Děje království českého/§. 74.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 73.	§. 74. Vzbouřeni stavů pod obojí roku 1547	§. 75.

Údaje o textu
Titulek:	§. 74.
Podtitulek:	Vzbouřeni stavů pod obojí roku 1547
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 298–304. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Roku 1545 král Ferdinand zavřel podruhé mír s Turky v Konstantinopoli, a rok předtím byl také bratr jeho, císař Karel V., učinil mír s Francouzi, s nimiž byl měl války veliké od prvního času svého panování. Po takovém utišení s hlavními protivníky předsevzal císař Karel pokoření protestantských knížat německých, kteří za jiného zaneprázdnění jeho byli velice rozšířili moc svou a užívali jí ku přechvatům vždy smělejším proti právům císaře a katolických stavů v říši. Po marném vyjednávání o nápravu přišlo k válce mezi císařem a spolkem Schmalkaldským, jejž knížata byli učinili mezi sebou, majíce za přední hlavy Jana Fridricha kurfirsta saského a Filippa landhrabí hesského.

Král Ferdinand, chtěje bratru svému býti pomocen vojenskými silami jak z jiných zemí svých tak také z království českého, povolal sněm v Praze, i obdržel povolení veřejné hotovosti, kdyby kdo útok učinil na království, buď Turci buď jiný nepřítel (1546, 26. Července). Když císař v letě toho roku sebral veliké vojsko v jižním Německu a předně v Bavořích, knížata pak spolku Schmalkaldského rovněž stáhli všecky vojenské síly své; měl král Ferdinand dle umluvy s císařem vtrhnouti do země kurfirsta saského, a to ve spolku s knížetem Mauriciem z mladší větve knížat saských čili míšenských. K tomu účelu král nařídil sebrání hotovosti české u Kadaně, položiv se tam s ostatním vojskem svým. Ale stavové pod obojí nemínili bojovati s knížaty, s kterými srovnávali se sami ve víře, a protož jen malá část uposlechla rozkazu králova; druzí odepřeli táhnouti přes hranice, poněvadž se svolení sněmovní vztahovalo jen na obranu království, ne na útok ven ze země. Král musil na tom přestati; nicméně však vtrhnul do Míšně, porazil lid kurfirsta saského v setkání u Olešnice, a opanoval spolu s Mauriciem znamenitou část zemí kurfirstových. Tím byl Jan Fridrich saský přinucen opustiti se svými vojsko druhých knížat, stojících proti císaři v jižním Německu, aby bránil své vlastní země. Po jeho přibytí do Sas obrátilo se však tudíž štěstí válečné. Brzy byl kníže Mauricius uveden v tíseň, a král Ferdinand mohl se obávati útoku na své vlastní země, nebo aspoň předstírati to, aby stavy české přiměl k sebrání pole za svým zámyslem. Tedy vydal opět rozkaz čili mandat dne 12. Ledna 1547, aby se stavové dali nalézti s lidem svým u Litoměřic.

Stavové pod obojí čili většina jich oddaná novotám německoprotestantským spatřovali v tomto postavení věcí zahraničných příležitost ku podtržení krále, aby musil zanechati posavadního odporu proti snahám jejich a popustiti také v úporném hájení práv královských. Proti mandátu královskému namítalo se, že neměl býti vydán bez předcházejícího svolení sněmovního, a darmo omlouval se král v tom krátkostí času. Stavové dali se konečně sic větším dílem nalézti v ležení u Litoměřic, ale přes hranice opět nechtěli táhnouti: i musil toho král konečně nechati každému na vůli, kdo by se chtěl účastniti v další výpravě. Tu část některá táhli s králem, ale druzí vrátili se domů, a hned jak Ferdinand překročil hranice míšenské, táhna Mauriciovi ku pomoci, dali se v nebezpečné pikle proti němu.

Nejprvé pobouřily se obce Pražské. Konšelé musili proti vůli své svolati shromáždění veliké obce bez ohledu na zákazy královské, a měšťané všech tří měst tudíž zavřeli jednotu k hájení svobod zemských, jimž, jak se pravilo, hrozilo nebezpečenství z vydání mandátu královského. Tu se hned začali sjížděti v Praze také páni a rytíři strany pod obojí, schválili jednotu od Pražanů zavřenou, a zapisovali se též k ní v počtu velikém. Několik pánů, kteří se znali k bratřím, byli hlavními řečníky a vůdci v těchto shromážděních. Již nevylučovali jich stavové evangeličtí ze sebe, nýbrž od nich brali srdnatost, které se jim samým ze sebe nedostávalo. Z návodu jich spisovaly se artikule žádostí, které měly býti předloženy králi, směřující k tomu, aby se král vzdal všeho, co za dvadceti let svého panování byl spůsobil k novému utvrzení moci koruny. Předně měl svoliti k tomu, aby si stavové pod obojí zavedli řád církevní, o jaký by se sami mezi sebou usnesli, jak se rozumělo většinou protestantskou mezi nimi; měl zrušiti zápověd proti zřizování postranních jednot stavovských a proti držení sněmů a sjezdů krajských, leč by položeny byly králem, jakož i zápověd proti vstupování do cizích služeb vojenských; měl svoliti ke zrušení nálezu sněmovního z roku 1545, kterým stvrzena byla dědičnost trůnu: měl se podvoliti jistému obmezení od stavů při dosazování a ssazování úředníků zemských a jiným věcem více ve směru podobném. Stavové již tehdy shromáždění bez povolení královského vypravili posly za králem se žádostí, aby do určitého času svolal sněm k jednání o těchto a jiných žádostech a stížnostech, sice žeby sněm položili sami. Do všech krajů vydáno jest pohrůžčivé provolání, kdoby chtěl jmín býti za upřímného syna vlasti, aby přistoupil k zápisu stavovskému. Také stavové moravští, slezští a lužičtí žádáni jsou, aby se společně zasadili o práva stavovská a o svobodu náboženství. Ke zprávám pak o těchto příbězích dal se kurfirst saský Jan Fridrich v dopisování se stavy shromážděnými v Praze, vyzývaje, aby se s ním spojili proti králi i císaři.

Král Ferdinand, výtržným chováním stavů uveden v nesnáze, hleděl přede vším nabyti času, i položil sněm, jak žádali, toliko ke dni o něco pozdějšímu; zatím pak táhl předse Mauriciovi na pomoc přes Drážďany. Mezitím císař Karel, po odtažení kurfirsta saského z dějiště války v jižním Německu, pokořiv protestantské stavy ve Švábích, vypravil před sebou do Sas 7000 mužů vedením markrabí Albrechta brandenburského na Kulmbachu, rovněž Mauriciovi ku pomoci. Ale kurfirst Jan Fridrich zaskočil Albrechtovi cestu, a porazil i zajal jej v bitvě u Rochlic. Tím přinuceni jsou na začátku měsíce Března Ferdinand i Mauricius ke zpátečnému tažení ke hranicům českým; a poněvadž se tudy opět bylo lze obávati vtrhnutí nepřátelského do Čech, vydal Ferdinand ke stavům českým opět rozkaz, aby se sebrali k hotovosti veřejné u Chomoutova, k čemuž jmenoval velitelem Šebestiana z Waitmile.

Stavové doposud shromáždění v Praze nabyli však tím většího srdce zprávou o dobytí vítězství kurfirsta u Rochlic, které dostali od něho samého. Jako k nařízení královu, sebrali vojsko, a vypsali daň k opatření jeho, ale jmenovali vůdcem Kašpara Pluha z Rabšteina, kterému nařídili, aby se nespravoval jinými rozkazy než od nich samých prostředkem jistého výboru, jejž zvolili před rozchodem svým z Prahy. Kašpar z Rabšteina položil se s vojskem stavovským u Bečova v kraji Loketském, v takovém místě, odkud mohl škoditi vojsku krále Ferdinanda ze zadu a překážeti spojení jeho s císařem, který se konečně strojil s celou vojenskou mocí svou k tažení z Bavor do Sas. O to vyjednávalo se mnohými dopisy mezi velitelem a výborem stavovským i kurfirstem a vojenským heitmanem jeho Thumshirnem, který již za králem Ferdinandem vtrhnul skutečně do Čech a zmocnil se Chomoutova a Lokte. Ale když mělo přijíti ke skutku, rozpakoval se Kašpar Pluh i výbor stavovský. Onen nechtěl udeřiti, pokudby neměl k tomu určitého rozkazu od výboru; stavovský výbor zase ostýchal se dáti rozkaz, aby nepřišla na něj hlavní odpovědnost, když by se věc nezdařila. Tedy spojili se konečně Ferdinand i Mauricius s vojskem císařovým bez překážky u Cheba, odkudž na začátku měsíce Dubna vytáhli společně proti kurfirstovi; vojsko stavů českých přestalo přitom na překážení dovozu potřeb k vojsku císařskému.

Mezitím přišel den ustanovený ke sněmu v Praze. Král dal jej za nepřítomnosti své otevříti čtyrmi kommissaři, kteří však měli přede vším žádati, aby stavové zrušili zápis jednoty své, jakožto zakázané zřízením zemským, i aby rozpustili vojsko své. Toho stavové odepřeli s mnohými výtržnostmi proti úředníkům zemským a některým dvořenínům královským, kteří byli pozůstali v Praze, i uzavřeli vypraviti poselství za králem s důtklivou obranou svého zápisu, ku kterému bylo již přitištěno 1738 pečetí. Města královská jmenovitě byla k němu přistoupila všecka krom Plzně, Budějovic a Oustí. Prvé však než poslové vyjeli z Prahy, přišla zpráva o veliké porážce Jana Fridricha u Mühlberka dne 24. Dubna, ve které kurfirst sám byl zajat. Stavové čeští byli poněkud vinni jeho nehodou; nebo očekáváním, že se snad vojsko jejich s ním spojí, zdržel se příliš dlouho blíž pomezí českého, byl tudy od vojska císařova snáze dostižen, a přinucen k svedení bitvy se silami nerovnými. Zpráva tato uvedla stavy hned u veliký zmatek. Přede vším změnili obsah svého vzkázání po poslích, podávajíce králi rozpuštění vojska, kdyžby od druhé žádosti své o zrušení zápisu jednoty upustil. Ale zatím vojsko stavovské rozešlo se, nečekajíc ani žádného rozkazu k tomu, a stavové sami dílem začali se rozjížděti z Prahy, aby se v čas vyhnuli pomstě králově.

Poslové nalezli císaře i krále Ferdinanda v ležení před Wittenberkem, jehož tu chvíli dobývali. Ferdinand nařídil po nich stavům opět, aby zápis jednoty zrušili, i aby se rozešli z Prahy až do nového svolání sněmu. I nyní odepřeli toho ti, kteří zůstávali ještě v Praze, nejvíce z pobádání předních řečníků, kteří se báli, žeby byli samotni vydáni nemilosti králově, když by se stavové z jednoty propustili. Zápis jednoty, jakoby tím měl býti obráněn proti králi, vložen jest nyní také do desk zemských.

Bitva Mühlberská zatím rozhodla válku mezi císařem a spolkem Schmalkaldským. Kurfirst saský v zajetí svém musil se poddati císaři smluvou, kterou odňata jest mu hlavní země jeho a s důstojenstvím kurfirstským přenesena na kníže Mauricia. Podobně vzdal se následkem toho také Filipp hesský. Tu položil Karel V. knížatům a stavům říšským sněm do Augšpurka, na kterém doufal vše uvésti v pořádek dle přání svého; zatím pak odevzdal znamenitou část vojska svého španělského a valonského králi Ferdinandovi, aby mohl stavy české mocí uvésti sobě v poslušnost. Tedy táhl Ferdinand do Čech s velkou mocí vojenskou, a na té cestě potkali jej poslové čeští v Perně. Ferdinand nedal jim žádné zvláštní odpovědi, nýbrž táhl dále až k Litoměřicům, kdež přirazili k němu ještě také voje stavů lužických, slezských a moravských, kteří se skoro vesměs odboje českého byli vystříhali.

Úmysl králův byl, užiti příhod těchto ke značnému sesílení královské moci v Čechách, ale s opatrným zachováním míry, aby nepopudil celé země k zoufalému odporu. Protož mělo se to státi hlavně na ujmu stavu městského, s ušetřením panstva a rytířstva. V tom záměru Ferdinand vydal z Litoměřic ohlášení, jímž sliboval odpuštění všem osobám stavu panského a rytířského, kteří by účastnivše se v této bouři, přišli k němu do Litoměřic a ukázali, že se jen přemluvením od jiných dali svésti k spolčení proti němu. Jen tedy hlavní vůdcové a stav městský byli vyňati z odpuštění.

K ohlášení tomuto dali se skoro všichni páni a rytíři nalézti v Litoměřicích, a slíbili již propustiti se ze zápisu i býti pomocni králi proti těm, kdož by déle setrvali v odporu. Pražané, kteří vypravili posly ku králi do Litoměřic, nedostali slyšení. Když byla všecka vojenská moc shromážděna, hnul s ní král ku Praze, osadil hrad Pražský a odtud i Malou stranu beze všeho odporu, proti Starému pak a Novému městu zaměřil děla, a dal harcovati vojskem svým, rozloženým hlavně na poli Letném až k Bubnům a Holešovicům. Město nebylo na žádný odpor připraveno. Jen obecný lid byl bojechtivý, a svedl některé půtky v okolí se zástupy královskými. Zámožnější měšťanstvo hledalo spásy jen ve vyjednávání. Tu vydal král obsílku na purkmistry, konšely, starší obecní a všecky jiné znamenitější měšťany ze všech tří měst Pražských, v počtu přes 600 osob, aby stáli před soudem jeho v pátek dne 8. Července na hradě Pražském. Ubezpečeni slibem královým, že se žádnému nestane nic na životě, postavili se všichni, a jak se umluvili prvé s raddami královými, po přečtení žaloby ze spiknutí proti králi osvědčili kancléřem Starého města Pražského Sixtem z Ottersdorfa, že se v soud s Jeho Milostí královskou dáti nechtějí, nýbrž poddávají se na milost i nemilost, prosíce přítomných knížat, biskupů a pánů ze Slezska, z Lužice a z Moravy, jimiž soud byl osazen, za jich přímluvu. Tu jim po krátké chvíli oznámil král výminky, pod kterými mínil učiniti milost městům jejich: aby jemu vydali všecku zbraň, všecky zásoby své vojenské, jak obecní tak osob soukromých; aby postoupili komoře královské všech statků a jiných stálých důchodů obecních (jichžto jen malá část později zase jim navrácena), i aby se zavázali k dani s každého sudu piva na všecky budoucí časy; konečně aby předložili králi všecka privilegia svá ku přehlédnutí a potvrzení, pokud by uznal za dobré. Mimo to uložil jednotlivým také pokuty peněžité. Obeslaní zadrženi jsou co rukojmí v zajetí, pokud by obce nesvolily k těmto výminkám; což stalo se bez dalšího odporu.

Týmž spůsobem pokračoval král v soudu po čtyry neděle, obsílaje druhá města královská a hlavní vinníky stavu panského a rytířského. Města musila králi postupovati statků a důchodů a skládati pokuty. Pánů a rytířů obeslaných bylo 32; z nichž jen několik, jakož zejména Kašpar Pluh z Rabšteina, nepostavili se k soudu, nýbrž uchránili se útěkem. Ty prohlásil soud za zbaveny cti, statků i hrdel; jiných 26 pokutováno jest na penězích a vazbou domácí, tak že do vůle královy nesměli opustiti vykázaných příbytků na statcích svých; někteří musili se se statky svými poddati králi v manství; dvěma pánům z jednoty bratrské odňal král nejlepší panství jejich, panu Arnoštovi Krajířovi Brandýs, panu Bohušovi Kostkovi Litomyšl. Dva rytíři, Vácslav Pětipeský a Bernard Barchanec z Barchova, a dva měšťané Pražští, Jakub Fikar z Vratu, královský hofrychtéř, a Vácslav soukenník z Jelení, odsouzeni jsou na smrt.

Po skončeném soudu položil král stavům sněm o sv. Bartoloměji, ke dni 20. Srpna. Při začátku jeho sťati jsou čtyři odsouzení na náměstí Hradčanském (22. srpna), odkudž sněm ten nazýván krvavým. Stavové shromáždění uzavřeli tudíž vymazání zápisu jednoty z desk zemských; král pak oznámil, že stav městský proviněním svým zasloužil zbavenu býti třetího hlasu na sněmích, však že jej pozůstavuje při něm, toliko s ustanovením, aby napotom města věrná Plzeň, Budějovice a Oustí sedala na sněmě na prvnějším místě hned po Pražanech.

Přehlédnutí privilegií městských, které si král pozůstavil, stalo se na ten spůsob, že při novém stvrzení jich změněno vše, co se zdálo ve zřízení obecním býti na překážku moci královské. V tom směru zasáhl Ferdinand nejhloub do samosprávy obcí městských zřízením tak zvaných královských čili, jak později se říkalo, císařských heitmanú a rychtářů v jednotlivých královských městech. Královský rychtář byl úředník jmenovaný od krále, bez jehož svolení nesměla se držeti žádná schůzka obce ani raddy městské. On byl v ní přítomen, a měl moc zastaviti každé uzavření, které se mu vidělo čeliti na ujmu koruny. Heitmanové královští byli vyšší dohližitelové v témž spůsobu nad obcemi tří měst Pražských.

Takž potrestáním spiknutí stavů pod obojí roku 1547 král Ferdinand znamenitě rozmnožil důchody komory královské, uvedl města královská v poslušenství tužší, než bylo kdy předtím od založení svobodných obcí městských, a vyhradiv přitom stavu městskému místo na sněmích jako dotud, zemdlil tím samým moc sněmů, poněvadž nacházel se v nich takto jeden živel od krále velice závislý.