Děje království českého/§. 25.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: §. 25.
Podtitulek: Fridrich a Soběslav II.
Autor: Václav Vladivoj Tomek
Zdroj: TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 67–69.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

Odřeknutí se Vladislava II. nemělo však účinku toho, kterého se byl nadíval. Císař Fridrich, znaje postavení stran v Čechách, Vladislavovi i synu jeho nepříznivé, mínil užiti příležitosti nejen k dosažení okamžitého prospěchu pro sebe, než i k stálému rozšíření moci císařské nad Čechy. I on, jako prve císař Lothar, osoboval sobě právo rozhodování, komu by náleželo nastoupiti na stolec český. Slyšev tedy žaloby Oldřicha, bratra Soběslavova, u svého dvora, kázal Vladislavovi i Fridrichovi, aby se postavili před soudem jeho v Normberce, i aby Soběslava z vězení propustili a s sebou přivedli, žeť chce mezi nimi rozsouditi, kdoby po dobrovolném odstoupení Vladislava měl právo k panování. Darmo snažil se Fridrich císaře uprositi, aby zanechal nepřátelských těch úmyslů; konečně Soběslava z Přimdy propustil a přivedl se slávou na hrad Pražský, chtěje jeho přátelsky uchlácholiti, aby sešlo s další rozepře. Ale Soběslavovi, sotva že byl ke dvoru Fridrichovu uveden, hned první noc donesena jest zpráva křivá, že jej Fridrich druhého dne chce zbaviti zraku, aby jej učinil neschopným k vládě; čehož on uleknuv se, ihned utekl z hradu, a odebral se přímo ke dvoru císařovu. Tu Fridrich, nemaje smělosti, aby se opřel císaři mocí válečnou, odebral se též k němu, a podrobil se soudu jeho. Ale rozsudek císařův byl hned, že má Soběslav nastoupiti na knížetství, při čemž důstojenství královské, ježto bylo Vladislavovi i nástupcům jeho propůjčeno na vždy, zase vzato od Čech, tak, aby se Soběslav i nástupce jeho zase nazývali vévodami čili knížaty. Fridricha zabavil císař, na jak dlouho bylo třeba, u svého dvoru; Soběslav II. pak odebral se se slávou do Čech, kdež panstvo Fridrichovi i otci jeho odporné všecko se přidalo k němu, tak že bez odporu dosazen jest v Praze na stolec (1174). Král Vladislav ve zmatku velikém opustil bydlo své v klášteře Strahovském, a odstěhoval se do Durynk, odkudž byla druhá manželka jeho Judita; zemřel pak tamže ještě téhož roku. Týmž časem císař Fridrich odňal také mladšímu synu Vladislavovu, Vojtěchovi, arcibiskupství Salzburské, ku kterému byl zvolen od kapituly, a dosadil jiného arcibiskupa, jenž by držel s ním ve sporu jeho s papežem.

Za přízeň sobě prokázanou od císaře při dosažení knížetství musil Soběslav jemu postaviti pomocný voj k nové výpravě do Italie, jejž vedl bratr jeho Oldřich. Tentokrát však císař Fridrich, ač sebral všecky síly své do velikého boje, zkusil rozhodný obrat štěstí, sobě protivný; Lombardové porazili jej po dvouletém marném namáhání s jeho strany ve hlavní bitvě u Legnana (1176). Mezitím strhla se o arcibiskupství Salzburské válka, když vypuzeného arcibiskupa Vojtěcha ujal se proti straně císařově svat a přítel otce jeho Jindřich II. Jasomirgott, vévoda rakouský, ano i Konrad Otto, kníže Znojemské. Soběslav II. musil na sebe vzíti hájení arcibiskupa dosazeného od císaře; i sebrav vojsko náramné, až k 60.000 mužů, vtrhnul s ním do Rakous po dvakrát, a zemi hrozně poplenil až po Dunaj; sám vévoda Jindřich Jasomirgott přišel na útěku před ním nešťastným pádem o život; vojsko Soběslavovo neodpouštělo ani kostelům ani klášterům (1177); pročež papež Alexander klatbu na něj vyslovil. Následkem bitvy u Legnana byl císař Fridrich přinucen k mírnému vyjednávání s papežem Alexandrem III. na osobním sjezdě v Benátkách (1177). Tu mezi jinými výminkami míru položeno, aby se arcibiskup Vojtěch odřekl Salzburka na přímluvu papežovu; za to pak musil svoliti císař, aby se bratr Vojtěchův, Fridrich, navrátil na stolec český.

Soběslav II., zkusiv mnoho bídy lidské za 12letého vězení svého na Přimdě, měl outrpné srdce k obecnému lidu, a ujímal se ho rád proti křivdám úřednictva a jiných mocných; pročež požíval velkého oblíbení u nižších, zvláště u obyvatelstva sedlského. Pro to samo však odvrátil od sebe brzy příchylnost šlechty, která jej byla pozdvihla na stolec. Potupně nazýván jest od ní knížetem sedlským, i hledána příležitost, jak jeho se zase zbaviti. Tím nejvíc bylo Fridrichovi usnadněno vítězství, jak medle Soběslav opuštěn byl od císaře. Pomocí Konrada Znojemského a Leopolda V. vévody rakouského, nástupce Jindřichova, najal sobě něco žoldnéřů německých, a vtrhnul nejprvé do Moravy, potom do Čech, kdež skoro bez překážky se zmocnil Prahy (1178), Soběslav pak od svých opuštěn, utekl na hrad Skálu v kraji Klatovském.

Teprv když Fridrich po některém čase odešel ven ze země, povolán byv do Šváb ke dvoru císařovu, Soběslav sebral své věrné, a přiblížil se ku Praze (1179); a však nemohl se hradu v rychlosti zmocniti; neb jej hájil lid Fridrichův, ana byla v hradě ostražitá manželka jeho Alžběta, kněžna uherská. Fridrich, o tom zpraven, pospíšil honem zpět do země, sebrav opět zástup německých žoldnéřů, a zároveň táhl mu k žádosti jeho na pomoc Konrad Znojemský z Moravy. Soběslav udeřil z nenadání na Fridricha nad potokem Loděnickým na cestě jeho ku Praze, a porazil jej na hlavu. Fridrich ve zmatku utíkal v pravou stranu až přes Vltavu, aby se spojil s vojskem Konradovým; i sešli se u Prčice, odkudž táhli k hájení Prahy a Vyšehradu. Soběslav v patách za nimi, udeřil na ně v poli před samou Prahou, v místech, kdež nyní jest hořejší Nové město. Tu se strhla bitva krvavá, Soběslav pak poražen musil se obrátiti na útěk. Zdržovav se ještě po 11 měsíců na Skále, upustil konečně od dalších pokusů, a zemřel po krátce v cizině (1180).