Děje království českého/§. 73.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 72.	§. 73. Král Ferdinand I. Prvních 20 let jeho panování	§. 74.

Údaje o textu
Titulek:	§. 73.
Podtitulek:	Král Ferdinand I. Prvních 20 let jeho panování
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 292–298. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Králem Ludvíkem vymřela větev královského rodu Jagelova panovavší v Čechách již ve druhém pokolení. K uprázdněnému trůnu hlásil se svat jeho arcikníže Ferdinand rakouský na základě smluv mezi králem Vladislavem a císařem Maximilianem. Stavové čeští však neuznávali platnosti smluv těchto; pročež neobmeškal arcikníže Ferdinand zároveň také vyjednávati se všemi přednějšími osobami jak v Čechách, tak také na Moravě, ve Slezsku a v Lužici, aby je získal pro sebe při nastávajícím volení krále. Nešetře slibů a darů, jichž mnozí nade vše byli žádostivi, a zachovávaje se v tom jednostejně k oběma stranám, na které se stavové dělili, spůsobil tím hlavně, že se dosti brzy stalo dorozumění mezi nimi o společný sněm volební v Praze. Kromě Ferdinanda ucházel se o přízeň stavů král Sigmund polský a Vilém i Ludvík vévodové bavorští. Nicméně zvolen Ferdinand čtyry a dvaceti volenci, na které sněm vznesl volbu, po osmi z každého stavu, jednohlasně dne 24. Října 1526.

Stavové předložili jemu poselstvím vypraveným do Vídně některé výminky, které čelely k dalšímu ještě obmezení moci královské, než ve kterém se nacházela již za předešlého času. Ferdinand přistoupil k nim toliko s vymíněním, aby směl jednati se stavy na prvním sněmě o slevení s nich, coby bylo přílišného; ale ovšem stvrdil všecky dávné svobody stavů, zřízení zemské i kompaktata se zápisem krále Signranda, a vydal revers, kterým se znal k tomu, že dosáhl království českého zvolením od stavů; také svolil k žádosti stavů, aby napotom Praha byla sídlem celého jeho panství. V měsíci Unoru roku 1527 přijel král do Prahy, a korunován jest na hradě Pražském dle obyčeje (24. Unora).

Sněm hned potom držaný, na kterém se jednalo o nová obmezení moci královské, kterých sobě král obtěžoval, svolil ke zmírnění některých. Zejména změněn artikul, dle kterého neměl nikdy za živobytí krále volen aneb korunován býti jeho nástupce, ve znění takové, aby to smělo býti, kdyžby král měl dědice království. Král obdržel od stavů, že zrušili jednoty, ve kterých stáli jedna strana proti druhé, a svolili k zakázání všelikých postranních zápisů a jednot napotom; také ohradil sobě právo královské, častěji za posledních časů porušené, k svolávání sněmů i krajských sjezdů, tak aby jiným nebyly svolávány než králem. Týž sněm povolil králi Ferdinandovi také pomoc peněžitou k válce s Janem Zápolským, uchvatitelem koruny uherské, ku které Ferdinand měl právo dle starších i novějších smluv dědičných.

Ferdinand nastoupil hned v letě r. 1527 tažení do Uher s vojskem českým a německým, sebraným u Vídně, vjel do Budína, a zapudil Jana Zápolského do zimy potom z celých Uher, tak že musil útočiště hledati v Polsku u krále Sigmunda, který byl měl sestru jeho za manželku (1528). Zápolský však nehrozil se k vydobytí sobě panství žádati pomoci od Solimana sultana tureckého, který se ochotně chopil té příležitosti k dalšímu rozšíření panství svého proti mocnostem křesťanským. Roku 1529 přitáhl Soliman opět s celou mocí svou do Uher, dosadil Zápolského v panství pod vrchní mocí porty turecké, a oblehl Vídeň. Tu bylo králi Ferdinandovi v srdci zemí svých odpírati nepříteli křesťanstva, který za Jiřího Poděbradského při lepší jednomyslnosti panovníků a větší moudrosti papežů Pia II. a Pavla II. byl by snad ještě mohl vypuzen býti z Europy. Stavové čeští s moravskými a z druhých zemí koruny české vypravili k tomu veřejnou hotovost do Rakous, kdež král sbíral vojsko i z jiných zemí svých a vojenské pomoci z Němec u Lince; až konečně sultan musil odtáhnouti s nepořízením. Hned vtrhlo vojsko krále Ferdinanda opět do Uher, a válčením několikaletým se Zápolským i s Turky opanovalo aspoň půlnoční a západní části království uherského, jakož i podržel Ferdinand v moci své království charvátské. Přitom zůstaven jest mírem zavřeným r. 1533 v Konstantinopoli. Tím učiněn byl základ potomní velikosti říše rakouské; neboť odtud Čechy a země přivtělené ku koruně české se starodávnými zeměmi domu rakouského i aspoň s částí zemí koruny uherské zůstaly navždy spojeny pod jedním panstvím. Ferdinand účastnil se mezitím ve všech tehdejších záležitostech říše německé co pomocník bratra svého císaře Karla V., jehož spůsobením již roku 1530 zvolen jest za krále Římského a tudy za budoucího jeho nástupce v císařství.

Král Ferdinand, nastoupiv panství české ve 24. roce věku svého, slynul již tehdáž co panovník výtečných vlastností. Bylť i rázný i obezřelý; měl známosti rozsáhlé, vůli pevnou a neoblomnou; byl střídmý, a krom řídkých okamžiků uměl na uzdě držeti každou náruživost. Ve všelikém ohledu byl opak svého blízkého předchůdce, krále Vladislava II.; a jakož slabostí krále tohoto zašla koruna česká nejvíce, tak Ferdinand I. neunavně pilen byl obnovení a pokud možná pozdvižení práv královských.

První příčinu k zakročením rázným zavdala Ferdinandovi různice mezi stranami Pražskými. Jan Pašek z Vratu, který při nastoupení jeho panoval v Praze, znaje nechuť nového krále k novým učením náboženským, chtěl se jemu zalíbiti vždy krutějším pronásledováním stoupenců jejich ve městě, tak že konečně z rozkazu jeho několik osob i za živa jest upáleno. Král Ferdinand nedal se však tím mýliti v hájení poznané spravedlnosti. I on jako prvé král Ludvík nařídil, aby vypovědění měšťané strany Hlavsovy byli navráceni zase do města. Když Pašek i jeho rozkazu se protivil, dal král prozatím toliko přátelsky vyjednávati mezi stranami; což při zpupnosti Paškově nevedlo k žádnému konci. Ale Paškova moc byla ponenáhlu podryta, aniž se on toho nadál, když neměl již žádné podpory jako prvé mezi vyššími stavy, poněvadž král různice mezi nimi dovedl na ten čas uvésti v pokoj. Tu král po navrácení svém z prvního tažení proti Zápolskému předně zrušil jednotu mezi Starým a Novým městem Pražským, jakožto zřízenou proti privilegiím královským, a dosadil zase zvláštní konšely na Starém, zvláštní na Novém městě, při čemž Paška vypustil z řady konšelů (1528). Novým konšelům nařídil potom opět jednati o přátelské narovnání s vypověděnými. Když pak Pašek i administrator Havel Cahera mezi zaneprázdněním potomním krále s obranou proti Turkům v čas obležení Vídně pokoušeli se roznítiti proto bouře v obcích; král nejprv vypověděl Caheru ze všech zemí svých (1529), potom i Paška na některý čas z Prahy. Nikdo neprotivil se rozkazům přísně odměřeným; a narovnání s vypověděnými stalo se nyní tak, že se bez dalších protivenství vrátili do města.

Král užil tohoto vítězství hned k uložení přísných mezí velké nevázanosti, která se byla za předešlých časů zmohla v jednáních obcí jak v Praze tak ve všech jiných městech královských, nařídiv, aby napotom veliká obec, to jest shromáždění všech sousedů, nebyla svolávána leč tak jako sjezdové stavů se zvláštním povolením královským.

Války turecké byly příčinou, pro kterou Ferdinand hned od počátku svého panování žádal na stavích berní mimořádných častěji než kterýkoli panovník před ním; a když i té příčiny nebylo, dovedl toho král rázným chováním svým, že mu stavové berní neodpírali, pro zjevnou nedostatečnost stálých důchodů koruny, jmenovitě ze statků korunních, kteréž byly při nastoupení jeho všeho všudy Poděbrady, Kolín, Křivoklát, Tachov a Kadaň. Všecko ostatní bylo rozzastaveno, a dluhy korunní vzrostly přes míru. Nemohlo tedy jináč býti, nežli že nedostatek koruny musil nahražován býti pomocmi z důchodů stavů zemských a jich poddaných; a protož od času krále Ferdinanda berně, ježto se nazývaly mimořádnými, skutečně staly se již každoročními. Naproti tomu dostalo se zemi řádnější správy a jmenovitě řádného konání spravedlivosti, o které král pečoval se zvláštní horlivostí. Pilnému přihlížení jeho k nestrannosti soudců a k bezohlednému vykonávání právních rozsudků proti mocným jako nejmenším podařilo se povznésti vážnost soudní moci, ve zmatcích předešlých hluboce pokleslou, tak že od jeho času přestaly na vždy soukromé války mezi osobami mocnými a jiné hrubší vymáhání práva svémocí; též bezpečnost silnic obnovila se stáleji než kdy předtím.

Při zastaralosti mnohých nešvar v zemi nebylo bez lidí, kterým spůsob vlády nového panovníka byl proti mysli. Z počátku brojili proti Ferdinandovi zvláště stoupenci vévod bavorských, kteřížto více let potom zůstávali s ním v nepřátelství, protože proti nim obdržel vrch při volení za krále. V tajném dorozumění s nimi i také s knížaty protestantskými v Němcích dálo se roku 1528 najímání žoldnéřů českých do služeb Jana Zápolského, když se v Polsku strojil k obnovení války s Uhry. Ale obezřelé a nestranné chování královo nedalo vzniku mocnějším stranám v zemi jemu protivným, až přišel k tomu později teprv podnět z rozbrojů náboženských.

Král Ferdinand měl novoty Lutheranské čili protestantské i sám v nenávisti, zkusiv mnoho škodlivých následků z nich jak v říši německé tak i ve vlastních zemích svých rakouských již i před nastoupením v království české, i byl také veden k odporu proti nim poměry politickými, zvláště ohledy na bratra svého, císaře Karla. Opatrnost však nedopouštěla mu v Čechách násilného proti nim vystupování. Bránil sice veřejnému zavádění jich do kostelů ve městech královských, jmenovitě v Praze, kdež byl již prvé Pašek zahradil jim cestu; ale na panstvích pánů a rytířů nestačila k tomu moc jeho; pročež zmáhaly se tam volně. Teprv když stavové k Lutheranství příchylní, kteříž se nazývali sami také evangelickými, vždy zase znovu o to se zasazovali, aby prostředkem konsistoře svůj řád uvedli v celou stranu pod obojí; král hleděl zameziti to tím prostředkem, jako předtím Pašek a Lev z Rožmitála, totiž uvedením starých pod obojí s přijímajícími pod jednou spůsobou v jednotu na základě kompaktat, tak aby budouce konečně opatřeni společným arcibiskupem, společně se zasadili o vymýtění jiných věr. K tomu svolal král roku 1537 obě strany ke sjezdu do Prahy; dal však vyzvati ty, kteří by se dle jména znali k straně pod obojí, skutkem pak nebyli ani pod jednou ani pod obojí, aby ze shromáždění vystoupili. K vyzvání tomuto stavové pod obojí přinutili toliko několik osob jednoty bratrské, aby vystoupili, poněvadž jednota byla jim protivná pro svou přísnost kázně; nazývaliť ji mnišstvím, honosíce se sami svobodou evangelickou. Lutherani však, jsouce již většinou ve straně pod obojí, nedali se vyloučiti, a přivedli tím zámysl králův ve zmar. Neboť většinou svou nechtěli se již spravovati kompaktaty, než, jak pravili, slovem božím, a podávali se k jednotě se stranou pod jednou na ten spůsob, aby i v kostelích jejích měli přístup k šíření novot, i aby buď společně s přijímajícími pod jednou měli arcibiskupa, voleného od stavů, a tedy lutheranského, buď aby každá strana měla biskupa pro sebe, čímž aspoň straně pod obojí celé byl by se dostal lutheranský biskup.

Král byl tím zběhnutím věci přinucen, jednání přetrhnouti a nechati všeho v předešlém spůsobu. V třetím roce potom (1540) vypukla však znovu válka v Uhřích z příčiny smrti Jana Zápolského, ve které sultan turecký Soliman již sám zmocnil se velké části království uherského s hlavním městem Budínem, a vykázal synu Zápolského Janovi Sigmundovi, nemluvněti, toliko východní část Uher se Sedmihradskem za podíl co vojvodovi, proti Ferdinandovi pak dobýval jeho země v stranách západních část po části. Tyto nesnáze královy dodaly straně evangelické nového srdce ku pokušení se o své záměry. Již roku 1541 zvolili lutheranského administratora, Jana Mystopola, od něhož se nadali rázného působení ku přetvoření celé strany pod obojí dle smyslu svého. Když potom roku 1543 král položil společný sněm stavům všechněch zemí koruny české v Praze, aby žádal pomoci mimořádné proti Turkům, drželi stavové pod obojí z Čech i z Moravy schůzku k jednání svých věcí náboženských, a dali též svolati duchovenstvo strany pod obojí, jemuž administrator Mystopol předložil otázky o hlavních rozdílech mezi starým a novým učením. S tuhým odporem duchovních staré víry pod obojí vyslovila se většina dle smyslu Lutherova, a hned stavové vznesli žádost na krále, aby jim stvrdil usnesení toto o náboženství i aby jim dovolil zvoliti sobě biskupa. Král odepřel obojího, a odkázal stavy na zachovávání kompaktat, slibuje toliko zjednati, aby některý z okolních biskupů světil kněžstvo strany pod obojí. Když pak panstvo i duchovní pokoušeli se o některé odpory, Ferdinand zarazil obojí domluvami přísnými. Administrator Mystopol, chtěv učiniti začátek zavedení nových řádů v Praze opominutím processí o božím těle a opět v den zasvěcený Husovi, neopovážil se neposlechnouti krále, který obé držeti jemu obzvlášť přikázal. Když pak dovolil sobě na kázání hanlivých řečí proti kněžstvu strany protivné, ustrašen jest opět projevením nemilosti královy, z které propuštěn jest toliko na mnohé přímluvy.

Mezi těmito třenicemi potkalo velké neštěstí Prahu ohněm dne 2. Června roku 1541, který strávil velkou část Malé strany, hrad Pražský i s Hradčany, zkazil slavnou stavbu kostela sv. Víta, a nad to zničil desky zemské, základ starodávný všeho soukromého i veřejného práva v zemi. Když se sněm usnesl o spůsob založení nových desk a o obnovení starých zápisů, pokud se našly hodnověrné přepisy; král předložil stavům roku 1545 žádost, aby jej se vzhledem k dědičnému právu manželky jeho Anny propustili z reversu jim vydaného při nastoupení v království a přijali do desk revers jiný, kterým uznávalo se právo manželky jeho Anny co dědičky trůnu. Jakž byly mysli mnohých popuzeny proti králi z příčiny náboženství: nicméně neměli odvahy, aby se protivili této žádosti králově, jejímž splněním uznána jest dědičnost trůnu v novém domě panovnickém ještě jasněji než nálezem sněmu roku 1527 o korunování dědice království za živobytí předchůdce.