Božena Němcová (Vávra)/XIV. Návrat do Prahy

Božena Němcová Vincenc Vávra
XIII. Třetí cesta na Slovensko	XIV. Návrat do Prahy	XV. Poslední doby života a smrt

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Návrat do Prahy
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 154–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

1. „Pohorská vesnice“

Toho roku připravoval a také vydal J. V. Frič nový almanach, ku kterému pracemi svými přispívati měli někteří z mladších spisovatelů. Na zpružení literárního českého života bylo toho nejvýše třeba. Byla to první ozva proti hrobovému tichu, tísnivými poměry veřejnými způsobenému.

Almanach J. V. Friče vyšed pod názvem „Lada Nióla“,^[1] učinil značný rozruch mezi spisovateli a zavdal příčinu k novým, prudkým půtkám mezi nimi. Němcová přispěla do almanachu povídkou „Sestry“ a slovenskou pohádkou „O dvanácti měsíčkách“, která byla perlou celé sbírky.^[2] Podobiznu svou k almanachu připojiti nedovolila.

Od návratu svého ze Slovenska žila Němcová v úplné odloučenosti svým pracím.

Zprávy o soukromém jejím životě téměř již umlkají, a poněvadž ani dopisů z těch dob nemáme, odkázáni jsme jen na nepatrné a nahodilé poznámky některých spisovatelů.

Celou zimu r. 1855 Němcová strávila usilovnou prací, píšíc „Pohorskou vesnici“, upravujíc a vydávajíc „Slovenské pohádky“ a připravujíc se k povídkám novým, které jí zvláště po Babičce na mysli tanuly.

V Babičce vylíčila Božena Němcová své dětství; vypsati další rozvoj svého ducha nehodilo se jí do rámce Babičky. Proto odhodlala se sepsati samostatnou povídku „Pan učitel“, jež jest pokračováním Babičky, pokud se týče autobiografie Němcové. Před tím však ještě vydala „Pohorskou vesnici“, jejíž plán dávno a dávno v duchu byla vytvořila.

I. Děj přenesla na Šumavu, kde tak ráda prodlévala, mezi lid bulský na hranicích česko-bavorských. Na samém pomezí království českého vybíhá vesnice se starobylým zámkem. Tam přestěhoval se na stálý pobyt mladý hrabě Hanuš Březenský s matkou a sestřenkou Jelenkou.

„Hanuš byl vysoko rostlý; rázné tahy jeho tváře zmírněny byly výrazem lidumilnosti a dobroty, jež v srdci jeho opravdu spočívaly. Oko jeho hluboké, duchaplné a uprostřed mocného obrví, na čele jasném síla mužného ducha. Byla to krása oduševněná, která vždy vítězí nad pouhou krásou formy a všelikou marností.“^[3]

„Jelenka byla vzrůstem prostřední výšky, forma těla nebyla ani bujná, aniž měla onu oblíbenou formu nepřirozené štíhlosti vosí, byla souměrně urostlá. Tvář její byla výrazem největší milosti; a ačkoliv jednání její mnohdy bývalo dětinské, přece spočíval v jejím velkém modrém oku zralý duch. Největší kouzlo její spočívalo okolo malých krásných rtů; a v tom malém důlku v bradě jakoby bůže milosti si bylo ustlalo lůžko. Jak některá krásná paní, když se směje, všecku vnadu ztrácí, tak v úsměvu Jelenčině se jevila veškera líbeznost, a na koho se usmála, ten nemohl ji nemít rád. Ale ona se nesmála, aby. kouzlem tím koketovala, ani si nebyla vědoma své krásy, a nebylo, kdo by ji chtěl lichocením urážet.“^[3]

„Paní hraběnka byla paní mírné, ušlechtilé povahy. Byla zkušená i v trpkostech života, a lehký nádech smutku byl vždy na její bledé, pěkné tváři rozprostřen. Její veškerá blaženost i pýcha byl její zkaceřovaný Hanuš! Co bylo jeho radostí, těšilo i ji, co on za dobré uznal, i ona schválila.“^[4]

Hanuš, dříve než převzal po otci rozsáhlé statky, nabyl pečlivého vychování od učitele zkušeného, jenž vštípil mu zásady vznešené a lidumilné v měkkou duši. „Já jsem sice špatný etymolog,“ praví Hanuš o sobě,^[5] „ale tolik vím, že „šlechetný“ a „šlechtic“ má stejný kořen. Bylo to nejspíš při počátku, že šlechetný člověk stal se šlechticem a ze samých takových šlechticů že záležel výbor společnosti, šlechta. Tak mi to vykládal můj učitel, a to byl slavný etymolog a šlechetný člověk.“

Aby vzdělání své dotvrdil a dokončil, cestoval velice pilně, nejvíce pěšky; neboť „má-li cizina rozum zbystřit, jak naši sedláci říkají, myslím, že se nesmí cestující na svět jen z kočáru dívat.“^[6]

Na cestě z Řezna bavorského do Čech provázel ho lesem mladý drotar Miča, jemuž však nedůvěřoval, spoléhaje nejvíce na svou zbraň a výtečného psa. Byli přepadeni. Ač se Hanuš zoufale bránil, přece zachránil si život jen pomocí Mičovou. (Episoda na str. 40. a násl.)

Za odměnu, poznav Mičovu věrnou oddanost a povahu ryzí, nezištnou, učinil ho šafářem svého statku a vůbec přilnul k poctivému potulnému drotařstvu slovenskému. Drotaři scházeli se do „pohorské vesnice“ z celého okolí na neděli, kdy byli hosty Hanušovými a Mičovými.

Také na vánoční svátky, kterými povídka naše se počíná, přivezl si Hanuš z Prahy nového, mladého drotara Jana, jejž si oblíbil pro neobyčejnou poctivost jeho. „Jano byl jun sličný, a zádumčivý výraz tváře, vlastní lidu slovenskému, činil ho tím zajímavějším; mysl jeho nábožná byla schopna pojmouti vše, co dobré a krásné. Srdce měl dobré, nezkažené. Skromný, až stydlivý, nebyl přece hloupě upejpavý; uctivý, zdvořilý, ne však podlízavý; smělý, zvědavý, ne však drzý, dotěrný; upřímný, ale ne snadno sdílný, útrpný pro bolesti jiných, na svoje nedbající, někdy veselý, někdy snivý, nikdy však rozpustilý — to byla povaha Janova.“^[7]

Ač měl Hanuš v Praze nádherný palác, přece nejraději dlíval na starobylém zámku v „pohorské vesnici“, kde věnoval síly a zkušenosti neobyčejně nadaného svého ducha vychování a vzděláváni lidu. Vše, čeho na zámku potřeboval, i nábytek nejskvostnější, dával pracovati řemeslníkům domácím. „Pravda,^[8] že nemají venkovští dělníci toho vybroušeného vkusu, té umělosti, již mohou míti ti, kteří mají příležitost dívati se na krásné, umělecké práce a výkresy, kteří se vyučili ve školách názornému umění; ale zajisté najdeš u nich krasocit, ostrovtip, pilnost, jako všade jinde; jen jim podejme možnost zdokonaliti se. Jsou tu umělecky vzdělaní řemeslníci, ale stěžují si, že nemohou umění svého upotřebit, poněvadž jim takových prací nikdo nezaplatí. Zpomeň si, matko, jak ohromné sumy nebožtík otec vydal za nábytek a jiné věci pro dům, jež z ciziny přivážet si dával. Ty ses tomu sama protivovala; a konečně nebývali jste tím ani spokojeni. — Jaký blahobyt mohl by se rozšířiti takovými výdělky mezi domácím řemeslnictvem, jakého zdokonalování mohlo by se jim poskytnouti, a oč peněz méně bychom my vydali!“

Hrabě všude do dílen řemeslníků sám přihlížel, dával mistrům nejen výkresy, ale vše i vykládal, jak co býti má a jak si to přeje, nešetřil peněz ani času, až se práce odvedla, kterak ji míti chtěl. Největší však radost mu způsobovalo, když cizí hosté se ptávali, odkud si dal přivézti čistě i důkladně pracovaný nábytek, odkud umělecky vyřezávané rámce u obrazů a zrcadel, krásné lustry, odkud byli malíři, odkud řemeslník, jenž překrásně skládal mosaikové podlahy, odkud čalouníci, zámečníci; každý na Paříž, Mnichov, Vídeň hádal a uvěřiti nechtěl, když hrabě tvrdil, že to vše jsou výrobky domácích řemeslníků a umělců; jakmile však se přesvědčili, že tomu tak, již našli chyby tu i tam a zůstali na svém, že cizinské práce přece jen dělají jinší oko, a námitky hraběte proti takovému mínění měli za pouhé podivínství.

Když poznal hrabě obratného řemeslníka, který však se nemohl zmoci pro nedostatek peněz, jichž potřeboval do díla, půjčil mu peníze, aby měl „volné ruce“, a tím se stal zakladatelem štěstí ne jedné rodiny.

Nemenší zřetel obracel hrabě i na polní hospodářství, jež by rád byl co nejvíce zdokonalil, a proto vše, co se v tomto odvětví nového vynalézalo, neopomíjel zkoušeti a shledal-li za užitečné, hned to zaváděl. Myslil, že si budou i sedláci zavedených novot všímati a dle nich se říditi; rád by to byl viděl, ale starý správec mu říkal: „Sedlák nedá se tak snadno poučit, to je člověk tvrdé šíje, na toho jen palice.“^[9]

Než přece postupem času, když rolníci dobře poznali povahu hraběte Hanuše, počali si ho vážiti a dali si říci. Vesnice nabývala zcela jiné tvářnosti. Domy byly čisty, cesty upraveny, pole zvelebena, stráně pusté užitečným stromovím posázeny. V tom hraběti pomáhali nejvíce ovšem farář a učitel. Šlechetné snahy Hanušovy měly největšího odpůrce v Srnovi. Srna byl chalupník, jenž pro hašteřivou, nepokojnou svou krev měl přezdívku Sršán. Byl odvážným pytlákem i podloudníkem, jenž nikterak nedbal pánův ani zákonů. V naší povídce Srna jest stínem šlechetného Hanuše. Veškery snahy hraběte kazil a mařil utrhačnými svými řečmi a převáděl na svou stranu obmezené občany. Největší vliv měl na synovce svého, ohnivého, divokého, ale přece dobrosrdečného Pavla, z něhož si chtěl vychovati odvážného pomocníka v podloudnictví. Strážným duchem Pavlovým byl rolnický synek Petr, pravý opak povahy Pavlovy. Byl rozvážný, mírný, tichý, a ježto Pavel k němu přátelsky lnul, působil blahodárné na zdivočelou povahu Pavlovu.

II. Nejdůležitější osobou v naší povídce z lidu selského je bába, kterou Němcová za svého pobytu na Domažlicku poznala a o níž nám první podrobnou zprávu podává v Obrázcích z okolí domažlického.^[10] Není tedy ani bába osobou vymyšlenou, nýbrž skutečnou.

Velice povahou svou bába podobá se Babičce, než přece je rozdíl činnosti mezi sousedy velice patrný. „Bába byla vlastně ve vsi první autoritou, ona byla rádkyní, důvěrnicí; byla lékařem a v rodinných záležitostech mnohdy místo soudce zastávala. Bez báby nejen že se křtiny neskončily, ale ani svatby, a nikdo nestonal, aby bába při něm byla nestála. Bábino slovo platilo jako zákon. — Jakkoli se zdála býti mrzuta a bručiva, nemohlo přece býti dobrosrdečnější osoby a při chorých trpělivější, a všecky děti měly ji rády. Bába měla již šedesát let, byla prostřední výšky, silného těla. Naproti vráskům v tváři a šedivým vlasům bylo černé oko bystré, jako nějaké mladice. Do práce byla jako kat.“^[11] Domek její, stojící vedle zámku, byl ze všech obydlí selských nejúpravnější a nejčistší.

Vnučku svou Dorlu vychovávala bába velice pečlivě a opatrně, starajíc se nejen o úplné její zdraví, nýbrž i o vývoj nadaného ducha. Na sličnou Dorlu rozhodný vliv měla jemná, ušlechtilá Jelenka, jejíž byla nerozlučnou družkou. Tak se stalo, že Dorla značně od spoludružek selských se lišila úpravou šatů, řečí a veškerými způsoby svého jednání.

Velmi sympatickým zjevem v naší povídce je slepý Józa, syn bábin. Oslepnuv hned z mládí a jevě velké nadání hudební, vzdělal se pomocí učitelovou na výborného houslistu. Hudba ubohému Józovi nahrazovala veškery radosti, jichž byl slepotou oloupen. Žije sobě a stále zabrán jsa v sama sebe, mimo to zušlechtěn hudbou, byl povahy velice nad všednost povýšené a miláčkem všech. Józovi nikdo se neodvážil ublížiti.

Toť jsou přední osoby, jež jednají v Pohorské vesnici. Jak na vzájem na sebe působily, jak vlivem jejich tvářnost vesnice a jejích obyvatel se měnila, tříbila, ušlechťovala, jak osud je sbližoval a od sebe vzdaloval — zkrátka život jejich po způsobu románu vylíčiti, to podařilo se Němcové tak dokonale, jako v žádné povídce jiné.

Pohorská vesnice jediná ze všech povídek Němcové je skutečným románkem i rozsahem i obsahem svých dějů.

Němcová pokládala Pohorskou vesnici za svou nejlepší práci, nejen proto, že se jí podařilo skvělou technikou se vyznamenati, nýbrž zvláště z té příčiny, že do Pohorské vesnice vložila všecky své opravné ideje, kterými chtěla povznésti život lidu českého.

Němcová znala výborně selský lid a jeho vady a nedostatky. Z vlastního názoru znala také dobře život šlechtický. Poznávala, že šlechta, která má býti vůdcem lidu a státi v čele jeho, až na skrovné výjimky necítí s lidem tím, nýbrž že jej pokládá pouze za nástroj k vlastnímu blahobytu a pohodlnému životu aneb ke slávě. A takovou výjimkou byl hrabě Hanuš Kolovrat-Krakovský (nar. 1794), potomek starého rodu panského, známého již v Čechách ve 14. stol. Na svých statcích zavedl výborné hospodářství, byl lidu selskému pravým otcem, národa pak českého vždy věrným, obětivým synem. Každou snahu naši ušlechtilou podporoval radou i penězi, vždy ochotně a skvěle.

Když vysoce vzdělaná Honorata z Wiśniowských Zapová r. 1848 chopila se s celou energií dávné myšlenky Bohuslavy Rajské, zříditi českou dívčí vychovatelnu, která by se stala též ohniskem vlasteneckého uvědomění českých žen, byl jí Hanuš Kolovrat-Krakovský neunavným pomocníkem,^[12] až i dílo provedeno r. 1855. Ale již dne 4. ledna 1856 Zapová zemřela.^[13] I nabídl Wenzig osiřelé místo ředitelky Němcové; než ona ho nepřijala, chtějíc se věnovati úplně literatuře. Aby však přece přátelům i nepřátelům ukázala způsobilost svou k takovému úřadu, vložila do Pohorské vesnice všecky své krásné a duchaplné myšlenky o vychování ženském, v Panu učiteli pak osvědčila, že by byla výbornou vychovatelkou i ve škole.

III. Mluvčím opravných snah ženského vychování učinila Němcová v Pohorské vesnici starou hraběnku, matku Hanušovou.

Zásady Němcové věci té se týkající jsou bystry a promyšleny; ani dnes na př. nejohnivější obránkyně svého pohlaví nemůže pěkněji vytknouti úkol ženin, než učinila Němcová slovy:^[14] „Dokud si nebude žena vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jež Bůh jí přiřkl, položiv do její ruky blaho veškeré společnosti: dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí býti spolupracovnicí, má-li se stavba podařit. Žena musí býti povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale jako anděl smírce mezi ním a světem.

Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit.“

IV. V těchto vznešených zásadách vychovávala hraběnka Jelenku pro svého milovaného Hanuše, jako zase Jelenka Dorlu pro divokého Pavla.

Němcová v Hanušovi měla na mysli hraběte Hanuše Kolovrata-Krakovského, jejž po jeho sídle v Březnici v Písecku nazvala hrabětem Březenským.

Aby s povah lidu selského nesetřela ani prášku a podala je ryzí, kulturou školskou nedotknuté, používá Němcová při rozpravách lidu bulského podřečí domažlického a u drotarů nářečí slovenského.

Tím i forma povídky nabývá pestrých odstínů, avšak poněkud na ujmu srozumitelnosti.

V. Již častěji namítla se příležitost poukázati na to, jak zbožné mysli byla Bož. Němcová. Zbožnost její nebyla líčená, nýbrž opravdivá, hluboká, vyplývající z pevného jejího přesvědčení náboženského.

V Pohorské vesnici uložila své vyznání víry přímo básnicky vznešené: „Bohatá paní nezná pocitu trpké bolesti, která do nohou olova vlévá a na srdce valí chudé matce kámen, když vchází přes práh mezi holé čtyry kouty, děti s pláčem vstříc jí jdou: „Matko! máme hlad!“ volajíce, a ona nemá, co by jim dala. Nemá ničehož než slzy a vzdechy, vzdechy, jichž se jest více báti, než pychu bohatých. — Kdo je vidí ty miliony slz, jež v takovýchto obydlích se prolévají? Kdo si jich všímá, těch slz, jež žhavými jiskrami na prsa matky země padají, až útroby její v plamen se rozněcují? On, jehož vůlí v jednom okamžení tisícero tvorů umírá, tisícero k životu povstává, jehož zákonem se řídí kolotání milionů světů, jehož oko zároveň vidí na špice nebetyčných hor i na červíčka, u jeho paty po zemi se plazícího, na vrcholy hájů palmových i na travnatou step, na slzu v oku ubohého otroka, i na perlu, ukrytou v skořápce na dně mořském, na zlatý stolec i na lože dělníkovo; On, jenž sčítá prach semena bylinového i písek v moři, jenž stejně bdí nad snem dítěte u prsu matčina, jakož i nad vrahem na galeji přikovaným; jehož dopuštěním se stává, že bouře tisícileté stromy podvrací, a slabý štípek jen ohýbá, staleté budovy, díla umění lidského v okamžení v nivec obrací, a chaloupku slimáka nepokazí; On, jemuž nic malé, nic velké, jehož mocnost a divotvornost se zobrazuje v jediné kapce vody, jako v ohromném moři; On, jenž drží osud králův i žebrákův ve své ruce, jemuž dítětem sluje Paria opovržený i kníže vznešený, obyvatel ledných hor i požehnané Arabie, divoch i vzdělanec; On, jenž pokřtil všecky svoje děti jedním jmenem, jménem „Člověk“, jímž vespolek se zváti a za svaté je míti káže; On, jenž rozumí každé vroucí modlitbě, která vychází ze srdce člověka: On Jediný, otec náš, Tvůrce všeho míru, jenž od věkův byl, jest a na věky bude, Bůh Velký, Mocný, — Bůh milosti setře slzu s lící utýraného člověka.“^[15]

Tak jen lze si vysvětliti, že Němcová neskonalou svou bídu a ponížení snášela s myslí neohroženou, pevnou, nereptajíc nijak na nepříznivý, trudný osud svůj; vždyť jak napsala v Babičce, „neštěstím a bolestí očišťuje se člověk všech šlaků, jako zlato ohněm.“

VI. Nad všecky povídky vyniká Pohorská vesnice velikým množstvím krásných poučných sentencí, příslovími vhodně použitými a výrazy obraznými, jež zvláště dodávají mluvě venkovanů rázovité jadrnosti a konkretnosti. Po té stránce jsou pozdější spisy B. Němcové, zvláště pak Pohorská vesnice studnicí nevyčerpatelnou.

Rovněž tu opět vsouvá na vhodných místech zvyky, pověry a všecky obyčeje prostonárodní našeho lidu, jak se mezi ním dochovaly až do její doby. Posléz i episod hojně tam nalézáme, které vesměs položeny jsou na místech příhodných. Charakteristickou je opět episoda o císaři Josefu II., svědčící zase, jak veliké úcty císař Josef II. požíval pro svou lidumilnost u českého lidu selského.^[16]

2. „V zámku a podzámčí“

O národ český neocenitelně zasloužilý J. K. Tyl počátkem roku 1856 těžce onemocněl zatvrzením jater. Hmotný nedostatek, zklamání tak časté v životě soukromém, úpadek národa celého, ochablost ve veškerém životě národním doléhaly mocně na jeho posud nezlomného ducha.

Konečně dotrpěl dne 11. července v Plzni, kam nemocen jsa byl zavezen, obklopen svými přátely. Právě rok před smrtí smířil se v Německém Brodě se svým literárním protivníkem K. Havlíčkem.

Němcové zemřel v Tylovi přítel nejoddanější, jehož si také vždy vysoce vážila, nejen proto, že jí ukázal cestu života, ale že jí byl vždy ochráncem a obráncem neohroženým proti útokům zvláště Jakuba Malého.

Sotva uložil národ český tělo nezištného pracovníka a buditele v lůno drahé země mateřské, pro niž jen žil a pracoval, nová jej stihla rána bolestná.

K. Havlíček k smrti uštvaný a nemocný se vracel po dlouholetém vyhnanství dne 27. dubna 1855 z Brixenu ku své rodině a národu. Než nezastihl již manželky své Julie, kterou tak vroucně miloval, na živě. Zemřelať dne 16. dubna 1855. Havlíček neměl tušení ani o její nemoci ani o její smrti. Těšil se v duchu na shledání, ale nemělo se již státi na milované půdě české, nýbrž až tam ve vlasti nadhvězdné. Odebral se do ní také brzy, dne 29. července 1856. Tělo lidské bylo příliš slabo pro to vše, co mu uchystal svět. Ale jednoho potěšení přece mu popřál osud.

„První radostné vzrušení po dlouhé apathii způsobila Havlíčkovi naše Božena Němcová svou rozkošnou Babičkou, kterou na rozdíl od Vrťátkových^[17] „Českých perel“ pojmenoval „pravou českou perlinkou“ pokládaje ji vedle Erbenovy „Kytice“ za nejlepší práci v naší pobřeznové pěkné literatuře.“^[18]

Od návratu svého ze Slovenska při pohřbu Havlíčkově Němcová poprvé vystoupila ze svého zátiší okázaleji na veřejnost. Položila — jediná z tehdejší společnosti české — na rakev neohroženého bojovníka veliký vavřínový věnec trním propletený a účastnila se s manželem svým pohřbu jeho. Překvapuje čísti, že manžel její za to potrestán, a tož osmidenním vězením.

Toho roku dozuřila konečně válka krimská, vedená na obranu Turecka proti říši ruské, která si vyžádala na 750.000 životů lidských za oběť. Za války a po válce řádila po mnohých krajinách evropských cholera. Také Čechy navštívila a těžce stíhala některé kraje naše.

Stále zmáhající-se bída mezi lidem, neurovnané poměry společenské, cholera mezi lidem chudým zvláště zle řádící daly Němcové podnět k nové dokonalé povídce, nazvané „V zámku a podzámčí“.

I. Bedlivým studiem spisů B. Němcové a pátráním na místech, kde žila, možno téměř vždy přesně určiti, kde a kdy která povídka její vznikla a které osoby hlavní mívala na mysli. Němcová pravidelně jednajících osob nevymýšlela, nýbrž brala je ze skutečného života.

Ze všech povídek práce „V zámku a podzámčí“ nejvíce dělá obtíží. Lze jen za to míti, že povídka tato původ svůj vzala v okolí nymburském, koho však mínila, líčíc rodinu Skočdopolovu, nesnadno říci, ač z poznámek samé Němcové vysvítá, že celá pohádka se opírá o pevný základ, skutečnost.

Bohatý kupec Václav Skočdopole zanechav obchodu, zakoupil krásné panství s útulným zámkem v malém městečku, „neboť veliký pták i velikého hnízda potřebuje.“ Paní jeho, Kateřina, pocházející rovněž z rodu městského jako manžel, zpyšněla, zvláště od té chvíle, kdy Skočdopole zjednal si na její domluvu šlechtický přídomek „von Springenfeld“.

Panstvo přistěhovalo se na zámek. Přijela též mamsel Sára, komorná, která byla největší důvěrnicí paninou, Klárka, panská, dcera staré klíčnice, dívka hezká a nezkažená, a konečně Joli, vzácný psík anglický, mazánek to panin.

Zlým duchem paniným byla Sára, jež vymýšlejíc stále novoty, rozdmychovala ješitnost zhrdlé povýšenky.

S žíravým a bolestným sarkasmem líčí Němcová domácí denní řád, ustanovený a přesně zachovávaný pro Jolinka.^[19]

Sára přemluvila paní, aby pro případ své smrti ustanovila roční důchod pro Jolinka a jeho opatrovnici. Tou měla býti Sára. Tak se i stalo.

Pan Skočdopole, ač neschvaloval výstřednosti své manželky, přece je trpěl, zabývaje se nejvíce lovem, pro nějž ho panství jedině těšilo.

Dole pod zámkem při řece rozkládalo se městečko, jehož obyvatelstvo přísně rozděleno a odděleno bylo od sebe ve tři třídy. Do první třídy počítali se zámožní hospodáři a z těch volila se městská rada a starosta. Druhou třídu dělali malí domkáři a zámožnější řemeslníci, ku třetí, opovržené od obou, náležela tak zvaná luza, podruhovina, která živa byla „z ruky do úst“.

Podruzi utiskováni a vyssáváni byli od třídy prvé beze všeho milosrdenství.

II. Mezi podruhy nejnešťastnější ženou byla Karásková, vdova po zedníku, jenž při stavbě o život přišel. Zůstaly jí dvě děti, sedmiletý Vojtěch a roční Jozífek. Žena kdysi velmi spořádaná, čistotná a pracovitá, nyní pak těžce nemocná, bídně se protloukala, až konečně odejíti musila i z podnájmu. Všickni chudí měli s ní útrpnost, ale pomoci jí nemohli.

Nikdo bez mocného pohnutí nepřečte život nešťastné té ženy.

Dříve šťastna a spokojena, žijíc pro manžela a milé děti, nyní ode všech opuštěna, sklíčena na duchu i na těle, neví, kam se obrátiti, co bude z jejích dětí.

„Co si počneme, děti?“ smutně tázala se Karásková, pohlížejíc na bledé dítě, nad jehož tváří držel Vojtěch široký list lopuchu jako stínidlo. „Kam se podějem? Kterak mohu doufat pomoci u cizích lidí, když jsem břemenem těm, kteří mne znají a jimž jsem pracovala, dokud sila stačila?“^[20]

Tak tázala se zajisté nešťastná Němcová drahých dítek svých, a slova ta vycházela jí z hloubi srdce utrápeného starostmi.

Karásková s hlasitým pláčem ruce lomíc vrhla se pod kříž na kolena. „Tatíčku nebeský! smiluj se — u lidu není slitování — povolej nás k sobě. Smilování — sice musím zoufati!“ naříkala hlasem srdce pronikajícím.

Tu Vojtíšek, který byl odběhl na zámek pro almužnu, přinesl radostí a během uchvácen od Klárky hojně darů i peníz stříbrný. Než Jozífkovi pomoci nebylo. Zemřel v náručí matčině, které se nyní ujal starý chudý krejčí Sýkora, ač měl sám pět dětí.

Karásková byla v domku Sýkorově první obětí cholery v městečku, ačkoliv záhy povolán byl k ní lékař.

„Kam dáte Vojtěcha?“ doktor se ptal Sýkory.

„Stará má pravdu — kopa raků! Když uživíme pět, uživíme dá Pán Bůh i šesté. Necháme si ho, pane.“

„Přijďte, prosím vás, zítra ke mně,“ řekl doktor a hluboce před krejčím smeknuv, odešel pryč.^[21]

Líčení cholery, řádící nejvíce mezi lidem chudým, je úchvatné. Za ní právě ukázala se hrozná propast, která dělí chudinu od boháčů. Zatvrzelost bohatých, strach jejich o život, resignace chudiny, někdy i veselá mysl její přes všecky oběti, jichž cholera mezi chudinou právě žádala — to vše vylíčeno barvami sice hrůznými ale případnými.

III. Němcová v povídce naší neodhaluje pouze hříchy boháčův, jakých proti chudině se dopouštějí, nepoukazuje jenom na hroznou propast, která je od sebe dělí, nýbrž ústy doktorovými k paní Skočdopolové řeší zdárným způsobem tuto nesnadnou úlohu otázky sociální, a v tom právě spočívá největší význam a cena této povídky.

„Poživa, byt, všeliké jiné potřeby čím dále tím výše v ceně stojí, mzda za práce však nezvyšuje se v té míře, aby se to vyrovnalo; a tudy čím více jedna část obyvatelstva drahotou bohatne, tím víc druhá část chudne a do bídy upadá, a následek bídy a strasti bývá konečně úmor, kterého se pak boháči lekají. Proč neotevrou boháči svoje zásobárny a neprodávají chudým lidem obilí za levnou cenu, aby se mohli pořádnou stravou posilnit; proč nevystavějí dům, kde by měli za levnější činži zdravé byty; proč nezřizují opatrovny pro děti chudých, aby, když pro ně rodiče pracujou, nemusely je přenechat náhodě; proč nezřídí nemocnice, aby chudý člověk ochuravě měl patřičný dohled a opatrování, a tolik pracujícího lidu z nedostatku toho do roka nezemřelo aneb nezmrzačelo? Proč smlouvají s chudým dělníkem o denní mzdu a toho do práce berou, kdo jim, donucen byv nouzí, za nejlevnější cenu pracovat se uvolí? Kdyby na to vše se dbalo, nebylo by tolik nouze, bídy a hladu, nebylo by tolik nemocí, nebylo by žebroty a — co nejhlavnější — nemuselo by se naříkat na mravní zkázu lidu, která vždy pochází z nouze a nevědomosti lidu.“^[22]

Paní zámecká přemýšlela sice o slovech doktorových, srdce však její posud přístupno nebylo chudině.

Přijeli noví vzácní hosté, a přes choleru v podzámčí řádící žilo se na zámku vesele a rozmařile.

Sára bavíc se s Jaquem, lokajem pana barona, hostě to pánova, zapomněla na Jolinka. Ten z pokoje vyběhl a potuloval se venku. V tom slyšeti křik, že vzteklý pes vběhl do panské zahrady. Nastane hon a sháňka po Jolim. Když téměř již zoufá paní ze Springenfeldu, přinese jej v náručí písař Kalina, snažný a poctivý úředník, který ho obdržel od Vojtěcha. Tak dovídá se paní osudu Vojtíškova a na radu hostí nechává si hezkého chlapce za gróma neboli páže v pitvorných šatech.

Událost s Jolim měla závažné následky. Pán dal správcem rozdati obilí mezi chudinu a oštěpky dříví; Kalina se stal pojezdným.

IV. Panstvo na den odjelo do nedalekého letohrádku za zábavou. Ve svém pokojíku pod salonem velitelky uchystala Sára svému Jaquovi skvělou hostinu, domnívajíc se, že celý den nebude vyrušována. Bavili se výborně na útraty svého panstva. Zatím paní cítíc se churavou, sama odjela domů a měla příležitost vyslechnouti Sáru o sobě a svém manželu. Nebezpečně z toho onemocněla. Tím nastává obrat v ději.

Za dlouhé nemoci poznala věrnou a nezištnou oddanost Klárčinu a Vojtěchovu, v duši pak její vlivem lékařovým dál se ohromný obrat.

Když ozdravěla, propustila Sáru, na radu lékařovu dala Vojtěcha studovati, dovolila, aby manžel její přijal chudého příbuzného svého Emila za vlastního, postavila opatrovnu i nemocnici pro chudé a ani o svůj šlechtický přídomek se již nestarala. Kalina dostal svou zbožňovanou Klárku.

Tím povídka končí. Doslov, v němž spisovatelka rozmlouvá se čtenářem, je v zábavné naší literatuře ojedinělým. Poznává, že obyčejný čtenář nebude uspokojen a proto tak originálním způsobem hledí ukojiti zvědavost jeho.

Němcová však napsala povídku tu z určité tendence, poukázati totiž na propast mezi bohatým a chudým a na prostředky, jimiž by se mohla překlenouti. To se jí podařilo, a proto o další osud jednajících osob se nestará.

Na tom nepřestávala, aby jen poukazovala na vady a nedostatky bohatých, na útrapy a útisky chudých. Šla v „Chudých lidech“, které téhož roku napsala, o krok dále.

V povídce této, formou i obsahem vzorné, vylíčila nám poctivost a šlechetnou povahu chudého nezkaženého lidu.

Jakub Halina, hlavní osoba povídky, jest vzorem chudého, poctivého a šlechetného dělníka. V této povídce stává se Němcová výmluvnou hajitelkou chudiny, která téměř vždy má spíše srdce než lidé bohatí, jedná nezištněji a obětivěji než boháči, většinou zatvrzelí a citu lidskému nepřístupní.

3. „Rozárka“

V dobách svého utrpení ráda zalétala myslí B. Němcová do let šťastnějších, spokojenějších.

Nejdéle kochala se ve zpomínkách na své zlaté mládí v Babičce, pak zaletí duch její do Chvalkovic k milovanému panu učiteli, odtud v Chudých lidech do Červeného Kostelce a v Rozárce opět do Domažlic, kde tak ráda pracovala a lid probouzela.

Upadši sama do citelného nedostatku, ač nadbytkem nikdy neoplývala, zabývala se v hloubavém a badavém duchu svém chudinou nejvíce a všemi otázkami, jichž rozřešení by mohlo pomoci bídě.

Rozebrala podrobně příčiny chudoby, ukázala na hrozící propast mezi boháči a chudinou (V zámku a podzámčí), šla mezi chudinu a spatřila tam charaktery poctivé, šlechetné, schopné oběti sebe větší pro svého bližního (Chudí lidé) a dospěla konečně v „Rozárce“ ku poznání, „že chudého ctnosti nikdo nevidí“, ač právě mezi chudým lidem nejvíce je počestných.

Studium chudoby, jejích příčin, vad a předností dovršila a korunovala Němcová mistrnou a z drobných prací nejzdařilejší povídkou „Rozárka“.

Za svého pobytu v Domažlicích seznámila se z kostela s malou, hrbatou dívkou, která se jí líbila pro neobyčejnou čistotnost a zbožnost. Byla to Rozárka, úplně zchudlé dítě šlechtické, jež živilo sebe, slepého bratra a stále nemocnou matku prací slabých rukou svých. Jedinou tělesnou ozdobou nebohé dívky byly „krásné černé dva pletence vlasů, které si vinula dvakráte kolem hlavy.“^[23]

Němcové zalíbila se dobrosrdečná Rozárka, dávala jí práci a zvala často ku svým dětem. Ač měla přes 20 let, byla mezi drobnými dětmi sama dítětem, vypravujíc jim rozkošné pohádky. Děti ji zbožňovaly.

V úplné důvěře svěřila se Rozárka Němcové se svým a svých předků osudem. Nyní bydlela v komoře, která se ani nepodobala obydlí lidskému. „Podlaha shnilá, okna rozbitá, papírem zalepená, zdi rozpukané, takže jimi vítr províval, vlhké zdi, kamna žádná, jen malý krb; nedaleko krbu stolek, lavice, dvě židle, v koutku nízká malovaná truhla, v nejužším koutě za krbem lože — to bylo celé nářadí.“

V témže domku bydlel obuvník Záveský s manželkou a synem Pavlem, jejž Rozárka přivedla na cestu ctnosti a odvrátila od karbanu, čítajíc mu poučné knihy české a milou svou řečí přesvědčujíc ho, do jaké záhuby vedou zlé skutky. Za to si jí Pavel, přišed k poznání, vysoce vážil.

V ústa Rozárčina položila Němcová některé výroky, jejichž oprávněnost po trpkých zkušenostech sama nejlépe poznala.

„Trpké sousto, které se prošením kupuje. Kdo sám nezkusil, neuvěří. Jednou, dvakrát se dá, ale po třetí nechoď.

Jsou lidé, kteří neumějí dáti ani dobrého slova, ani kousek chleba podati.“

„Ten ubohý, nevšímaný mrzáček,“ praví Němcová, „jest andělem útěchy a míru v malém staveníčku. Sama bídná, ubohá i chudá, pomáhá přece, kde může, ještě bídnějším, chudším. S úctou dívala jsem se na bledou pletačku, která byla mnohem, mnohem lepší, než my všichni. Sama trpitelka, byla služebnicí lásky, byla neunavnou křesťankou.“^[24]

K smrtelnému loži Rozárčinu přišla Němcová, dostavil se v pravý čas i Pavel, vrátiv se ze zkušené.

„Byla bych ráda postavila,“ s důrazem praví Němcová, „mnohého k chudému loži umírajícího děvčete, aby se zastyděl. Byla bych mu ráda pověděla, jak ta duše trpěla, a kterak ona znala milovati bližního.“^[25]

Poslední dvě povídky, Chudí lidé a Rozárka, formou značně liší se od všech ostatních. Po způsobu novellistů Němcová dává v jiných povídkách rozvíjeti se ději, sama nevystupujíc do popředí; tyto dvě však vypravuje čtenáři ze svých vzpomínek jako události dávno hotové a minulé.

4. „Uherské město (Ďarmoty)“

Rok 1858 znamená v české literatuře náhlý obrat. Mladší spisovatelstvo české soustřeďovalo se dosud v Lumíru, jejž r. 1850 založil a řídil Ferdinand Mikovec (nar. 1826), spisovatel, co tehdy hlavně vážilo, snášelivý. Ale pomalu jim nestačil jeho klid a jeho sousedskost. Proto kroužek mladších spisovatelův z Lumíra rozhodl se na r. 1858 vydati almanach Máj.

V čelo si postavili nadaného Vít. Hálka, který v Lumíru básněmi svými na sebe obracel pozornost už od r. 1854. „Májem“ počíná se nové období novověké české literatury, doba tak zvaná Hálkova a Nerudova, jež se postavila pod korouhev Byronovu s mladistvou svěžestí, idealismem ryzím a vzletem bujným. Čerstvý, zdravý vítr zavanul „Májem“ po luzích české belletrie.

B. Němcová dala do Máje svou rozkošnou idylku „Chýže pod horami“.

Rok 1858 věnovala celý Slovensku. Jináče dokončila Slovenské pohádky a pověsti, spořádala a v Musejním časopise uveřejnila Uherské město (Ďarmoty) a pilně pracovala o důkladném svém spise Obrazy ze života slovenského; mimo to k tisku připravovala neméně důkladnou práci Kraje a lesy na Zvolensku.

Uherské město (Ďarmoty) jest dílo populárně vědecké a vzácným příspěvkem ku poznání poměrů uherských, založené jednak na vlastní zkušenosti, jednak na pilných studiích Chalúpkových a Reuszových.

Popisuje nejprve Ďarmoty, zvláště bedlivě stavbu a úpravu domů vnější i vnitřní, bezedné bláto na ulicích, hřbitovy za městem a přechází k živnostem. V této stati bedlivě přihlíží k různým národnostem a povahu jejich i činnost bystře vystihuje. „Skoro všeobecně vinopalny, krčmy a krámky kupecké dostaly se do rukou židů, hostince najímali Němci a Slováci, na pivovary přicházeli Češi neb Slováci, mlýny Slováci, a nejspíš ještě jatku najal Maďar, neboť řemeslo řeznické jediné jest, na které se dává.“^[26] Zvláště pochvalně Němcová zmiňuje se o Srbech, kteří měli největší obchody ve svých rukou, drželi pospolu při víře i jazyce otcův svých a bedlivě starali se o vychování dítek svých. Za to naříká na Čechy. „Obyčejně, pokud nepochytil trochu maďarčiny, Čech vydává se alespoň za Němce; jestliže mu i na rozum padne, dáti si maďarský štít, přivěsiti ke jménu českému maďarskou koncovku, potom je hotový maďar ember.“

Zhoubně řádili krčmáři. „Mnoho pálenky se pálí, žel Bohu přemnoho!“ vzdychá z hloubi srdce; neboť pálenka zbavuje Slováka majetku, samostatnosti, mravní podstaty, všeho — z pána stává se jí opovrhovaný parob.^[27]

Hudbou zabývali se nejvíce cikáni. O cikánské hudbě s pochvalou vypravuje Němcová, za to však potulní cikáni byli metlou obyvatelstva v Uhrách jako jinde. „Když žid hory doly slibuje a cikán žerty provádí, tenkrát Slováku utěkaj,“ zní slovenské pořekadlo.

Z Ďarmot přechází na okolí a líčí hospodářství polní. V té stati podivujeme se veliké botanické znalosti Němcové zvláště bylin hospodářských a lékařských.

Jasným a názorným způsobem svým popisuje dále kosbu a žatvu, kterou Maďarovi obstarává Slovák. „A Maďar, co by počal bez Slováka, kdyby mu luk nepokosil, obilí nepožal, vína neobral, ve všem a všude mu nepomáhal?“ Popisuje dále sadbu, ovocnářství, vinařství, dobytkářství a přechází k čeledi a obecnému řízení; zmiňuje se o tom, že poslední stryga (čarodějnice) v Uhrách upálena byla v satmarské stolici r. 1745.

Důkladně všímá si též školství, obecného i středního, a tepe snahy, oloupiti Slováky cizojazyčnými školami o řeč mateřskou.

Studii svou Němcová končí líčením povahy Maďara a Slováka, jež velmi bedlivě na základě vlastních zkušeností srovnává, a dospívá k tomuto pamětihodnému závěru: „Co zasluhuje chvály u Maďarů, je národní jejich hrdost, jakoužto ctností, aby se každý národ honosil, přáti by bylo, avšak bez ukřivdění druhému národu, neboť tím zatemní se všecek lesk takovéto ctnosti. ‚Každému je svůj jazyk milý a mně můj,‘ měl by si každý pomysliti a nežádati od jiného, co sám za špatné uznává.“^[28]

== 5. „Kraje a lesy na Zvolensku“. — „Obrazy ze života slovenského“ == Nadešel památný rok 1859. Veřejné poměry posavadní staly se neudržitelnými. „Zjištěno, že během 12 let vlády ministra Bacha zvýšeny daně přímé o 143 %, daně nepřímé o 120 %. Přirážkami všeho druhu vybráno o 800 milionů daní více než v předešlém desítiletí, prodáno za více než 100 milionů korunních statků (hlavně českých a moravských), naděláno přes 1300 milionů dluhů, a přece stále rostl schodek v pokladnách státních.“^[29] Nespokojenost zjevně propukala na všech stranách, zvláště také z té příčiny, že chudoby kvapem přibývalo, jak ubývalo výdělku, a že jmění hromadilo se v milionech do rukou několika málo lidí. K tomu se přidružily hrůzy válečné. V Lombardii přičiněním krále sardinského Viktora Emanuela a francouzského císaře Napoleona III. došlo ku zjevnému odboji a z toho k válce, ve které vojsko rakouské dne 4. června, u Magenty a dne 24. června u Solferina bylo poraženo.

Lombardie přivtělena přičiněním Francouzů k Italii. Takovéto neúspěchy nemohly než přivésti k pádu osoby a soustavy, která je zavinila. Panovník rozhodl se proměniti říši ve stát ústavní, což národové bez rozdílu, ale zvláště Slované přijali vděčně.

Také v Čechách nastal po dlouhé ochablosti čilejší ruch, ze kterého se Němcová upřímně těšila; jen té nově zavedené svobodě obchodu a řemesel nepřála, dobře tušíc, že lidu neprospěje. Psalať o tom:^[30] „Boháči a židé budou míti z toho nejlepší užitek, ale řemeslníci přijdou s tím docela na mizinu. K takové svobodě patří lepší časy a potom hlavně vzdělaný řemeslnický stav. Měli nám dáti dříve dobré školy obecné na základě národním a školy průmyslové a potom svobodu řemesel a obchodu.“

Jinak, jsouc již mysli klidnější a také pevnějšího zdraví, pracovala velice pilně, nejvíce v noci. Na konci dopisu, zaslaného Jos. Koliskovi do České Skalice, zřejmě podotýká, „že musí denně psáti do půlnoci.“

Práce Slovenska se týkající toho roku úplně dokončila, zejména též studii „Kraje a lesy na Zvolensku“, jež je pokračováním „Uherského města“. Látku na tuto práci opět zjednala si jednak na cestách, z vlastní zkušenosti, jednak z příspěvků svých slovenských přátel, zvláště pokud se rostlinstva týče, od dra G. Reusza.

Podává nejprve zeměpisný přehled stolice zvolenské, v němž nejvíce pozornosti věnuje řece Hronu, a přechází k popisu lázní sljačských;^[31] bohatost hor stolice zvolenské na rozličné rudy, hospodářství slovenského, ráz obyvatelstva, jeho kroj a vývoj hornictví tamějšího, ve které části šíře rozepisuje se o německých osadách mezi Slováky, popis krásných a milovonných lesů zvolenských, jakož i květena, tamější divoká zvěř a posléz život dřevorubů, to vše střídá se před očima čtenářovýma v pestré změně jako v kaleidoskopu.

Své zkušenosti z cest po Slovensku shrnuje v krásných „Obrazech ze života slovenského“, jež vydala tiskem v Časopise Českého Musea r. 1859. Tu opět ozývá se v Němcové struna lidovědná, a touto strunou stejně jako cestopisnými obrázky Němcová budila u nás sympatie pro bratrský kmen tatranský.

Nejprve tu popisuje domácí život Slováků, zvláště patriarchální, pokud se ještě zachoval, vždy srovnávajíc povahu Slováka s Maďarem. Žena přirozeně všímala si zejména též svateb na Slovensku, jakož byla již činila též v Domažlicích a v Podkrkonošsku, takže máme od Němcové z těchto tří různých krajin českoslovanských jasné a věrné popisy starodávných obřadů a zvyků tohoto radostného veselí. Ale provází člověka i dále po celé pouti životní: narozeniny a křestné hody, úmrtí, pohřeb a pak posléz i svátky, při nichž nejvíce starodávných zvyků se zachovalo, docházejí věrného vypsání.

6. „Práce pozůstalé“

Již r. 1855 rozhodla se Němcová „zpracovati a vydávati pověsti některých slovanských národů, zajímavých dílem pro starobylost, dílem pro utěšenou fantasii, dílem pro příbuzný ráz.“^[32]

S touto rozsáhlou prací byla hotova teprve r. 1861, ohlašuje však v listu Jos. Koliskovi již r. 1860, že míní u A. Augusty vydávati cyklus všeslovanských pověstí a že počne srbskými. Zatím z příčin neznámých odevzdala k tisku připravené všeslovanské pohádky a pověsti Janu Ohéralovi,^[33] v jehož rukou se důležitý tento rukopis ztratil.

V pozůstalosti Němcové nalezeno jen několik pohádek jihoslovanských, většinou srbských, pouze jedna bulharská. Z několika těch pohádek jest patrno, že si dobře osvojila jazyk srbský a že ztráty všech pohádek jest želeti velmi.

Roku 1855, kdy byla Němcová několik dní návštěvou v Horní Lehotě na Slovensku u faráře S. Chalúpky, vykonala s ním výlet na nedaleké zříceniny „Hrádku hornolehotského“,^[34] jejž ještě téhož roku popsala, ale nevydala.

Smutně nás naláduje črta „Čtyry doby“, jejíž rukopis také teprve po smrti Němcové vydán byl; neboť nedýše z něho už obvyklý klid autorčin, nýbrž neobyčejná rozervanost duševní. Psána byla r. 1856, jak bezpečně se dovídáme z Pamětí J. V. Fričových.^[35]

„Písně, říkání a hry“, jež rovněž teprve po smrti Němcové vydány byly, pocházejí z různých dob a míst, nejvíce ze Slovenska a z Domažlicka. Zajímavá je zvláště sbírka dětských her, které by dobře mohly se obnoviti ve školkách mateřských a obecních.

Poslední, nedokončená povídka Němcové má nadpis Cesta s pouti. O rukopise praví S. Podlipská:^[36] „Drahocenný ten rukopis svědčí o nadlidském přemáhání se ku práci. Písmo je stále pěkné a čitelné, ale věta za větou přetrhovaná, nahrazovaná rčením stejně dobrým, svědčí o vnitřních bojích a nepokojné váhavosti ducha, ve které člověk trpící již ani rozeznati si netroufá, co je dobré a správné. Kdo viděl kdy vítěznou jistotu písma jak slohu Němcové v rukopise, dokud byla zdráva, zapláče nad tím pohledem. Zvláště poslední stránka tohoto rukopisu tak milého podává oku pozorovatelovu pohled přímo na smrtelný zápas té bytosti tak ušlechtilé. — Avšak v té míře, jak tu možno sledovati klesání a hynutí síly tělesné, rovněž tak dlužno se tu diviti vítězné síle ducha a svěžesti jeho, jemnosti a mocné obrazivosti.“

Hrdinkou nedokončeného krásného obrazu jest Verunka Blaženovic, sedmnáctiletá dcera bečvářova z Obic za Klatovy, dívka krásná jako poupě růžové. „Líčko jako z jádra, bílé čílko, modré oči, tmavší než charpa s dlouhými brvami; i pěkné kaštanové vlasy bylo viděti, sčesané do zadu a u veliký drdol v týle otočené. Nad čelem okolo hlavy měla černou aksamitku. — Bylo se radost na ni podívat.“^[37]

Verunka byla na svatojanské pouti v Praze u tety a vracela se domů, chtějíc s vozkou Dohnálkem, jenž ze Smíchova do Klatov jezdil, se svézti. Teta ji na Smíchov vyprovázela. Z rozmluvy cestou seznáváme poměry rodiny Verunčiny. Když spatřily povoz, jak se domnívaly, Dohnálkův před sebou, rozloučily se. Teta na cestu podarovala neteř drobnými penězi a potravou, sama pak Verunka měla ještě tři dvacetníky. Nechtějíc seděti pod plachtou vozovou za krásného jarního jitra, klusala stále za vozem a pozorovala rozkošnou krajinu, až nenadále spatří před sebou veliké stavení jako zámek, na něž se nepamatovala. I pospíšila rychlé za vozem, volajíc vozku jménem. „Vozka vyhne se z vozu, podívá se na děvče a vjede do stavení.“ — „Matičko klatovská!“ zvolalo děvče vidouc, že to není Dohnálek. Zabloudila na Zbraslav.

Ustrašená, zmatená, uplakaná potká dva muže, staršího a mladšího, jichž se ptá na cestu. Ti dají dívce radu, jak se dostati do Cerhovic, aby vozkovi nadešla. Když úzkostí a strachy jsouc plna, doběhla do Řevnic, vstoupila do chudobné chaloupky, aby si vody vyžádala. Užasla nad bídou ve vetché chýžici. Když si Verunka navážila vody, pustila se do rozprávky s děvčátkem, jež v jizbě s dvěma samo doma hlídalo. Tatínek zimnicí nemocný ležel na zahrádce a spal. Rozdala všecku potravu svou chudobným dětem a pod podušku v kolébce zastrčila všecky tři dvacetníky; podělivši děti ještě obrázky, odcházela.

„A co řeknu mamince, kdo nám to všecko nadělil?“ ptala se holčička.

„Co jí řekneš? Řekneš jí, že vám to Pánbůh nadělil.“ Rozradostněna, že vykonala dobrý skutek, brala se Verunka do Svinař, cestou si prozpěvujíc. Náhle spatří četníka. Bojíc se, aby na ní nežádal domovského výkazu, jehož neměla, dá se do útěku. „Již nepostačuje jí dech, nohama sotva vládne, a tu hle, pod vrchem svěží louka a pěkný háj. Tam dovleče se k smrti zemdlena a klesne na zem porostlou mechem a travou.“ Odpočinuvši chvíli, kráčí dále, až slyší klekání večerní. Dostává strach o nocleh.

„Tu když plačíc a všecka umdlena kráčí k dědině, dohoní ji děvče poloměstsky oblečené, s nůší na zádech.“ Byla to Tonička Bradáčova, dcera dosti zámožného koláře ve Velkém Vosově, který měly dívky před sebou. Seznámily se rychle, poznaly své osudy do podrobna a než přišly do osady, důvěrně si tykaly. Verunka se dověděla, že z oněch dvou mužů, jež ráno byla potkala, starší byl Toninčiným ženichem, mladší Václav bratrem. Matka Toninčina v útulném čistém domku Verunku občerstvila a pohostila. Dlouho si dívky do noci vyprávěly; konečně nechaly ji samu ve světnici spáti, aby po namahavé pouti se zotavila.

Právě odtroubil ponocný jednu hodinu, když se vracel Václav z Prahy. Doma ho toho večera nečekali. „Přistoupil k svému loži. O málo že nevykřikl, vida v bílých poduškách krásnou hlavu spícího děvčete ležeti, jako růžové poupě v mechu. Zář světla osvěcovala krásnou tvář Verunčinu… Václav stál nad ní všecek zaražen — jako očarovaný. „Bože, kdo je to? Jaké to krásné stvoření! Jak tu krásné leží!“

Po chvíli se vzpamatoval a tiše vykročil ze světnice, aby si ulehl v zahrádce na drnové sedátko. „Co se to se mnou stalo?“ šeptal sám sobě: „Oh já blázen! Jakoby mě někdo očaroval!“ Položiv hlavu na chladnou pažit, zavřel oči, ale nespal. — Jaké to myšlenky byly, co mu spáti nedaly, prozrazovala…“

Toť poslední věta, nedokončená, této neobyčejně něžné povídky. Péro vypadlo spisovatelce z ruky na smrt umdlelé.

---

1. „Lada Nióla“ dle Hanuše litevská bohyně — Proserpina, kteráž urvána v podsvětí, vrátí se spasit svět probuzením všech zakletých slovanských bohův. Paměti J. V. Friče, díl IV., str. 399.
2. Paměti, díl IV., str. 401.
3. Sebrané spisy, díl III., str. 107.
4. Sebrané spisy, díl III., str. 22.
5. Sebrané spisy, díl III., str. 50.
6. Sebrané spisy, díl III., str. 40.
7. Sebrané spisy, díl III., str. 72.
8. Slova Hanušova, str. 18.
9. Sebrané spisy, díl III., str. 20.
10. Na str. 270.
11. Pohorská vesnice, str. 24.
12. V. Edvard Jelínek, Hon. z Wiśniowských Zapová, str. 59.
13. O příčině smrti její zprávu podává J. V. Frič ve svých Pamětech, díl IV., str. 428.
14. Str. 104.
15. Str. 94.
16. Str. 20—21.
17. Ant. Jaroslav Vrťátko, (nar. 1815), byl bibliotékářem Českého Musea.
18. K. Havlíček Borovský, napsal K. Tůma, str. 606.
19. Sebrané spisy, sv. 1., str. 5.; vyd. z r. 1869.
20. Str. 23.
21. Str. 37.
22. Str. 41.
23. Sebrané spisy, díl I., vyd. z r. 1869, str. 279.
24. Sebrané spisy, díl I., vyd. z r. 1869, str. 293.
25. Sebrané spisy, díl I., vyd. z r. 1869, str. 301.
26. Sebrané spisy, díl 9., vyd. Kobrovo, str. 11.
27. Sebrané spisy, díl 9., vyd. Kobrovo, str. 19.
28. Sebrané spisy, díl 9., vyd. Kobrovo, str. 73.
29. Ottův slovník naučný, díl III., str. 87.
30. List Jos. Koliskovi ze dne 14. ledna 1860.
31. Sebrané spisy, r. 1890, vyd. Kobrovo, str. 387. „Drobné obrázky“.
32. Sebrané spisy, díl 8., vyd. Kobrovo, str. 246.
33. Jan Ohéral, nar. 1810, byl obratným žurnalistou, který do r. 1848 stál věrně při české straně, ale později se jí odcizil. Překládal do němčiny Babičku, a to snad bylo příčinou bližších jeho styků s Němcovou.
34. Sebrané spisy, vyd. Kobrovo, díl 9., str. 107. a násl.
35. Sebrané spisy, díl IV., str. 424.
36. Str. 48.
37. Sebrané spisy, vyd. Kobrovo, díl 9., str. 158.