Děje království českého/§. 71.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 70.	§. 71. Král Vladislav II.	§. 72.

Údaje o textu
Titulek:	§. 71.
Podtitulek:	Král Vladislav II.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 277–287. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Úmrtí krále Jiřího dodalo nového srdce všechněm jeho protivníkům, a protož naděje v dosažení pokojného konce nesplnily se. Král uherský hned po obdržené zprávě o smrti Jiřího vypravil se vojensky do Moravy až k Jihlavě, odkudž počalo se vyjednávání mezi ním a stavy českými, i položen konečně sněm k volení nového krále v Kutnéhoře, ku kterému dostavili se i páni strany Zdeňkovy, doufajíce přiměti stranu druhou ke zvolení Matiáše. Nicméně stavové pod obojí dle námluv učiněných od krále Jiřího s dvorem polským zvolili Vladislava, prvorozeného syna krále Kazimíra tehdáž 15letého (27. Května). Slavné poselství vypravené ihned do Krakova zjednalo úplné dorozumění, dle něhož Vladislav zavázal se k hájení kompaktat a k jiným všem věcem jako předešlí králové od času Sigmunda, i přiveden do Prahy a korunován na království dvěma biskupy polskými (22. Srpna).

Na zprávu o zvolení Vladislava počal král Matiáš hned zase válčiti s Čechy, ale s malým prospěchem, zvláště i na Moravě. R. 1472 vpadlo vojsko polské, vypravené králem Kazimírem, do Uher, kdež silná strana panstva s Matiášem nespokojeného vzbouřila se a povolala Kazimíra, mladšího bratra Vladislavova, za krále. Matiáš přemohl však bouři tuto dílem mocí, dílem chytrými úskoky, a připraviv vojsko polské k tažení zpátečnému ze své země, sám opět dal se v útok na Čechy. Pomocí přívržence jeho pana Viléma z Pernšteina vloženy jsou ku konci roku 1473 nenadále posádky uherské do Kolína a Nimburka, a počaly odtamtud konati pleny v okolní krajině, však vojskem sebraným od nejvyššího purkrabí Jana z Janovic přinuceny pak brzy opustiti zemi zase.

Když takto ani po smrti krále Jiřího nepodobalo se k dosažení zámyslů dvoru papežského válkou proti Čechům zdviženou, a zatím dlouhé trvání války této podstatně napomáhalo Turkům ve výbojích jejich proti křesťanstvu; upustil konečně papež Sixtus IV., nástupce Pavla II., od přílišného horlení proti kacířství, a snažil se prostřednictvím svým zjednati pokoj mezi králi. Držány o to sjezdy nejprvé v Nise, potom v Opavě ve Slezsku, jakož i sněm v Benešově, na kterém se smlouvali stavové čeští strany Vladislavovy a Matiášovy; ale vše bez žádoucího účinku. Zavřeno na ten čas toliko příměří několikkrát po sobě. Matiáš použil jeho k dobrému svého království uherského; nebo když roku 1474 Turci učinili veliký vpád do Uher, porazil je šťastně na útěk. Tu však hned jako někdy za krále Jiřího zrušil smlouvu, vtrhnuv do Moravy a do Slezska k sesílení strany své. Král Vladislav vytáhl proti němu s jedné strany a s druhé otec jeho, král polský Kazimír, i sevřeli jej v pevném ležení, ve kterém se položil u Vratislavě. Nezřízenost však vojska polského, ač bylo jeho 60.000 mužů, též nesnáze činěné Kazimírovi od šlechty polské byly příčinou, pro kterou nedosáhlo se nic více než opět zavření příměří na půltřetího roku.

Mezi novým tímto příměřím dozrálo rozdvojení Matiáše s císařem Fridrichem až potud, že se Matiáš jal podporovati proti císaři bouře stavů jeho dolnorakouských vždy nespokojených. Fridrich hledal útočiště proti němu v přátelském spolku s králi českým a polským, a vždy odkládav udělení léna českého Matiášovi, o které naň od něho bylo naléháno, udělil jeho konečně Vladislavovi. Tu zdvihl Matiáš válku proti císaři vpádem do dolních Rakous a opanováním země této skoro celé (1477). Král Vladislav přitáhl císaři ku pomoci, ale s vojskem nedostatečným; tudy byl císař přinucen zavříti s Matiášem mír v ten spůsob, že nyní i jemu udělil léna českého. Zatím Matiáš utvrdil panství své nad Moravou, nad Slezskem i nad Lužicí tou měrou, že vytrhnouti země tyto z jeho moci bylo spojeným silám Čech i Polska nemožné. Pročež zavřen konečně roku 1478 mír mezi ním a Vladislavem v Olomouci, kterým Vladislav podržel na ten čas jen království české, Morava pak, Slezsko a Lužice zůstaveny jsou v moci Matiáše do času jeho života, tak aby po jeho smrti teprv spadly zase na korunu českou, však za výplatu 400.000 zlatých uherských. Dle ustanovení míru tohoto král Vladislav propustil pány a města strany své na Moravě a v druhých zemích z povinné poslušnosti, tak aby se spravovali na ten čas králem Matiášem; rovněž pak v Čechách páni strany Matiášovy pokořili se králi Vladislavovi na sněmě v Praze roku 1479, a přijati jsou od něho na milost.

Záhubná válka zevnější byla tím spůsobem skončena; ale následky rozdvojení náboženského v zemi nepřestaly ani potom ještě, nýbrž zrovna v prvních létech po míru Olomouckém jevily se novými hřmotnými výbuchy. Strana přijímajících pod obojí spůsobou zůstávala posud odsouzena od stolice papežské, která platnosti kompaktat vždy ještě neuznávala. Žádný z okolních biskupů nesměl světiti na kněžství žáky přijímající pod obojí spůsobou, a protož zmáhal se v straně pod obojí velký nedostatek duchovenstva. Již několik neděl před smrtí krále Jiřího byl zemřel také mistr Jan z Rokycan, který posud vážností svou udržoval ctitele kalicha v jednotě zásad panujících v ní od času zavření kompaktat. Nyní nastaly všelijaké různice. Jedni, spatřujíce v nedostatku kněží svěcených nebezpečenství pro samu bytnost náboženské strany své, radili, aby podobně jako od bratří zvolen byl biskup, který by svěcení rozdával a jinak biskupské moci užíval i bez potvrzení od papeže. Jiní vždy se tomu protivili, nechtíce takovému úplnému odtržení od církve obecné. Ze sporů o to vyšla opět jako někdy za času Příbrama a Menharta z Hradce strana ouzkostlivých podobojích, která se horšila z českého zpívání epištoly a evangelia na mši, z opomíjení obřadů nově uvedených někdy biskupem Filibertem a vůbec i ze všech sebe menších odchylek od starých řádů kostelních, a jsouc na počet slabá, záhy se začala přáteliti s přijímajícími pod jednou a hledati jimi přízně u krále. Z toho přišlo, že král jmenovitě v Praze osazoval raddy městské skoro vesměs konšely této strany, které lid vůbec držel za protivníky kalicha; také pak roku 1480 dal v Praze zjímati některé kněží, pro horlivost při víře pod obojí obecnému lidu nejvíce oblíbené.

Stavové pod obojí vymohli propuštění těchto vězňů vytrvalými přímluvami u krále, i zjednali také prostředek aspoň prozatímný, kterým pomoženo nejpilnějším potřebám strany pod obojí. Podařilo se totiž pohnouti jednoho z biskupů vlaských, Augustina Sanktuarienského z Mirandoly, že zanechav své vlasti, obrátil se do Čech, rozdával svátost pod obojí spůsobou a uděloval svěcení na kněžství tak přijímajícím. Stavové strany pod obojí na několika sjezdech o to držaných usnesli se vykázati jemu dostatečnou výživu, aby mohl v Čechách zůstati; i jezdil tedy od města k městu, vykonávaje úřad svůj. Toliko do Prahy nesměl přijíti, kdež konšelé oddaní straně pod jednou obci k němu rovněž příchylné se protivili. Panstvo přijímající pod jednou brojilo proti takovému uvedení biskupa do země jako proti skutku nezákonnému, a snažilo se všelijak u krále, aby to zakázal; také pak daly se toho času na statcích pánů pod jednou velké ujmy straně pod obojí osazováním far jí náležejících dle zápisu císaře Sigmunda kněžími strany pod jednou. Po marných stížnostech jedné strany proti druhé u krále vstoupili stavové pod obojí v jednotu mezi sebou návodem pana Jana Tovačovského z Cimburka (1483), aby sobě proti dalším úkorům vespolek byli pomocní. Při množícím se rozezlení stran zamýšleli konšelé Pražští s přívrženci svými zrádným oukladem zbaviti se předních mužů strany protivné ve městě. Oukladové tito však se projevili před časem; i zdvihly se obce Starého, Nového i Menšího měst Pražských k vykonání skutku strašlivějšího, než bylo smetání konšelů Novoměstských za posledních dnů krále Vácslava. Všecky tři radnice jsou vybity od obecného lidu (1483, 24. Září), a konšelé nenávidění všichni zjímáni a dílem na místě zbiti, dílem na popravu vydáni dle usouzení obcí rozezlených.

Spravedlivý hněv králův ze skutku tak výtržného byl podněcován od rádců jeho, znajících se větším dílem ke straně pod jednou, jak nejvíce možná, aby se obrátil ke škodě pro celou stranu pod obojí. Tím více byla jednota stavů pod obojí puzena ujmouti se Pražanů, kteříž nyní též přistoupili k zápisu jejímu a přijali k sobě biskupa Augustina. Po delším vyjednávání dal se král s Pražany smířiti (1484), tak že upustil ode všeho trestání pychu jejich; prostředkováním pak královým stalo se konečně srovnání mezi oběma náboženskými stranami v zemi smluvou zavřenou na sněmě v Hoře Kutné roku 1485. Slíbiliť jedna druhé netupiti a neutiskovati proti kompaktatům a zápisu císaře Sigmunda, tak aby v kostelích, jak je která strana držela na začátku panování krále Vladislava, svátost rozdávána byla pod jednou nebo pod obojí spůsobou, buďtež páni podacího té neb oné strany náboženské, poddaní pak náboženství druhého aby měli svobodu utíkati se v potřebách svých duchovních do kostelů strany té, ku které náleželi.

Po srovnání tomto jednalo se za panování krále Vladislava ještě jednou zase i s papežem tehdejším Alexandrem VI. o stvrzení kompaktat, ale i tehdy darmo, tak že strana pod obojí konečného srovnání s církví obecnou nikdy dojíti nemohla, a protož čím dál tím u větší padala nesnáze. Biskup Augustin Sanktuarienský konal jí úřad světícího biskupa až do smrti své roku 1493. Později získán podobným spůsobem Filipp de Novavilla, titularný biskup Sidonský z Modeny (1504), který však, jsa muž vysokého stáří, umřel již po půl čtvrta létech (1507). Odtud musili žákové strany pod obojí pro svěcení jezditi do cizích zemí, obyčejně až do Vlach, kdež se jim kdy podařilo pohnouti některého biskupa, že jim svěcení udělil přestoupením rozkazů papežských. Často žádalo se na nich za výminku odpřisáhnutí kalicha, a nevždy odepřeli toho, jen aby svěcení nabyli, po kterém nicméně rozdávali pod obojí spůsobou. Nejvyšší správu duchovních věcí strany pod obojí vedl vždy tak zvaný administrator s konsistoří, dosazovaný toho času obyčejně od sjezdu stavů a duchovenstva čili od synody strany pod obojí, a stvrzovaný potom teprv od krále.

Duchovenstvo strany pod obojí upadalo tímto spůsobem dosazování svých představených s mocí vždy jen prozatímnou a nedostatečnou u větší závislost od panstva a obcí světských, než se srovnávalo s jeho důstojenstvím, a pozbývalo rovněž mnoho vážnosti nekázní a neumělostí u něho se zmáhající, když pro obtíže, jaké byly při dosahování svěcení kněžského, každý, kdo ho jakýmkoli spůsobem nabyl, musil býti přijat a trpín.

Mravné tyto nedostatky při straně pod obojí byly příčinou, pro kterou toho času lidé vroucnějšího náboženského smýšlení nejvíce se utíkali k novému bratrstvu českému, kteréž tudy pčese všecky zákazy proti sobě vydávanými nabylo znamenitého rozšíření. Ku konci 15. století bylo již asi tři nebo čtyry sta osad čili sborů bratrských v Čechách po rozličných městech a městečkách, zvláště v krajích Hradeckém, Boleslavském a Chrudimském. Hlavním sídlem představených jednoty byla Mladá Boleslav od času bratra Lukáše, který po smrti bratra Řehoře došel nejvyšší vážnosti mezi svými, jak horlivostí náboženskou tak učeností i důmyslem. Již znali se i dva rodové panští k jednotě bratrské, Krajířové z Krajku, jimž náležela Boleslav, a Kostkové, držitelé někdejších statků biskupství Litomyšlského.

Církevní nezřízenost strany pod obojí, jediný konečný výpadek ze šlechetných snah o opravu církve před sto léty započatých, ku kterému přivedla Čechy nepřízeň časů, byla sama sebou zárodkem mravného klesání národu; i jevilyť se za času krále Vladislava také všecky jiné škodlivé následky veliké bouře, kterou byli podstoupili Čechové pro věc velikou, jednak proti mocem nerovným, jednak i cestami mylnými. Vyloučení z jednoty s církví Římskou, které se protáhlo déle, než se domnívali vůdcové strany pod obojí při začátku bouří náboženských, vzdálilo Čechy od obcování s druhými národy a tudy od pramenů vzdělanosti, která sobě toho času razila nové cesty v západní Europě, zvláště zpytováním starých klassických literatur a klassického umění. Nové tyto duchovní směry zjednaly sobě sic též průchod do Čech, ale ne v míře dostatečné, aby byli Čechové nezůstávali v nich za jinými západnějšími národy, a více ujímaly se přičinlivostí jednotlivců než veřejnými ústavy. Nejvýtečnější duch, který se přiosobením vzdělanosti starořímské a řecké stkvěl v Čechách toho času, Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic, náležel ke straně pod jednou; on však a stejnověrci jeho v Čechách vůbec byli již velice odcizeni svému národu, hleděli opovržlivě na všecko domácí jako sprzněné kacířstvím, a škodili mnoho jménu českému u cizích, s kterými se přátelili raději. Písemnictví strany pod obojí obíralo se vždy hlavně s náboženstvím a nejpilněji s hádkami o náboženství, čím dál tím neplodnějšími. Učení Pražské, které od opětného vypuknutí sporu o náboženství za Jiřího Poděbradského zůstalo výhradně pod řízením mistrů strany pod obojí, zakrsávalo vždy více nedostatkem hlav výtečných, a zůstávalo daleko pozadu za požadavky času. Ze čtyr prvotních fakult jeho zanikly theologická, právnická i lékařská konečně docela, a zůstala jen fakulta nauk svobodných. Stavové pod obojí častěji se radili o lepší nadání obecného učení, poněvadž bylo s velkou část rozchváceno ve válce za krále Sigmunda rovně jak jiné jmění duchovenstva; ale nikdy nedocházeli v tom konce. Chvalně, však bez působení university, vzdělávalo se toho času domácí právnictví české, pílí pana Ctibora Tovačovského z Cimburka na Moravě a Kornelia ze Všehrd v Čechách. Znamenitého květu došlo umění stavitelské vyvedením slavných staveb chrámů, radnic, věží městských, zámků a paláců, na které nakládali nejen králové oba, Jiří i Vladislav, nýbrž i panstvo a obce městské, vyhledávajíce v tom oslavu. Slavní mistři Matěj Reysek z Prostějova a Beneš z Loun prostkvěli se pomníky svého umění nad jiné, dosti četné, ale nezanechali po sobě již učňů, kteří by se jim byli rovnali.

Za času krále Vladislava začali Čechové také malátněti ve své národní povaze. Když síly národu českého po tolik desítiletí byly ve stálém napnutí bojem pro idee, přišlo nyní po skončení tuhého zápasu velké ochabnutí; na místo obětovné lásky k vlasti nastoupilo sobectví, na místě přísnosti mravné kázně zmáhalo se rozkošnictví; udatnost ustupovala rozmařilosti. Jen z této mravné nákazy dá se vyložiti škodlivá proměna, která přišla za času krále Vladislava také v politickém stavu země, velké totiž přešinutí základů, na kterých předtím spočívalo zřízení zemské.

Již válkou náboženskou za krále Sigmunda byla královská moc zbavena svých hlavních podpor někdejších; ale skutečné podvrácení jí rozmnoženou mocí šlechty bylo zastaveno zase šlechetnými snahami nejprv Hynce Ptačka z Pirkšteina, potom Jiřího Poděbradského, kteří obecné dobré výše vážili než přednosti stavu svého. Za krále Vladislava rozpadlo se dílo krále Jiřího v krátkém čase dokonce. Vladislav byl pán povahy mírné a dobré, ale slabé přes příliš. Nemoha nikomu ničeho odepříti, kdo jej dovedl utrvati prosbami a přímluvami, hned při nastoupení svém rozdal mnoho ze jmění korunního předním pánům strany té, která jej pozdvihla na trůn; když pak potom se mu poddali páni pod jednou dle míru Olomouckého, propůjčoval se jim ještě více milostmi a povolnostmi. Když brzy potom smluvou Kutnohorskou skončeny byly spory mezi náboženskými stranami; spříznili se páni strany pod jednou i pod obojí vespolek k vyhledávání převahy stavu svého při řízení věcí zemských, po které byli toužili již za času krále Vácslava, i začali znovu rozepři starou se zemany čili rytíři o místa v úřadech a v lavicích soudních. Stav rytířský, nemaje mocné záštity od krále jako za panování krále Jiřího, sesílil se k hájení práva svého spolkem se stavem městským, i dosáhl konečně narovnání výrokem krále Vladislava, na nějž se obě strany podaly, roku 1487. Výrokem tím ustanoveno jest navždy, jak byl někdy císař Sigmund vyřkl dočasně, tak že napotom ze starodávných úřadů zemských dva, totiž nejvyššího sudí a nejvyššího komorníka, náležely výhradně stavu panskému, třetí pak, nejvyššího písaře, stavu rytířskému; kmetů zemských vždy 12 bylo z pánů, 8 z rytířů. Jak medle však tím spůsobem rozepře ta minula, spřátelili se obadva stavové šlechtičtí, páni a rytíři, a pomáhali sobě na vzájem jak k dalšímu oslabování moci královské tak ke ztenčení moci stavu městského.

V těchto snahách nemálo prospěla šlechtě proměna v zevnějších poměrech koruny české po smrti krále uherského Matiáše r. 1490. Král Vladislav zvolen jest za nástupce jeho v království uherském, i přestěhoval se stálým sídlem svým z Prahy do Budína. Změnou touto docílilo se navrácení Moravy, Slezska a Lužice ku koruně české, které by sice při zvyklé věrolomnosti krále Matiáše i po smrti jeho bylo bývalo nejisté. Ale při vzdálenosti králově ze země vedli nyní správu Čech nejvíce úředníci zemští, pocházející vesměs ze šlechty, kteříž hleděli přitom větším dílem jen k zisku svému a stavu svého. Návodem jejich král Vladislav svoloval čím dále tím k větším obmezením práv královských. Již roku 1497 zavázal se osazovati netoliko staré tři úřady při soudě zemském, nýbrž i všecky jiné nejvyšší úřady osobami stavu panského a rytířského dle pevného rozdělení mezi dvěma těmito stavy. Stavu panskému dostalo se dle toho krom komornictví a sudství také nejvyšší purkrabství Pražské, hofmistrství, maršalství a kancléřství zemské; stavu rytířskému krom písařství zemského podkomořství a purkrabství kraje Hradeckého. Dva purkrabí hradu Karlšteina, co strážci koruny, klenotů a privilegií zemských, odpovědní již netoliko králi ale i stavům zemským, měli býti jeden stavu panského, jeden rytířského, a střídati se ve skutečném vykonávání úřadu. Toliko mincmistrství vyhradil sobě král, aby k němu dosazoval osoby stavu panského, rytířského nebo i městského. Téhož roku k nemalému ztenčení důchodů korunních král se odřekl všelikého práva k odúmrtem po osobách stavu panského a rytířského, vyjma toliko statky manské. Všelijakými jinými nálezy sněmovními, ku kterým dal své svolení, obmezeno jest právo královo k svobodnému nakládání s korunním jměním; jakož nálezem roku 1499, dle kterého nesměl napotom žádný korunní statek buď celý buďto s část odcizen nebo zastaven býti, leč s povolením sněmovním. Stavové vymáhali sobě tím a jinými spůsoby dohlídku nad správou stálých důchodů korunních, aby nebyli při nedostatku jich příliš obtěžováni berněmi; v povolování pak berní byli králi vždy neochotnější. Při nedostatku příjmů nemohl král také vydržovati žádné vojenské moci, která by byla mohla odolati soukromé branné moci pánů a rytířů.

Při tomto stavu věcí nenacházela se již pravá vládní moc při králi, nýbrž při stavích zemských; i byla by země mohla obstáti při novém řádu na tom poměru založeném, kdyby byli stavové bývali oživeni duchem vlasteneckým. Skutečně však snahy jejich byly sobecké, a protož oslabení moci královské vrhlo se ke škodě obecného dobrého. Když svobodná ruka králova nehájila již platnosti zákona, dalo se panstvo a rytířstvo toho času v libovolné přitěžování poddanství lidu sedlského. Začalať se zavoditi zvláštní osobní nesvoboda zákony sněmovními, dle kterých člověk poddaný nesměl se stěhovati pod jinou vrchnost nebo přestoupiti do stavu městského aneb duchovního bez povolení svého pána čili listu výhostného, kterýž se neuděloval zadarmo. Již povýšeno také za zákon, aby žádný poddaný nesměl na soudě zemském býti žalobníkem proti pánu svému; čímž staré právní smlouvy mezi vrchnostmi a poddanými zbaveny jsou vší ochrany zákona.

Stavu městskému počali stavové dva vyšší sáhati do starodávných privilegií, kterými jemu propůjčeno bylo výhradné právo ku provozování jistých živností. Počaliť vařiti pivo na prodej při zámcích svých a brániti poddaným, aby nesměli bráti piva z měst ani voziti obilí do měst na trhy. Naopak bránili městům kupování statků zemských a vkládání do desk, kteréž se od velké bouře náboženské častěji stávalo než předtím; ano poháněli měšťany před soud zemský v případnostech, ježto příslušely k soudům městským; konečně pak pokoušeli se zbaviti města třetího hlasu na sněmích při všech záležitostech zemských, a uvésti stav zemský zase v ty meze práv veřejných, které požíval před válkou proti králi Sigmundovi.

Na sněmě roku 1497 uzavřeli stavové dáti přehlédnouti všeliké obecné právní nálezy, zapsané v deskách zemských a sebrati je v jednu knihu zákonů; kteréžto dílo dokonáno zvláště prací výtečného znatele práv Albrechta Rendle z Aušavy, tehdáž písaře zemského, a co zřízení zemské krále Vladislava vydáno tiskem (1500). V zákonníku tomto však položili sobě páni a rytíři za právo všecko to, čeho se domáhali toho času na příkoř proti stavu městskému, a jmenovitě také zásadu povážlivou, že stavové panský a rytířský měli toho vůli a svobodu, práv svých přičiniti aneb ujíti. Z toho vzala sobě města královská příčinu k žalobě proti stavu panskému a rytířskému, ve které měl král Vladislav učiniti rozsudek mezi stranami. Král, přijev za tou příčinou do Prahy, učinil výpověd dne 22. Března roku 1502, kteráž byla městům ve všem protivná; pročež spokojiti se s ní nechtěli; když pak král zase ji vzal nazpět, aby platnosti neměla, vzpouzeli se páni a rytíři, nechtíce již od ní upustiti. Tu nejprvé města hned po odjezdu královu do Uher držela sjezd v Praze, a zapsala se v jednotu k hájení svých práv a privilegií; rovněž pak zapsalo se panstvo a rytířstvo k hájení sobě rozsudku králova; a hned strana straně začali činiti všeliká příkoří.

Páni a rytíři držívali sněmy sami o sobě, když města pro porušení práv svých jich se vzdalovala; města pak upírala sněmům takovým platnosti, a nechtěla se spravovati jich nálezy. Pro vraždu spáchanou v Praze byl toho času sťat tudíž z nálezu konšelů Staroměstských zeman mladý Kopidlanský (1506). Za to odpověděl bratr jeho Jiří Kopidlanský Pražanům a všem jiným městům královským, jímal měšťany na silnicích, osekával jim ruce a nohy, pálil statky, a jiné konal ohavnosti. Mnozí páni a zemané byli mu v tom nápomocni, poskytujíce čeledi jeho útočiště na zámcích a tvrzích svých, a úředníci zemští a popravci po krajích, kteří měli povinnost stihati škůdce zemského, dívali se tomu z nenávisti proti stavu městskému. Brzy nalezli se i jiní lupiči, dílem stavu rytířského, a spoléhajíce se na takové nadržování, škodili měšťanům na silnicích i na statcích jejich.

Král Vladislav mezitím v Budíně, teprv v 31. roce panování svého byl vstoupil v manželství s Annou de Foix, sestřenicí krále francouzského Ludvíka XII. (1502), kteráž porodila jemu nejprvé dceru, jménem Annu, potom syna Ludvíka (1505). Vladislav, obdržev na stavích uherských i českých, aby tento syn jeho hned ve věku dětském přijat byl za nástupce v královstvích, přijel roku 1509, potřetí od svého zvolení na království uherské, do Prahy, kdež Ludvík, teprv tříletý, jest korunován. Za svého přebývání v Čechách, které tentokrát potrvalo celý rok, vzal rozepři mezi stavy opět před se, a opět vypověděl proti přání měst. Nelibost měšťanů rozmnožila se ještě více z nahodilé příhody, když se strhla v Praze krvavá rvačka mezi uherskými dvořany a čeledí jejich i obecným lidem, ve které 16 Uhrů přišlo o život, jejichžto smrt král pomstil mnohými ukrutnými popravami, dřením, strkáním na kůl a jinými spůsoby v Čechách dotud neslýchanými.

Před odjezdem svým Vladislav vydal list čili majestát stavům českým (1510, 11. Ledna), kterým zavázal sebe i budoucí krále české, aby žádných knížetství ani jiných zemí neb zámků i vně království českého ku koruně náležejících neodcizovali bez svolení sněmovního. Ale rozepře mezi stavy rozněcovala se čím dál tím více. Nebo násilí činěná měšťanům z přehlížení úředníků zemských a nadržováním jiného panstva ani za přítomnosti královy nepřestala, a tím více množila se potom. Tu měšťané, utuživše jednotu svou ještě více, konečně roku 1513 zvolili sobě kníže Bartoloměje Minsterberského, vnuka krále Jiřího, za správce svých věcí v rozepři s pány a rytíři. Jemu podařilo se přesvědčiti krále o křivdě, že se dála měšťanům, a o škodě pro korunu samu, která pocházela z rozdvojení mezi ním a městy. Z návodu knížete Bartoloměje prokázala se města králi ochotnými vypravením jemu hojných pomocí vojenských do Uher, kdež velká bouře sedlská vedením Jiřího Dóže Sékela roku 1514 nebezpečenstvím zahrozila samému královskému sídlu v Budíně. Král počal odtud zasazovati se o přátelské narovnání rozepře mezi stavy bez ublížení stavu městskému, časté o to posly do království posílaje. Také však propůjčoval se městům i udělováním svobod, které podobně jako plnění žádostí panstva byly ke zkrácení moci koruny. Tehdáž Pražané obdrželi právo, aby za nepřítomnosti královy směli sobě sami voliti konšely bez všelijakého vplyvu králova (1514). Po nešťastném zahynutí knížete Bartoloměje ve vlnách Dunaje roku 1515 zastupoval města v rozepři jejich se šlechtou podobně bratranec jeho, kníže Karel Minsterberský, rovněž vnuk krále Jiřího. Prvé však než se ouplné narovnání docílilo, zemřel král Vladislav v Budíně v 61. roce věku (1516, 13. Března).