Dekameron/Den druhý/Povídka desátá

Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio
Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka desátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Decima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 222–234. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

English

Paganino z Monaka uloupí manželku pana Ricciarda di Chinzica, jenž dozvěděv se, kde se nalezá, odebere se za ní a stav se přítelem Paganinovým, požádá jej, aby mu ji vrátil; on pak mu to přislíbí, svolí-li ona. Avšak ona nechce se navrátit a když Ricciardo zemřel, stane se manželkou Paganinovou.

Každý ze ctihodné společnosti nanejvýš chválil krásu povídky královniny, zejména pak Dioneo, jenž jediný toho dne zbýval, aby vypravoval. Týž pak, když byl vzdal královně mnohou chválu, promluvil:

„Krásné dívky, jedna část povídky královniny pohnula mne, abych změnil úmysl vypravovati vám povídku, kterou jsem měl na mysli, a pověděl vám jinou. A sice byla to hloupost Bernabova, ačkoli to dobře pro něho dopadlo, a všech těch, kdož se domnívají, čeho on se domníval, a honosil se tím, že totiž zatím co se potloukají po světě a brzy s tou a brzy s onou dopřávají si kratochvíle, domnívajíce se, že jejich ženy, zůstavené doma, kladou ruce v klín, jako bychom my, kdož se z nich zrodili a mezi nimi vyrostli, nevěděli, po čem touží. Vypravuje svoji povídku, zároveň vám ukáži, jaká jest pošetilost těch, a oč pošetilejší jsou oni, kdož domnívajíce se býti mocnější než příroda, snaží se lichými výklady dosíci toho, seč nejsou, a hledí z jiných učiniti to, co jsou sami, ačkoli přirozenost nelze změnit.

Žil kdysi v Pise soudce, jenž více než tělesnými silami nadán byl učeností, a jehož jmeno bylo pan Ricciardo di Chinzica a tento, domnívaje se snad, že dovede uspokojiti ženu tím, co konal ve své kanceláři, a jsa velmi bohat, s velkým úsilím snažil se dostati za manželku dívku krásnou a mladou, ačkoli se měl vystříci toho i onoho, kdyby si byl dovedl poraditi tak, jak radil jiným. A podařilo se mu to také, neboť pan Lotto Gualandi dal mu za manželku jednu ze svých dcer, jejíž jméno bylo Bartolomea a jež byla jedna z nejkrásnějších a nejveselejších dívek v Pise, ačkoliv je tu málo těch, kdož by nebyly čilejší ještěrek.

Když pak ji soudce s velkou slávou uvedl do svého domu a vystrojil pěknou a znamenitou svatbu, přece první noci se mu podařilo vykonati svoji manželskou povinnost, ačkoli nechybělo mnoho a bylo by se mu to zhatilo. Avšak ráno, poněvadž byl hubený a suchý a krátkého dechu, bylo třeba, aby silně kořeněnými krměmi a lahůdkami a jinými prostředky postaral se o to, aby se opět zotavil. Tu milý pan soudce, lépe oceňuje svoje síly, než byl činil před tím, snažil se vštípiti své žínce kalendář, jenž se hodil pro žáčky v kašičce a snad byl zhotoven v Ravenně.^[1] Neboť jak jí ukazoval, nebylo takřka dne, na který by nepřipadal svátek, ne jeden, ale mnohé, k jichž uctění, jak jí dokazoval, muž i žena měli se zdržet manželského obcování. K tomu připojil posty a čtvrtodenní újmu, pak svatvečery apoštolů a tisícerých jiných svatých, jakož i pátky a soboty a neděli, den Páně a celý velký půst čtyrycetidenní a jisté čtvrtě měsíce a mnohé jiné výjimky, domnívaje se snad, že sluší zachovávati prázdniny v manželství, jako činíval před soudem v záležitostech občanských.

A tímto spůsobem — nikoliv bez velké mrzutosti paniny, na kterou mu zbýval jedva jediný den v měsíci — počínal si po dlouhou dobu. Avšak stále bedlivě ji střežil, aby kdo jiný nenaučil ji znáti dny práce, jako on ji byl poučil o svátcích.

Stalo se pak za velkých veder, že pan Ricciardo pocítil touhu odebrati se ve svoje letní sídlo, velmi krásné poblíže Monte Nera a zde, aby se osvěžil, pobýti několik dnů, a vzal s sebou krásnou svoji žínku. A když tu pobýval, aby jí opatřil nějakou zábavu, uspořádal jednoho dne lov ryb. A na dvou bárkách, on na jedné s rybáři, ona na druhé s jinými ženami vypluli, aby se na to podívali. A bavíce se takto, vydali se, jedva že toho spozorovali, několik mil na moře. A zatím co s velkou pozorností se dívali na lov, objevila se náhle galeotta Paganina da Mare, jenž tehdáž byl velmi pověstný námořský lupič. Ten vida bárky zamířil k nim, jež nemohly prchati tak rychle, aby Paganino nezastihl onu, na které byly ženy, a spatřiv krásnou paní, nevšímaje si ostatních, před očima pana Ricciarda, jenž již byl na břehu, vzal ji na svoji loď a odplul.

Že soudce, jenž byl tak žárliv, že se bál i větříku, jenž ji líbal, vida to nanejvýš se zarmoutil, netřeba teprve vypravovat. Neustále v Pise i jinde stěžoval si na nešlechetnost mořských lupičů, aniž věděl, kdo mu manželku uloupil a kam ji unesl. Paganinovi však, jenž ji viděl tak krásnou, líbilo se to jak náleží, a poněvadž nebyl ženat, umínil si, že si podrží tuto a počal ji, jež usedavě plakala, něžně těšit. A když nastala noc, poněvadž neměl kalendáře a nevzpomínal nijakých svátků nebo prázdnin, počal ji těšiti skutkem, poněvadž se mu zdálo, že slova za dne málo prospěla. A dovedl ji upokojiti tou měrou, že než dospěli do Monaka, zapomenula na soudce i jeho zákony a počala žíti co nejveseleji s Paganinem. Když pak ji uvedl do Monaka, mimo útěchy, již jí poskytoval ve dne i v noci, choval ji s veškerou úctou jako svoji manželku.

Po nějaké době dozvěděl se pan Ricciardo, kde se manželka jeho nalezá; puzen horoucí touhou — domnívalť se, že nikdo nedovede náležitě provésti, čeho tu třeba — odhodlal se, že sám se odebere k němu, jsa ochoten, obětovati na její vykoupení jakoukoli sumu peněz. A vydav se na moře odebral se do Monaka a zde ji spatřil a ona jeho, což na večer pověděla Paganinovi a zjevila mu jeho úmysl. Druhého dne pan Ricciardo spatřiv Paganina oslovil ho a za nedlouho byli velmi důvěrni a spřáteleni, zatím co se Paganino stavěl, jakoby nevěděl kdo to, a čekal, kam as cílí. Když pak se panu Ricciardovi zdálo, že nastala příhodná doba, co nejlépe mohl a co nejvlídněji zjevil mu příčinu, proč přišel, žádaje, aby si stanovil výkupné jak mu libo a vrátil mu jeho manželku.

Paganino na to přívětivě mu odpověděl: „Pane, jste mi vítán, a abych vám zkrátka odpověděl, pravím vám toto: Jest pravda, že mám doma mladou ženu, o níž nevím, že žena vaše či koho jiného, neboť neznal jsem ani vás, aniž ji, leda od té doby, co se mnou přebývá. Jste-li její manžel, jak pravíte, uvedu vás k ní, poněvadž se mi zdáte být mužem slušným a urozeným a jsem přesvědčen, že vás jistě pozná. Potvrdí-li, že tomu tak, jak pravíte, a bude chtět odejít s vámi, protože jste tak spůsobný, dáte mi jako výkupné za ni, co sám chcete. Ale kdyby tomu tak nebylo, dopustil byste se zločinu, kdybyste mi ji chtěl uloupit, neboť jsem člověk mladý a dovedu jako kdokoli jiný chovat ženu, a zejmena tuto, jež se mi zdá nejroztomilejší ze všech, jaké jsem kdy viděl.“

Na to pravil pan Ricciardo: „Zajisté že je to moje manželka a uvedeš-li mne k ní, uvidíš sám, kterak mi padne do náručí; pročež nepřeju si jinak, než jsi sám ustanovil.“

„Tak tedy,“ pravil Paganino, „pojďme.“

Odešli tedy do domu Paganinova a když vešli do jedné ze síní, dal Paganino povolat žínku. Ona vyšla z komůrky vystrojena a vyšperkována, ale nepřivítala pana Ricciarda jinak, než by byla učinila každému jinému cizinci, jenž by byl uveden Paganinem do domu. Vida to soudce, jenž byl očekával, že bude od ní přivítán s největší radostí, nad míru se podivil a pomyslil si: „Snad že smutek a dlouhé bolesti, jež jsem zakusil, protože jsem ji ztratil, tak mne změnily, že mne nepoznává.“

I pravil k ní: „Paní, draze jsem zaplatil, že jsem tě vedl na lov ryb, neboť nelze si pomysliti bolest, jakou jsem zakusil, že jsem tě ztratil. A nezdá se, že bys mne poznávala, že mne tak chladně vítáš. Což nevidíš, že jsem tvůj pan Ricciardo, jenž jsem přišel, abych vyplatil tolik, kolik si přeje tento urozený muž, v jehož domě se nalezáme, abych tě opět dostal a odvedl s sebou? On pak je tak laskav a poněvadž jej o to prosím, mi tě vrátí.“

Paní obrátila se poněkud k němu a s úsměvem pravila: „Pane, mluvíte ke mně? Podívejte se, zdali jste si mne nezmátl s jinou, neboť pokud mi známo, nepamatuju se, že bych vás byla kdy viděla.“

I pravil pak Ricciardo: „Považ, co pravíš, prohledni si mne dobře, a chceš-li se jen upamatovat, poznáš dobře, že jsem tvůj Ricciardo di Chinzica.“

Paní na to: „Pane, promiňte mi, nesluší se mi snad, abych si vás, jak si myslíte, tolik prohlížela, ale nicméně prohlédla jsem vás tolik, že vím, že jsem vás nikdy neviděla.“

Pan Ricciardo se domníval, že činí tak z bázně před Paganinem a že v jeho přítomnosti^{[red 1]} nechce se přiznat, že by ho znala. Proto po nějaké chvíli vyžádal si na Paganinovi milost, aby v komůrce její sám s ní směl pohovořit. Paganino pravil, že svoluje, jestliže ji nebude proti její vůli nutit, a vyzval paní, aby s ním šla do komůrky, vyslechla, co jí chce povědět, a odpověděla mu, jak jí libo.

Odešli paní a pan Ricciardo samotni do komůrky a když usedli, počal pan Ricciardo takto hovořiti: „Nastojte, zlaté moje srdéčko, sladká moje dušinko, moje potěšení, což nepoznáváš svého Ricciarda, jenž tě miluje více než sebe? Nuže, záře mých očí, podívej se přece trochu na mne.“

Paní dala se do smíchu a nedavši mu dále mluvit, pravila: „Víte dobře, že nemám tak slabou paměť, abych nevěděla, že jste pan Ricciardo di Chinzica, můj manžel. Ale vy, pokud jsem byla u vás, ukázal jste se velmi špatně, že mne znáte. Neboť kdybyste býval rozšafný a moudrý, jakým se chcete zdát, měl jste zajisté tolik vědět, abyste poznal, že jsem mladá a čilá žínka a následkem toho vědět, čeho třeba mladým ženám, mimo šat a stravu, ačkoli o tom pro stud nemluví. Víte však, kterak jste si počínal. A bylo-li vám milejší obírat se zákony, než ženou, neměl jste si ji brát. Avšak nikdy se mi nezdálo, že byste byl soudce, spíše se mi zdálo, že jste vyvolávač postů a svátků, které jste tak dobře znal, a zdržby a svatvečerů. A pravím vám, kdybyste byl dovolil světiti tolik svátků čeledínům, kteří obdělávali vaše pole, jako jste povolil tomu, jenž měl vzdělávati moje malé políčko, nebyl byste sklidil ani nejdrobnějšího zrnéčka. Oddala jsem se tomu, — jakož to chtěl Bůh, jenž útrpně shlédl na moje mládí, — s nímž nyní obývám tuto komůrku, kdež není ničeho známo o svátcích; mluvím o oněch svátcích, jež vy, horlivější v službách Božích než ve službách ženy, neustále jste světil. Sem nepřijde ani sobota, ani pátek, ani svatvečer, ani čtvrtodenní, ani čtyrycetidenní půst, jenž je tak dlouhý, nýbrž zde pracuje se ve dne i v noci. A ačkoliv dnes v noci máme jitřní, vím přece, jak to přijde. Protož mám v úmyslu, že zůstanu s ním a nebudu zaháleti, dokud jsem mladá, a odpustky a posty ponechám si, až sestárnu. Vy pak jděte s bohem co nejdříve vám bude možné a slavte svoje svátky beze mne, jak vám libo.“

Pan Ricciardo slyše tato slova, pocítil nesnesitelnou bolest a pravil, když umlkla: „Nastojte, dušičko moje zlatá, kterak to mluvíš? Což pak nedbáš cti svých rodičů a cti své vlastní? Což chceš neustále zůstati zde jako souložnice tohoto člověka a ve smrtelném hříchu, než býti v Pise mojí manželkou? Tento člověk až se tě nabaží, vyžene tě s hanbou. Já tě povždy budu milovat, a povždy, i kdybych tě více nemiloval, budeš paní v mém domě. Měla bys pro tento nezřízený a hanebný chtíč zapomenouti cti své i mé, jenž tě miluji více než svůj život? Nuže, útěcho mého života, nemluv více takto, odhodlej se, jíti se mnou. Od nynějška, poněvadž znám tvoje přání, vynasnažím se, abych ti vyhověl. A protož, můj drahý poklade, změň svoje úmysly a pojď se mnou, neboť nikdy jsem neměl pokojné chvíle od té doby, cos mi byla vzata.“

Na to odpověděla paní: „Nechci, aby o moji čest se staral kdokoli, neboť teď se nedá nic napravit. Měli tak činit moji rodičové, když mne dávali vám, ale když tehdáž nedbali o moji čest, nemusím nyní dbáti cti jejich. A pášu-li nyní smrtelný hřích, i kdyby to byl hřích sebe větší, proto nemusíte se o to starati více než já. A pravím vám toto, že se mi zdá, jako bych byla manželkou Paganinovou, kdežto v Pise se mi zdálo, že jsem vaše souložnice, povážím-li, že naše obcování bylo podmíněno čtvrtěmi měsíce a měřickými výpočty, kdežto Paganino po celou noc drží mne v náručí a tiskne a pokouší mne a kterak mi vyhovuje, nechať mi Bůh dosvědčí. Pravíte také, že se přičiníte, ale oč? Což pak se stal z vás statečný rytíř od té doby, co jsem vás neviděla? Jděte a hleďte se zachovat na živu, ačkoli se mi zdá, že tu jste jen v nájmu, tak dýchavičně a zbědovaně vypadáte. A pravím vám ještě, i kdyby mne tento opustil — ačkoli se mi nezdá, že by na to pomýšlel, pokud sama chci u něho zůstat — přece bych nechtěla vrátit se k vám, z něhož, kdyby vás celého vytlačili, nevymačkali by ani hrneček mízy. Poněvadž pak jsem to ke své těžké škodě a újmě zakusila již jednou, hledala bych si svoji náhradu jinde. A protož na novo vám pravím, že zde, kdež není svátků ani svatvečerů, umínila jsem si zůstat, a pročež co nejdříve můžete jíti s bohem, sic budu křičet, že mi chcete učinit násilí.“

Pan Ricciardo, vida, že tak špatně pochodil, a pozdě poznávaje svoji pošetilost, že si vzal mladou ženu, pln bolesti a smuten vyšel z komůrky a domlouval Paganinovi mnohými slovy, jež však byla úplně marna. Na konec pak, nepořídiv ničeho, zanechal tu svoji paní a vrátil se do Pisy a bolestí tak oslábnul na duchu, že procházeje se po Pise, těm, kdož jej pozdravovali a kdož se ho na něco tázali, neodpovídal jinak, než že „ženské netrpí svátků“. A za nedlouhou dobu zemřel.

Paganino zvěděv o tom a poznav lásku, jakou k němu chovala paní, pojal ji řádně za manželku a nedbaje svátků ani svatvečerů a neukládaje jí postů a pokud se drželi na nohou, pracovali a dopřávali si. Pročež, drahé moje dívky, zdá se mi, že pan Bernabo hádaje se s Ambrogiuolem osedlal kozu pozpátku.“

* * *

Tato povídka vyvolala takový smích v celé společnosti, že nebylo nikoho, koho by nebolely čelistě, a dívky jednohlasně přisvědčily, že Dioneo má pravdu a že Bernabo byl hlupák. Avšak když povídka skončena a smích pominul, a královna uznala, že se připozdívá, že všichni již vypravovali a že se přiblížil konec jejího panství, podle obyčeje, jenž započal, sejmula s hlavy věnec a položivši jej na hlavu Neifile, pravila laskavě: „Nyní, milá družko, budiž ty vládkyní nad tímto malým královstvím.“ A usedla k odpočinku.

Neifile nad důstojenstvím sobě uděleným poněkud se zarděla, tak že se tváří podobala svěží růži dubnové neb májové na úsvitě dne a oči její veselé a zářící nejinak, než hvězda jitřní, poněkud se sklopily. Avšak když uctivý šumot ostatních, kteří ochotně vzdávali svoji poctu královně, se utišil a ona se poněkud vzpamatovala, usednuvši poněkud výše, než ostatní, pravila:

„Poněvadž se stalo, abych byla vaší královnou, a poněvadž nechci vzdáti se způsobu, jehož se držely moje předchůdkyně, jichž vládu jste svým poslušenstvím schválili, oznámím vám několika slovy svůj návrh, jehož, bude-li schválen vaší radou, budeme následovat. Jak vám známo, jest zítra pátek a den na to sobota, dny, jež k vůli pokrmům, jež tu jsou obvyklé, zdají se býti mnohým lidem poněkud obtížné. Mimo to pátek, povážíme-li, že toho dne On, jenž zemřel pro naše spasení, trpěl na kříži, jest hoden zvláštní úcty, pročež spravedlivě a slušně soudím, abychom jej věnovali spíše modlitbám než povídkám. V sobotu pak mívají dívky v obyčeji, mýti si hlavu a odstraňovati všechen prach a všechno smetí, jež si po celý týden nashromáždily, a rovněž na počest Panny a máteře Syna Božího se postit a pak na počest nastávající neděle zdržeti se práce. Poněvadž pak takto i tohoto dne nebudeme moci úplně provésti řád námi přijatý, zdá se mi rovněž, že bude dobře, abychom toho dne zanechali povídek. Mimo to, poněvadž jsme tu byli meškali již čtyry dny a chceme-li zabránit, aby za námi nepřišli jiní lidé, soudím, že bude na čase, abychom odtud odešli a odebrali se jinam a uvážila a vyhlédla jsem již, kam. Až se tam sejdeme v neděli po odpočinku, myslím, poněvadž dnes jsme měli dosti času, abychom mohli vypravovat, a poněvadž budete míti více času, abyste si věc rozmyslili, že bude tím pěknější, obmezíme-li poněkud více volnost vypravování a budeme-li hovořiti o jediném ze mnohých případů lidských osudů. A napadlo mi, aby se vypravovalo o těch, kdož něco, po čem usilovně toužili, svou obratností získali, aneb ztraceného znovu nabyli. O tom nechať každý uvažuje, aby mohl vypravovati něco, co by společnosti naší mohlo být užitečno, aneb aspoň zábavno, vyjímaje stále výsadu Dioneovu.“

Všichni chválili řeč a rozhodnutí královny a usnesli se, aby se tak stalo.

Královna po té, povolavši správce domu důkladně mu nařídila, kde má přistrojit večeři a kterak vše činiti třeba po čas její vlády. A když tak učinila, povstala s celou společností a propustila všechny, aby každý činil, co mu libo.

Dívky a mladíci rozešli se pak po zahradě a zde, když se byli po nějakou dobu veselili a nastala hodina večeře, vesele a s chutí povečeřeli.

Když povečeřeli, provedla na rozkaz královnin Emilia tanec, při čemž Pampinea provázena ostatními zapěla následující píseň:

Já nepěji-li, která bude z paní?
Jeť ukojeno každé moje přání!

Pojď, Amore, ty blaha mého zdroji,
mých nadějí i každé veselosti;
zapějme trochu spolu,
ne o vzdechu, o horkém lásky boji,
kterými sládnou tvoje líbeznosti.
však jasném o plápolu,
jímž hořím plesem při radostném stolu,
jak boha vzývajíc tě v zbožňování.

Tys, Amore, před mojím okem stál,
v ten první den, když požár tvůj mne žeh’,
jak mladý jun a ladný,
že krásou takou sotva jiný plál,
ba lepší nenašel se z junů všech,
ni jemu rovný žádný;
jím takou touhou vzplál teď můj duch chladný,
že tobě v sladkém pěju horování.

A to v tom celku nejvíc se mi líbí,
že líbíme se my navzájem sobě,
dík, Amore, měj milý!
Má vůle tak se cíle nepochybí
a doufám k míru přijít v každé mdlobě,
jenž vírou se mi schýlí,
již k němu chovám. Bůh, jenž zří to, k cíli
v své říši vlídně přivede mé lkání.

Po této písni zazpíváno ještě několik jiných a provedeno několik tanců a hráno několik kusů. Avšak když uznala královna, že jest čas, odebrati se na odpočinek, všichni v průvodu pochodní odebrali se do svých ložnic. Následující dva dny pak stráveny v prázdni, jak byla královna ustanovila, a toužebně očekávána neděle.

---

1. V Ravenně je tolik chrámů co dní do roka a na každý den poznamenán tu svátek některého svatého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pravděpodobně chyba, podle původního znění i anglického překladu opravujeme nepřítomnosti na přítomnosti.