogiuolo pravil. Po chvíli pak promluvil: „Pánové, co Ambrogiuolo pravil, je pravda. A poněvadž vyhrál, nechať se stane jak mu libo, a nechť vezme peníze.“

A tak následujícího dne byla Ambrogiuolovi sázka úplně vyplacena. Bernabò pak odejel z Paříže pln zlobných úmyslů proti své manželce a vracel se do Janova. A blíže se k městu, nechtěl tam vejíti, ale zůstal as dvacet mil od něho vzdálen na jednom svém statku. Pak poslal jednoho ze svých sluhů, jemuž velice důvěřoval, se dvěma koni a listy, dopsav své manželce, že se vrátil a aby se sluhou se odebrala k němu. Sluhovi pak potají nařídil, aby, až s paní přibude na místo, jež se mu zdá nejvhodnější, beze všeho milosrdenství ji usmrtil a pak se k němu vrátil.

Když přibyl sluha do Janova a odevzdal psaní a vyřídil poselství, byl paní uvítán s velkou radostí. Druhého dne ráno pak vydala se paní se sluhou koňmo ke svému statku. A putujíce pospolu a hovoříce o všelikých věcech dostali se do rokle velmi hluboké, opuštěné a obklopené vysokými skalami a stromy. Zde zdálo se býti sluhovi příhodné místo, aby bezpečně vykonal rozkaz svého pána, pročež vytrhnuv nůž a chopiv paní za ruku, pravil: „Paní, poručte svoji duši Bohu, neboť musíte tuto zemřít.“

Paní vidouc nůž a slyšíc tato slova, všecka polekána pravila: „Pro milosrdenství boží, dříve než mne usmrtíš, pověz, čím jsem tě urazila, že mne chceš usmrtit?“

„Paní má,“ pravil sluha, „mne jste ničím neurazila, avšak čím jste urazila svého manžela, nevím, leda to, že mi přikázal, abych vás na této cestě beze všeho milosrdenství usmrtil, a kdybych toho neučinil, hrozil mi, že mne dá oběsit. Víte dobře, čím jsem mu povinen, a že nechať žádá na mne cokoli, nesmím mu toho odepřít. Bůh ví, kterak mi vás líto, ale nemohu jinak.“

Na to paní pravila s pláčem: „Ach, pro milosrdenství boží, nechtějž býti vrahem, když jsem ti neublížila, jen proto, abys posloužil jinému. Bůh, jenž zná všechno, ví, že jsem se nedopustila ničeho, zač bych od svého manžela zasluhovala takovouto odplatu. Avšak nechme toho teď; chceš-li, můžeš se zároveň zalíbiti Bohu i zavděčiti svému pánu i mně, tímto spůsobem: vezmi moje šaty a dej mi toliko svůj kabátec a nějaký plášť a vrať se ke svému i mému pánu a pověz mu, žes mne zabil. A přísahám ti při spáse, jakou mi poskytneš, že se vzdálím a odejdu někam, odkud nikdy ani on, ani ty v tomto kraji ničeho o mně nezvíte.“

Sluha, jenž jen nerad byl by ji zavraždil, snadno stal se milosrdným. Pročež vzal její šaty a dal jí jeden svůj kabátec a plášť a ponechav jí nemnoho peněz, které při sobě měla, požádal ji, aby se vzdálila z tohoto kraje, a zanechal ji v rokli. Pak odebral se ke svému pánu, jemuž pravil, že rozkaz jeho nejen byl vykonán, ale že mrtvé její tělo bylo hned napadeno několika vlky. Bernabò po nějaké době vrátil se do města a když se rozneslo, co učinil, velmi byl pro to kárán.

Paní, zůstavši opuštěná a zoufající, jakmile nastala noc, zakuklila se, jak nejlépe mohla, a odebrala se do blízké vesnice. Zde u jakési stařeny opatřila si, čeho bylo třeba, aby upravila kabátec pro svoje tělo a zkrátila jej a zhotovila si ze svého pláště spodky. A ostříhavši si vlasy a přestrojivši se úplně za plavce, vydala se na cestu k moři. Zde náhodou prodléval urozený pán z Katalonie, jehož jméno bylo seňor Encarach, a jenž ze své lodě, jež tu stála opodál, byl sestoupil na pobřeží, aby se občerstvil u studny. Počala s ním hovořit a nabídla se, že vstoupí k němu do služby, a vešla s ním na loď, davši si jméno Sicurano z Finale. Zde dostavši od svého pána lepší šaty, počala jej obsluhovati tak dobře a tak horlivě, že si ji velmi oblíbil.

Stalo se pak za nedlouho, že tento Katalonec vypravil se se svým zbožím do Alexandrie a vezl s sebou několik loveckých sokolů pro sultána, aby mu je dal darem. Na to jej sultán několikráte pohostil a vida spůsoby Sicuranovy, jenž stále svého pána obsluhoval, tak si jej oblíbil, že si ho na Katalonci vyžádal a on, ačkoli nerad, mu jej přenechal.

Za krátkou dobu získal sobě Sicurano neméně přízeň a lásku sultánovu svým dobrým chováním, jako u Katalonce. I stalo se po nějakém čase, že nastala roční doba, kdy velký počet kupců křesťanských a saracenských měl se sejíti na velký trh do Akky, jež náležela pod panství sultánovo, a kam sultán pokaždé posílal mimo jiné svoje důstojníky některého z velmožů svého komonstva s lidem, aby konali dozor. K tomuto úřadu, když se přiblížil čas, umínil si sultán, že vyšle Sicurana, jenž znal již výborně jazyk této země, a tak učinil.

Přijda tudíž Sicurano do Akky jakožto pán a velitel stráže nad kupci a zbožím a konaje zde řádně a pečlivě, co náleželo jeho úřadu, a obcházeje, aby dohlížel, nalezl tu mnohé kupce sicilské, pisanské, janovské, benátské a jiné Italiany a rád s nimi obcoval vzpomínaje na svůj domov. Tu stalo se, že vejda do krámu benátských kupců, spozoroval mimo jiné ozdobné věci kabelku a pás, které ihned poznal, že náležely jemu, a podivil se. Ale nedávaje ničeho na sobě znáti, vlídně se tázal, komu náležejí a jsou-li na prodej.

Bylť sem přišel Ambrogiuolo z Piacenzy s mnohým zbožím na benátské lodi a slyše, že velitel stráží táže se, čí to jest, přistoupil a směje se pravil:

„Pane, jsou to moje věci a neprodávám je, ale líbí-li se vám, dám vám je milerád.“

Sicurano vida jej smáti se, domníval se, že tento člověk nějakým spůsobem poznal, čím je, ale přece zůstav zcela vážný pravil:

„Směješ se snad, vida, kterak já, muž ve zbroji, tážu se tě na takovéto ženské trety?“

Na to Ambrogiuolo: „Pane můj, tomu se nesměju, ale směju se, vzpomenu-li si, jakým spůsobem jsem jich nabyl.“

Sicurano pak prohodil: „Nuže, dal-li ti Bůh štěstí a není-li ti proti mysli, pověz mi, kterak jsi jich nabyl?“

„Pane můj,“ odpověděl Ambrogiuolo, „tyto věci s jinými ještě dala mi jakás urozená paní z Janova, jménem paní Zinevra, manželka Bernaba Lomellina, jedné noci, kdy jsem s ní spal, a prosila mne pro svoji lásku, abych je podržel. Smál jsem se teď proto, že jsem si vzpomenul na pošetilost Bernabovu, jenž byl tak střeštěný, že vsadil pět tisíc zlaťáků proti mým tisíci, že jeho žena mi nebude po vůli. Toho jsem dosáhl a vyhrál sázku, on pak, jenž spíše sama sebe měl pokárat za svoji hloupost, než ji, že učinila, co všechny ženy činí, vrátiv se z Paříže do Janova, jak jsem později zvěděl, dal ji zavraždit.“

Sicurano slyše to, ihned porozuměl, jaká byla příčina hněvu Bernabova a zřejmě poznal, že tento byl původcem jeho neštěstí, a umínil si, že jej nenechá bez trestu. Dal tedy na jevo, že se mu tato historie velmi líbí, a obratně dovedl se s ním spřátelit a získat jeho důvěru, tak že Ambrogiuolo, když trh skončen, s ním a se vším svým zbožím odebral se do Alexandrie, kdež Sicurano opatřil mu krám a svěřil mu nemálo svých peněz, tak že on vida v tom pro sebe velký prospěch, rád tu zůstal.

Sicurano, jemuž záleželo na tom, aby dokázal Bernabovi nevinu jeho manželky, nedal si pokoje, pokud pomocí několika vážných kupců janovských, kteří byli v Alexandrii, nenalezl záminky, aby jej dostal sem. Přibyl ve stavu dosti nuzném a byl jedním z přátel Sicuranových potají přijat, než se přiblížila příhodná doba, aby bylo možno provést, co obmýšleno.

Již dříve byl Sicurano pohnul Ambrogiuola, aby vypravoval svoji historii sultánovi a pobavil jej tím. Avšak nyní, když tu měl Bernaba, zdálo se mu, že netřeba déle otálet, a použiv příhodné doby, požádal sultána, aby povolal k sobě Ambrogiuola i Bernaba a aby u přítomnosti Bernabově, nepůjde-li to po dobrém, po zlém vynutil na Ambrogiuolovi pravdu, kterak se přihodilo, čím se o manželce Bernabově honosí. Pročež když přišli Ambrogiuolo i Bernabò, sultán u přítomnosti mnohých dvořanů s přísnou tváří nařídil Ambrogiuolovi, aby pověděl pravdu, kterak na Bernabovi vyhrál pět tisíc zlaťáků. Byl tu přítomen též Sicurano, v něhož Ambrogiuolo velmi důvěřoval, i ten s velmi rozhněvanou tváří mu hrozil těžkými mukami, nevyzná-li se.

Tu Ambrogiuolo zastrašen s té i s oné strany a mimo to poněkud potýrán, u přítomnosti Bernaba a mnohých jiných, nečekaje větší pokuty, než že bude nucen vrátit pět tisíc zlaťáků a ostatní věci, vypravoval podle pravdy vše, jak se stalo.

Když se byl Ambrogiuolo vyznal, Sicurano, jako vykonavatel sultánův obrátil se k Bernabovi řka:

„A cos učinil po této lži své ženě?“

Na to odpověděl Bernabò: „Jsa překonán hněvem nad ztrátou svých peněz a hanbou, o níž jsem se domníval, že mi spůsobila moje žena, dal jsem ji usmrtit svým sluhou. A jak mi oznámil, byla ihned pozřena smečkou vlků.“

Když tyto věci vypravovány u přítomnosti sultánově a všemi vyslechnuty, a sultán dosud nechápal, co Sicurano, jenž si to byl uspořádal a vyžádal, zamýšlí učinit, pravil mu Sicurano:

„Pane můj, mohl jste dosti zřetelně poznat, kterak se dobrá ta žena mohla honosit milencem i manželem. Milenec nejen že ji zbavil cti poskvrniv lží její pověst, ale odpudil od ní i jejího manžela. A manžel věře více cizí falši než pravdě, o které po dlouhých zkušenostech mohl býti přesvědčen, dal ji usmrtit a pozřít vlky. A mimo to přízeň a láska, kterou k ní chovali milenec i manžel, byla tak velká, že ačkoli s ní dlouho přebývali, ani ten ani onen jí nepoznal. Avšak, když teď náležitě znáte, co každý z nich zasloužil, tedy povolíte-li mi zvláštní milost, a potrestáte podvodníka a odpustíte podvedenému, přivedu ji sem k vám.“

Sultán, jenž v této věci byl ochoten, povoliti ve všem Sicuranovi, pravil, že svoluje a aby dal přivésti paní. Bernabò velice se tomu podivil, neboť byl pevně přesvědčen, že jest mrtva. Ambrogiuolo pak, jenž viděl již blížiti se pohromu a strachoval se horšího, než ztráty peněz, nevěděl, má-li doufat, či spíše se strachovat příchodu panina, avšak očekával spíše s úžasem, až se objeví.

Když pak sultán dal Sicuranovi svolení, klesl s pláčem na kolena, zanechal mužského hlasu a mužských spůsobů, jimiž se byl přetvařoval, a pravil:

„Pane můj, jsem nebohá, nešťastná Zinevra, jež jsem po šest let bloudila světem přestrojena za muže, byvši tímto Ambrogiuolem nepravdivě a zlomyslně pohaněna a tímto ukrutným a nešlechetným mužem vydána jeho sluhovi, aby mne usmrtil a dal mne pozřít vlkům.“

A strhnuvši si šat a obnaživši prsy, zjevila sultánovi a všem ostatním, že jest ženou. Pak obrátivši se k Ambrogiuolovi, rozhorlena se ho tázala, zdali kdy, jak se před tím honosil, s ní souložil. On pak poznav ji a studem takřka oněměv, ničeho neodpověděl.

Sultán, jenž ji byl povždy považoval za muže, vida a slyše to, tak se podivil, že nejednou to, co viděl a slyšel, pokládal spíše za sen, než za skutečnost. Avšak když úžas pominul a on poznal pravdu, s největší chválou vynášel počestný život, stálost, spůsoby a ctnost Zinevřinu, kterou byl dosud nazýval Sicuranem. A dav přinésti nádherná roucha ženská a povolav paní, aby jí byly společnicemi, podle přání, jež byla proslovila, prominul Bernabovi zasloužený trest smrti.

Bernabò uznávaje to, vrhl se s pláčem k jejím nohoum a prosil ji, aby mu odpustila, ona pak, ačkoli toho nebyl hoden, laskavě mu udělila rozhřešení, a pozvednuvši jej k sobě, něžně jako svého manžela jej objala.

Na to nařídil sultán, aby Ambrogiuolo ihned na některém vyvýšeném prostranství města byl přivázán ke kůlu a potřen medem a nebyl odtud vzat dříve, pokud se sám nerozpadne, a tak se stalo. Dále nařídil, aby všechen majetek Ambrogiuolův byl vydán paní Zinevře, a nebylo toho méně než za deset tisíc dvojnásobných zlaťáků. Mimo to dal uspořádat překrásnou slavnost, kdež uctil Bernaba jako manžela paní Zinevry a paní Zinevru jako nejctihodnější ženu a daroval jí tolik šperků a tolik drahocenného nádobí zlatého i stříbrného, jakož i peněz, že to mělo cenu rovněž deseti tisíc hrubých zlaťáků.

Pak, když slavnost skončena, dal jim připraviti loď a dovolil jim, aby se odebrali do Janova, jak jim libo. I navrátili se tam velice bohati a velmi veselí a byli uvítáni s velkou poctivostí, zejména pak paní Zinevra, která všemi jmína byla nebožkou a která co živa byla požívala pověsti ženy nanejvýš počestné.

Ambrogiuolo pak téhož dne, kdy byl přivázán ke kůlu a potřen medem, za velkých muk byl mouchami, vosami a sršni, jichž v oněch krajích jest velké množství, nejen usmrcen, ale až na kosti ohlodán. A bílé jeho kosti tu zanechané, pokud spojeny byly šlachami, po dlouhou dobu, aniž jimi hnuto, vydávaly svědectví o jeho nešlechetnosti každému, kdož je viděl. A takto podlehl podvodník podvedenému.“