Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XX.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XIX.	Kapitola XX.	Kapitola XXI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XX.
Podtitulek:	V které se objeví, jaké nehody podstoupí lidé užívající přístrojů kapitána Boytona.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 210–222. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Za tři hodiny po tom počalo svítati na obzoru. Dělal se den, a hnedle bylo lze přehlédnouti celou plochu moře.

Džonka nebyla více k spatření. Předhonila skafandry, kteří co do rychlostí nemohli s ní závoditi. Ubírali se sice tímže směrem k západu, hnáni tímže větrem, ale loď Sam-Yep byla nejméně tři míle napřed. Pročež nebylo potřebí jí se báti.

Nehledě na toto nebezpečí nebyl stav plovoucích méně povážlivý.

Moře bylo pusté všude. Žádná loď velká aniž člun rybářský. Nikde země, ni na severu ni na východě. Nic neznačilo blízské pobřeží. Zdali nalezali se v zálivu Pé-Tche-Li nebo v žlutém moři? V tom ohledu panovala úplná nejistota.

Zatím vál nad hladinou posud větřík. Toho musili použíti. Směr zvolený džonkou značil, kde se nalezá země — dále či blíže — na západ a že každým způsobem tam ji musí hledati.

Ustanoveno, že má se použíti zase plachet, až se trochu posilní. Žaludky se hlásily o své právo a sice po desetihodinné cestě za takových okolností dosti zpurně.

„Snídejme,“ řekl Craig.

„A to řádně!“ dodal Fry.

Kin-Fo projevil souhlas svůj znamením, Soun pak cvakáním zubů, o jehož významu nikdo se nemohl klamati. V tu chvíli, jsa hladov, nebál se, že bude sám sežrán. Naopak.

Otevřen opět pytel nepromokavý. Fry vyňal různé potraviny, dobré jakosti, chleb, maso naložené, náčiní stolní, zkrátka vše k ukojení hladu i žízně. Ze sto jídel, jež tvoří obyčejně čínský oběd, chybělo jich devadesát osm, avšak bylo dosti k posilnění čtyř druhů a nebyl věru čas býti v tom ohledu vybíravými.

Posnídali s chutí výbornou. V pytli byly zásoby na dva dny. Za dva dny buď dospějou k pevnině, neb se k ní vůbec nikdy nedostanou.

„Máme dobrou naději,“ pravil Craig.

„Proč máte dobrou naději?“ tázal se Kin-Fo, poněkud ironicky.

„Poněvadž nám štěstí přeje,“ odvětil Fry.

„Myslíte?“

„Není pochybnosti,“ řekl Craig. Největším nebezpečím pro nás byla džonka a té jsme ušli.“

„Nikdy pane, pokud máme čest, provázeti osobu Vaší,“ dodal Fry, „nikdy nebyl jste bezpečnějším nežli teď!“

„Všickni Tai-pingové na světě —“ pravil Craig —

„Nedostihnou Vás“ — řekl Fry.

„A plovete překrásně“ — dodal Craig.

„Na člověka jenž váží dvě stě tisíc dollarů!“ dodal Fry.

Kin-Fo nemohl se zdržeti smíchu.

„Plovu-li,“ odvětil Kin-Fo, „děkuji to Vám pánové! Bez Vaši pomoci byl bych nyní tam, kde jest ubohý kapitán Yin!“

„My též,“ ozvali se Fry-Craig.

„Já také!“ vzkřikl Soun pracně, neboť snažil se právě spolknouti notný kus chlebu.

„Nuže,“ pravil Kin-Fo, „vím, co Vám děkuji.“

„Nic,“ ozval se Fry, „pokud jste klientem stoleté —“

„Pojišťovací společnosti na život —“

„S jistinou zaručenou dvacet milionů dollarů —“

„A doufáme —“

„Že Vám nic nezůstane dlužna.“

Kin-Fo byl dojat oddaností, kterou mu osvědčili oba lidé, nechť si příčina téže byla jakákoli. Netajil před nimi city své v tom ohledu.

„O tom pohovoříme si,“ pravil, „až Lao-Shen mi vrátí list, který mu Vang byl zlomyslně dodal.“

Craig a Fry pohledli na sebe. Úsměv nepatrný objevil se na jejich rtech. Patrně oběma napadla táž myšlenka.

„Soun?“ pravil Kin-Fo.

„Ano, pane?“

„Čaj?“

„Tu jest!“ řekl Fry.

Fry měl rozum, že odpověděl, neboť Soun byl by řekl, že upraviti čaj za těchto okolností je zhola nemožné.

Kdo byl by se domníval, že oba jednatelé octnou se v nesnázích pro takovou maličkost, nebyl by je znal.

Fry vyňal z pytle nářadí, které zdokonaluje přístroj Boytonův. Můžeť sloužiti za svítilnu v noci, za kamna v čas zimy a za krb, chceme-li míti teplý nápoj.

Neníť vskutku nic prostšího. Roura pět neb šest palců na podstavci kovovém s cípkem dole i na hoře, to vše umístěno na plátu korkovém, jako plovoucí teploměry v lázních, — toť celý onen nástroj.

Fry postavil přístroj na hladký povrch vody.

Jednou rukou otevřel kohoutek hořejší, druhou dolejší, jenž ponořil se trochu.

Hned vyšlehl plamen, jenž rozšiřoval známé teplo.

„Hle, krb!“ pravil Fry.

Soun nechtěl věřiti očím svým.

„Máte oheň vodou rozdělaný?“ zvolal.

„Vodou a kostíkem vápenatým!“ řekl Craig.

Přístroj tento byl zařízen tak, že použito vlastnosti kostíku vápenitého, jenž při styku s vodou tvoří plyn zvláštní, který se zapálí, přijde-li v styk se vzduchem, a ni vítr, ni dešť, ni moře jej neuhasí. Užívá se ho nyní k osvětlení ohromných a opravených znaků mořských. Kolísáním toho znaku vrhají ve styk voda s kostíkem vápenatým. Tak vzniká plamen, při jehož záři možno poznati v noci člověka do vody spadlého, tak že plavci mohou mu přispěti ku pomoci.^[1]

Nad plamenem držel Craig kotlíček, naplněný sladkou vodou, jižto měl v malé nádobě v pytli obsažené.

Za několik minut vařila se voda, jižto nalil do nádoby s čajem, a Kin-Fo se Sounem pili čaj po způsobu americkém — aniž by proti tomu čeho namítali.

Teplý tento nápoj končil slušně snídaní, odbývanou na hladině mořské, v „té a té“ šířce a délce. Chyběl pouze sextant a chronometr, by postavení to na sekundu bylo určeno. Nepochybně doplní se Boytonův apparat těmito přístroji, by nešťastníci, kteří ho požívají nezabloudili na moři.

Kin-Fo a jeho druhové posilnění snídaním a odpočinkem, rozvinuli plachty a plavili se opět k západu.

Vítr potrval ještě dvanáct hodin a skafandry urazily po větru hezky kus cesty. Tu a tam přispěli slabým opřením vesla, by udrzeli stejný směr. Ležíce rovně a jsouce mírně hnáni dále pociťovali ospalost. Ale v okolnostech nynějších byla tato ospalost nevítána velice.

Aby jí nepodlehli, zapálili si Craig a Fry doutníky a dýmali statně.

Několikráte byli vyrušeni skoky rozličných mořských živočichů, což vždy nahnalo nemalého strachu ubohému Sounovi.

Byly to ostatně nevinné a neškodné pliskavice. Tito mořští „clownové“ přicházeli patrně, by poznali, kdo jsou ti zvláštní plavci v živlu jejich a ssavci, jako ony, ale ne mořští.

Zvláštní to divadlo! Zvířata ona houfně se blížila, jako by letmo; vyskočila na pět i šest stop do výše; skok to nebezpečný, jenž svědčil o síle a pružnosti jejich svalů. Ah! kdyby skafandry byly sto plouti též tak rychle, byli by se dostali záhy ku břehu! Bylo by snad bývalo nejlépe, zachytit se některého zvířete toho a nechati se vléci jím. Kdyby nebylo těch skoků a potápění. Bylo přec lépe k další dopravě užíti pouze větru, což bylo sice zdlouhavé, ale více praktické.

Okolo polední utišil se vítr. Ukončil několika rázy slabými, jež na chvíli nadmuly plachty, ale nechaly je hnedle klesnouti. Vlnky nehrály více ni okolo hlav ni kolem nohou skafandrů.

„Příhoda —“ řekl Craig.

„Nemilá!“ dodal Fry.

Zastavili se na okamžik. Stožáry sehnuty, plachty svinuty a všickni v postavení kolmém pozorovali obzor.

Moře posud bylo pusté. Ani jediná plachta nebyla k spatření, ani pára žádná, prozrazující parník, neobjevila se. Slunce palčivé zničilo výpary a rozředilo vzduch. Voda byla by se zdála teplou i tomu, kdo neměl dvojnásobný obal kaučukový.

Ačkoli Fry-Craig tvářili se pokojnými při tomto dobrodružství, přece pociťovali tajné starosti. Ovšem nemohli určiti délku cesty, jižto urazili za šestnáct hodin; ale že nic neoznamovalo blízský břeh, ni loď obchodní ani rybářský člun se neobjevily, toť bylo poněkud podivné.

Na štěstí Kin-Fo, Craig a Fry nebyli tací lidé, kteří hned se oddávají zoufalství. Měliť posud potraviny na jeden den a nic nevěstilo, že by počasí se chtělo zhoršiti.

„Chopme se vesel!“ pravil Kin-Fo.

To bylo heslem k plování dalšímu a buď na zádech nebo na břiše pohybovaly se skafandry dále k západu.

Nespěchali příliš. Veslování unavilo ruce práci té nezvyklé, častěji musili se zastaviti a čekati na Souna, jenž zůstal pozadu a neustále bědoval.

Pán jeho domlouval mu, lál a hrozil, ale Soun neobávaje se ničeho pro zbytek copu svého, který byl ukryt kapucí kaučukovou, nechal jej mluviti. Pouze strach, že by zůstal opuštěn poháněl ho, že hleděl držeti se na blízku.

Okolo desáté hodiny ukázalo se několik ptáků. Byli to velicí rackové. Tito rychlí letouni odvažují se daleko na moře, pročež dle jejich objevení se nedalo souditi, že byl by břeh na blízku. Nicméně považováno to za příznivé znamení.

Za hodinu později octli se skafandry v síti sargasské, z které s tíží jen se vyprostili. Zapletli se do toho jako ryby do ok sítě. Musili sahnouti k nožům a těmi si klestili cestu skrze toto mořské křoví.

Tak zmařili notnou půl hodinu a mimo to síly, jichž mohli užíti lépe.

O čtvrté hodině zastavilo se malé loďstvo opět a sice notně unavené. Nastával čerstvější větřík, ale foukal od jihu. Tato okolnost byla velmi nepříjemná. Kdyby rozvinuli plachty, mohli býti zahnáni na sever a cesta k západu uražená byla ztracena. Tvořily se zároveň vlny větší a tak zhoršilo se ještě více postavení jejich.

Zastávka trvala dlouho. Chtěli si nejen odpočinouti, nýbrž i posilniti se jídlem. Oběd neodbyl se tak vesele jako snídaní. Noc měla nastati záhy. Vítr se zmáhal. — Co měli počíti?

Kin-Fo opřen o svoje veslo, svraštiv čelo, jsa více rozhorlen nežli znepokojen nehodou jej stíhající, nepromluvil ani slova. Soun bědoval bez přestání, a kýchal jako člověk, jenž ohrožen jest silnou rýmou.

Craig a Fry cítili, že soudruhové jejich se chtějí ptáti na jich mínění, ale nevěděli, co mají odpovědíti.

Náhoda šťastná jim pomohla z nesnáze.

Právě před pátou hodinou Craig a Fry vztáhli zároveň ruku svou k jihu volajíce:

„Loď!“

Vskutku asi na tři míle po větru objevila se loď, hnána všemi plachtami. Plujíc stále směrem posavadním, nemohla minouti Kin-Fo-a a druhy jeho.

Zbývala tudiž na práci pouze jedna věc: přiblížiti se k cestě, kterou loď se měla bráti, by se s ní setkali.

Skafandry v tom úmyslu pracovali silami obnovenými. Když jim spása takřka přicházela do rukou, nechtěli si ji nechati ujít.

Směr větru nepřipouštěl použití malé plachty; vesla musila stačiti k uražení cesty poměrně krátké.

Viděli jak loď stává se větší a jak se blíží, hnána větrem se zmáhajícím. Byl to pouhý člun rybářský a zjevení jeho znamenalo, že jest pobřeží na blízku, neboť čínští rybáři zřídka kdy se odváží na širé moře.

„Směle, jen směle a rychle!“ křičeli Fry-Craig veslujíce ze vší síly.

Nebylo jim potřebí soudruhy vybízeti k horlivosti. Kin-Fo natažen na povrchu vody plul velmi rychle. Soun pak předčil sám sebe drže hlavu vzhůru; tak se bál by nezůstal v zadu!

Asi půl míle měli uraziti, by se dostali přímo k cestě bárky. Ostatně byl posud den světlý a skafandry, kdyby nebyli s to přiblížiti se dosti, by viděni byli, mohli vzbuditi pozornost křikem. Avšak co kdyby rybáři při spatření podivných tvorů, kteří je volají, dali se na útěk? Toť byla by nehoda velmi vážná.

Buď jak buď, ani okamžik nebylo radno zmařiti. Ruce také se namahaly, vesla rychle rozrývala malé vlny, vzdálenosti patrně ubývalo, když Soun, jenž byl stále v předu, vzkřikl hrozně.

„Žralok! Žralok!“

Tenkráte se Soun nemýlil.

V dálce asi dvaceti stop bylo viděti vynořující se dvě známky. Byly to ploutve zvířete dravého, jež sídlí v těchto vodách, žralok — tigr, hoden toho jména, neboť příroda jej obdařila dvojnásobnou zuřivostí, žraloka i tigra.

„Chopme nože!“ pravili Fry a Craig.

Bylať to jediná zbraň, již měli po ruce, ovšem snad nepostačitelná.

Soun, toť se rozumí, zastavil se a vracel se rychle.

Žralok uzřel skafandry a plul k nim. Na okamžik objevilo se jeho veliké tělo nad vodou žíhané a zeleně tečkované. Měl délku šestnácti až osmnácti stop. Pravá to nestvůra.

Na Kin-Fo-a se hnal přímo, obraceje se napolo, by jej lapnul.

Avšak Kin-Fo nepozbyl chladné krve. V okamžení, kdy žralok k němu dospěl, udeřil jej silně veslem přes záda, tak že se vrátil.

Craig a Fry se přiblížili jsouce připraveni k útoku a k obraně.

Žralok se ponořil na okamžik, hnedle se objevil zase maje tlamu otevřenu, podobající se nůžkám opatřeným čtvernásobnou řadou zubů.

Kin-Fo chtěl opětovati pokus, který se mu prve byl vydařil, ale veslo jeho dostalo se do hlavy zvířete, které je ukouslo na dobro.

Žralok leže polo na straně, vrhl se na svou kořist.

V tom vytryskly proudy krve z jeho těla; moře zbarvilo se do červena.

Craig a Fry přitočili se a ranili zvíře a jakkoli kůže jeho jest tvrdá, jejich dlouhé nože anglické pronikly ji přec.

Tlama nestvůry se otevřela a zavřela s hrozným hřmotem, kdežto ploutví ocasní mrskala hrozně vodu. Fry dostal ránu ohonem, jež zasáhla jej v bok a hodila deset stop daleko.

„Fry!“ zvolal Craig s přízvukem veliké bolesti, jako by byl ránu sám obdržel.

„Hurá!“ odvětil Fry objeviv se a hotov jsa opět k útoku.

Nebyl raněn. Kaučukové brnění zlomilo prudkost té rány ohonem.

Žralok napaden znovu a s velikým vztekem. Kroutil a svíjel se hrozně. Kin-Fo-ovi se podařilo vraziti mu do oka zbytek vesla a třeba byl i na dva kusy překousnut, snažil se zadržeti zvíře, kdežto Fry a Craig hledali bodnouti je do srdce.

Podařilo se jim to nepochybně, neboť nestvůra mrštila sebou naposled a ponořila se v proudu krve.

„Hurá, hurá, hurá!“ křičeli Fry-Craig jednohlasně máchajíce noži svými.

„Díky!“ řekl prostě Kin-Fo.

„Není potřebí!“ pravil Craig. „Sousto za dvě stě tisíc dollarů takové rybě.“

„Nikdy!“ dodal Fry.

A Soun? Kde byl Soun? Tenkráte byl napřed a blízko barky, jež nebyla vzdálena přes tři uzly. Zbabělec uprchl co nejrychleji mohl za pomoci vesla. To mohlo býti neštěstím jeho.

Rybáři jej uzřeli; ale nemohli pochopiti, že v obalu a zakuklení tom vězí člověk. Pročež chtěli jej chytiti jako pliskavici nebo tuleně. Když tedy domnělé zvíře bylo dosti blízko, hozen s loďky dlouhý provaz opatřený ozubcem.

Ozubec ten chopil Souna nad pasem a roztrhl jeho obal až k hlavě.

Souna nyní udržoval nad vodou toliko vzduch obsažený v dvojnásobné obálce jeho spodku, tak že on se překotil hlavou do vody a nohama vzhůru.

Kin-Fo, Craig a Fry přibyli zatím a volali po čínsku na rybáře.

Ti se nehorázně ulekli. Tuleni, kteří mluvili! Chtěli se dáti na útěk.

Kin-Fo snažil se, by jej a druhy jeho poznali, že jsou lidé, Číňané jako oni.

Za chvíli po tom byli tři ssavci pozemští na lodi.

Zbýval ještě Soun. Přitáhli jej hákem a zdvihli mu hlavu nad vodu. Jeden z rybářů chopil jej za cop, by jej tak pozdvihl. —

Ale cop Sounův mu zůstal v ruce a chuďas ten ponořil se opět do vody.

Rybáři tedy otočili ne bez namahání provaz kolem něho a vytáhli jej tak na člun.

Sotva byl na lodi a vydávil vodu mořskou, jižto byl spolknul, přistoupil k němu Kin-Fo a pravil přísně:

„Byl to padělaný?“

„Bez toho,“ odpověděl Soun, „nebyl bych znaje zvyky Vaše nikdy k Vám vstoupil do služby.“ Slova ta pronesl způsobem tak podivným, že všickni se zachechtali.

Rybáři ti byli z Tou-Ningu. Než uplynuly dvě hodiny, byl Kin-Fo v přístavu, po němž toužil.

Toho večera v osm hodin vystoupil na břeh se svými druhy a svléknuvše přístroje kapitána Boytona nabyli opět vzezření tvorů lidských.

---

1. Pp. Seyforth a Silas, archiváři francouzského vyslanectví ve Vídni, jsou nálezci tohoto přístroje, užívaného na všech lodích válečných.