Děje království českého/§. 26.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 25.	§. 26. Fridrich. Konrad Otto. Vácslav. Přemysl. Břetislav III. kníže i biskup. Vladislav III.	§. 27.

Údaje o textu
Titulek:	§. 26.
Podtitulek:	Fridrich. Konrad Otto. Vácslav. Přemysl. Břetislav III. kníže i biskup. Vladislav III.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 69–72. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Kníže Fridrich byl císaři za dopřání sobě knížetství českého povinen summou peněz jemu napřed slíbenou, i musil panování své začíti vydíráním peněz těchto na lidu velkými daněmi. Obecné nespokojenosti z toho užili po krátkém čase velmoži opět za příležitost k nakládání se stolcem knížecím dle své libosti. Prohlásiliť Fridricha za ssazena, a povolali k panství Konrada Ottu Znojemského (1182). Fridrich, skoro ode všech opuštěn, musil s hanbou utéci ze země; toliko hrad Pražský hájili jeho věrní delší čas, až pak též musili se vzdáti. Tu však zakročil císař Fridrich co ochránce vyhnaného knížete, aby sobě zjednal větší moc nad Čechy, než kterýkoli z jeho předků. Povolalť Konrada a nejpřednější pány české k sobě do Řezna, a oni neodvážili se učiniti proti jeho rozkazu. Císař posadil se v majestátu svém na radnici Řezenské, kdež se knížata i páni čeští před ním postavili, an před očima jejich dal přinésti sekery katanské, aby porozuměli úmyslu jeho. Tu nařídil, aby přijali Fridricha zase za pána svého; Konradovi pak Ottovi udělil léna země moravské, nazvav jej moravským markrabím, tak aby tuto zemi držel od samého císaře a jen jeho, ne pak knížete českého, byl poslušen. Oddělením Moravy od Čech myslil napotom tím snáze panovati knížatům obou zemí. Páni, bojíce se krvavého hněvu jeho, nic nesměli odmlouvati, a podrobili se těmto rozkazům.

Teprv po dvou létech zdvihli se opět proti knížeti Fridrichovi, když byl odjel ze země ke dvoru císařovu v Mohuči (1184), i povolali na stolec Vácslava bratra Soběslava II. Ale hrad Pražský byl opět hájen statečně pod dohledem manželky Fridrichovy Alžběty, až sobě Fridrich sehnal pomoci z Němec, předně od bratra svého Vojtěcha, jemuž císař konečně předce dopřál arcibiskupství Salzburského, potom od vévody rakouského Leopolda V., s nímž zachovával delší již přátelství obou rodů, Přemysloviců a Babenberků. Tu páni, brzy zastrašeni, upustili od svého předsevzetí, a s ním jak možná se smířili. Fridrich vypravil hned potomního roku bratra svého Přemysla s vojskem do Moravy proti Konradovi Ottovi, aby i jeho přinutil ku předešlému poslušenství. Přemysl vtrhnul do země Znojemské, i setkal se s Konradem v bitvě ze všech nejkrvavější u Loděnic, v níž 4000 Čechů a Moravanů s obou stran přišlo o život. Přemysl zvítězil, ač se ztrátou velikou, Konrad Otto však, nechtěje déle dávati příčiny ku prolévání krve bratrské, odřekl se dobrovolně své nezávislosti, a knížeti českému se poddal.

Brzy potom však strhly se nové rozepře v Čechách mezi knížetem Fridrichem a biskupem Pražským Břetislavem, jinak Jindřichem, bratrancem knížete, synem totiž Jindřicha bratra krále Vladislava II. Vedlé spravedlivých stížností na útisky od úřednictva knížecího, zdvihal kněžic biskup nároky nedůvodné, chtěje se statky a poddanými svého biskupství býti prost všechněch povinností k zemi; a když kníže nechtěl jemu povoliti, běžel, jako dotud všichni nezdární synové vlasti, k císaři, i žaloval před soudem biskupů a knížat jeho. Kteříž hned rozhodli, že biskup Pražský jest kníže německé říše, a tudy nemá poslouchati knížete českého, nýbrž toliko císaře; a na to jemu dal císař list se svou pečetí (1187). Tak měla země česká i sama v sobě býti rozdělena na dvě knížetství, jedno světské a jedno duchovní, jak bylo v Němcích, aby císař německý mohl rozkazovati oběma.

Kníže Fridrich, nepodvoliv se tak hned vůli císařově v této věci, byl jemu ke službě, když se císař strojil k válce křížové do zaslíbené země, i konal přípravy, aby táhl s ním. Ale než k tomu přišlo, zemřel (1189), a nyní Konrad Otto Znojemský nastoupil na knížecí stolec. Od něho vypraven zástup bojovníků českých ku křížovému tažení s císařem vedením Děpolta, syna Děpolta prvního, svrchu jmenovaného bratra krále Vladislava. Děpolt i sám císař Fridrich I. zahynuli na výpravě této smrtí (1190), a v císařství nastoupil syn Fridrichův Jindřich VI., mocnější než otec jeho nabytím království apulského a sicilského v Italii. Jemu kníže český Konrad osobně vytáhl na pomoc k hájení těchto zemí, umřel však tam příliš záhy na mor při obléhání města Neapole (1191).

O uprázdněný stolec český strhly se opět různice až příliš hanebné. Panstvo zvolilo Vácslava syna Soběslavova. Ale Přemysl, bratr knížete Fridricha, šel k císaři Jindřichovi, a slíbil mu 6000 hřiven stříbra, aby mu udělil léna českého. Císař učinil rád dle žádosti jeho, a jmenoval jej českým knížetem, zároveň pak mladšího bratra jeho Vladislava nezávislým markrabím moravským, tak jak ondy sobě vymyslil císař Fridrich. Vácslav po krátkém odporu musil ustoupiti, a Přemysl, jinak řečený Otakar, stal se knížetem (1192). Nyní měl však platiti císaři slíbených 6000 hřiven stříbra, a nemohl sebrati nežli část té summy. Dle smlouvy o tom učiněné musil biskup Břetislav odebrati se ke dvoru císařovu a býti u něho co rukojmě za ten dluh, pokudby nebyl vyplacen. Tu císař, jemuž se již také Přemysl Otakar znelíbil z jiných příčin, jak jej na knížetství české dosadil, tak vzal si i právo, zase jej ssaditi, a udělil léna země české biskupu Břetislavovi Jindřichovi samému, s nímž vzal umluvu a ostatek dluhu jemu odpustil.

Břetislav Jindřich přitáhl se žoldnéři německými do Čech, a setkal se s Přemyslem u Zdic (1193). Tu páni čeští, ještě nedávno slíbivše Přemyslovi, že za něj chtí životy své nasaditi, prvé než přišlo k bitvě, zrádně jej opustili, a dali se k biskupovi. Přemysl musil se dáti na útěk, a biskup ctižádostivý stal se zároveň knížetem. Dobyl sobě i Moravy, a Vladislava, bratra Přemyslova, odvedl s sebou ke dvoru svému, kdež jej držel nejprvé pod dohledem, potom u vězení. Panství jeho netrvalo však déle čtyr let. Poslán od císaře proti odbojnému markrabí míšenskému, poplenil zemi jeho hrozně, až stydě se za to pro své kněžské důstojenství, činil potom veřejné pokání. Když po třech létech se roznemohl a ležel na smrtelné posteli, páni čeští ještě za živobytí jeho začali se raditi o nové kníže; čímž on znepokojiv se, dal se z Prahy odvézti ven ze země do Chba, a tu v málo dnech skonal. Nyní velmoži osvobodili Vladislava, bratra Přemyslova, z vězení, a provolali jej za kníže (1197). Staršího bratra jeho Přemysla pominuli, bojíce se pomsty od něho, že jej nevěrně byli opustili u Zdic.

Přemysl však, zvěděv o tom, a co starší domnívaje se míti lepší právo k panství, sebral přátely, kdež moha, a pospíchal z ciziny domů, aby se pokusil podruhé o dosažení stolce.

Mezi těmi, kteří se ho přidrželi, byl župan, jménem Černín, nejpřednější. Než Vladislav, nechtěje nechat opět prolévati krve české, ustoupil z lásky bratrské dobrovolně s knížecí stolice, a přijal od Přemysla toliko zemi moravskou, pod názvem markrabství, ne však co zemi od Čech nezávislou. Takž vstoupil Přemysl Otakar na stolici knížecí bez překážky (1197).