Články ze Slovana/Bohuslava Balbina obrana národu slovanského, zvláště českého

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (1)	Bohuslava Balbina obrana národu slovanského, zvláště českého	Česká šlechta

Údaje o textu
Titulek:	Bohuslava Balbina obrana národu slovanského, zvláště českého
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850–1851
Licence:	PD old 70
Související:	Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého

H. B. Jeden z velmi zasloužilých mužů našeho národa, který však posud ještě malo našel vděčnosti, ba jehož jméno lidu našemu skoro ani známo není, jest jezovita Bohuslav Balbin, (narozen r. 1621, umřel r. 1688). Zůstaneť to zajisté vždy podivným výjevem v letopisech, že v řádu Jezovitském, úhlavním to škůdci a hubiteli národu českého, v řádu, který téměř jen proto do země naší byl povolán, aby dusil osvětu a ducha národního, že, pravím, v tomto řádu a zrovna v této době, kdežto se údové téhož řádu chlubili, kolik tisíc knih českých který spálil, objeviti se mohl muž takový, jako náš Balbin, nejhorlivější zastavatel národu českého, nejpilnější pěstovatel dějin českých, pravý vlastimil v nejušlechtilejším tohoto slova významu. Zásluhy Balbinovy vždy většl ceny nabývají tím, že žil právě po bitvě na Bílé Hoře v době nejnešťastnější pro národ náš, kdežto byl duch národa zcela poražen, země vyhubena, všichni přátelé národu ve vyhnanství, kdežto se provozovala největší despotia jak v církevním tak i v občanském životě: že právě v této době a co spoluúd řádu, jenž byl středištěm všech piklů proti českému národu, Balbin zůstal horlivým zastavatelem své vlasti, to dává dvojnásobnou váhu jeho šlechetným zásluhám.

Že proto neměl přízně ani u jezovitů, ani u tehdejší zemské vlády, rozumí se samo sebou, bylť z Prahy po dvakrát vypovězen a zastrčen do pokoutního kláštera ve Slezsku, nepochybně proto, aby tam nenašel pomůcek pro své historické spisy, a hlavní jeho spis (Epitome rerum bohemicarum) Dějiny české země byl po 7 let od církevní censury a od vlády od tisku zdržován a jenom příznivostí Petra Lambeciusa, císařského knihovníka, vyšel konečně císařským rozhodnutím na světlo, kterýžto Lambecius zvláštním psaním k císaři schvaluje tento spis Balbinův. Z dopisů, které Balbin psal v této záležitosti k hraběti F. W. Kynskému, příznivci svému, jeví se nejlépe duch tehdejšího času, neboť dne 14. ledna 1674 odesílá Balbin panu Kynskému svůj rukopis Epitome s tou žádostí, aby ho od někoho věrného opsati dal, a to že ze dvou příčin činí, dokládá předně, aby již rukopis neměl, kdyby představení vydání jeho poručili, a za druhé, aby se spis pro potomky zachoval, kdyby byl v censuře zničen. V jiném dopisu témuž panu Kynskému stěžuje si Balbin, že se spisu jeho historickému vytýká, že prý dráždí Čechy na Němce, z čeho pozorujeme, že již tenkrát Čechové Němcům hrozné křivdy činili jako ještě posud. Též se o tom zmiňuje Balbin, že dostal od svých představených výstrahu, aby již budoucně nic podobného nebezpečného nepsal.

Balbin se narodil roku 1621, tedy zrovna ten rok po bitvě bělohorské v Hradci Králové ze šlechtické rodiny a byl syn Tomáše Škornice Balbina z Vorličné, pána na Petrovicích a purkrabího Pardubického. Rodina jeho schudla tehdejšími nehodami, a otce ztratil již v mladém věku, tak že matka jeho jen podporou příbuzných byla v stavu dáti mu lepší vychování. Studoval doma, pak v Jičíně, v Praze a Olomouci, až r. 1636 vstoupil do řádu Jezovitského. Ví se, že nebyl mladý Balbin přívrženec tohoto řádu, ale životopis jeho není tak do podrobna povědom, aby se z něho toto vstoupení náležitě vysvětliti dalo, ví se však, že právě toho roku, totiž 1636, prodala jeho matka své poslední jmění, dům v Hradci, Jezovitům, kteří z něho kolej svou učinili.

Balbin sepsal množství spisů nejvíce obsahu historického, všechno v latině a ačkoli snad byl co do učenosti nejznamenitějším údem řádu svého v Čechách, nedošel nikdy nějaké patrnější důstojnosti ve svém řádu, z čeho vysvítá poměr, v jakém asi stál ke svýin spoluřeholníkům. Umřel 27. listopadu 1688 v Praze a pochován jest v kryptě Jezovitské. Při pohřbu jeho nebyl kromě Jezovitů nikdo jiný přítomen než hr. Karel Max. Lažanský, věrný jeho přítel.

Takový byl osud muže, jehožto smýšlení poznáme nejlépe ze spisu jeho jednoho, z kteréhožto větší části čtenářstvu posud neznámého podáme nyní výtah, po jehožto přečtení si jistě každý přáti bude, abv mohl úctu vzdáti šlechetnému duchu, jenž za těchto tak truchlivých časů zústal při všem pronásedovaní a beze vší odměny věren ubohému potlačenému rodu svému, ačkoli by ještě byl mohl také míti veliký podíl kořisti, kdyby se byl chtěl přidržeti k houfu potlačitelů. Míním zde spis sepsaný v latinském jazyku pod názvem: Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica praecique Bohemica, o kterémžto si ani Balbin mysliti nemohl, že by se dal (pro pravdivý sice, ale mnohým tehdejším mocnostem protivný obsah) tiskem vydati, a který on sepsal jako jen pro ulehčení srdce svého k příteli svému Tomáši Čechorodovi, známému učenci. R. 1775, tedy jistě více než 100 let po sepsání byl spis v Praze od dějepisce Pelcla tiskem vydán, což však tehdejšího censora do veliké nemilosti až ke svrženi s úřadu přivedlo.

Poznáme z výtahu, jak mnoho se v Čechách změnilo od té doby, ve které Balbin svůj spis sepsal, poznáme také mezi jiným, že myšlénka všeslovanství a příbuzenství slovanských jazyků není snad plodem nejnovější doby.

Vlastní nadpis celé knihy, která 121 stránek obsahuje, jest tento: Krátké, ale stručné pojednání o království českého dříve šťastném nyní truchlivém stavu, zvláště o právu českého čili slovanského jazyka v Čechách, a o škodlivých úmyslech k jeho záhubě a o jiných podobných záležitostech. Kniha celá rozvržena jest na 18 paragrafů.

§ 1. V něm jedná o příležitostech a příčinách tohoto spisu, a dí mezi jiným: „Pravil jsi, že se ti zdá nepochopitelným a nehodným zločinem býti, když se pronásleduje jazyk, který předkové naši třeba i zbraní hájili, když zapotřebí bylo, pod Brandeburskými a Korutanskými poručníky našich králu a také za králů Lucemburských a Rakouských; po jehožto opovržení padnou, jak proroctví zní, základy našeho království a všechna ta naděje a budoucnost, která nám ještě zbývá. Když ale den ode dne patrněji vidím, kterak Česká země lstí těch, kteří cizincům a vlasti nepřátelům pomáhají, se ztenčuje, hubí a do propasti uvádí a když jsem mnohého nevědomce a nevděčníka chlubícího se slyšel na potupu celého národu a předků našich: rozpálil jsem se spravedlivou, jak myslím, láskou k vlasti, a umínil jsem si všechny ty zlomyslnosti vyvrátiti.“ Z konce tohoto § pozorujeme též, že již za Balbinových časů bylo známo nepřátelům našim to, co nyní jmenují (ovšem jen na nás, ne na sobě) Nationalitätsliebhaberei, neboť praví, že představení klášterů to jmenují nationalitetem.

§ 2. Kterak neopatrné přijímání velikého počtu cizinců do vlasti bylo hlavní příčinou změny starého jazyka; mírnost a trpělivost českého národu. Tu praví mezi jiným Balbín: „Jen my jediní jsme mezi všemi národy, kteří svůj jazyk nenávidíme a v posměchu máme; jsou za našich časů lidé, mohlo by se na ně prstem ukázati, kteří tak nesmírně zanevřeli nenávistí proti Slovanskému jazyku, že když koho v Čechách po česku mluviti slyší, uraženi se býti domnívají, a hned ohon rozčepejří jako krocanové! - Čechy jsou Španělům, Francouzům, Vlachům a zvláště Němcům druhou vlastí1, tak že, když svou prvotní, ve které zrozeni byli, buď dobrovolně neb snad i pro zločin opustili, u nás jistě útočiště a dobré přijetí našli. Ať se chlubi jiné země, že ve zvláštních domech cizince po několik dní častují, Čechy celé jsou jako jeden hospital, v němžto nejen na několik dní, nýbrž po celý život velmi dobře se míti budeš a zbohatneš; nemusíš dokazovati staré šlechtictví, ani schopnosti a umění nějaká a jiné chvalitebnosti, aniž se snad vykazovati na mrzutý způsob mravností svou, a podrobovati svůj minulý život nepříjemným zkouškám: přidej se jen a přilep k některému mocnému, a brzy přeženeš všechny domácí v hodnostech: a právě to, co by snad jinde naděje tvé zatemňovati mohlo, že totiž cizinec jsi, právě to tě jistě zvlášť odporoučí a přede všemi jinými milého učiní.“

§ 3. Kterak mnozí cizinci s největším nevděkem proti České zemi a řeči brojí. „Z těchto mnozí, jakmile mezi námi hnízdo našli, hned chtějí míti křídla větší nežli hnízdo, a počínají proti domácímu lidu a domácímu jazyku brojiti,“ načež B. vypravuje obšírně známou báchorku o ježkovi, jenž jsa od zajíce do jeho brlohy přijat, konečně samého hospodáře z ní vypíchal.

§ 4. Něco o stěhování národů, kterak již jest osud Němců, aby jazyky krajin měnili aneb dokonce hubili; pak o přičinách toho mírné pojednání. V tomto jinak historicky velmi učeném § praví B. mezi jiným: za našich časů ačkoli již celý národ najednou se nestěhuje, přece veliký počet Němců táhne do všech sousedních i vzdálených zemí, tak že nejen celé rodiny řemeslnické do Vlach, do Francouz, Španěl, do Rus zabíhají, nýbrž také celá německá města v Čechách, Uhřích a v Polsku povstávají, ano i Turkům se najímají za peníze k bojování, k zhotovování zbraně, zakládání a opevňování měst, ke kopání, vypalování a kutí kovu, ke zhotovení vojenských nástrojů proti křesťanům2, zvláště Norimberští v tomto ohledu pranic nedbají ani na náboženství své, ani na vlast, která je zplodila, beze vší lítosti a bez upomínky na milé své a spoluobčany, které na věky opouštějí." Jednaje pak dále o tak zvaných vandrech německých řemeslníků, praví: „Když se jim naskytne na cestě lepší štěstí, bohatá neb hezká žena aneb jiná výhoda lepší nežli ve vlasti, hned opustivše touhu po domovu, v cizích zemích se usadí a hnízdí. Dobře by ještě bylo, kdyby se v nové vlasti slili v jedno tělo s domácími a jejich řeč také přijali: avšak takovou mají, račiž mi mluvícímu šlechetný národ německý odpustiti! takovou mají, pravím, buď k jiným národům nevážnost, aneb nedbalost v naučení se cizímu jazyku, aneb, což se mi v pravdě nejpodobnější zdá, takovou neohrabanost a neschopnost k naučení se jazykům vůbec, že se sotva ze sta jeden najde, který by dobře uměl kromě svého ještě jiný jazyk3 A při tom nemohou se těžkostí našeho jazyka ohražovati, neboť Francouze, Španěle, Maďary a zvláště Vlachy, kteří se jenom rok buď mezi Poláky neb v Čechach zdržovali, velmi dobře slyšíme každou chvíli naším jazykem mluviti.“ Dále dodává, že rovnež tak jsou neschopni k jiným jazykům, tak že Němci po mnohá léta ve Vlaších usazeni kromně si a no (ano a ne) nic se nenaučili. „Když tedy se takové množství Němců do naší vlasti nahrnulo, kteří se jazyku našemu naučiti buď nechtí, nebo nemohou, přece však skrze manželství, obchod atd. s námi mluviti musí, a zároveň, jak každý nám přisvědčí, národ náš velmi obratný jest v naučení se cizím jazykům, nevyhnutelně se státi musí, že se Čechové podle své zdvořilosti k jejich jazyku poddají, kteréžto způsobilosti a uctivosti české někteří z nich zneužívajíce, k vlasti naší a slovanského jazyka záhubě ji obrátiti se snaží, žádajíce, aby se vykonávaly všechny záležitosti nejen soukromé nýbrž i veřejné v jejích jazyku, který jedině znají, což jest proti hostitelům a starým obyvatelům zemským největší nezdvořilost a nevděčnost.“

Dále připomíná Balbin, kterak se vlivem němčiny jiné jazyky kazí, což zvláště příkladem slovanštiny v Korutanech a Krajině dotvrzuje4. O ukrutnostech na polabských Slovanech spáchaných obšírněji jedná, a na svědectví uvádí německé spisovatele, tak že konečně celý tento kmen vyhuben a poněmčen jest. „Tyto příklady - pravi B. - jakožto ze sousedství a zcela patrné, mohou Čechy a slovanské národy na společné nebezpečenství upomenout a velmi prospěšně poučit, abychom se proti hrozícímu nám zlu opírali.“

Též uvádí jeden pamětihodný výrok císaře Sikmunda, jenž posílaje zbytky Husitů proti Turkům, pravil: „Zvítězí-li, bude dobře, a prohrají-li, alespoň se domů nevrátí.“

§ 5,6. Přičiny, které daly němčině přístup v Čechách. Hned na počátku tohoto § uvádí B., že ještě před padesáti lety všechna skoro města a místa v Čechách, vyjmouc Loketsko, českého jazyka užívala, („bych se nezmínil o šlechtě, která se nejpevněji držela starého jazyku“ - a nynější šlechta!!) neboť až do roku 1620 jsou prý všechna jejich veřejná jednání a desky česky psané a mezi nimi zejména uvádí „Budějovice, Krumlov, Českou Lípu, Ustí (Aussig), Most (Brüx), Duchcov, Teplici, Teplou, Chotěšov, Kadaň, a jestli některá místa doma užívala němčiny, ve veřejném životě jenom český jazyk platil.

„Čteme prý v deskách zemských, že když hrabata Šlikové jakousi rozepři měli a po německu ji zadali, odpověděli ministři královští, že jinou než českou žalobu nepřijímají. Jaká tedy jest příčina, že za tak krátký čas takovou škodu utrpěl náš vlastenecký jazyk? řeknu to v kratičkém podobenství, neboť se každý snadno dovtípí: „kdo chce snísti ořech, rozlomí skořepinu!“

Naříkaje na nedbalost krajanů v hájení svých práv, dodává: „Některé pomátla dvorská přízeň, nekteré podlé pochlebenictví a bázeň před mocnými, kteří všechno cizím odevzdávají, někteří, a to nejvíce duchovní a řeholní osoby, omámeni falešným, ať nedím pošetilým obrazem ctnosti, hlavně na to dbají, aby ve všech církevnich hodnostech až do infuly s ostraněním Čechů cizí přednost měli, sami oni se přiznávají a chlubí, že tak přemohli náklonnost svou k vlasti, že jim vše jedno jest, jestli černý neb bílý, neznámý a cizi aneb domácí a příznivý, dojde k hodnostem, proti kteréžto převrácenosti a pošetilosti všichni moudří, nejsvětější mužové všech národů, všechna království a obce i sám rozum povstávají.“

Avšak nejen nedbalostí naší se to přihodilo, nýbrž mnohem více přičiněním jistých lidí a zlou vůlí jejich k vlasti, tak že nyní ubozí občané podle německých zákonů, jejichžto české překlady tisknouti zapovězeno jest, souditi se nuceni jsou. Takoví to převýborní (?!) otcové vlasti snad z pomsty za své a svých předků privátní urážky5 aneb snad z jiné příčiny poradili králům, že se musí seslabiti Česká země, vyssáti nesnesitelnými daněmi ubohému lidu pot a krev, a hlavně starý jazyk vyhubiti, neboť pokud tento žije, že prý nemohou Čechové německého krále snášeti a milovati, a že vždy bude věrnost jejich pochybná; slyšel jsem některé praviti: kdyby možné bylo, že by se všichni starodávní obyvatelé Čech odnésti a do nejbližšího moře hoditi měli, pak že bude teprva konec rebelantství, jako by byla Česka země věrnost svou již dávno ve vojnách Mannsfeldových, Saských a Švédských nedokázala. To však jsou Machiavellistické kousky, pokojný život kralů znepokojovati starostmi, a jen aby oni se zdáli býti nějakými divotvornými a s nebe spadlými ministry, kaziti podezřením Bůh ví jakého spiknutí lásku mezi králem a národem, úctu a věrnost králi příslušící, a zase lid drážditi k nenávisti tím, když nevidí lásku, nýbrž strach, žádnou pomoc, nýbrž jen útisky. A s jakou bedlivostí, s jakou opatrností pasou (tito ministři) po každém kroku, ba po každé myšlénce těch, které utlačují, k čemuž tisícera očí a uší, a chytrostí užívají, všechny jejich úmysly směřují k záhubě, ne k prospěchu vlasti, na kteroužto jejich největší nešlechetnost (neboť kdo proti vlasti brojí, horší zločin páše, než kdyby matku svou zabil) za našich časů tolik máme důkazů, že kdo to nepozoruje, již nic nevidí: právo a vládu míchají, krále nad zákony staví, říkají, že není král k vůli národu, nýbrž národ k vůli králi, a že král může udělati všechno, co chce. i proti všem božským a lidským zákonům, každá kniha, která by králi dobře poradila, jim smrdí, každý mocnější jest v podezření, i sňatky manželské šlechty zdají se jim nebezpečné, zatím ale se fiscus do všeho jmění zakotví, statek žádný není právem jistý, cizinci se volají, přátelé vlasti se vyhánějí aneb v činnosti obmezují."

Že již za těch časů bylo pátrání po rozvětvených spiknutí v módě, dokazují následující slova: „Spiknutí, spiknutí mají pořád v ústech, uvidí-li kde opevněný hrad, neb nějakou zámožnost, již myslí, že se to ke zbouření chystá, i samy háje, lesy a údolí, samy kmeny a listí na stromech se jim zdají šeptati: spiknutí, spiknutí!“ a proto že se bourají všecky staré hrady, zapovídají obnovovati a spravovati hradby městské, což se toho času skutečně dálo.

§.7. Jaká chyba a jak škodlivý zločin to jest býti proti své vlasti a snažiti se o změnu starého jazyka a mravů.

Tuto praví Balbin o tehdejším správci české země (hraběti Martinicovi) „O dome starý! jak nestejní pánové nad tebou vládnou! o ty výborný pastýři ovcí! o ty veliký reformátore státu! Starý dům, staré království jsi zbořil, nové's nezaložil; běda tobě! potrestán budeš od vlasti i od králů! neboť jsi jejich dědictví, které, jak všichni moudřejší politikové praví, ve jmění poddaných pozůstává, hanebně zmařil! Šlechtu jsi utlačil, z měst jsi udělal městečka, z městeček vsi, ze vsí roztrhané chatrče, v nichžto polonazi, hladem skoro umoření, všech potřebných věcí zbavení lidé bydlí! O ty pravý otče vlasti! žádný hospodář by nedal se statkem svým nákladati tak, jak ty s královstvím českým, jindy kvetoucím nakládáš! jehožto všeliké ozdoby a zámožnosti pod kořist dány jsou, neboť jinak nemohu nazvati násilné vynucovaní daní, kdežto má být první pravidlo a účel všeho státnictví blahobyt lidu, bezpečnost, mohovitost, pokoj, všech ke šťastnému a veselému životu potřebných věcí zásoba, láska krále k národu, a národu ke králi.“

V §. 8. uvádí B. že do r. 1624 ze země vyhnáno jest 30.000 rodin a též tolik šlechty a vyšších stavů, jak prý o tom sám Slavata podle desk zemských udává.

V §. 9 uvádí schopnost Slovanů k cizím jazykům, což vykladá velmi rozumně tím, že slovanský jazyk skoro všechny zvuky v sobě obsahuje, pročež také již za B. časů ve mnohých velikých domech na to se hledělo, aby děti z počátku jenom po česku mluvily a tím výslovnosti jiných jazyků schopnějšími se staly. S chloubou také se zmiňuje B. o tom, že se v českých městech najde více lidí, znajících kromě češtiny ještě jiný jazyk neb jiné jazyky než takových, kteří pouze česky mluviti umějí: kdežto prý v německých městech po Čechách skoro nikoho nenajdeš, jenž by vedle němčiny jiný jazyk ještě uměl.

§. 10. Jak mnoho zapotřebí jest k dobrému řízení země a k získání si lásky národu, aby král uměl jazyk poddaných, aby jej chránil aneb alespon jím nepohrdal, tím méně nepronásledoval.

Tuto schází celý list z rukopisu Balbina a dá se souditi, že z opatrnosti byl od někoho vytržen pro nemilý obsah.

§ 11. Pečlivost všech národů o hájení a pěstování svého jazyka. „Nezdá se mi zapotřebí -pravil B., uváděti zde nějakých důkazů, kdežto sama věc na bíledni jest; dosti toho, když podotknu, že ještě nebyl žádný národ co se jich pamatuje, nevzdělaných a divokých, vycvičených a mírných, kocujících a usazených, křesťanských a pohanských, rozuzdaných a nábožných, který by byl svůj jazyk nenáviděl aneb nemiloval: ale my Čechové jsme již nyní tak zanedbáni, že se nám otcovský a mateřský jazyk na srdce klásti musí! Snad jsme tedy mezi všemi národy jen my sami moudří!?

Z §. 12. poznáváme jak dobrou již tenkrát měl Balbin vědomost o příbuznosti Slovanů a že tedy není panslavismus vynálezem nejnovejších dob. Uvádí, že jest slovanský národ vyjmouc snad jen Kytajce (China) největší na světě, což prý již z pouhého pohledu na mapu se jeví: neboť když oko své vedeš přes Čechy skrze Slezsko, Polsko, Mazovsko až k Nové Zemli a Zlaté Babě (in Novam Zemlam zlatam Babam), kteražto jména slovanská jsou, pak skrze neskončené země Moskvanů a Tatarů Prekopitů, kteří slovansky mluví, až do Cařihradu, pak Bulharsko, Srbsko, Bosnu, Multany, Uhry, Dalmatsko, Horvaty. Ilyrsko a Benátsko, kolik tu tisíce tisíců mil napočítáš?“

Uvádí dále, že u dvoru císaře tureckého se zrovna tak jako u evropských dvorů frančtiny a vlaštiny užívá, tak že prý pašata, vezírové a představení krajin velmi rádi po slovansku mluví.

Na str. 69. jmenuje také Poláky, naše přátele a bratry. -

§ 13. jednaje o církevních pomerech a o sv. Jeronýmu, co slovanském Dalmatinci, praví: Viděli jsme sami a slyšeli ne jednou, kterak Rusíni (Ruthenos) a jiní, s římskou církví spojení národové řeckého obřadu, v slovanském jazyku všechny služby boží konají, o čemž vypravuje Dubrava, že se to již před 1000 lety u Bulharů a také u nás v Čechách dělo, působením apoštolů Cyrilla a Methoda, což teprve zrušili římští papežové, když dali Čeohům zvláštní biskupy."

§ 15. dokazuje dosti obšírně váženost, znamenitost staré české šlechty a uvádí znamenité muže bojovné. „Není prý tento Lev (v českém štítu) jako jiných některých zemí a království náhodou, neb dědictvím, neb pouhou náklonností knížat udělený a do štítu postavený, nýbrž hrdinstvím a mnohou krví dobytý!“

I toho neopomenul Balbin dle způsobů tehdejších časů uvésti, s kterými a jak znamenitými cizozemskými královskými a knížecími rodinami česká šlechta do příbuznosti vstoupila a končí takto:

„O, kýž bychom my, potomci, za těchto časů, kde se hrne cizí, ne vždy chvalitebná šlechta do naší vlasti, slávu svých předků a hrdinství dědičné, které nám zachovali, uhájiti a k lepším dobám České země zachovati mohli!“

§ 16. Že jest změna jazyka v každé zemi nebezpečná, v Čechách ale zvláště nespravedlivá. „Dlouhá jest zajisté pamět národu do služebnosti uvrženého a utištěného a zoufalci raději zahynou, než by se za ztrátu svobody své nepomstili. Často jediná chyba králova o čest připraví cecé královské potomstvo, a v nenávist je přivádí u sousedních i vzdálených národů, jakožto hrozící svobodě všech zemí, jakožto olstitele národů, zničující práva a ústavy zemské dle libůstky, změňující lehkovážně zákony zaručené přísahami před svatyní. Na to ať dbají ti, kteří pochlebenstvím, kazícím i nejlepší panovníky, dosvědčují králům, že všechno dobře chodí, aneb ti, kteří si utlačení národu za čest pokládají. Záhubu královského rodu připravuje ten a všelikou naději na budoucnost jemu odjímá, kdožkoli národ utlačuje a radí k nespravedlivostem, zároveň s národem hyne i král, budiž si on zlý nebo dobrý, nedá se jedno od druhého odděliti, s hynoucím tělem hyne i hlava. Království jest tělo královo a král hlava království a ani trpěni nemají býti ti nerozumní politikáři, kteří myslí, že všechen statek občanů právem panovnickým králi náleží a že poddaní ho jenom užívají. Avšak navraťme se ke svému předmětu: divné to jest, co nám předkové zanechali, i staří vypravují, i dějepisem stvrzeno jest, a co mnozí ze současných za nějaké boží řízení pokládají (jinak se to zajisté vyložiti nedá), že se nepřátelům nikdy nezdařily úmysly k utlačení a zničení české země i k vyhubení slovanského jazyka. Po smrti krále Otakara, jak velmi se na tom pracovalo, aby česká země naplněna byla Němci! K tomu směřoval onen poručník Brandeburský, k tomu císař Rudolf i Albrecht, syn jeho, to si přálo a doufalo veškeré Německo, zdál se býti již konec Čechům. Tu však se pozdvihli někteří ze starých panů, Vartemberští a Hazemburští, k nim se přidalo několik měst a brzy byl mnohem silnější nepřítel nepochybně pomocí sv. českých patronů poražen.“ To samé vypravuje dále o králi Janu Lucemburském, kterak i tenkrát domácí strana zvítězila. Králi Václavu za zlé pokládá B., že vzal Němcům tři hlasy na vysokých školách a dodává, že měl prý pro slávu vysokých škol Pražských a k vůli větší návštěvě jejich od cizozemců tyto tři hlasy Němcům ponechati, za to ale více na to dbáti, aby se při úřadech a soudech nikde němčina nezaváděla. „Po vojnách husitských za králů Ladislava, Jiříka, Vladislava a Ludvíka navrácena jest slovanské řeči stará čest - ale za Ferdinanda I. zase se něco podobného, jako jsme dříve popisovali, počalo zkoušeti, nejvíce po r 1545 a zlověstná k tomu známka dala se nešťastným požárem hradu Pražského, kdežto desky zemské a staré pamětnosti království shořely6; maloval se již tehdy a bil na penězích český lev za mřížemi stoje, jako již po ztrátě svobody, nejsa svým pánem, v zajetí. Bližšich k nám časů nechci se dotýkati: nikdy zajisté ještě od svého počátku nebyla česká země více utlačena (totiž po bitvě Bělohorské), nikdy ještě se k záhubě slovanského jazyku neužívalo ostřejších prostředků, a co ještě bolestnější jest, že domácí lidé jako nějak spiklí, proti vlasti zuří. Čeho bychom se z toho obávati neb nadíti měli, učí nás příklady předešlých věků. Moudrost má obličej takový, s kterým se nejen na nynejší věk, nýbrž i na minulost dívá, a nejmoudřejší jest ten, kdo z minulosti na budoucnost umí uzavírati.“

Dále uvádí B velmi rozšířené za jeho časů mínění, které již od starců slyšel stvrzené prý příklady přes 50 jmenovaných rodin šlechtických a sice: že se žádná cizá rodina třeba i nejbohatší neudrží v Čechách ani do čtvrtého kolena, leč by se upřímně nové vlasti přidržela a jazyk i národnost s láskou přijala „Po bitvě bělohorské, ve které poražena jest moc nekatolických stavů naší vlasti (kýž by jen nešťastné následky této bitvy také katoličtí Čechové, kteří jsou bez viny a vždy králi věrní zůstali až po dnes, snášeti nemuseli!7 rozdělena jest největší část země mezi cizince, nejvíce vojáky; jako zvíře jen k jídlu stvořené, jako nějaký slabý zajíček mezi psy roztrhána jest, vystěhujte se, staří obyvatelé, voláno po celých Čechách, co však se tím docílilo? Znám a mohu jmenovati velmi mnoho statků, které měly od r. 1626 až do nyněška (asi 1670-80) osm, devět, deset vždy se střídajících pánů, buď podle příbuzenství. neb z nového královského obdarování následujících, nezanechavších žádných dědiců, kdežto zatím staré české rodiny, zvláště rytířské, ovšem ve veliké chudobě, spokojeni jsouce s jedinou malou vesničkou, přece ještě žijí.

§ 17 Vyvrací potupy na český jazyk uvržené od cizinců, jakoby byl tvrdý, těžký, chudobný, pomíchaný cizími slovy, kteréžto potupy, jako slepí o barvách rozšiřují prý nejvíce lidé, nemající ponětí o slovanských jazycích. Velmi důkladně hájí tu B. náš jazyk, uváděje všeliká potřebná svědectví jeho vzdělanosti ve vědách, původnosti, čistoty, blahozvučnosti a t. d., což však jako každému již známé věci opakovati nechceme.

§ 18. Ukončení celého spisu dodáváme zde skoro celé v překladu: „Psal jsem tím důvěrněji, dobře věda, že nikdo, komu Ty (T. Čechorod) tajemství nesvěříš, nebude tuto mou knihu čísti. Psal jsem trochu hruběji, přiznávám se, na mnohých místech, avšak proti hrubým. Kůži slonovou nepronikne leč kopí se vší silou hozené. Ať konečně přestanou líbiti se sami sobě, a pohrdati cizím, kteréž ani neznají. Kéž bychom i my přestali cizí věci obdivovati a svými, jakož jest již truchlivý osud náš, pohrdati! Smrdí nám domácí věci a poslušně se klaníme těm, kteří nás mrskají, více držíme na kousek dvorské milosti, než na veškerý pozůstatek našich předků. Praví se, že říkal císař Tiberius, když se vracel z kurie, kdežto se mluvilo pochlebnicky a bázlivě: Ó lidé, ke služebnictví stvoření! Líbila se Tiberiovi služebnost, ale služební duchové se mu nelíbili. To si myslím, že také říká ten, jehožto duchem a slovem mluví celý náš sněm. Ovšem, kdyby se dávalo císaři, co císařovo jest, bylo by to snesitelné, avšak se dědictví císařovo rozmrhá, a země k jeho nenapravitelné škodě se hubí, když sloužíme tomu, (myslí nepochybně Martinice), o němžto matka, svatá to žena, předpoveděla, že bude záhuba vlasti a ze narozen jest ke zničení české země. Měj si ty jméno jakékoli, buď rada, nebo komisař, nebo aktuar, písař, sekretář, visitační nebo nevisitační legat, prolegat, jestli jsi k utiskování chudých, k vyssání a k vysrkání potu a krve nešťastných sedláků, k ulehčení některým a přitížení jiným buď radou nebo skutkem přispěl, aneb jestli jsi pro zachováni milosti pro uhájení se zlosti knížat, z pochlebenství, ze strachu, za plat mlčel, kdes mluviti a nešťastné vlasti se ujímati měl, aneb jsi konečně zaprodaným jazykem neb pérem jí škodil: krev utištěných přijde na tě a na potomky tvé! dělej si co dělej, třebas ty každodenně litanie odříkával, každodenně zpovědníky měl, každodenně božské tělo a krev Kristovu přijímal: věčné zatracení, sobě jíš a piješ, zneuctívaje tělo Páně: Kristovo tělo jsou chudí na tomto světě, praví sv. Augustin: Vyvrhni a odstraň dříve, ty nešťastníku! krev chudých, kterou jsi vyssál, pod ranou spravedlnosti boží stojíš v životě a smrti, vinen tolika hříchů, které nemůžeš napraviti žádnou pobožností, nýbrž jen vynahražením. Učiň Bože každému tak, jak sobě na vlasti své zasloužil! To jest moje žádost a jestli jest přísná, spravedlivá jest jistě a vždy bude slušná. Ty, ó obyvatelů českých veliké kníže Václave! budiž nám Vratislavem8 a navrať zase starou českou slávu! Postav nás opět na ono místo, s kterého jsme vlastní netečností a křívou pomstou jiných a pochlebenstvím nevinně upadli. Ty národu našeho ochrano a podporo! Jestli tobě zahyneme, zahyneme docela. Od jiných lidí nedočkáš se již té pocty, s kterou ti Čechové již po tolik věků milujíce Tě slouží. Opakujeme tedy zkroušeně: „Nedej zahynouti nám i budoucím!"9 Nechceš-li ale vyslechnouti pokažené potomstvo, slyš a vyslyš předky naše, kteří se za potomky přimlouvají a s tebou v nebi obcují! Sv. Václave! mučedlníku Kristův, jediný dědici český, oroduj za nás!“

Takovými slovy, všechny známky úplné srdečnosti na sobě nesoucími, končí nás starý Balbin znamenitou svou knihu. Bez pohnutí nebude jistě žádný Čech jeho slova čísti.

Poznámky

1 Naráží na rozdávání konfiskovaných panství mezi tehdejší z celého světa sběhlé vůdce císařského vojska.

2 Tehda se vedly veliké boje s Turky, mocnými v onen čas nepřátely německých císařů.

3 Při této příležitosti uvádí Balbin na důkaz známou také za našich časů průpovídku: „Moje matka je z Vídně a můj otec je v Praze“, a dokládá, že prý to jest terč Němců, kteří majíce to vysloviti, cosi velmi směšného a jiného říkají, z čeho pozorujeme, jak starobylé jsou tohoto druhu žerty.

4 Že Balbin kromě mnohých cizích jazyků jihoslovanský a polský uměl, dá se s největší jistotou souditi.

5 Na tomto místě a na mnohých jiných svého spisu naráží Balbin na hrab. Martinice, toho času správce země a svého, jakož všech pravých Čechů nepřítele, kterého však zejména nikdy nejmenuje.

6 Bylo tenkrát domnění, že oheň byl naschvál založen, jen aby desky zemské (Landtafel), t j zápisní knihy všech usedlostí se zničily.

7 Z tohoto dodatku Balbinova jeví se nejlépe, že již on rozuměl dobře tomu, že se nejednalo tak právě o pravou víru jak o neobmezené panování a o zrušení české ústavy.

8 Esto Vratislaus, t. obnovitel slávy, vrátiti slávu.

9 Tato slova uvádí B. po česku.