Děje království českého/§. 55.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 54.	§. 55. Vládařství královny Žofie a Čeňka z Wartenberka	§. 56.

Údaje o textu
Titulek:	§. 55.
Podtitulek:	Vládařství královny Žofie a Čeňka z Wartenberka
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 191–196. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jakž se proslechlo o smrti králově, lid Pražský pozbyv všeho strachu, udeřil na kláštery, na kostely, na fary ve městě, kde bylo kněžstvo protivné kalichu; vyhnal faráře a mnichy, roztloukl v některých místech obrazy, varhany i jiné nářadí; konečně vyhrnul se z města na klášter Kartouský před branou Újezdskou, kterýž po zjímání mnichů a odvedení jich odtud jest zapálen. Ve strachu utíkali kanovníci a jiní ve vyšším důstojenství duchovním postavení z města, rovněž i mnozí bohatší z měšťanstva, a zvláště Němci pro nenávist obecného lidu k nim, jakožto veskrz protivníkům nového učení. Také v Písku, v Plzni, ve Hradci Králové, v Žatci a v Lounech zbořeno jest několik klášterů mnichů žebravých. Byla to města, ve kterých se za předešlých let zmohla národnost česká k vládě, ježto v jiných městech královských všude posud Němci měli převahu. V Praze bylo obyvatelstvo české postaveno v rovné právo s německým potud, že dle listu krále Vácslava daného r. 1413 musila vždy polovice Čechů a polovice Němců zasedati v raddě Staroměstské.

Váženější měšťanstvo neschvalovalo těchto výtržností, a učinilo jim také v krátké chvíli přítrž. Měly-li však pominouti zcela, bylo potřeba brzy přítomnosti krále v zemi, a protož sešel se po málo dnech sněm v Praze, i uzavřel žádati krále Sigmunda jakožto dědice trůnu, aby se jak nejdříve možná uvázal v panství; však také složeny jsou žádosti k němu, aby zachoval stavy a obyvatele při svobodě slova božího a přijímání pod obojí spůsobou, i aby se přičinil o zrušení tvrdých nálezů koncilia a papeže proti národu českému. Sigmund nacházel se právě v zaneprázdnění v Uhřích pro nebezpečenství od Turků; protož dával odpovědi odkládavé, ale jmenoval zatím královnu Žofii, příznivou straně pod obojí, svou náměstkyní, pokud by sám nemohl přijíti do Čech, a přidal jí k radě na prvním místě pana Čeňka z Wartenberka.

Tím se panstvo strany pod obojí ukonýšilo poněkud v naději, že se dojde se Sigmundem nějakého narovnání o víru; ale vůdcové shluků na horách nesdíleli s ním této naděje, a hleděli se opatřiti v čas proti Sigmundovi jakožto jistému nepříteli. Velká shromáždění jako ono na Táboře před smetáním konšelů Novoměstských opětovala se pravidelně, vždy v jiném místě. Dne 30. Září bylo shromáždění na Křížkách, čtyry hodiny od Prahy na cestě k Benešovu. Tam uzavřeno sejíti se nejprvé zase k 10. Listopadu v Praze samé, ale se zbraní, jako pro nebezpečenství na cestách. Jednalo se patrně o opanování hlavního města. Protož královna Žofie a páni pod obojí, když ten čas se blížil, opatřili se k obraně na hradě Pražském a na Malé straně, sebravše mnoho žoldnéřů. Tu naproti tomu zmocnili se Novoměstští Vyšehradu, sehnavše odtud někdejší čeleď krále Vácslava, snad v dorozumění s některými.

Ke dni 10. Listopadu sbírali se branní zástupové do Prahy již záhy z rozličných krajin v zemi; když pak jim panstvo bránilo na cestách a v Praze vojsko královny se množilo, dali se Pražané Staroměstští a Novoměstští již o několik dní dříve v útok přes most na Malou stranu. Mikuláš z Husi a Jan Žižka byli vůdci jejich. Po tuhém boji dobyli věže nad branou mostskou, Saského domu a dvoru arcibiskupova tudíž vedlé, a žoldnéři ustoupili před nimi na hrad. Královna Žofie ve strachu utekla odtud nočního času na Kunratice. Ale i v noci a několik dní potom bojovalo se dále, při čemž valná část Malé strany vypálena, díl od jedněch, díl od druhých. Ale když den ode dne množil se počet pánů, rytířů i také měst německých, kteří vypovídali válku Pražanům a posilovali vojsko královny Žofie, dali se Pražané konečně ve smlouvání, a zavřeli příměří až do sv. Jiří příštího roku v ten spůsob, že panstvo slíbilo společně s nimi hájiti přijímání pod obojí spůsobou. Tu postoupili Novoměstští Vyšehradu zase královně, a pomocníci příchozí z venku vyšli zase z města. Nicméně zůstaly i potom ulice Pražské přepaženy řetězy neb zahraženy šranky proti nenadálým útokům, a proti hradu královskému stály sruby udělané v čas boje.

Na zprávu o těchto nepokojích v Čechách zanechal král Sigmund zamýšleného tažení proti Turkům, a odebral se v měsíci Prosinci roku 1419 do Brna, kamž vyjeli jemu naproti páni čeští strany pod jednou i pod obojí, královna Žofie, konečně také poslové Pražanů, předkládajíce jemu opět žádosti dle předešlého usnešení sněmovního. Sigmund slíbil žádosti tyto vzíti v uvážení po příchodu svém do Čech a uraditi se o ně se stavy světskými i s duchovenstvem; což nic nebylo než opět toliko odklad. Naproti tomu napomínal pány, aby neutiskovali přijímajících pod jednou; Pražanům pak zvláště nařídil, aby řetězy a přehražení v ulicích odklidili a sruby zbořili. Královna Žofie složila tudíž vládařství se sebe, a Sigmund poručil vládu zemskou na ten čas Čeňkovi z Wartenberka s jinými dvěma pány společně; sám pak neodebral se ještě do Čech, nýbrž prvé do Slezska na začátku roku 1420, chtěje se opatřiti takovou silou brannou, které by nic neodolalo, aby jí stranu sobě odpornou pro náboženství připravil k vůli své.

Dle rozkazu králova uklidili konšelé Pražští řetězy a přehražení z ulic i sruby udělané proti hradu, a zakázali přísně všeliké výtržnosti proti osobám duchovním i jiným. Také hned kanovníci, mniši a měšťané uteklí vrátili se zas do Prahy bez všeliké překážky. Naproti tomu začala strana kalichu odporná pronásledovati přijímající pod obojí, kdekoli mohla, neskrývajíc naděje své, že nový král učiní násilně konec všelikým novotám. Se zvláštní ukrutností činili Němci Kutnohorští vpády do okolních měst, městeček a vesnic, jímali obyvatele, kněží i světské, a buď živé, buď zabité metali do pustých šachet ve stříbrných dolech svých. Během několika měsíců bylo od nich 1600 lidí usmrceno tak strašlivým spůsobem. Jinde bývali přijímající pod obojí spůsobou vyháněni z měst neb jinak stiháni. Mezitím císař Sigmund ponenáhlu odstranil purkrabí hradů královských, kteří byli milovníky kalicha, a dosadil jiné na jich místa, jimž uložil zasazovati se proti novotám.

Těmito skutky popuzeni a ostraženi, měli se vůdcové lidu k strojení tužšího odporu. Jan Žižka hned po příměří Pražanů s vládaři byl opustil Prahu, a odebral se do Plzně, aby ve městě tomto upevnil panství strany pod obojí a učinil z něho stanoviště obrany. Mikuláš z Husi téhož času začal hraditi a osazovati Zelenou horu nad Nepomukem, nazvav ji horou Olivetskou. Proti nim zdvihlo se však brzy panstvo okolní, vedením nejvíce Bohuslava ze Šwamberka, co proti rušitelům míru. Mikuláš z Husi byl brzy sehnán, Žižka však válčil s pány statečně. V jiné pak straně utvrdili se někteří druhové jejich ve městečku Oustí Sezimovu nad Lužnicí, odkud byly vyšly novoty náboženské přesáhající meze kladené od mistrů Pražských; po krátkém pak čase vyhlídli si ještě lepší stanoviště nedaleko odtamtud na pustém hradišti, jemuž dali jméno Tábor. Tam přestěhovali se, a založili nové hražené město podnes tak zvané. Žižka vypravil jim něco lidu svého na pomoc, aby se spíš mohli obrániti proti nepřátelům svým v okolí. Sám pak v Plzni byl vždy více svírán od protivníků, až konečně musil opustiti město pod příměřím; i odebral se nyní se všemi svými na Tábor. Na cestě udeřili naň královští, kteří se zatím zmocnili také Píska, vedením pana Petra ze Šternberka; ale Žižka zvítězil nad nimi válečným důvtipem v bitvě svedené u Sudoměře v kraji Prachenském; později pak obořil se na ně z Tábora, přepadl je z nenadání nočního času ve městečku Vožici, a spůsobil jim škodu velikou.

Od té chvíle stal se Tábor hlavním stanovištěm odporu proti králi Sigmundovi a vládařům jeho. Tam sbírali a osazovali se nejodhodlanější zastavatelé nových učení ze všech krajin země. Měšťané, sedláci i také zemané, hotoví nasaditi život pro své náboženství, prodávali statky své, a stěhovali se s ženami i dětmi na Tábor, kdež zařizovalo se nové tovaryšstvo mezi nimi co bratry a sestrami, s uvoděním příkladu prvních křesťanů. Rozhořčení proti duchovenstvu starého obyčeje vedlo k tomu, že v bratrstvu tomto novoty kněží někdy Oustských nejdychtivěji jsou přijaty. Nálezci jich hlavní byli duchovními správci bratrstva. Mimo všeliké řády kostelní, které dle jejich mínění nebyly založeny na písmě svatém, zavrhli také roucha kněžská, a konali služby boží v obyčejném oděvu. Tak protivila se jim též nádhera i ozdoba všeliká v kostelích a tudy krásné umění samo, jehož pěstování bralo posud největší podnět od církve; neb to vše zdálo se jim býti odchýlením od řádu církve prvotní. Při službách božích užívali také veskrz jazyka českého místo latinského.

Bratrstvo Táborské nebylo však pouhým spolkem náboženským. Hlavním účelem jeho bylo náležité připravení se k brannému odporu proti nepřátelům nového učení. Protož hned po přibytí Žižky na Tábor zavedeno v ně zřízení vojenské, se čtyrmi heitmany v čele, kteříž byli Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval Řepický a Zbyněk z Buchova. Z těchto nabyl Jan Žižka největší vážnosti v řízení věcí vojenských. Objevilť se v něm brzy vojevůdce zvláštního důmyslu, který malých prostředků uměl užiti k dosažení velkých prospěchů zcela novým spůsobem válčení. Vojsko Táborské nebylo opatřeno důkladným těžkým oděním dotud obyčejným, ve kterém bojovalo se nejvíce koňmo, ani nemělo takového cviku v šermování pravidelnou zbraní jako šlechtické rytířstvo. Cep okovaný železem, palcát, oštěpy byly obyčejnou zbraní Táborů, s kterou chodili do boje větším dílem pěšky. Přitom však vymyslil Žižka nové spůsoby v užívání vozů válečných, jak k ochraně pěšího vojska tak také k útoku, a vycvičil vojsko Táborské výborně ve všech k tomu potřebných obratech; s tím pak spojil užívání střelby prachem ručničním ve větší míře než bylo kdekoli dotud od času nového tohoto vynálezu. Při nových těchto spůsobích válčení vítězilo dobré užívání času a místa nad pouhou osobní udatností a nad těžkou zbrojí; a vojenská kázeň i náboženské nadšení dávaly převahu nad větším počtem bojovníků.

Zkušenost ukazovala den ode dne zřejměji, že čilá prozřetelnost Žižky a druhých vůdců lidu měla dobré důvody. Neb nejen že král Sigmund zůstávaje několik měsíců po sobě ve Vratislavi ve Slezsku, ustavičně sbíral k sobě vojsko z Uher, z Moravy, ze Slezska a z Lužice; než v dorozumění s ním také konečně papež Martin V. bullou danou ve Florencii dne 1. Března 1420 vyhlásil křížovou válku proti Čechům, a vyzýval četnými kazateli všechny národy křesťanské k této válce, slibuje hojné odpustky všem, kdož by se v ní účastnili. Bullou touto pobouřilo se všecko starodávné záští kmene německého proti slovanskému, tak že jak prvé již Němci v Čechách samých tak i kmenovci jejich ve všech částech říše německé dychtivě chápali se zbraně pod korouhví náboženství. Král Sigmund, povolav k sobě do Vratislavě knížata německá na sjezd, aby se uradil s nimi o vyvedení tohoto předsevzetí, dal tudíž veřejně upáliti měšťana Pražského Jana Krásu, který za příčinou obchodu přišed do Vratislavě, v řečech svých se projevil co zastavatel Husa a přijímání z kalicha; konečně pak ve své přítomnosti dal ve Vratislavi samé vyhlásiti kříž proti Čechům legatem papežským Fernandem biskupem Luckým. S knížaty německými usnesl se tak, aby on s jedné, vojska pak jejich křížová s druhé strany vtrhli do Čech, jak medle by se přihotovili se svými přípravami.