Články ze Slovana/Česká šlechta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Česká šlechta
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Slovan, 1850 - 1851
Licence: PD old 70

H. B. Před rokem 1848 za časů zcela libovolné (despotické) a byrokratické vlády počala konečně i šlechta česká, totiž abychom se lépe vyjádřili, malá část české šlechty vésti opposici proti knížeti Mettrnichovi. Sněmy království českého odbývávaly se vždy jen co pouha slavnost beze všeho významu, a ačkoli vlastně měli stavové důležité pravo povolování daně, (tedy tím samým i právo odepříti), přece neuživali skutkem nikdy tohoto práva svého, nýbrž sjeli se obyčejně v uniformách červeně-bílých a řekli „ano“ a rozjeli se po nějakém rokování, o kterém se říci může vším právem: „Vítr vál a stavové čeští mluvili!“

Od r. 1845 počaly se však některé osvícenější a činnější osoby stavu panského a rytířského trochu rozpomínati na to, co jest sněm a co má býti zastoupení země proti vládě, a počali také, ovšem jen dosti zlehka, dávati nespokojenost svou s vládou na jevo a přišli konečně na této cestě až tak daleko, že jednu nepatrnou část peněz nepovolili, kterou však vláda nic nedbajíc na odpor stavů, přece rozepsala a nad to knížeti Lambergovi za jeho dne 27. května 1847 drženou řeč písemné napomenutí dáno a přednostovi sněmu nařízeno jest, aby prý takové odchylky a neslušné návrhy budoucně netrpěl. Tyto neslušné návrhy knížete Lamberga byly ale následujíc: 1. Aby vláda budoucně bez povolení sněmu žadné dluhy nedělala, při čemž dokázal, že vláda při svých půjčkách velmi nezkušeně si počíná a od Siny, Rotschilda, Arnsteina a Eskelesa znamenitě předražována byla 2. Aby se sněmu předložili každoročně státní účty a aby byla finanční správa sněmu zodpovědna. 3. Aby se panování úřednictva obmezilo, počet a platy úředníků zmenšen byl, k tomu účelu aby se zjednodušilo řízení, aby se zbytečného psaní nechalo a aby se místo dosavadních kollegialních úřadů v administraci, ve finanční a politické správě všude jednotliví, schopní, poctiví a odpovědní úřednici ustanovili. 4. Aby soudy jak civilní tak i trestní byly veřejné a ústní, a aby před soudem byli všichni, ani nejvyšší aerár nevyjímajíc, sobě rovni.

To tedy byly ony neslušné návrhy a odchylky, pro které kn. Lamberg ještě 6 listopadu 1847 dostal dle intimace pana hraběte Salma, tehdejšího správce zemského, výtopek, a co se za čtyry měsíce na to v březnu 1848 příhodilo, ví každý, že totiž vláda mnohem ještě více než tyto neslušné návrhy povolila.

Celé dosti zajímavé jednání tehdejších sněmů zůstalo větší části lidu tajné a teprva r. 1849 vyšly všechny sem náležející spisy a jednání českého sněmu tiskem v Hamburku pod názvem: „Der böhmische Landtag im J. 1847.“ Dočítáme se v této knížce krásných slov, která mluvili mnozí ze šlechty české tenkráte proti vládě, tak že skutečně pokládáme za dobré, některé z nich tuto uvésti, dílem aby větší část čtenářstva se dověděla, jak liberálně tenkrát mnozí se chovali, které nyní zcela jinak mluviti a psáti vidíme, dílem pak skutečně národ poznal některé muže ze svých šlechtických krajanů, kteří již tenkráte hájili zem proti hubící byrokratii.

Uznáváme za nejprospěšnější podati zde krátký výtah sněmu postupního dne 27. května 1847 zahájeného, ve kterém z posezení sněmu dne 30. srpna 1847 jakožto stavové nepovolili asi 50.000 zl. stř. příplatku na kriminální fond.

Na to dostali ale stavové de dato 28. července 1847 z Vídně odpověď tohoto smyslu: Že se JMC. těší z dobrého církevního života v zemi české a z tohoto ujištění, že stavové pevně setrvati chtějí ve své až posud zachované náboženské horlivosti, že JMC. vždy neunaveně pečuje o zamezení a ulevení veliké nouze, která z části v zemi panuje a o zlepšení stavu pracujících tříd, že také JMC. vždy hotov jest návrhy stavů k zlepšení zemského blahobytu co nejjádrněji si rozvážiti a přijmouti, ostatně ale že stavové velmi neslušným způsobem vylučují ze svého svolení jednu část daně, kterou již dříve dvakrát povolili, a že JMC. na úplné sumě postulatu pro r. 1848 pevně stojí, a aby ji tedy stavové beze všech odkladů povolili, při čemž jim jen svobodno stojí rozvržení této daně dle svého náhledu urovnati. Ostatek že zůstane při starém, aby jen sněm ukončili a že JMC., až stavové daň povolí, jim obyčejný revers, (že totiž to nemá býti na ujmu práv a svobod království českého) vydati ráčí.

O této císařské odpovědi jednalo se tedy v pokračování sněmu dne 30. srpna 1847 následujícím způsobem:

Karel kníže Auersberg: „Tím, že stavové dvakrát dříve povolili řečený královský postulat, ukázali jenom svou ochotnost, nezadali však svého práva a nemůže tím již mimořádně povolená přirážka k dani za po vinnost pro všechnu budoucnost považována býti. Kdyby ale stavové neměli ani právo nepovoliti daň, nýbrž jen o způsob její vybrání rozhodovati, stali by se z nich jenom nějací výběrčí daně a zadali by tím starodávné, skrze mnohá století zachované právo dobrovolného povolování daní. Jsme tedy na rozpacích, abychom s jedné strany neurazili úctu k osobě J. M. C., s druhé ale nezadali staré k prospěchu vlasti užívané právo.

Leopold hrabě Thun (Excel) myslí, „aby se dotčených 50.000 zl. stř. následkem nejvyššího určitého poručení J. M. C. nejponíženěji k nohoum položilo.“

Hrabě Wurmbrand: „Vidím, že touto odpovědí J. M. C. stavové až na nejzadnější mezi tlačeni jsou, tak že nám dle mého nahledu nic více nezbývá, než buďto se sami zavražditi (morden) aneb se zavraždit nechati a trpělivě očekávati, až nám poslední ránu dají, aneb abychom se chopili silného úmysle, ten abychom zmužile provedli a tak náležitou nám půdu opět za každou cenu dobyli. Toho ale že jsou stavové sami příčina. Ze se vždy podrobovali a uhýbali, všechno povolujíce, jen aby se zase jejich žádosti vyplnily. Z jejich žádostí ale se nevyplnila žádná, ale jejich obětě se vždy zdály býti malé, vždy se ještě nové požadavky na ně činily, neb staré opakovaly. Jaká jest nyní povinnost rakouských zemských zástupců, o tom že nic ustanoveno není, že se při tom jen na své hlavy a srdce, na právo a slušnost spoléhati mají. Stavové mají své povinnosti nejen k vládě, nýbrž také k národu. Neučiní-li se zadost povinnostem k vládě ve všem a po každé, považují se, jestli ne za úhlavní zrádce, alespoň za nespokojence, a kdyby se nějaká žádost vlády od sněmu hned nevyplnila, ustrašuje hned vláda sněm takovým způsobem, že se velmi vážení údové sněmu, sloužící ve státní službě, ostýchají navzdor císařskému povolání do sněmu přicházeti. Neučiní-li ale zase stavové zadost požadavkům národa, upadnou do největšího trestu, totiž do nedůvěry a opovržení. Když před několika lety stavové k novému životu se probudili, nenašli sice u národů opovržení, ale nevšímavost a lhostejhost. To bylo smutné dědictví, zanechané nám od předků. Nynější stavové nemohou ale již potomkům svým toto dědictví - lhostejnost - zanechati; nýbrž buďto důvěru a vážnost, aneb nedůvěru a opovržení.

V takových tedy pádech, kde požadavky vlády a národu ostře proti sobe stojí, musejí se stavové držeti práva a pravdy, a nevčasné mlčení bývá někdy horší lží, než nepravdivá řeč.“

Bedřich hrabě Deym navrhuje v obšírné řeči, aby se stavové drželi toho, co dříve uzavřeli, totiž aby nepovolili, a sice proto, poněvadž J. M. C. neráčil jejich důvody vyvrátiti. Neboť se zde již nejedná pouze o dotčenou nepatrnou sumu, nýbrž o celé zřízeni zemské.

Nesmějí-li stavové býti strany požadovaných od země daní nikdy jiného smýšlení než J. M. C., nač tedy se svolávají? jaký smysl mají slova svolání sněmu, „abychom návrhy J. M. C. zrale a bedlivě rozvážili a pak se na tom ustanovili, co by J. M. C., celému království českému a nám samotným nejpřiměřenější bylo?“

Ze zřízení zemského jest patrno, že stavové právo mají jen tolik daní a takový způsob povoliti, co by dle jejich přesvědčení zeme dobře snésti mohla. Uvádí mnoho příkladů, kdežto stavové již po obnovenéni zřízení zemském cís. Ferdínandu II. daně žádané buď nepovolili, nebo obmezili, a odůvodňuje jinak historicky práva sněmu zemského v Čechách.

Ervin hrabě Nostic: Také mne zarmoutila velice odpověď J. M C., neboť: buďto musíme J. M. C. býti neposlušni, aneb pustiti od svého ustanovení dne 27. května a slepě poslouchati rozkazy císařské. Avšak poručením J. M C. nemohou se změniti naše přesvědčení, nýbrž jenom důvody. Nežijeme pod hedbávnou šňůrou1, nýbrž pod spravedlivými panovníky. J. M. C. nemohl nás postaviti co pouhé figury, nýbrž musí chtíti, abychom podle svobodného přesvědčení svého mluvili a povinnosti své plnili. Aby mohla míti odpověď J. M. C. ten smysl: „musíte poslouchat, jste sice stavové, ale bez práva: formu chci zachovati, věc ale chci zrušiti“ toho se od spravedlnosti J. M. C. nadíti nemůžeme. Navrhuji, abychom při svém ustanovení zůstali a v jiném spisu příčiny toho ještě jasněji vyložili.

František hrabě Thun syn: 2 Každý z nás byl při čtení nejvyšší odpovědi JMC. hlubokým zármutkem dojat. Máme opět důkaz, jak špatně JMC. o naší ústavě zemské zpraven jest a že nejvyšší úředníci JMC. si ani praci neberou tuto ústavu poznati, a že se byrokratie neostýchá JMC. slova do úst klásti, která jsou docela naproti předešlým nejvyšším slibům. To však předpokládati nemůžeme, že by se JMC. nechtěl držeti ústavy, na kterou přísahal, 3 aneb že by dané slovo nazpět vzíti, a sobě odporovati ráčil. To obé se ale děje v nejvyšší odpovědi. Nechci ani na ta smutná slova v ní upozorniti, že JMC. vždy hotov jest naše návrhy přijmouti, což zní více jako posměch než jako uznání. Vytýká dále hr. Leopoldu Thunovi nedůslednost a praví: Skrze nešťastné ustanovení vládní jest nám sice cesta veřejnosti zamezena, a nyní se jedná o to, abychom zadali práva zemská, která máme věrně potomstvu zachovati. Stavové mají vyššího soudce, své svědomíl Historie prohledne tyto listy a bude se vidět, kdo tato práva, jakožto drahé dědictví, věrně hájil a zastával, a kdo se ze strachu od pravdy a práva uchýlil. Jestli stavové toto přijmou, postaví se před očima celého národu a celé historie na pranýř, a musejí také u JMC. všechnu vážnost ztratiti.

Jan hrabě Lažanský: „Myslím, že to jest první akt truchlohry, která r. 1815 s deputací počala, a že jsou stavové blízko svého konce. Jen trojí cestou můžeme jíti, ale dvojí z toho není tuze čestná: buďto vůli JMC. vyplniti, aneb se po této odpovědi za zrušené považovati. První cesta jest servilní, druhá jest samovražda, proto nám nezbývá než třetí: abychom krok po kroku hájili svá práva jako Spartáni, neboť zástupce zemský má obětovati jmění a život pro svou vlast. Nestal bych se nikdy rebellem proti svému králi, ale rád dám hlavu svou za vlast.“

Albert hrabě Nostic dokazuje, jak by se stalo povolování daně pouhou ceremonií, kdyby sněmu svobodno nebylo, některou od JMC. žádanou daň na zem nepovoliti, že by pak stavové byli jen nějakým úřadem a nesrovnávalo by se to nikterak s těmi vážnými slavnostmi, s kterými se sněmy konají. Také obyčej každoročního reversu císařského ukazuje již patrně na to, že povolením jisté daně pro jeden rok již sněm vázán není také pro budoucnost tu samou daň povoliti. Navrhuje, aby se tedy od stavů a sice in pleno druhý spis k JMC. přijal, a aby se zatím jen tolik daně rozepsalo, kolik mezi JMC a stavy ve sporu není, totiž s odrážkou nepovolených 50.000 zl. stř.

Frant. hrabě Thun (otec, Děčínský) jest docela srozuměn s hrabětem Alb. Nosticem, poněvadž tak stavové u JMC. jen vážnost zachovají, když se povinností svých pevně přidrží, a poněvadž se tak uvarují toho, aby snad vždy i budoucně k všemu svolovati nemuseli, jak by se to z odpovědí JMC. již rozuměti mohlo.

Svob. pán z Ehrenburgu jest toho mínění, aby se oněch 50.000 zl. stř. bez odkladu povolilo, poněvadž stavové nemají žádné příčiny k nepovolení, což by jen tenkrát bylo, kdyby země daň již snésti nemohla. Že také stavové dle ústavy právo nemají daně jen pod jistými výminkami povolovati.

Frant. hrabě Thun (syn): Zdá se mi, že předchůdce můj mate pojmy výminek, a lituji toho velice, že jest někdo mezi námi, kdo chce odpověď JMC. naprosto přijmouti, všem nedůslednostem se podrobiti a samovraždu na sněmu spáchati.

Svob. pán z Ehrenburgu: Já jsem netvrdil, že všem nedůslednostem se podrobiti máme; právo rozdělení daně (repartice) zůstane nám vždy, a také právo nepovoliti, ale jenom v tom pádu, když by země již tuto daň snésti nemohla, všechny jiné výminky jsou ale neslušné.

Hrabě Wurmbrand: Stavové proto nepovolili oněch 50.000 zl. ke kriminálnímu fondu, poněvadž nespra-vedlivé jest, aby tuto sumu jenom statkáři (rolníci) platili, kterou celá země, tedy všichni kontribuenti platiti mají. Tím ale nedokáží stavové loyalnost svou, kdyby takovou neslušnost povolili: pravá loyalnost jest zameziti, aby král se nedopustil nespravedlivosti.

Bedřich hrabě Deym, dodává proti svob. panu z Ehrenburgu, že ani nerozumí ústavě zemské, a že podle jeho mínění tedy se musilo tak dlouho platit, pokud jest zlatka v kapse, a že by tedy při povolování daně byla jen otázka: máme-li ještě peníze nebo nic. Že to ostatně není loyalnost, svoliti k nečemu, co nám žádnou čest nedělá.

Svob. p. z Ehrenburgu opakuje zase to co dříve pravil, totiž, aby jen stavové důvěřovali královskému slovu a zaplatili.

Rytíř z Mullerů (purkmistr pražský4) myslí, že odpovědí JMC. práva sněmu dokonce nic neutrpěla, neboť tam výslovně praveno jest, že se práva stavů tím krátiti nechtějí. Přijde jen na to, jak se ta věc vezme. Odkud má vláda bráti peníze než z daní, pokud není stát alchymistou, a kdybych sám byl finančním ministrem nevěděl bych jinou cestu, než buď daně vypisovat, nebo dluhy dělat. Když ale stavové čeští nedávno ve své spravedlivosti zrušili nestejnost mezi daněmi rustikalistů a dominikalistů, proč nyní chtějí, aby jen města nesla útraty kriminalních ústavů. Jak k tomu přijde město Praha ku př., že musí živiti všechny zločince z Berounského a Kouřimského kraje? Král má dobrý úmysl, zrušiti tuto spravedlivost a stavové mu v tom mají býti nápomocni.

Ervin hrabě Nostic: Co se týče slov svob. pana z Ehrenburgu nepřijde zde nikdy na to jak veliká jest daň, nýbrž na princip, a jestli jest slušná. Co se ale týče slov p ryt. z Mullerů, nikdo z nás nepravil, že spravedlivé jest, aby jen města útraty kriminálů nesla, naopak proto, že to nespravedlivé jest, chceme, aby se tyto výlohy ze všeobecné státní pokladnice nesly. Proč by ale jen rolníci tyto útraty nésti měli? Tak by se jedna nespravedlivost druhou nespravedlností napraviti chtěla.

Frant. hrabě Thun (syn) opakuje to, co hrabě Nostic a dodává, že by stavové oněch 50.000 zl. povolili, kdyby se dokázalo, že právě taková suma vypadá na české statkáře a rolníky, kdyby všichni kontribuenti měli útraty kriminální nésti.

Hrabě Wurmbrand a hrabě Bedřich Deym vyjádřují se ještě ostřeji proti p. ryt. z Mullerů, který též odpovídá, na to.

Hrabě Salm (správce zemský a předseda sněmu): Prohlašuji debatu již za skončenou a dám nyní o tom hlasovati, dříve však musím ještě podotknout též otevřeně a pravdivě podle mého mínění. Práva stavů nejsou odpovědí JMC. nikterak zkrácená, JMC. ráčil svůj postulat svědomitě přiměřiti dle potřeb země, a že jest žádaná suma opravdu potřebná, za to ručí sněmu slovo JMC., ve které mají loyalní stavové zcela důvěřovati, tím více, poněvadž co provincialní sněm nejsou v stavu souditi o potřebách celé říše. Proto přistupuji docela k návrhům J. Ex. hraběte Leopolda Thuna, svob. pána z Ehrenburgu a pana purkmistra rytíře z Mullerů, neboť stavům není odejmuto právo raditi se o postulatech JMC., nýbrž jen přísně vybídnuti jsou, aby to, co potřebí jest povolili, čímž se naopak jejich povolovací právo uznává. Oni ale mají užívati svého práva jen ku prospěchu země, sic jinak ho zneužívají. Že však JMC. oněch 50.000 zl. jen na gruntovní daň rozvrhnoutí chce, stalo se nepochyně proto, poněvadž by se tato nepatrná suma snad nedala na ostatní daně dobře rozvrhnouti. JMC. ráčil až posud jako dobrý otec se stavy mluvit a jako otec výstrahu dávat: varujme se, aby se podivení otcovo nezměnilo v nemilost pánovu.

Frant. hrabě Thun (syn) začíná mluvit.

Pan předseda (Salm) praví mu, že jiz debata ukončena jest a že se jen hlasovati bude.

Frant. hrabě Thun (syn): Poněvadž pan předseda, maje jen rekapitulovat debatu sám své mínění a nové důvody uvedl a tím v debatě pokračoval, musí býti volno jeho důvody vyvrátiti a dále v debatě pokračovati. Kdyby to pravda bylo, co pan přednosta pravil, a kdybychom vždycky povoliti musili všechno, co se od nás jakožto potřebné žádá, nač by nám byly platné královské reversy: byli bychom jen komedianti v uniformě, a co by nám prospělo právo, kterého bychom nikdy užiti nesměli?

Hrabě Salm přednosta: Snad jsem chybil, řka, že takové jest moje mínění, ale důvodů nových jsem nepřednesl.

Ervin hrabě Nostic: Pan přednosta myslí, že z důvěry k osobě JMC. všechno povolíti máme, čeho žadá. Ale účty státní a rozvrhy nedělá JMC., nýbrž ministři, a proč bychom o těch neměli JMC. své mínění říci, my zasluhujeme u JMC. tu samou důvěru jako ministři.

Hrabě Wurmbrand. J. Ex. p. přednosta chtěl liberální zastrašiti a neliberálním poukázati, kterak by hlasovati měli; pravil též, že nepochopuje, kterak mohl jeden řečník neposlušnost k JMC. za loyalnost prohlásiti a na to chtěl hned k hlasování přistoupiti, jest ale držen od toho od hrab. Fr. Thuna a Ervina Nostice, pročež já protestuji proti takovému jednání. Když pan přednosta mezi resumcí debaty také své mínění řekne, musí se sice s úolnou vážností a poslušností vyslechnout, ale jest to pokračování debaty.

Hrabě Salm, přednosta: Nemohu přijímati poučení ani od některého pána ze stavů ani od celého sněmu, nýbrž jen od JMC; ostatně nejsem proti tomu, jestli kdo proti mým důvodům něco namítati bude.

Hrabě Wurmbrand: Nebylo moje mínění diktovati nějaký řád sněmovní, ale vymiňuji si pro všechnu budoucnost, abych směl, když pan přednosta sám v debatě pokračovati bude, hlasování se protivit i dále mluvit.

Karel kníže Auersberg: J. Ex. pan přednosta pravil, abychom jednaním svým nezměnili podivení otcovo v nemilost pánovu, což se vyložiti musí tak, jako bychom něco uzavřeli proti zřízení zemskému a proti povinné úctě k JMC. Takový výklad přijmouti nemůžeme a já proti tomu slavně protestuji.

Fridrich hr. Deym: Též protestuji proti oněm slovům J. Ex. pana předsedy. Buďto je pravil officialně, nebo jako své privátní mínění; v prvním pádu bylo by to násilí proti svobodnému hlasování a prohlašování nás za úhlavní zrádce. Musím tedy sám pro sebe a ve jménu celého sněmu pana předsedu žádati, aby se vyjádřil, řekl-li ta slova officialně neb jen co své privátní mínění.

Hrabě Salm, přednosta: Nemohu svou osobu od svého officialního postavení oddělovati.

Fridrioh hr. Deym dále na tom stál, aby se pan přednosta vyjádřil, řekl-li ta slova z vyššího nařízení.

Hrabě Salm, přednosta: Tato slova jsou mé úplné přesvědčení, avšak musím podotknout, že jsem je neřekl ze žádného vyššího nařízení. Ostatně jsem zde ovšem ve dvou vlastnostech: jako stav zemský a jako služebnik královský, znám ale jen jednu pravdu, jedno přesvědčení a jedno svědomí. Toto své přesvědčení jsem vyslovil, i jako privátní osoba i také jako v každém oíficialním postavení, ve kterém bych kdy státi mohl.

Fridrich hr. Deym dal tedy následující protest do protokolu: „Protestuji a mohu hlasovati jen v tom pádu předpokládaje totiž, že J. Ex. pan přednosta tato slova pravil jen co své privátní mínění nikoliv ale officialně.“ K tomuto protestu se připojili, kromě stavu kněžského a městského a kromě J. Ex. hraběte Leopolda Thuna, svob. pána z Ehrenburgu, p. kníže z Schönbergu, všichni ostatní přítomní stavové5.

Hrabě Lažanský: Hlasoval bych i kdyby to opravdu nebezpečné bylo, poněvadž vyhrůžka nemůže působiti na svobodnou mysl. Hlasoval bych zrovna tak, i kdyby s bodáky stali přede dveřmi.

Ervin hr. Nostic jest též toho mínění, neboť i mne ve svědomitém hlasování nemůže mýliti lidská bázeň.

Albert hr. Nostic: Připojil jsem se k protestu proto, že by přestalo všechno svobodné rokování, kdyby se mělo takovými vyhrůžkami na stavy působiti.

Na to pan předseda postavil otázku: Chtějí-li stavové berní postulat J. M. C. na r. 1848 v celosti přijmouti, aneb nechtějí? Vyřklo se 26 hlasy proti desíti, že stavové ten postulat J. M. C. nepřijímají. Každý vyrozumí, že těchto deset hlasů byli: 3 ze stavu kněžského, 4 z městského a 3 svrchu již podotknutí pánové Leopold hr. Thun, sv. p. z Ehrenburgu a kníže Schönburg.

Neuznáváme potřebu, další jednání ještě zde podávati u věci, na které beztoho nyní již prakticky nezáleží: že jsme si práci vzali u výtahu tak obšírném podati tuto část zajímavého posezení sněmu českého dne 30. srpna 1847 českému obecenstvu, nestalo se k vůli věci samé, o kterou se tenkrát jednalo, ale k vůli tomu, aby velké obecenstvo české dostalo alespoň nějakou vědomost o tehdejším životě sněmovním, který se v Praze ve vší tajnosti držel, a o kterém se tenkrát kromě krátkých zpráv v zapovězených Grenzbotech obecenstvo nic nedovídalo. Tuším, že jsou řeči držané od šlechty české na tomto sněmu i nyní dosti zajímavé pro nás, zvláště když povážíme, že někteří z těchto v r. 1847 tak liberálně mluvivších pánů od roku 1848 mnohého z nás pro podobné liberální řeči a spisy za buřiče a za přepjatce prohlašovali. Ovšem, tenkrát oni zastupovali zem, když ale jsme my ji na sněmu říšském zastupovali, mluvil a psal mnohý z liberální opposice r. 1847 právě tak proti nám, jako mluvili na sněmu českém roku 1847 pan baron Ehrenburg, J. Ex. hrabě Leopold Thun, president hrabě Salm a pan purkmistr z Müllerů! - O důslednosti světská! Z řečí těchto také každý musil pozorovati, že pan hrabě Vilím Wurmbrand a pan hr. Fr. Thun syn, tenkrát r. 1847 byli nejkrajnější levice, při čemž se mimochtě každý nyní usmáti musí, kdo činnost těchto dvou hrabat od roku 1847 pozoroval.

Nepíšeme ostatně tento článek s tím účelem, abychom snad šlechtě české a jmenovitě údům tehdejšího sněmu změnu ve smýšlení předhazovali a je vůbec nějak urážeti chtěli. Naopak uznáváme úplně liberálnost jejich tehdejších zásad, snažení jejich k obmezeni mocí byrokratické a odhodlanost, s kterou se již tenkrát stavili na odpor libovládě despotické a jsme přesvědčeni, že větši část z těch 26, kteří tenkrát v opposici byli, ještě až posud zůstala věrna tehdejším zásadám svým. Musíme totiž podotknouti, že mnohé liberální a všeobecnosti skutečně užitečné návrhy činili již v předešlých sněmích, na které ovšem vláda tenkrát skoro žádný ohled nebrala. Vláda se tenkrát chovala vůbec ke sněmu českému s nesmírnou nevážností, dobře vědouc, že sněm tento stavovský nemá žádného kořene, žádné lásky v lidu. Kromě toho stav kněžský a městský vždy se co možná nejpodlízavěji a nejservilněji při všem chovali: nebudiž to ovšem ani kněžím ani městům na potupu řečeno, neboť nebyl tento stav kněžský a městský na stavovském předbřeznovém sněmu ani zastupitel kněží, ani zastupitel měst, nýbrž ve stavu kněžském sedělo jen několik praelátů a města zastupovali purkmistr a několik radů magistratu Pražského jen pro forma, kteří jakožto úředníci ani se nesměli opovážit míti také nějaké mínění.

Jen stav panský a rytířský vedl opposici proti vládě a ještě tu málo osob bra!o podílu ve sněmovním jednání, větší část ani sněmy nenavštěvovala. Co ale nejpodivnejší jest, že i tito pánové jenom theoreticky svou opposici vedli, zapomínajíce, že sněm bez podpory veřejného smýšlení jest nulou vždy u vlády. Vyhledávajíce ve starých archivech práva sněmu českého, nepovšimli si neb snad nechtěli povšimnouti si toho, že tenkrát, když český sněm měl opravdu nějakou váhu u vlády, býval také tento sněm výkvětem a hájitelem českého národu. Českého národu si ale větší část této panské a rytířské opposice pranic nevšímala, a byli i někteří mezi nimi, kteří spravedlivé a přirozené snažení utlačené národnosti české osočovali, prohlašujíce se zjevně pro germanisaci Čech, jakožto nevyhnutelnou prý výminku pokroku a civilisace!! Neměli jste tedy žádné srdce k utištěnému národu a následkem toho také národ nemohl míti srdce k vám!

Má-li míti slovo šlechtic vůbec nějakého rozumného smyslu, musí býti šlechticové lidé pocházející z rodin již dříve o národ zasloužilých, při toni mohovití, nejsouce skličováni starostmi o svou výživu a majíce tudy času a prostředků k tomu, aby všechny své síly k obecnému dobrému celého narodu obětovati chtěli. Že při tom šlechta nesmí užívati žadného nadpráví nad národem, že nesmí národ utiskovati neb utiskovat pomáhati, rozumí se samo sebou, a jeví se již z toho, že musí být šlechtic muž o národ zasloužilý. Utiskovatel narodu ale nemůže být o národ zasloužilý.

Již dle této definice se jeví, že jsme my Čechové neměli žádnou šlechtu, vyjmeme-li několik málo mužů, kteří ještě pamětlivi zůstali způsobů svých vlastimilovných předků.

Že v předkonstituční době nemohla být šlechta v lásce u lidu, jest vec již na pouhý pohled patrná: svazek patrimoniální nedopouštěl nikterak příchylnost mezi pánem a poddaným. Nebyly při tom právě povinnosti poddaných k vrchnostem, ku př. robota atd. nejhlavnější závadou: mnohem nesnesitelnější, obtížnější byli lidu poddanému vrchnostenští úřadové, kteří z větší části (nechceme všechny obviňovat) zneužívali všemožně moci své k vynucování rozličných platů a služeb. Ačkoli vlastně vrchnosti neměly z takového jednání úředníků svých žádný užitek, ačkoli naopak toto uřednictvo ještě i vrchnostem samým všelijak důchodů ubíralo: přece to zlé, které na poddané vycházelo z úřadů, škodilo vždy také v očích lidu vrchnostem samým, ba všechno dobré, které často i některé vrchnosti poddaným svým činili, bylo jen do větru proto, že zase útisky úředníků všechno vyhubily.

Od té doby ale, co zrušeno jest poddanství a prohlášena jest konstituce, také se šlechta česká nepřičinila posud ničím, získati sobě opět lásku a důvěru lidu, ačkoli by k tomu byla nejlepší příležitost. Naopak, větší část naší šlechty svým špatně ukrytým brojením proti svobodám lidu a proti rovnoprávnosti všech občanů před zákonem, svou patrnou příchylností ke všemu, co jen reakcí zavánělo, ještě více popudila veřejné smýšlení a utužila to přesvědčení, jako by šlechta česká jen pracovala k tomu, aby všechen pokrok v občanském životě se zastavil.

Nechceme zde opět celou šlechtu obviňovati, neboť známe zajisté sami mezi ní i takové muže, kteří přece z ústavní svobody se upřímně radují, třeba by byli mnohé své předešlé přednosti ztratili, a také ani upirati nechceme, že kromě těchto jest ještě více šlechticů, kteří absolutismus nenávidí, třeba se oni zase s námi neshodovali v tom způsobu ústavní vlády, který my si přejeme. Nicméně však přece již povstalo všeobecné mínění, jako by šlechta všemožně si absolutismus přála a všude se opravdivým konstitučním zásadám buď zjevně neb potají protivovala.

Když se ale všechno rozumně a bez předsudků rozváží, jakou má šlechta příčínu litovati té změny, která se r. 1848 v rakouských občanských poměrech přihodila? Co ztratila šlechta skrze konstituci?

Dle našeho mínění neztratila nic, naopak získala velmi mnoho Nepochybně, že mnohý zatvrzelý šlechtic (ač bude-li který tato slova čísti), zavrtí usměvačně hlavou nad tímto tvrzením, avšak odůvodníme ihned slova tato.

Šlechta ztratila skrze konstituci své poddané, robotu a své výmineční soudy. Co se soudů týče, budou nyní všechny soudy mnohem lépe zřízeny, než byly soudy šlechtické, a může se tedy jen o tu zvláštní marnost jednati, že nyní šlechtic i nešlechtic pod stejhý soud náleží, což ovšem nikdo moudrý za ztrátu považovati nemůže. - Pravda také jest, že šlechta za robotu jen malou náhradu dostane, kdo ale ví, jak se robota odbývala, musí nám přisvědčiti, že i tato malá náhrada ještě větší cenu má, než měla dříve naturalní robota, že totiž, abychom se ještě srozumitelněji vyjádřili, kdyby si šlechta za tu náhradu, kterou za robotu dostane, vlastní potahy držela, více a lepši práce tím nabude, než jí dříve robota poskytovala. Robota byla pro poddané veliká obtíž, ale pro šlechtu jen nepatrná výhoda. Tato naše slova jsou již na mnohých místech zkušenosti ztvrzená, a přesvědčíme se brzy, že vlastní oekonomie, když bude dobře a bez roboty zřízena, mnohem více šlechtě ponese, než dříve s robotou. - Co se konečně toho týče, že již nyní nemá šlechta žádné poddané, strany toho by se každý rozumný šlechtic tuze snadně uspokojiti mohl. Poddaní beztoho měli jen pretium affectionis, totiž jinými slovy ta čest míti poddané, nenesla beztoho šlechtě žádný užitek, nýbrž jen škodu, jak každý, kdo těm věcem rozumí, bez důkazů uvěří. Jenom uražená pýcha může se z této ztráty poddaných rmoutiti, nikoli ale pravý občanský rozum a tím méně jíž křesťanská láska. Beztoho zbudou ještě posud šlechtě ti poddaní, které pokud svět je světem, vždy bude míti bohatý člověk, totiž své placené služebníky. Že nynější zákony zabraňují s těmi nelidsky nakládati, toho snad žádný šlechtio litovati nebude.

Naopak má ale šlechta z ústavy velké výhody. Nejhlavnější jest bezpečnost jejich privátních statků. Po jedné generaci bude již staré poddanství zcela u lidu zapomenuto, bývalé vrchnosti budou jenom zámožní občané, majíci v rukou prostředky, aby sobě vážnost a lásku svých ostatních spoluobčanů ve mnohem větší míře opatřili, žádný nemilý závazek nebude jim v tom vaditi, jako dříve byla nedůvěra přirozená mezi pánem a poddaným, mezi obtěžovatelem a obtíženým. Nyní již nebude šlechta nikoho obtěžovati, nýbrž naopak bude míti příležitost mnohým ulehčiti, mnoho srdcí sobě získati. Kdyby byl ale závazek poddanství ještě déle se udržel, kdo mohl ručiti šlechtě za to, aby ji nepotkal osud šlechty francouzské za časů veliké revoluce, aby se svými poddanými i statky a život neztratila? Která moc může zastaviti bouři, když se již roznítila?

Již tato jediná výhoda že se nepřirozený, ještě ze starých slepých časů zděděný svazek poddanství tak lehce, tak nekrvavě, můžeme říci tak laskavě u nás rozvázal, mohla by rozumné části šlechty v zapomenutí uvésti všechny sny bývalé vrchnostenské nadvlády. Považíme li ale, že za krátký čas, jestli ústavní a právní vláda skutečně do života uvedena bude, podle zkušeností jiných zemí znamenitě všechno zkvétati, a tudy přede vším usedlosti rolní nesmírně v ceně postupovati budou; musíme nabýti pevné jistoty, že za kratký čas statky bývalých vrchností beze všeho poddanství mnohem více platiti budou, než dříve platily se všemi zavazky poddanskými.

Tím vším chtěli jsme ale dokázati, jak nerozumně jedná ta čásť šlechty, která všude nespokojenost s novějšími konstitučními ústavy na jevo dává, a jmenovitě za každou cenu si zase ke starému navrácení přeje.

Když ale i ta čásť šlechty české, která před rokem 1848, jak jsme z výše uvedených řečí poznali, proti tehdejšímu byrokratství opposici vedla, nyní se ode všeho veřejného života vzdaluje anebo dokonce naší liberální straně na odpor stojí, musí to každého pravého přítele pokroku hluboce zarmoutíti. Každý to víme a všichni to všude vídíme, že z celé rakouské revoluce r. 1848 nikdo jiný užitek neměl, než právě ta byrokratie, proti které vlastně česká celá tato revoluce směřovala, a proti které sama šlechta pred rokem 1848 se opírala. Vy jste chtěli zrušiti moc byrokratie a ejhle! padli jste sami r. 1848 a právě ta samá byrokratie posilnila se ještě vaším pádem a zdědila po vás celou vaši moc. My též chtěli jsme zrušit moc byrokratie, ale zatím jsme ji jenom tím více povýšili: vizte ji nyní, jak chodí okolo nas vojensky zřízena, ozbrojena kordy, posetá hvězdičkamí, opestřena všemi barvami polního kvítí, že se jí ani Šalamoun nevyrovnal ve své slávě! Chtěli jsme jí odejmouti moc v jedné polovici Rakouska, a pomohli jsme jí zatím ještě k moci i v druhé polovici, ve které posud neměla přístupu! Chtěli jsme ji rozptýliti, a ona se centralisovala a rozptýlila nás! Smutná jest to pravda, ale nevyvratná, že se stala byrokratie rakouská dědicem jediným revoluce rakouské r. 1848.

A ty, česká šlechto, která žehráš na to, žes odložiti musila své stavovské uniformy, uniformy to národu českého, chtěla bys snad nyní obléci livreji té byrokratie, proti které jsi malomocně oponovala, chtěla bys snad nyní pomáhati táhnout triumfatorský vůz těch, kteří jsou jediní dědicové tvé ztracené moci?!

Jest věru čas, aby alespoň ta část české šlechty, která již dříve nějakou činnost politickou projevovala, nyní nezůstávala déle se svým smýšlením ukryta, a nevydávala se v podezření, jakoby mlčením svým snad schvalovala ten způsob vlády, jaký máme nyní Možná jest, že zásady této šlechty ve mnohých a snad důležitých ohledech s našimi se nesrovnávají; avšak právní vládu, vládu konstitučně obmezenou, ode vší byrokratické a ordonnanční libovůle vzdálenou, poskytující dostatečné garantie osobní svobodě a jistotu jmění (ku které jistotě i to počítáme, aby se státní pokladnice libovolně a ordonnančně do kapes občanů nezakořeňovala) - takovou vládu musejí si všichni neodvislí a poctiví mužové přáti, nechť jsou pak šlechticové aneb nešlechticové, mohovití aneb jen skrovně od osudu opatřeni. Na takovém základě jest vždy možné srozumění, a čestnější jest dle mého mínění pro šlechtice, aby se podrobil sněmu z celého národu svého vyvolenému, než libovolným dekretům kterékoli kanceláře!

Poznámky[editovat]

1 Rozuměj tureckou strangulací.

2 Aby snad tou liberální řečí, která nyní následovati bude nikdo mýlen nebyl v osobě, držime za nevyhnutelné podotknouti, že jest to bratr ministra Lva Thuna, přednosta umělecké společnosti.

3 Při korunovaci, na české zřízení zemské.

4 Jenž musil odstoupit pro prohlášení ústavy.

5 Byli však přítomni kromě předsedy J. Ex. hraběte Salma: Ze stavu kněžského: Pan probošt Pollner. Scholasticus Josef Rauch, opat Strahovský Zeidler. Ze stavu panského: Kníže Karel Auersberg, kníže Schönburg, kníže Vincenc Auersberg, Leopold hrabě Thun, Fr. hr. Thun (otec), Rudolf hr. Morzín, svob. pán Jan z Ehrenburgu, Jan hr. Nostic, Karel hr. Rummerskirch, Vincenc svob. p. Zeszner, Jan hr. Lažanský, Fridrich hr. Deym, Ervin hr. Nostic, Vilím hr. Wurmbrand, Albert hr. Nostic, Adolf hr. Ledebour, Fr. hr. Thun (syn), Karel hr. Althan, Fr. hr. Salm, Jan sv. p. z Aerenthalu, Voj. hr. Deym, Vincenc hr. Waldsten, M. W. svob. p. Enis, Werner svob. Riese, Karel svob. p. Willani. Ze stavu rytířského: Rytíř Václav Bohuš, Václ. ryt. Bergenthal, Karel Korb, rytiř z Weidenheimu, Víncenc Brechler, rytíř z Troskotic. Ze stavu měst.: Rytíř z Mullerů, purkmistr, poslanec Starého Města Prahy, Ant. Keller, vicepurkmistr, posl. Nového Města, Jos. Togl, mag. rada, posl. Malé Strany, Rokos. mag. rada, posl. Hradčan. (Tím se také vysvětluje neliberální hlasování poslanců ze stavu městského, poněvadž nebyli voleni nýbrž jen oktrojovaní purkmistři a radové.)