Děje království českého/§. 27.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 26.	§. 27. Změny ve stavu země do konce 12. století	§. 28.

Údaje o textu
Titulek:	§. 27.
Podtitulek:	Změny ve stavu země do konce 12. století
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 72–80. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Mnohé rozbroje v panovnickém domě od prvního přestoupení zákona Břetislavova až do zlých 25 let skoro ustavičných bouří po smrti krále Vladislava II. spůsobily veliké proměny v řádech země české. Jimi, jak ukázáno, byla otřesena knížecí moc v oné neobmezenosti, ku které ji byli přivedli mocní Boleslavové. Nebo v rozepřích mezi sebou musili se oudové panovnického rodu ucházeti o přízeň úřednické šlechty, a ta nabývala tím vždy větší moci proti nim samým.

První následek toho byl, že se zhoršila správa země ve všelikém ohledu libovůlí úředníků župních i dvorských, poněvadž nemívali vždy dosti přísného dohledu nad sebou, a tudy užívali úřadů, strannickými piklemi nabytých, jen co prostředku k svému obohacení. Dályť se od nich veliké útisky obecnému lidu při vybírání dávek, při vymáhání prací k obecným potřebám čili robot zemských, při vykonávání soudů a rozličným jiným spůsobem, tak že rolník i řemeslník vždy tíže snášeli množící se břemena a nedostatek bezpečnosti práva. Mnoho dotud svobodných majetníků půdy, aby ušli nesnesitedlnému někdy týrání od úřednictva, raději dali se v poddanství a tudy pod ochranu mocnějších velmožů. Nebo tou měrou jak každý v ouřadě stojící hleděl vyzískati z něho pro sebe co nejvíce možná od lidí příslušících pod jeho právo, každý velmož zase, který již vládl dosti velkým statkem, bránil své poddané, jak nejlépe mohl, proti libovůli ano i proti zákonné moci úředníků, aby z nich sám měl jistější užitek. Šlechta z úřednictva knížecího pošlá obohacovala se však nejen na ujmu lidu, než touž měrou na ujmu knížecí moci bezpostředně. Dávalať sobě služby své při dopomáhání na stolec knížecí spláceti také darováním statků z jmění knížecího, namnoze v neobmezené dědičné držení; ano v čas větších a delších zmatků v zemi zmocnila se také všeličeho mocí nebo pod rukou. Stalo se zvláště s pomezním hvozdem, že velká část jeho z někdejšího držení knížete octla se ve jmění velmožů.

Tím spůsobem vznikly šlechtické rody, kterých moc a vážnost nezakládala se již toliko na službách a úřadech knížecích, nýbrž na velkém dědičném jmění, ač přitom nikdy nepřestali o úřady zemské státi, ano považovali je časem za právo náležející výhradně jejich stavu. Pán vládnoucí velkým statkem zemským a mnohými poddanými rozšiřoval vždy více moc svou prvotně otcovskou čili vládyčí na ujmu moci veřejné; právní rozepře mezi svými poddanými o jmění rovnal a soudil sám osobně neb svými ouředníky, tak že jen ve větších věcech trestních ještě podléhali veřejnému soudu župnímu; bránil úředníkům župním také ve všelikém jiném ohledu bezpostředné rozkazování nad poddanými svými dle možnosti, stavě se co první představený mezi ně a úřad; ze mnohých veřejných povinností a dávek vybavoval je, jakož zejména i ze starodávné obecné daně míru, která tím spůsobem ponenáhlu docela zanikla; on držel sobě i brannou moc na svém statku, udíleje z něho výsluhy manům čili panošům, a při veřejné hotovosti neb válce vedl lid ze svého statku pod svou vlastní korouhví. V tom záležel značný rozdíl mezi pány korouhevnými, jakž se nazývali, a druhým zemanstvem čili rytířstvem, ježto majíc méně statků a poddaných táhlo pod obecným práporem župana neb hlavní korouhví knížete samého. Osoby stavu panského, když poddané své vyjímali jak nejvíce možná od soudů a úřadů župních, tím méně sami se jim podrobovali, i mohli tudy časem potahováni býti jen k nejvyššímu soudu zemskému, na němž zasedal kníže sám s nejvyššími úředníky a kmety zemskými.

Vzrostlá moc a důležitost stavu panského při sklonku 12. století jeví se již tím, že z toho času nejprvé jde pamět posloupnosti některých panských rodů, kteří za potomních století, ano dílem až do nynějška zaujímali první místa v zemi české, ač toho času neužívali ještě stálých jmen rodinných. Z takových rodů byli ku př. bratří Hrabiša a Slavek, nejvyšší komorníci zemští, onen od času knížete Fridricha (1180), tento od prvních let panování Přemysla (1199), majíce velké statky v župě Bílinské; jejichžto starším předkem byl jak se zdá onen Kojata, syn Všeborův, župan Bílinský, jenž se zasazoval o zvolení Jaromíra za biskupa na sněmě u Dobeniny; Vítek jídlonoš nejprvé (1169), seděním v Prčici (1176), potom župan Prachenský (1184), otec čtyr neb více synů, z nichž jeden se jmenoval Jindřich, druzí všichni Vítkové, pročež rod ten celý, v jižních Čechách daleko široko panující, nazýván Vítkovici; Smil s Tuhaně, jenž byl s Přemyslem za jeho přebývání u vyhnanství, a bratr jeho Načerat, synové jak se zdá Hrona, dle kterého rod ten nazýván Hronovým; statky jejich se rozkládaly dílem v severních Čechách až ke hranici zemské, ano i v částech Lužice, ponenáhlu k Čechám připojených, jakož ve Žitavsku, dílem při hranici slezské a moravské; Jiřík maršálek, který přišel o život při křížovém tažení roku 1148, vytáhnuv s knížetem Vladislavem II., potomek jak se zdá Dětřiška syna Buzova, jenž padl v bitvě na Trutině (1110); statky toho rodu byly hlavně v západní části župy Podbrdské, v okolí Hořovic; Markvart, otec Heřmana z Ralska, maršálka (1175) a potom komořího (1177), i bratří jeho Havel a Záviše, jejichžto potomstvo vládlo velkými statky v potomním Bydžovsku, Boleslavsku i Litoměřicku; Beneš sídlící v Benešově za Sázavou, jenž účastniv se ve výpravě proti Mediolanu za krále Vladislava, přivezl odtamtud biblí a passional krásný pro kostel Benešovský; přátelstvo jeho bylo již od delšího času předtím také rozšířeno v Moravě; Držislav župan Plzenský za krále Vladislava (1163), maje statky v župě té samé i dále ke hranici bavorské v Klatovště, a z téhož rodu Černín, pomocník Přemyslův při nastoupení jeho v panství, potom nejvyšší komorník, jehož jméno dosud nesou Černínové z pokolení toho pocházející; Sezima, nejvyšší komorník královny Judity, manželky Vladislavovy, jenž r. 1165 konal poselství k císaři řeckému Emmanuelovi, z přátelstva též rozšířeného po Čechách i po Moravě; syn jeho Hroznata, nejvyšší komorník za knížete Fridricha (1182 až 1185), měl Peruc za Slaným, a jiné pokolení téhož rodu, v němž oblíbeno bylo jméno Bořita, sídlilo v Radhošti (1235) v též krajině.

Šlechta, jejíž moc předně se zakládala na velkém rodinném jmění, nebyla již jako prvé šlechta čistě úřednická oddaným nástrojem knížete na sněmích zemských ku provedení jeho vůle, aby se stala národu zákonem, nýbrž zasazovala se o své vlastní prospěchy, a kladla tudy meze libovůli, ku které se chýlí každá moc docela neobmezená. Sněmové nabývali tudy čím dále tím větší váhy v řízení věcí zemských. Již ve 12. století bylo právem uznaným, ač ne psaným, že nenáleží knížeti naříditi veřejné hotovosti bez svolení sněmovního, krom k obraně země, rovněž že nesmí uložiti berně obecné leč se svolením sněmu. Podobně měli sněmové platný hlas ve hlavních věcech zákonodárství zemského a jmenovitě o řádu práva. Přitom však knížecí moc, jakkoliv byla obmezena, předce vždy zůstávala velká. Kníže nepotřeboval berní leč ve příčinách mimořádných; vládlť velikými statky, i když jich mnoho ubylo, a velikými jinými důchody stálými, které se dobrým hospodářstvím daly ještě více rozmnožiti; z důchodů těchto nezávisících od sněmů mohl sobě poříditi dosti velkou vojenskou moc, které mohl též užívati bez jakéhokoli tázání sněmu; tím samým měl prostředků dosti k odměňování věrných služeb a tudy k získání jich sobě; rovněž, byl-li panovník moudrý, měl mnoho příležitosti k opírání se proti šlechtě o národ, když se ujímal obecného dobrého a zvláště pilného konání spravedlivosti a chránění slabých proti silným. Pro tento takový poměr mezi knížetem a šlechtou národ získal z nenáhlé proměny, kterou knížecí moc byla obmezena, ač na sněmích byli zastoupeni právě jen vyšší stavové.

Zároveň jako šlechta množil také stav duchovní moc svou toho času. Přibývaloť vždy více ústavů církevních štědrou péčí knížat, a později také šlechticů mocnějších. Do konce 12. století bylo šest řádně složených kapitul v Čechách, dílem při chrámích, ježto od dávna byly řízeny probošty co představenými četného kněžstva a žákovstva, které potom obdrželo řád kanonický, dílem novějšího ustanovení a nadání: kapitula totiž biskupského kostela Pražského, jejímž prvním pořadatelem byl vzdělaný probošt Marek, rodilý Němec, za času krále Vratislava; Mělnická ve slavném rodném místě svaté Ludmily; Boleslavská, nadaná z kořisti polské od knížete Břetislava I.; Litoměřická, jejímž dobrodincem byl kníže Spytihněv II.; Vyšehradská při kostele sv. Petra a Pavla apoštolů, založená od krále Vratislava a vyjmutá z moci biskupské zvláštním privilegiem papežským; a Sadská v oblíbeném venkovském sídle knížat při lesích někdy Slavníkoviců, založená knížetem Bořivojem II. po opětném jeho nastoupení na stolec (1117) ke cti sv. Apollinaříše, jemuž přičítal zázračné vysvobození ze zajetí.

Řádu Benediktinskému přibylo k nejstarším jeho třem klášterům ve Břevnově, v Ostrově a na Sázavě ještě šest jiných v rozličných krajinách země: Opatovický na Labi blíž Hradce nad Labem (asi r. 1086), Litomyšlský na pomezí moravském, založený za knížete Břetislava II. (1093 až 1100), Kladrubský na pomezí bavorském, založený od knížat Svatopluka a Vladislava I. (1108, 1115), Vilémovský v Čáslavsku od hraběte německého Viléma ze Sulzbacha, příbuzného kněžny Richsy, manželky téhož knížete Vladislava (okolo r. 1120), Postoloprtský v rozkošném oudolí Oherském okolo téhož roku, Podlažický ve Chrudimsku, založený blahoslaveným Vrbatou, šlechticem z toho okolí (1159). K jeptiškám Svatojirským na hradě Pražském přibyl ještě jeden klášter panenský řádu sv. Benedikta v Teplici v župě Bílinské, založený královnou Juditou, manželkou Vladislava II. (1156).

Za panování Vladislava II. ještě co knížete objevili se v Čechách ponejprv noví dva řádové Praemonstratů a Cistercienských, ježto některý čas předtím vzali začátek ve Francouzích, a odtud rychle se šířili v Němcích. Vladislav a biskup tehdejší Jan I., ze šlechtické rodiny mající statky v potomním Bydžovsku a jinde, založili Praemonstratům první klášter na hoře Strahově nad Malou stranou Pražskou, porostlé tehdáž ještě lesem (1139), a odevzdali jim brzy potom také dva kláštery dotud Benediktinské, starší Litomyšlský totiž (1145), a nedávno teprv (1139) založený Želivský v pomezním lese na hranici moravské (1148). Později založil pán český Jiří z Milevska klášter toho řádu v řečeném místě svém (1184), a jiný pán z rodu, který se počítal mezi nejpřednější v zemi, Hroznata, milostník knížete biskupa Břetislava III., založil klášter Tepelský v Plzenště (1197), do něhož i vstoupil co probošt, odřeknuv se světa po smrti svého příznivce. Také panny řádu Praemonstratského měly v krátkém čase tři kláštery v Čechách, v Doksanech u Litoměřic, založený od první manželky Vladislava II. Gertrudy rakouské (1142), pak v Louňovicích (1149) a v Chotěšově, poslednější též založený od Hroznaty právě řečeného. — Cistercienští měli první klášter v Sedlci v Čáslavště, založený od pána Miroslava (1143), druhý v Plasích nade Mží, od knížete Vladislava II. (1145). K tomu přibyl ještě za téhož slavného panovníka klášter téhož řádu v Pomuce, a později ještě dva, ve Mnichovém Hradišti, jejž založil Markvartic Heřman z Ralska (1177), a v Oseku, jehož zakladatelem byl Slavek Hrabišic, nejvyšší komoří za Přemysla I., jakož o něm zmíněno výše. V Sezemicích ve Chrudimsku byl klášter panenský toho řádu.

Také rytířský řád Johannitů čili od špitálu sv. Jana v Jerusalemě dostal za času krále Vladislava první dům v Čechách na Malé straně Pražské konec mosta (okolo r. 1156), a Hrabišici Všebor a Kojata byli předními dobrodinci křižovníků božího hrobu, kteří roku 1190 dostali proboštství na Zderaze v podhradí Pražském.

Farních a jiných místních kostelů počet množil se neustále, a větším dílem byly vystaveny a nadány od králů nebo pánů a zemanů, jimž proto náleželo při nich od starodávna právo podací.

Církevní správa vždy lépe se pořádala, jednak pilností domácích výtečných biskupů a jiných mužů ve vyšších důstojenstvích duchovních, jednak z naléhání papežských legatů, kteří od času papeže Řehoře VII. častěji než předtím přicházeli do země a snažili se o to, aby nové zákony papežů toho věku ke zvelebení církve uvodíny byly v platnost. K usnadnění dohledu nad kněžstvem od biskupa byla dioecezí Pražská rozdělena na děkanství, prvotně tolik, kolik bylo žup v zemi; nad děkany pak vedli vyšší dohled arcipryštové čili arcijahnové, kterých bylo 13; sídla jejich v Praze, Kouřimi, Bechyni, Horšovu Týnu, v Plzni, v Rokycanech, Žatci, Bílině, Litoměřicích, Roudnici, Boleslavi, Zerčiněvsi a Hradci nad Labem.

Duchovenstvo prospívalo také vždy více ve vzdělanosti a mělo mezi sebou vždy muže učené a umělce rozličného druhu. Děkan kapituly Pražské Kosmas, jenž co 80letý stařec zemřel v posledním roce života knížete Vladislava I. (1125), jal se první spisovati dějiny země české od nejstarších pamětí až do svého času, a nalezli se po něm pokračovatelé z kanovníků Pražských a Vyšehradských i jiného duchovenstva. Učený jazyk byl jako všude jinde v západním křesťanstvě latinský; ale konání slovanské liturgie v prvním čase po uvedení křesťanství, ježto se aspoň částečně zachovalo v zemi během dvou století, zanechalo podnětu ke vzdělávání jazyka českého převoděním do něho písem svatých a skládáním kostelních písní, modliteb, legend a jiného druhu spisů pobožných. Vzácné zlomky rukopisu Zelenohorského a pozdějšího Králodvorského dochované našemu času svědčí o tom, že se záhy ač pořídku začalo užívati písma také k zachování plodů starodávného básnictví národního, majícího kořeny své až v pohanství.

Kláštery a kapituly byly jako prvé již biskupství nadány statky zemskými, ježto se více méně rovnaly majetku rodin šlechtických. Dle příkladu šlechty musilo i duchovenstvo hledět osvoboditi své poddané od povinností, které zavdávaly příležitost k útiskům od úřednictva župního; i dosáhlo toho časem psanými privilegiemi knížecími, jimiž udělovala se immunita čili vyjmutí částečné od oněch povinností a právo souzení nad poddanými krom zločinů těžkých. Biskupství Pražské mělo první takovou immunitu z prvních let panování Vladislava II. Často však úředníci župní jednali proti udělenému osvobození, aneb vymýšleli sobě břemena na statky duchovenstva, kterým jiné nepodléhaly. Z toho pocházely stížnosti stavu duchovního proti bezprávným útiskům, jakož zejména i rozepře výše zmíněná mezi knížetem Fridrichem a biskupem Jindřichem Břetislavem, ve které ovšem biskup zašel dále, než mu náleželo.

Jako prvé vítězství neobmezené moci knížecí nad samosprávou kmenů českých pod dědičnými jich vojvodami, tak také zmožení se šlechty proti knížatům v této době rozmnožilo, jak viděti, počet lidí nesvobodných v zemi. Ale nesvoboda tato, která měla všelijaké stupně a podoby, ano i svrchu vypsané útisky župních úředníků nepřekonaly životních sil rolnictva českého, které jim bylo vydáno. Země naše, do které národ český vstoupil málo četný, na nejvýš snad o kolikasi stech tisíc hlav, zvelebovala se vždy dalším pokračováním ve zorávání půdy, a touž měrou množilo se obyvatelstvo, a vyplňovalo zemi vždy houště. Již do konce 12. století zmizela i část prvotního pomezního hvozdu, jehož nebylo již tou měrou jako z počátku potřeba k obraně zemské. Staraliť se o zalidnění jeho páni světští i klášterové, jimž dostaly se oujezdy v něm darováním knížecím. Osadníkům do vsí nově zakládaných, aby se dali najíti k rozorání nové půdy, musily se poskytovati lepší výhody než ve vsech sklíčených již tužším poddanstvím. Ve vsech nejstaršího původu neměl jednotlivý rolník svého kusu země, než všichni jako v prvotní nedílné rodině užívali niv společně, a jak se zdá, děleni bývali o ně jen do času, jak toho vyžadoval počet rodin; ale místo otce čili vládyky rodového měli nad sebou vrchnost, které robotovali a odváděli dávky, i která si během času zvykla považovati sebe jedinou za majetníka půdy, poddané pak za lidi chované tu dle své libosti. Ve vsech nových dostal pak každý osadník svého lánu pro sebe k dědičnému jmění, aspoň ve přímém potomstvu, za určité platy a povinnosti. Protož bylo prospěšno rolníkům, když se ze starých vsí více zalidněných vystěhovali a podstoupili práci vzdělávání půdy nové, v čemž neměli překážky od nikoho; neb nesvoboda vztahovala se jen na statek, ne na osobu, kromě zvláštních výjimek. Od obyčejného ustanovení lhůty čili svobody od platů a jiných povinností na prvních několik let pošlo jméno Lhota, dávané přemnohým vesnicím českým, jakož i v jiných zemích slovanských od konce 12. a začátku 13. století.

Hůře než orba trpěl od útisků župních úředníků domácí průmysl a obchod. Hlavní sídla jeho, podhradí totiž župních hradů, náležela knížeti, a byla jako jiné knížecí jmění spravována od komorníků a vládařů po župách. Obyvatelstvo jejich nemělo své půdy a svých svobodných domů, než přebývalo v jistém spůsobu podružství, a bylo, jak se zdá, čím dál tím více utlačováno libovolným vydíráním, což bylo příčinou, že se nemohlo zmoci k větší zámožnosti. Za starších časů, až do křížových válek přechytrávali je Židé, co od starodávna lepší znalci obchodu a zběhlí ve spůsobích, jak sobě zjednati přízeň u dvora. Později dařilo se lépe než domácímu lidu v podhradích obchodníkům a řemeslníkům příchozím z ciziny, nejvíce z Němec, ale i ze Vlach a ze Francouz; neboť ze zemí svých, kdež stav městský ve příznivějších okolnostech dobyl sobě větší svobody a vážnosti, přinášeli s sebou jednak peníze, jednak větší umělost, a usazujíce se časem stále v zemi, koupili sobě k tomu netoliko povolení knížecí, nýbrž i podobné svobody, jakých stav ten požíval v jejich otčinách. Již za krále Vratislava († 1092), tedy někdy při sklonku 11. století, byla malá osada Němců v Praze na Poříčí, kdež měli svobodné dědičné domy, osvobození od některých povinností župních a vyjmutí ze soudu župního, tak že se spravovali zvláštním soudcem čili rychtářem ze svého prostředka. Na tyto svobody a práva dostali první psané privilegium od vnuka Vratislavova, knížete Soběslava II. (1173 až 1178) s povolením, aby každý, koho by přijali do své obce, účasten byl týchže práv s nimi. Již tehdáž byli rozšířeni také po jiných částech podhradí Pražského krom prvotní své osady.

Byl to první začátek potomního většího rozšíření obyvatelstva německého v Čechách, kterému napomáhaly také jiné okolnosti, dílem ještě staršího původu. Tak jako někdy již Svatopluk moravský, užívali panovníci čeští od času velmi dávného, aspoň již první dva mocní Boleslavové, vždy služeb některého počtu cizinců, hlavně Němců, při svém dvoře, za příčinou stálých svazků s dvorem císařů německých. Nejvíce byly to osoby stavu duchovního, kteří co kaplani knížecí tak zvaní docházeli potom v odměnu vyšších důstojenství církevních, jakož kanovnictví, proboštství, opatství; byloť i krom prvního biskupa Pražského Thietmara ještě i později také několik Němců z ciziny rodilých povýšeno na stolici biskupskou. K rozmnožení dvořanstva německého přičinily mimo to časté svatby knížat českých s německými kněžnami, když krom jediného příkladu pojmutí Boženy od Oldřicha od času Boleslava II. bylo pravidlem takořka nepřekročitedlným, že knížata čeští nebrali manželek ze svého národu, nýbrž, aby jim rovny byly stavem, z panovnických i polopanovnických rodů okolních zemí, tudy z Polska, z Uher, ale nejčastěji z Němec. Kněžny cizího rodu přivedly s sebou rovněž kaplany a druhdy také světské služebníky z Němec; i ač tito nevstupovali zrovna často do řad úřednictva zemského a župního, což se protivilo národnímu právu a obyčeji, aniž byla by toho snesla šlechta domácí; ale velmoži čeští sami snažili se nepochybně druhdy zalíbiti se panovnici známostí jazyka jejího; nad to pak pochybovati nelze, že německé matky vpravily dětem svým, potomním dědicům trůnu, jazyk německý vedlé otcovského domácího a brzy také zalíbení ve spůsobích a mravech cizích. Tak bylo zvláště v rodině krále Vladislava z obou manželek jeho, Gertrudy rakouské a Judity durynské. Nejstarší syn jeho Fridrich měl již ode křtu německé jméno dotud v zemi nebývalé, mladší dva, Přemysl a Vladislav, přijali vedlé jmen svých českých druhá německá, onen totiž nazývaje se také Otakarem, tento Jindřichem. Náchylnost jejich, jak již také Vladislava II. samého, narozeného též z matky Němkyně, k německému jazyku a k německým spůsobům vysvítá z celého chování jejich, jakož i všechněch jejich potomků na trůně českém. Politika panovníků těchto, ačkoli hájili samostatnost země české v poměrech k říši německé, nicméně nevycházela z lásky k národnímu jazyku a obyčeji: zasadiliť jemu těžké rány, jak se dále ukáže; byla to politika hlavně domová čili dynastická.