Děje království českého/§. 56.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 55.	§. 56. Vzbouření proti králi Sigmundovi. První výprava křížová proti Čechům	§. 57.

Údaje o textu
Titulek:	§. 56.
Podtitulek:	Vzbouření proti králi Sigmundovi. První výprava křížová proti Čechům
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 196–200. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Po těchto příbězích nedalo se již slušně pochybovati, že zamýšlel Sigmund Čechy násilím přivésti ku poslušenství papeže beze všech výminek. Zprávy o upálení Krásy a vyhlášení kříže ve Vratislavi spůsobily veliké rozhorlení v Čechách, i při těch, kteří ještě měli dobrou vůli zachovati poslušnost Sigmundovi. Pražané, v nichž toho času mnich Jan Želivský kázaními u matky boží Sněžné vzbuzoval všecku trpkost proti králi co nepříteli pravdy Kristovy, byli první, kteří vyhlásili veřejně nepřátelství proti němu. Vyznavači nového učení, svoláni byvše na radnicích Starého i Nového města, přísahali nasaditi životy a statky za svou víru, a zvolili sobě vojenské heitmany. Nepřátelé kalicha naproti tomu, měšťané němečtí totiž, v počtu asi 700 sousedů, jakož i duchovenstvo strany jejich dali se opět ve stěhování z města, i odebrali se na hrady královské a jinam, kdež byli bezpečni, v naději ovšem, že vojenskou mocí krále Sigmunda budou brzy zase navráceni k domům svým i k někdejšímu panství německému nad městem. Ale i pan Čeněk z Wartenberka, posavadní vládař zemský, byv přítomen sjezdu Vratislavskému spolu s jinými pány českými, navrátil se odtamtud s hořkostí, a hned smluviv se s Pražany, vydal veřejné provolání, kterým vyzýval všecky stavy a obyvatele země ku povstání proti Sigmundovi jakožto nepříteli národu českého. On a velký počet pánů a rytířů českých poslali králi hned potom odpovědné listy své; ano již přezvídali po tajném poselství do Krakova, zdali by král polský nebyl nakloněn, přijmouti od nich českou korunu. Pražané dali se také hned zase v obléhání Vyšehradu, ježto hrad Pražský byl v moci pana Čeňka jakožto nejvyššího purkrabí.

Provolání Čeňka a Pražanů vzbudilo nejspíš nové sbírání a zbrojení lidu v rozličných místech, jmenovitě na hoře Orebě u Třebechovic ve kraji Hradeckém, též na hoře jakés mezi Ledčem a Lipnicí v Čáslavsku. Orebští, vedení knězem Ambrožem farářem Hradeckým a panem Hynkem Krušinou z Lichtenburka, táhli Pražanům na pomoc k obléhání Vyšehradu, vzali však cestu krajem Boleslavským, kdež dobyli a rozbořili klášter Hradištský. Ukrutnosti provozované posud od Horníků a některých pánů katolických v zemi jakož i nový onen začátek pálení kacířů ve Vratislavi popudily větší krutost ve válčení také při straně druhé, a zvláště při těch, kteří zašedše dále v novotách, zavrhovali řehole mnišské a nádheru při kostelích. Ti dali se s rozmnoženou zuřivostí v boření a pálení slavných staveb a jiných památek umění, kterými byly Čechy ozdobeny během předešlých století. I Táboři toho času, chopivše se zbraně proti domácím nepřátelům ve svém bližším sousedství, spálili nejprvé klášter Milevský, potom Nepomucký, a o něco později klášter Zlaté koruny. Nejdůležitější válečný skutek Žižky toho času bylo však dobytí hradu Rabí pánů z Risenberka, kdež také upáleno sedm mnichů a kněží; sotva že Žižka zachránil syny pana Jana Risenberského od vzteku svých bojovníků.

Mezitím, asi v posledních dnech měsíce Dubna, přitáhl konečně král Sigmund se znamenitou mocí vojenskou přes Kladsko do Čech, kdež nejprvé vzdal se mu Hradec Králové. Tam zdržev se několik dní, hnul dále k Hoře. Tu přišel strach na mnohé, kteří se prvé odvážili povstání proti němu; ano sám Čeněk z Wartenberka, vzav sobě v ošklivost boření kostelů a klášterů od strany Táborské, zvrtkal se, a tajnou umluvou vydal hrad Pražský času nočního v moc královu. Jeho příkladu následujíce, odebrali se jiní pánové strany pod obojí do ležení krále Sigmunda u Hory, a sloužili jemu vojenskou mocí svou, kojíce se vždy opět lichými nadějemi, žeby jej nachýlili k šetření svého náboženství. Pražané, panem Čeňkem zrazeni, v prvním roznícení učinili útok na hrad Pražský, jsou však odraženi krvavě. Za to zapálili klášter na Strahově a sv. Tomáše i Matky boží konec mosta, potom pak vypálili a spustošili Malou stranu celou, aby nezůstala s hradem v moci nepřítele, vystěhovavše obyvatelstvo prvé na Staré a na Nové město. A však i Vyšehrad byl doposud obléhán darmo, ano posádka tamější vypálila celou část Nového města až pod Slovany a Skalku. Tu se uhrozili také Pražané, a poslali ku králi do Hory, hledajíce s ním nějaké umluvy. Ale když král přijal posly hrdě, káže jim, aby obce vydaly všecku zbraň svou, Staroměstští na hrad Pražský a Novoměstští na Vyšehrad, pak že jim chce nějakou milost učiniti: vzmužili se měšťané opět, a uzavřeli brániti se do posledního přemožení. Ulice zahraženy jsou na novo nebo přepaženy řetězy, a poslové vypraveni k bratrstvu Táborskému, též do Slaného, do Loun, do Zátce, skoro jediných měst, která ještě nebyla v moci králově, se žádostí, aby přitáhli Praze na pomoc.

K této žádosti vypravil se Žižka s jádrem vojska Táborského, 9000 muži, ku Praze. Oddíl královského vojska, vypravený proti němu od Hory, aby mu bránili v cestě, odražen jest od něho u Poříčí nad Sázavou. Ve třech dnech po něm přitáhla také vojenská moc Žateckých, Lounských a Slánských do Prahy, od nichž na cestě vypálen slavný klášter Benediktinský v Postoloprtech. Tu hnul Sigmund s celou svou mocí od Hory, a přiblížil se asi na dvě hodiny cesty ku Praze, položiv se u Litožnic. Když však proti nadání jeho obránci Prahy strojili se vytáhnouti proti němu a podstoupiti jej v poli; ulekl se král, a obrátil se ve zmatku zpět, nejprvé k Staré Boleslavi. Odtud táhl na Mělník, dal v Litoměřicích 17 měšťanů strany pod obojí utopiti v Labi, a vjel potom do Slaného, jehož se byl zmocnil k jeho ruce pan Vilém Zajíc z Hasenburka. Zde legat papežský Fernand opět dal upáliti jednoho kněze a jednoho světského člověka, kteří se nechtěli odříci kalicha. Ještě navštíviv Žebrák, Karlštein, konečně i Vyšehrad, položil se Sigmund konečně u Zbraslavě, chtěje tu očekávati křížového vojska z Němec. Zatím obléhali Pražané a pomocníci jejich hrad Pražský, bráníce všelikého dodávání potrav královské posádce. Zprávy o ukrutnostech Sigmunda a legata papežského zavdaly obléhajícím příčinu k vypálení kláštera Břevnovského, ano k upálení několika mnichů Břevnovských a Zbraslavských před samým hradem. Již byl by se hrad musil vzdáti pro hlad; tu podařilo se Sigmundovi lstí válečnou vpraviti do něho zásoby nové; čímž všecko usilování obléhajících bylo zmařeno. Naproti tomu dobyt mezitím Hradec Králové proti straně Sigmundově náhlým přepadením od lidu sebraného k tomu na Kunětické hoře farářem Ambrožem. Darmo pak pokoušel se král o dobytí Tábora oddílem svého vojska a mladým panem Oldřichem z Rosenberka, jenž toho času odřekl se kalicha a hleděl prospěchu svého přidržením se krále. Proti němu vytáhl Mikuláš z Husi z Prahy, přepadl ležení jeho před Táborem z nenadání, a porazil je se škodou velikou na útěk.

Konečně přitáhlo veliké vojsko křižácké, vedené téměř všemi znamenitějšími knížaty německými. Byliť v něm všichni tři kurfirstové duchovní, kurfirst falcký, kurfirst Brandenburský Fridrich z Hohenzollern, jemuž byl Sigmund markrabství tohoto prvé zastaveného konečně docela postoupil a od koruny české tudy odcizil již za přebývání svého v Kostnici roku 1415, tři vévodové bavorští, dva markrabí míšenští. Později přibyl také mladý vévoda rakouský Albrecht V., jemuž byl Sigmund již roku 1411 zaslíbil jedinou dceru a dědičku svou Alžbětu. Dne 30. Června vjel Sigmund ve slavném průvodě do hradu Pražského, a vojsko jeho i křižácké rozložilo se v polích od hradu až k oboře královské u Ovence, k Bubnům a Holešovicům v oklice Vltavy na levém břehu řeky pod městem. Počet spojeného vojska obnášel při nejmenším 100.000 mužů. Když obadva hrady, Vyšehrad i hrad Pražský, byly v rukou obléhajících, musila se obrana Prahy držeti v mezích Starého a větší části Nového města. Toliko věže mostská na Malé straně s domem Saským byla též osazena k zabránění přístupu k mostu; Nové město pak, krom části opuštěné pod Vyšehradem, bylo opatřeno příkopem schválně udělaným proti vpádům Vyšehradské posádky. Mimo to však osadil Žižka Vítkovu horu, která odtud dle něho nazvána jest Žižkovem, na východní straně od města, aby zabránil překažení dovozu potrav a stížil nepříteli rozložení se na této straně řeky.

Čtrnácte dní po příchodu vojska Sigmundova ku Praze minulo jen při nepatrných šarvátkách, a mezitím stal se také jakýsi pokus o mírné srovnání. Pražané a Táboři i druzí obránci města shodli se o vyslovení žádostí svých ve čtyrech kusích, složených hlavně od mistrů učení Pražského, ježto odtud nazývaly se čtyrmi artikuly Pražskými:

1. aby slovo boží od kněží schopných svobodně bylo kázáno;

2. aby svátost oltářní všem Kristovým věřícím svobodně rozdávána byla pod obojí spůsobou;

3. aby kněžstvo, zanechajíc světského panování a držení statků, živo bylo dle příkladu Krista a jeho apoštolů;

4. aby všichni hříchové smrtelní a neřádové zákonu božímu protivní byli kaženi a stavováni.

Znění těchto artikulů, kterým rozumělo se jako základním pravidlům ku provedení opravy církve, bylo odesláno legatu papežskému Fernandovi, jehož odpověd k nim však neuspokojovala ani nevedla na ten čas k dalším krokům smírným.

Konečně přihotovilo se vojsko Sigmundovo ke hlavnímu útoku na město dne 14. Července. Jedním časem měl se státi útok s hradu na předmostí Malostranské, s Vyšehradu na Nové město, a hlavní rána na sruby a zákopy Žižkovy na hoře Vítkově. K tomu přebrodilo se silné oddělení vojska německého přes Vltavu na pole Špitálské, kdež nyní jest předměstí Karlínské. Míšňané a Durynkové jízdní v počtu sedmi neb osmi tisíc vyjeli až na horu, a svedli boj krutý, ve kterém vedlé mužů i ženy Táborské se účastnily srdnatě, a Žižka sám na okamžení přišel v nebezpečenství; ale konečně zvítězili obránci hory, dostavše také posily z města, jehož brány v tu stranu obrácené po celý čas zůstávaly otevřeny. Tu byli jezdci nepřátelští zatištěni ku příkré stráni nad Špitálským polem, tak že muži i koně přes hlavy padali dolů, potom pak ve zmatku stiháni byvše až k Vltavě, mnozí zbiti jsou, mnozí utonuli v řece, a tak předsevzetí toho dne zkaženo.

Porážka tato naplnila Sigmunda hořem a vojsko obléhajících malomyslností, tak že knížata němečtí nechtěli se již odhodlati k boji druhému, kterého Žižka očekával. Přičiněním pánů pod obojí v ležení králově jednalo se nyní o čtyry artikule Pražské mezi legatem a kněžstvem jeho i mistry a kněžími Pražskými ve shromáždění pod nebem na Malostranském spáleništi; ale opět bez účinku; ano strhly se i rozbroje mezi obléhajícími, když Němci pánům českým dávali zrádců a kacířů, jakoby nadržovali obleženým, pánům pak slitovalo se ubohého lidu sedlského, jejž Němci ze vzteku za své nehody schytávali a pálili napořád. Ve zmatku tomto nenapravitedlném dal se konečně Sigmund v kostele sv. Víta korunovati na království (28. Července), a hned za dva dni potom rozpustil vojsko křižácké, a odtáhl od Prahy s nepořízením.