Děje království českého/§. 57.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 56.	§. 57. Bitva před Vyšehradem. Vítězství Žižky a Pražanů nad stranou královskou	§. 58.

Údaje o textu
Titulek:	§. 57.
Podtitulek:	Bitva před Vyšehradem. Vítězství Žižky a Pražanů nad stranou královskou
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 201–207. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Z porušeného stavu církve a ze zbožných snah o napravení jeho přišlo v Čechách prodloužením času k roztržkám mezi duchovenstvem a k rozbrojům v lidu, ke vzdorům nejprvé proti domácím představeným církve, potom i proti papeži, konečně k válce mezi Čechy a ostatním křesťanstvem. Bouře tyto spůsobily zároveň roztržení mezi národem a králem českým, jakého tou měrou nebylo v zemi nikdy předtím. Nebo král, nacházeje se v odporu se smýšlením a přáním velké většiny svého lidu, chtěl vůli svou provésti bez ohledu na národ, a užíval k tomu prostředků nebezpečných samé bytosti jeho; národ český pak zase v zaujetí pro myšlénku, která jím hýbala, postavil se na odpor tak tuhý a mocný, že jím otřeseny jsou základy královské moci a celého posavadního řádu v zemi, tak že po velkých převratech a 16letém bezvládí již nikdy více nevrátily se zcela ve stav předešlý neb takový, který by dle změněných okolností času rovně dobře byl svědčil koruně i národu.

Nastávající oupadek koruny jevil se právě od samého korunování Sigmunda na hradě Pražském nad nedobytým hlavním městem českým; neb od toho dne Sigmund začal rušiti a rozdávati poklady korunní a klenoty kostelní k zapravení mzdy svým žoldnéřům a pánům i rytířům, kteří se mu propůjčili k službě vojenské. Korunu českou dal odvézti na Karlštein, zasvěcené klenoty říše německé na Vyšehrad uherský, desky zemské na Křivoklát; hned pak potom odebrav se do Kutnéhory, začal pánům a rytířům českým sobě dotud věrným, strany pod jednou i pod obojí, zapisovati peníze na statcích korunních a na statcích arcibiskupství, kapitul, klášterů a na jiném zboží duchovním; v čemž zacházel potom vždy dále, až největší část tohoto jmění dostala se tím spůsobem v ruce šlechty. Úřady zemské zůstaly neosazeny, soudy staveny; o veřejnou bezpečnost, a jak král ještě vždy myslil, o vyhubení kacířstva měly pečovati tak zvané míry čili landfridy, to jest spolky věrného jemu panstva, rytířstva a měst královských po jednotlivých krajích, nad nimiž ustanovil tak zvané heitmany krajské z vyšší šlechty každého kraje, jimž měli pomáhati také purkrabí hradů královských.

Zařízení tato ukázala se brzy býti nedostatečná proti straně králi odporné, která dotud sice na oko nebyla četná, ale spoléhala se na sruzumění s největším počtem národu, jejž toliko moc krále a jeho oddaných držela posud na uzdě, a prvním vítězstvím rozhodným naplněna byla důvěrou ve svou sílu. Pražané ještě za posledních dní ležení Sigmundova nad jich městem učinili nález proti všem měšťanům, hlavně německým, kteří byli město opustili, jímž vypověděni jsou z Prahy a zbaveni statků svých. Jak medle Sigmund odtáhl, zmocnili se statků těchto v okolí na více mil i domů ve městě, a obrátili je k užitku obce, rovněž všeliké statky duchovenstva řeholního. Tím byla moc Němectva ode dvou set let panovavšího vyvrácena jednou ranou. Lid Táborský dal se té chvíle v Praze také v boření některých klášterů ve městě a v okolí; což však spůsobilo nelibosti. Neb ačkoli učení Táborské nacházelo mnoho vyznavačů mezi obyvatelstvem Pražským, a jmenovitě hověl jemu také mnich Jan Želivský častěji jmenovaný, však vážnějšímu měšťanstvu i učení toto i zalíbení ve zkázách se protivilo. Pro zachránění větších různic o to vyšel konečně Žižka s hlavní mocí Táborskou zase z Prahy, a začal stihati hlavně Oldřicha Rosenberského a jiné protivníky v jižních krajích země. Dobyl předně Vodňan a Prachatic, potom Lomnice, Bystřice, Svin blíž rodiště svého Trocnova, též Boru panského za Horaždějovici, kdež Oldřicha Rosenberského, Bohuslava ze Šwamberka a jiné pány přitáhší s velkou silou porazil v bitvě na hlavu (12. Října).

Mezitím Pražané oblehli Vyšehrad, k čemuž přispěli pomocí svou také páni setrvavší při straně pod obojí, Hynek Krušina z Lichtenburka totiž, jenž zvolen za hlavního velitele, Viktorin z Poděbrad, Hynek z Koldšteina, Diviš Bořek z Miletínka a několik jiných, také Žatečtí, Lounští, Orebští, později od Táborů Mikuláš z Husi toliko s 40 jízdnými. Darmo snažil se král Sigmund dopraviti špíže do obleženého hradu, a nic neprospělo, že se mstil pomocníkům Pražanů, jmenovitě pánům z Poděbrad, pálením vsí a konáním ukrutností na statcích jejich vojskem svým uherským, hnuv konečně od Hory. Teprv když se dočkal nových vojenských sil z Moravy, vytáhl vstříc proti obléhajícím s 20.000 muži, a svedl s nimi bitvu v den Všech Svatých před samým Vyšehradem v údolí i v rovině u kostela sv. Pankrací (1. Listopadu). Ale posádka Vyšehradská, hladem přinucena, byla již zavřela příměří, pod kterým nesměla jemu pomáhati v boji. Tu poražen jest opět v bitvě kruté, nešťastné zvláště panstvu moravskému; nebo padlo tudíž 24 pánů korouhevných, větším dílem z Moravy, z nichž mnozí sami přijímali z kalicha, ale králi vždy byli ještě zachovávali poslušnost. Ve zmatku největším Sigmund utekl opět do Hory; a Vyšehrad ještě téhož dne vzdal se dle umluvy. Zdi jeho proti Novému městu Pražskému jsou hned pobořeny, ale rovněž i palác královský starodávný, kostely nádherné a jiné památnosti ze starých dob slávy české.

Vítězstvím tímto nabyli Pražané a Táboři tím většího srdce. Netajili již svého úmyslu, aby Sigmunda dokonce zbavili království, nýbrž vyzývali zřejmě všecky stavy, aby se jeho odřekli, ano strojili se k donucení těch, kteří by se proti tomu stavěli, mocí zbraně. Již zhrozil se jejich moci Oldřich z Rosenberka, a zavřel příměří s Žižkou na tři měsíce, jímž zavázal se propustiti svobodu čtyrem artikulům Pražským na svých panstvích. Ještě bránily některý čas větším předsevzetím odpůrců králových různice mezi nimi samými, které toho času spůsobil zvláště Mikuláš z Husi. Jednak totiž snažil se pomocí kněze Jana Želivského zjednati náboženství Táborskému panství neb aspoň svobodný průchod v Praze; čemuž větší strana v měšťanstvu se protivila; jednak odporoval konšelům Pražským a pánům strany pod obojí, když se strojili vypraviti posly ku králi polskému o přijetí koruny české, jakž byli se prvé umluvili se Žižkou. Mikuláš z Husi tvrdil, že Táboři k tomu nesvolili, poněvadž by dle zdání jejich neměl býti dosazen cizozemec, nýbrž král rodu domácího. Zdá se, že posud se kojil nadějí, žeby sám měl býti králem českým. Ale konšelé Pražští, když proti nim hleděl popuditi obce, dovolali se prostřednictví Žižky samého a některých pánů vůbec vážených, kteřížto sjeli se v Praze a po marném pokuse o srovnání se mistrů Pražských a kněží Táborských ve víře zjednali odklad, aby se nesrovnalostí v řádech kostelních nerušil prospěch stran obou. V mrzutosti z těchto snah smírných Mikuláš vyjel z Prahy, ale u potoka Botíče mezi Novým městem a Vyšehradem zlámal nohu splašením svého koně, a zemřel v málo dnech potom (24. Prosince 1420). Poselství slavné ku králi polskému vypravilo se již na cestu bez dalších překážek.

Toho času král Sigmund sbíral opět vojenské síly své, přebývaje větším dílem v Hoře Kutné, později v Litoměřicích. Vojsko jeho stihalo ještě vždy nejvíc pány z Poděbrad, a jím jsouce podporováni činili někteří páni katoličtí z kraje Litoměřického a Žateckého i s městy německými v těch stranách mnoho příkoří Žateckým. Též Němci Kutnohorští ve spolku s pány oddanými Sigmundovi dali se v nové útoky na místa okolní. V měsíci Lednu 1421 přepadli městečko Přelouč, a 150 lidí tam zajatých vmetali do šachet; potom oblehli vůdce Táborského Jana Hromádku v Chotěboři, a když se vzdal pod umluvou, nezdrželi mu slova, nýbrž 700 lidí jeho upálili za živa dílem v Chotěboři, dílem v jiných městech blízkých, Hromádku samého na náměstí Chrudimském. Ukrutnosti tyto sloužily jen k rozpálení větší krvežízně při straně druhé, která konečně dala se v útoky rozhodné.

Žižka obrátil se v témž Lednu měsíci do Plzenska proti Bohuslavovi ze Šwamberka, který v tom kraji stál v čele královských. Osadiv kláštery pevné Chotěšov a Kladruby, oblehl Bohuslava na hradě jeho Krasikově čili Šwamberce, a přinutil jej ke vzdání, tak že se musil osobou svou podrobit zajetí. Potom jal se obléhati Tachov, hrad a město. Tu vytáhl proti němu král Sigmund s celou vojenskou mocí svou až k Plzni, a vyzýval zároveň vévody bavorské, aby mu přitáhli na pomoc. Žižka však, zanechav posádek v pevných místech právě dobytých, pospíšil na Tábor, aby přivedl větší vojenské síly do boje, a vyzýval zároveň Pražany, aby se k tomu s ním spojili. Pražané, kteří zatím na blízku města svého dobyli a rozbořili Nový hrad Kunratický, vypravili 7000 mužů do pole, a spojili se se Žižkou u Dobříše; odtud táhli společně proti králi Sigmundovi přes Rokycany. Ale Sigmund, marně mezitím obléhav Kladruby, nečekal nepřátel bojechtivých, nýbrž rozpustiv vojsko své, odebral se opět do Litoměřic, odtamtud zase do Hory, konečně pak v měsíci Březnu opustil Čechy dokonce, a po třínedělním přebývání na Moravě ve Znojmě vrátil se do Uher. Žižka a Pražané jali se nejprv obléhati Plzeň v polovici měsíce Unora; po čtyrech pak nedělích, když město šťastně odpíralo, zavřeli příměří s celým landfridem Plzenským až do konce roku pod výminkou svobody čtyr artikulů Pražských v celé té krajině, kterážto smlouva však od pánů a měst katolických nezdržena. Po té obrátilo se spojené vojsko Táborů a Pražanů k půlnočnímu pomezí země; oblehli německé město Chomoutov, a dobyvše ho útokem, spůsobili krveprolití veliké. Pomohše Žateckým od nátisků nepřátelských, připravili také Louny a Slaný zase v moc strany své, a vrátivše se do Prahy, hned opět vytáhli proti městu Berounu, které rovněž mocí dobyto (1. Dubna), s velkou záhubou obránců.

Když takto na tu chvíli potlačen nebo smluvami zastaven byl odpor v celé západní polovici země, přihotovili se Pražané s hlavní mocí Táborů a přispěním stoupenců jich obojích z panstva a z měst k většímu tažení do východních Čech, kamž jim prvé bránila hlavní moc Sigmundova. Toliko Žižka odebral se od Berouna na ten čas do Tábora ku přetržení neřestí tam vzniklých přílišným blouzněním a hloubáním ve věcech víry.

Již při počátku války s králem Sigmundem vylíhla se ze zimničného napnutí myslí při strastném postavení věcí českých podivná proroctví mezi lidmi o nastávajícím soudu božím nad zlými, kterak všecka města v zemi české propadnou se jako někdy Sodoma a Gomorrha, krom pěti měst tehdáž věrných kalichu, kteráž byla Plzeň, Louny, Žatec, Slaný a Klatovy. Proroctví tato pocházela neb chována a dále vyvíjena byla od lidí povah zasmušilých, jimž obyčejný běh světa byl příliš zdlouhavý k uskutečnění jich zámyslů, pročež chtěli mečem a ohněm přivésti člověčenstvo na stupeň dokonalosti, jakýž se předmítal duchu jejich. Hlásali, že nastal čas, kdež by Kristus neměl již býti následován v milosti, než ve přísnosti své. Všichni zlí, všichni nepřátelé boží že musí býti vypleněni, a k tomu že jsou za mstné anděly povoláni bratří Táboři. Až se to splní, pak že přijde čas větší svatosti církve, než byla církev prvotní. Kristus sám že sestoupí s nebe a přebývati bude s věrnými svými až do skonání světa. Pak že nebude potřebí ani křestu ani žádného písma neb učení; nebo dítky jejich že na svět přicházeti budou bez poskvrnění, a všickni lidé budou moudří a v milosti, poněvadž zákon boží psán bude v srdcích jejich. Tehdy že nebude kněží ani laiků, ani světských vrchností ani poddaných, ano i jmění přestane náležeti jednotlivým lidem, a stav manželský mezi mužem a ženou že pomine, a všecko bude náležeti všechněm společně.

Vedlé hlasatelů těchto proroctví, podrývajících všechny řády společnosti lidské, vyskytovali se mezi duchovními Táborskými mužové příliš suchého rozumu, kteří čím dále pokročili ve vykládání písem svatých, tím více věcí zavrhovali co nálezy lidské, tím větší prázdnotu působili v obyčejích náboženských, snižujíce s největší urputností to, co jiným bylo předmětem nejvyšší úcty. Hloubání zvláště o podstatě svátosti večeře páně vedlo je konečně k tomu, že nechtěli ve svátosti té ničehož spatřovati než znamení těla a krve Kristovy; z čehož plynulo dle jejich zdání, že nemá svátosti té prokazována býti žádná jiná úcta než jako každé jiné krmi požehnané, že nemá býti schovávána do druhého dne, ani vystavována v monstrancí, že vystavování takové a poklekávání před ní jest pověra a modlářství. Vyznavači učení toho myslili činiti dobře, když jak kde příležitost měli, rozhazovali hostie svěcené na zem, šlapali po nich nohama, tloukli monstrance a jiné nádoby kostelní. Mladý kněz moravský Martin Houska, jinak Loquis řečený, byl nejjizlivějším zastavatelem tohoto učení na Táboře, kteréhož původ vlastní přičítal se tak zvaným Bekardům čili Pikartům, jichž některý počet přišel byl do Čech roku 1418 odněkud ze francouzského čili valonského Nizozemska, ale zase vyklidili se, vzbudivše brzy nelibost, pročež učení to a jiné krajnosti náboženské nazývány jsou v Čechách Pikartstvím.

Ku konci měsíce Unora roku 1421 strhly se z příčiny těchto učení rozbroje velké na Táboře, až pak ti, kteří se jich přidrželi, v počtu 300 osob, vypuzeni jsou z města. Oni, popadeni vztekem, počali pálením vsí, zabíjením lidí a loupením statků vykonávati domnělý úřad andělů mstných a připravovati vychvalovaný nový stav nevinnosti. Někteří tak daleko zašli ve svém šílení, že odhodili se sebe oděvy a běhali nazí po lesích, nazývajíce zhovadilý život tento stavem prvních rodičů v ráji, pokud nebyli poskvrněni hříchem prvotním, ano zapřeli konečně všechen řád náboženský, pravíce naprosto, že není Boha na nebi ani čerta v pekle, nýbrž Bůh že jest toliko v lidech dobrých, ďábel ve zlých. K stavení těchto neřestí přijel Žižka na Tábor, maje hádky kněží o víru vůbec v nelibosti, poněvadž jimi bývalo i vojsko jeho mateno v kázni. Vytáhnuv pak proti třeštěným zhoubcům do pole, část schytal, část rozplašil dále od Tábora; zajatých pak, když napomínáni byvše, od svých bludů upustiti nechtěli, dal 50 upáliti u vsi Klokot.

Mezitím vytáhli již Pražané a přátelé jejich do pole vedením pana Hynka Krušiny z Lichtenburka. Ze strachu před podobným osudem, jakým potkán byl posledně Beroun, vzdalo se jim již napřed město Mělník, i oblehli tedy nejprvé Brod český. Město dobyto jest prvním útokem, a mnoho měšťanů i žoldnéřů německých padlo mečem nebo spáleno, zavřevše se v kostele. Dobytí toto spůsobilo strach daleko široko. Hned vzdalo se více měst jiných na blízku, zejména Kouřim, Kolín, Nimburk, Čáslav, též klášterové ve Skalici stříbrné nedávného založení a v Sedlci, kteříž jsou vypáleni, potom vzdálenější Sázavský, Vilemovský a Dobrovický, později také Opatovický, který rovněž vypálen jest, když prvé dvakrát se byli o něj pokoušeli měšťané Hradečtí, ale pokaždé odraženi byli se škodou. Smlouva s městy vzdanými byla, že obyvatelé, jižto se nechtěli znáti ke čtyrem artikulům Pražským, musili se do jisté lhůty vystěhovati. To byli obyvatelé němečtí, jejichž panství nad obcemi českými tím učiněn konec. Pražané pak týmiž smluvamí uvázali se na ten čas u vykonávání práv královských nad městy, i dosazovali v nich konšely, jakož i heitmany co vládaře mimořádné. Vítězení Pražanů, a Táborů spůsobilo zároveň, že i šlechta strany pod obojí, která dotud ostýchala se opustiti poslušenství k Sigmundovi, vždy ve větším počtu přistupovala zjevně k straně jemu odporné. Nad to pak i Konrad arcibiskup Pražský, vždy straně Husově dle možnosti hověv, a v zemi zůstávaje, přijel ze sídla svého Roudnice do Prahy, a smluviv se s Pražany o čtyry artikule, osadil konsistoř svou kněžími pod obojí, a jal se udělovati svěcení na kněžství duchovním znajícím se ku kalichu, beze vší překážky. Za to stihla jej klatba papežská, a kapitula Pražská, ve vyhnanství přebývající, dílem v Žitavě, dílem v Olomouci, odřekla se jeho.

Po vzdání tolika měst jiných poddali se konečně i němečtí měšťané Kutnohorští, učinivše veřejné pokání z ukrutností prvé spáchaných proti milovníkům kalicha. Tu se vzdaly také pevné hrady královské Žleby a Lichtenburk ve kraji Čáslavském, a vojsko Pražanů a přátel jejich přešlo přes hory Železné do kraje Chrudimského. Když přilehli ke Chrudimi, vrátil se také Žižka k vojsku, spraviv všecko potřebné na Táboře. Také Chrudim vzdala se, ač byla silně osazena královskými, a po zboření klášterů v Pardubicích, Sezemicích a Podlažicích poddalo se také Vysoké Mýto a Litomyšl; Polička dobyta mocí. Odtud strojilo se vojsko ke vtrhnutí do Moravy, kdež strana přijímajících pod obojí i také Táborů byla se rozmohla sice, ale majíc zápasiti s mocnější dotud katolickou stranou nežli v Čechách, setrvávala celkem v poslušenství k Sigmundovi. Jediné sebrání lidu dle příkladu českého na ostrově jakéms řeky Moravy pod Hradištěm, řečené nový Tábor, po šťastném boji se stoupenci Sigmundovými bylo se nicméně zase rozešlo. Po zprávě, že vojsko české mínilo překročiti hranice zemské, vypravili jemu stavové moravští posly své naproti, a odvrátili útok smluvením se o společný sněm v Čáslavi ke dni 1. Června toho roku.

Po této umluvě obrátili se Žižka a Pražané do kraje Hradeckého, a dobyli Jaroměře, kdež pro ukrutnosti z města toho spáchané proti straně pod obojí mnoho lidí stopeno jest v Labi. Do ležení tudíž přijel konečně i pan Čeněk z Wartenberka, a pokořiv se pro předešlou vinu svou, smířil se s Pražany, a přistoupil opět k jejich straně. Ve strachu poddal se hned také Dvůr Králové; Trutnov pak, který se protivil, dobyt jest a vypálen. Odtud Žižka táhl v jinou stranu k Litoměřicům, a přivedl i toto město ke vzdání; Pražanům pak, kteří se zatím vrátili již domů, vzdal se brzy potom hrad královský nad jich městem po úplném vyhladovění posádky.