Děje království českého/§. 72.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 71.	§. 72. Král Ludvík	§. 73.

Údaje o textu
Titulek:	§. 72.
Podtitulek:	Král Ludvík
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 287–292. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Pro nesnáze, které král Vladislav míval skoro po celý čas panování svého se šlechtou uherskou, hleděl povždy zvláště dobrého přátelství s nejmocnějším sousedem svým, císařem Maximilianem I., synem a nástupcem císaře Fridricha III., jehož domu kvetly toho času naděje na veliké rozmnožení moci pro budoucnost nejprvé příští. Jediný Maximilianňv syn Filipp byl po matce své Marii dědicem panství burgundského v Nizozemsku, ku kterému mezi jiným bylo se dostalo také hrabství Lucemburské za děda Mariina Filippa druhým sňatkem jeho s Alžbětou kněžnou Zhořeleckou, synovkyní někdy krále Vácslava IV. Filipp syn Maximilianův, zasnouben byv s Johannou dcerou krále Ferdinanda arragonského a královny Isabelly kastilské ve Španělích, měl dva syny z manželství tohoto, Karla a Ferdinanda, a dceru Marii; poněvadž pak bližší dědicové v krátkém čase všichni pomřeli, dědil nejstarší ze vnoučat těchto Maximilianových, Karel, celé panství španělské, nastoupil po smrti otce svého Filippa v panství burgundském, a byl potom s mladším bratrem svým Ferdinandem rovněž také ustanoveným dědicem panství rakouského po Maximilianovi. Roku 1515 měli sjezd spolu ve Vídni král Vladislav, bratr jeho Sigmund král polský a císař Maximilian, kdež kromě spolku všech tří mocnářů těchto proti Turkům umluvena jest dvojí svatba, krále Ludvíka totiž, syna Vladislavova, s arcikněžnou Marií vnukou císařovou, a arciknížete Ferdinanda, mladšího ze vnuků císařových, s Annou dcerou Vladislavovou. Umluveno přitom mezi mocnáři, aby po Ludvíkovi Anna byla dědičkou trůnu českého a uherského, ač scházelo k tomu svolení stavů českých; před smrtí pak svou ustanovil Vladislav císaře a krále polského za poručníky svého syna, teprv desítiletého.

Poslední toto nařízení královo přijali stavové čeští na sněmě hned po smrti jeho držaném v Benešově (1516), ač tak, že vznešeným poručníkům zahraničným nedopustili proto bezpostředného vykonávání moci v zemi své. Správu zemskou vedli na ten čas posavadní nejvyšší úředníci zemští a několik tak zvaných regentů, přidaných k nim z prostředka stavů, čímž posavadní hynutí moci koruny ještě poněkud se přimnožilo. Počítalo se, že při smrti krále Vladislava byla koruna česká zadlužena již asi ve čtyrech milionech kop grošů. Nejvyšší úředníci, z nichž první byl Zdeněk Lev z Rožmitála co nejvyšší purkrabí Pražský, byli hlavními věřiteli koruny, a pod příčinou tou obraceli důchody korunní nejvíc ke svému užitku, a provozovali v úřadech svých všeliké neřesti.

Za tohoto neutěšeného stavu země podařilo se nicméně snahám několika mužů vlasteneckého smýšlení, zvláště moudrému panu Vilémovi z Pernšteina, přivésti rozepři mezi stavy ku konečnému narovnání tak zvanou smluvou Svatovácslavskou na sněmě o svatém Vácslavě roku 1517 (24. Října). Města upustila od výhradného práva k vaření piva, panstvo a rytířstvo od půhonů nově vymyšlených a od jiných novot; jinak pak vše spořádáno jest dle předešlého stavu věcí, a města tudy jmenovitě zachována při třetím hlase svém na sněmích. Tím však nepominula ještě všeliká nedůvěra pro budoucnost. Jedna strana měla vždy péči na druhou. Z toho podnětu spojily se v Praze obce Starého a Nového města, po mnohém marném usilování o to za předešlých časů, tehdáž v jedno město se společnými konšely a purkmistrem, neohlížejíce se přitom ani na svolení královské, bez kterého nepříslušelo jim měniti privilegia daná každému městu obzvlášť. Jan Pasek z Vratu, jeden z nejobratnějších řečníků právních toho času v Praze, který byl hlavním původem této jednoty, stal se volením od obce prvním primasem spojeného města.

Pro lepší opatření dobrého koruny jednalo se o to, aby král Ludvík již ve 12. roce věku svého obdržel právní léta a ujal se sám panování. Stavové tomu neodporovali, však pod výminkou, aby král prvé přijel do země a učinil přísahu na práva a svobody zemské, poněvadž při korunování svém, byv ještě dítě, učiniti toho nemohl. Příjezd králův měl však dlouho překážky všelijaké, a protož vládaření úředníků tehdejších, všem stavům čím dál tím více odporné, déle se protáhlo. Kdykoli král posílal do země z Uher žádat stavy o berni k zapravení potřeb svých, zpěčovali se páni a rytíři i tím více města, protože nevěřili úředníkům těm, aby peněz povolených neobrátili jinam než k určenému účelu. Když mezitím opět vyskytli se v několika stranách zhoubcové zemští stavu šlechtického, spoléhající se na strannost úředníku zemských proti stavu městskému, města pak sebrali pole (1520), dobyli a rozbořili několik tvrzí a loupežníky vydali na popravu, nešetříce stavu jejich; strhly se z toho různice mezi stavy znovu. Nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev vydal půhon na Pražany a druhá města co rušitele míru zemského; oni však k soudu zemskému nestáli, aniž mohli k tomu býti donuceni; a tak s jedné i s druhé strany uvodila se veřejná moc v opovržení.

Ke zmatkům těmto v řízení zemském přišly ještě také nové různice o náboženství. Počaloť se tehdáž Martinem Lutherem náboženské hnutí v Němcích (1518), které během několika let spůsobilo odpadnutí mnohých knížat a velké části národu německého od učení církve i od poslušenství papeže, ne na čas, jako při straně pod obojí v Čechách, nýbrž na vždy a nezvratně. Hned vyskytli se hlasatelé nového učení také v Praze a v jiných místech království českého, dílem cizí, dílem domácí. Z těchto spůsobil největší hnutí v lidu Pražském Matěj poustevník, který opustiv samotu svou na hoře Boubíně blíž hranic bavorských (1519), jal se kázati po ulicích, po březích a jinde mimo kostely a odvracovati lid od kněží jak strany pod obojí tak pod jednou. Hned stalo se velké rozptýlení ve straně přijímajících pod obojí mezi těmi, kteří zastávali řád starý, a těmi, kteří rozmrzevše se nad nenadějností jeho, v novém učení spatřovali cestu k vybavení se z posavadních nesnází o stvrzení kompaktat papežem. Byliť mnozí, kterým se zdálo skutkem velikým, že Němci, po sto let největší protivníci Čechů pro náboženství jejich, sami již začali přijímati pod obojí spůsobou a protiviti se poslušenství církve Římské; jiné lákala veliká lehkost ve mravních zásadách, které hovělo učení Lutherovo; nebo nežádalo na nich přísné kázně, jaké hleděli u sebe bratří čeští; protož mělo přívrženců množství v čase nejkratším. A jak Čechové strany pod obojí, tak zalibovali si v něm také Němci v krajinách pomezních a ve druhých zemích korunních. Ve Vratislavi, v Jihlavě a v jiných městech slezských a moravských, kdež za krále Jiřího z národního záští na Čechy nejvíce horlilo se proti kacířství českému, následovalo se nyní ochotně kazatelů nového učení, jakožto z Němec přicházejícího, a proti katolickému kněžstvu dály se hrubé násilné výstupy.

Při samém začátku nepokojů náboženských v říši německé zemřel císař Maximilian (1519), po němž vnuk jeho Karel, již král celého Španělska a i obojí Sicilie, zvolen jest na císařství a nazván Karlem V. (1520); od něho pak brzy potom celé posavadní panství rakouské postoupeno mladšímu bratru jeho Ferdinandovi (1521). Dle předešlých umluv slavil arcikníže Ferdinand hned po uvázání se v panství toto svatbu svou s Annou sestrou krále Ludvíka; rovněž pak sestra jeho Marie vezena do Uher k zasnoubení s Ludvíkem; kterážto svatba druhá utrpěla nenadálý odklad velikým útokem sultana tureckého Solimana na jižní hranice království uherského. Bělehrad, pevnost skoro ode sta let hájená co klíč k Uhrům, padla tentokrát v moc Turků, a strach před nimi zmocnil se nově všech zemí okolních.

Teprv po této nešťastné události přijel král Ludvík konečně do Čech (1522), učinil stavům přísahu na práva země, a dal manželku svou Marii korunovati za královnu. Přítomnost jeho dobře působila k uvedení stavovských stran v pokoj mezi sebou. Sněm jednohlasně povolil berni na částečné zapravení dluhů korunních a na vychování dvoru králova, též i na vojenskou hotovost proti Turkům, když by jí bylo potřeba k hájení království uherského. Král pak, pobyv skoro asi rok v Praze, a přesvědčiv se dostatečně o zištnosti tehdejších úředníků zemských, brzy před odjezdem svým do Uher všecky pojednou složil s úřadů (1523, 13. Unora), a sadil jiné na jich místa, z nichž přední kníže Karel z Minsterberka co nejvyšší hofmistr jmenován jest správcem zemským na čas nepřítomnosti královy; nejvyšším purkrabím na místě Lva z Rožmitála učiněn jest Jan z Wartenberka. Také sadil král novou raddu ve spojeném Starém a Novém městě Pražském, při čemž Jana Paška z Vratu vypustil z konšelství a na místo jeho učinil primasem Jana Hlavsu z Liboslavě.

Noví úředníci zemští i noví konšelé v Praze byli větším dílem příchylní k novému učení, a zjednali jemu ještě větší průchod. V Praze, kdež bylo velké rozkvašení mezi stranami, purkmistr a konšelé vypověděli několik kněží z města, kteří se nejvíce zasazovali o zachování starého řádu přijímajících pod obojí (1523, 23. Července). Spůsobením pak nejvyšších úředníků držán jest sjezd kněžstva i stavů světských strany pod obojí netoliko z Čech, nýbrž i z Moravy v kolleji Karlově dne 29. Ledna 1524, na kterém Lutherani již pokusili se rozhodnutím většiny učení své vpraviti celé straně pod obojí. Staloť se usnešení o jisté artikule týkající se i víry i řádů kostelních, kterých zachovávání uloženo jest celému duchovenstvu, a hned také obnovena konsistoř tak, aby v ní kněží smýšlení Lutheranského měli převahu. Havel Cahera, farář Týnský, který byl s Lutherem samým obcoval ve Wittenberce, zvolen jest za administratora.

Toto počínání bylo proti mysli dvoru krále Ludvíka, který pro nebezpečenství od Turků hleděl dobrého dorozumění s dvorem papežským a protož jmenovitě v Uhřích toho času spůsobil nálezy přísné proti Lutheranům. Toho užila strana Paškova v Praze i starých úředníků v zemi ku podvrácení moci svých protivníků, zasazujíc se dle vsí možnosti své o staré učení. Hned při prvním obnovení raddy městské v Praze za nepřítomnosti krále obcí samou stal se zase Pašek primasem (1524, 14. Března), i nemeškal užiti nové moci své ku potření strany protivné. K nařčení, že Lutherani strojili úklady k zavraždění hajitelů staré víry ve městě, dal Pašek jednoho dne (9. Srpna) zajmouti konšely a několik jiných znamenitějších měšťanů, kteří se přidrželi nových mínění, a učinil nad nimi soud se stranou svou, kterým, ač se žádná vina při nich nedokázala, nicméně vypověděni jsou z města. Nález ten stvrzen jest od samého krále, jemuž o tom učiněno křivé přednešení od Paška i od knížete Karla Minsterberského, který sám byv z počátku přítelem Lutheranství, zase od něho se odklonil. Potom spůsobil Pašek usnešení obce, kterým ustanoveni jsou jiní artikulové o víře, nálezům nedávného sjezdu kněžského a stavovského protivní, a každý soused musil přísahati k nim pod vypověděním z města. S Paškem spolčil se nyní administrator Havel Cahera, který toče plášť podlé větru, ze chvastavého velebitele Martina Luthera stal se najednou jízlivým nepřítelem jeho učení. Pod přikrytím víry vypovídal Pašek pomocí jeho jednoho protivníka svého za druhým z Prahy, a provozoval nad městem panství násilné.

Po převratu tomto v Praze nedovedli i noví úředníci zemští zachovati se dlouho ve svých úřadech. Sočením na ně pro víru dal se král Ludvík pohnouti, že jim odňal úřady a navrátil je dílem zase předešlým úředníkům. Zdeněk Lev z Rožmitála stal se opět nejvyšším purkrabím Pražským (1525 v Unoru). On a Pašek vstoupili spolu nyní v přátelství, a pomáhali sobě v pronásledování svých veřejných i soukromých nepřátel. Z návodu jejich držán jest sněm stavů pod jednou i pod obojí v Praze, na kterém přes odpor Lutheranů uzavřelo se zespolka jednati o stvrzení kompaktat s legatem papežským Campeggiem, jenž toho času nejvíce za příčinou obrany proti Turkům meškal u dvora krále Ludvíka v Budíně. Po dosažení jeho mínili společnými silami stihati Lutherany jako předtím bratří české co stoupence náboženství v zemi nedovoleného. Slavné poselství o to do Budína, ve kterém Lev z Rožmitála a Pašek s Caherou na předním místě se účastnili, nemělo však ani nyní lepšího účinku nežli všecka předešlá jednání o kompaktata s dvorem papežským.

Mezitím král Ludvík poznal, že se stala křivda měšťanům z Prahy vypověděným, a že opětným dosazením předešlých úředníků dal moc do ruky těm, kteří nejvíce byli na příkoř dobrému koruny. Nařizoval, aby vypovědění přijati byli zase do Prahy až do lepšího ohledání jich pře; ale Pašek tomuto rozkazu královu odepřel poslušnost; nejvyšší pak úředníci zemští protivili se králi rovněž, a provozovali v úřadech svých všelikou libovůli. Když Lev z Rožmitála, maje rozepři o dědictví s pány Rosenberskými, moci své úřední co nejvyšší purkrabí užiti chtěl k uvázání se v nespravedlivé držení; rozdělila se o to konečně celá země, panstvo i města, na dvě branné jednoty, mezi nimiž schylovalo se zřejmě k válce domácí.

Při takovém postavení věcí českých a při zmatcích ještě větších ve království uherském předsevzal roku 1526 sultán Soliman nový po kolik let se strachem očekávaný útok na Uhry s celou vojenskou mocí svou. Král Ludvík, hledaje pomoci ve všech zemích okolních, žádal i na stavích českých, aby mu přispěli veřejnou hotovostí, slíbenou za přebývání jeho v zemi. Ale i v tom prokázali se mu nejvyšší úředníci neochotnými. Lev z Rožmitála vznášel věc na sněm zemský, jejž sebrati nebylo však možné pro rozezlení stran na sebe. K snažné žádosti králově uzavřela konečně strana Rosenberská ze sjezdu svého sama o sobě, táhnouti králi na pomoc. Tu i strana druhá svolila k témuž, ale úmyslně protahovala vojenské přípravy, až bylo pozdě. Když teprv některá část zástupů českých, roztroušeně do Uher táhnoucích, dorazila do králova ležení, svedena jest z nesmyslné zpupnosti panstva uherského bitva u Muháče s mocí Turků asi dvanáctkrát silnější. Vojsko křesťanské utrpělo během půl druhé hodiny krvavou úplnou porážku; a král Ludvík, dvadcetiletý, zahynul na útěku, utonuv i s koněm v rozbahněném hlubokém potoce (29. Srpna).