Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XXI.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XX.	Kapitola XXI.	Kapitola XXII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXI.
Podtitulek:	V které Craig a Fry pozorují vycházející měsíc s největší radostí.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 223–235. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

„Nyní k Tai-pingovi!“

To byla první slova, jež pronesl Kin-Fo druhého dne 30. června ráno po noci, jižto hrdinové tak zvláštních dobrodružství byli v pokoji ztrávili.

Nalezali se v kraji, kde činnost svou osvědčoval Lao-Shen. Měl nastati rozhodný boj. —

Zdali zvítězí Kin-Fo? Nepochybně bude-li s to překvapiti Tai-pinga, neboť hodlal zaplatit za list, co by Lao-Shen žádal. Avšak nezvítězí, nechá-li se překvapiti a vraziti si dýku v bok dříve, než bude s to pojednati s divokým zástupcem Vangovým.

„K Tai-pingovi!“ odvětili Fry-Craig dohodnuvše se pohledem.

Objevení se Kin-Foa, Fry-Craiga a Souna v oděvu zvláštním, způsob, jakým je rybáři nalezli na moři, vše to způsobilo jakýsi povyk v malém přístavu Ton-Ningu. Nebylo snadno vyhnouti se zvědavosti obecenstva. Byli provázeni večer až do hostince, kde za peníze, které měl Kin-Fo v pasu a Fry-Craig v pytli, obdrželi oděv slušný. Kdyby Kin-Fo a jeho druhové byli na cestě do hostince méně obklopeni lidem, byli by snad pozorovali jistého „nebešťana“, který je stále sledoval. Udivení jejich bylo by asi vzrostlo ještě, kdyby bylo viděti toho strážce po celou noc přede dveřmi hostince. Nepochybně bylo by vzniklo podezření v nich, když jej ráno shledali na tomže místě.

Avšak oni neviděli ničeho, neměli žádného podezření, ba ani se tomu nedivili, když podezřelý ten člověk nabízel se jim za vůdce vycházejícím z hostince.

Byl to člověk asi třicetiletý dosti slušného zevnějšku.

Nicméně v duchu Craig-Frya vzniklo přec jakési podezření, tak že se tázali člověka toho.

„Proč,“ tázali se ho, „nabízíte se nám za vůdce a kam chcete nás vésti?“

Nebylo nic přirozenějšího nad tuto dvojí otázku a rovněž i nad odpověď, jež následovala na ni.

„Domnívám se, že chcete viděti velikou zeď čínskou, jako všickni pocestní, kteří přicházejí do Ton-Ningu. Znám krajinu a proto Vás chci vésti.“

„Milý příteli,“ pravil Kin-Fo, „nežli se vydáme na cestu, chtěl bych věděti, jest-li krajina ta bezpečná.“

„Úplné bezpečná,“ odvětil vůdce.

„Nemluví se tu o jakémsi Lao-Shenovi?“ tázal se Kin-Fo.

„Lao-Shen, Tai-ping?“

„Ano.“

„Tak jest,“ odvětil vůdce, „ale na této straně zdi veliké není se ho co báti. Neodváží se na císařské území. Jeho tlupa rejdí za zdí v krajích mongolských.“

„Ví se, kde se zdržuje?“ tázal se Kin-Fo.

„Mluvilo se o něm posledně, že jest v okolí Tsching-Tang-Ro několik lisů od velké zdi.“

„Jak daleko jest z Ton-Ningu do Tsching-Tang-Ro?“

„Asi padesáte lisů.“^[1]

„Dobrá, přijímám služby Vaše.“

„Bych Vás dovedl k veliké zdi?“ —

„Byste mne dovedl až do táboru Lao-Shena!“

Vůdce nemohl utajiti jakési pohnutí.

„Zaplatím Vám dobře!“ dodal Kin Fo.

Vůdce vrtěl hlavou jakoby se bál překročiti hranice.

Potom:

„Až k veliké zdi, dobrá!“ odpověděl. „Dále ne! Jde tu o život.“

„Ustanovte si cenu svého! Zaplatím jej.“

„Budiž,“ odvětil vůdce.

Obrátiv se k dvěma jednatelům, dodal Kin-Fo:

„Jste volní, pánové, a netřeba Vám provázeti mne!“

„Kain půjdete Vy,“ řekl Craig

„Půjdeme my,“ pravil Fry.

Klient stoleté měl dosud cenu dvou set tisíc dollarů!

Po hovoru tom ostatně zdáli se jednatelé upokojeni stran vůdce. Teprv za onou zdí, jižto Číňané zřídili proti nájezdům rot tatarských, bylo se báti opravdových nehod, jak pravil vůdce.

Přípravy na cestu byly hned vykonány. Souna se nikdo ani neptal, chce-li jíti s sebou. Musil.

Povozy nebo káry v tom malém místě nebyly k nalezení. Také nebylo tu ni koní ni mezků. Avšak bylo tu několik velbloudů, jižto zprostředkují obchod s Mongoly. Tito smělí kupci ubírají se v karavanách z Pekingu do Kjachty, ženouce při tom veliká stáda skopců tlustoocasých. Tak udržují obchodní spojení mezi asijským Ruskem a říší nebeskou. Neodváží se však přes dlouhé stepi leč u velikém počtu a řádně ozbrojeni. „Jsou to lidé divocí a smělí,“ praví o nich p. de Beauvoir, „jimž Číňan jest předmětem opovržení.“

Koupili pět velbloudů s potřebným náčiním. Naložili na ně potravin, opatřili si zbraň a vůdcem vedeni vydali se na cestu.

Přípravy tyto vyžadovali trochu času. Proto mohli se vydati na cestu teprv o hodině s poledne. Přes toto opoždění tvrdil vůdce, že do půlnoci dorazí k veliké zdi. Tam mohli přenocovati a setrvá-li Kin-Fo na svém zpozdilém předsevzetí, druhého dne překročiti hranice.

Okolí Ton-Ninga bylo pahorkovité. Mraky písku válely se po cestách vedoucích uprostřed vzdělaných polí. Bylo všude viděti úrodnou půdu říše nebeské.

Velbloudi kráčeli krokem stejným, ne rychle, ale stále. Vůdce jel v čele, Kin-Fo, Soun, Craig a Fry následovali sedíce mezi hrby velbloudů. Sounovi se líbilo toto cestování a byl by tím spůsobem šel až na konec světa.

Nebyla-li cesta obtížná, bylo vedro nesmírné. Ve vrstvách vzdušních paprsky slunečními rozehřátých tvořily se zjevy podivné.

Ohromné hladiny vodní, jako moře objevily se na obzoru, ale zmizely záhy k největší radosti Souna, jenž obával se nové plavby pomořské.

Ačkoli provence tato nalezala se na pomezí čínském, nesmí se mysliti, že byla pustá. Říše nebeská, ač jest ohromná, jest přec malá pro lidstvo na ni stěstnané. I kraje podél asijských pouští jsou velice zalidněny.

Lidé pracovali v polích. Ženštiny tatarské, znalé dle růžové a modré barvy oděvu, zabývaly se pracemi polními. Stáda žlutých skopců s dlouhými ohony — jež vzbudily závist Sounovi — pásla se střežena černým orlem. Běda zvířeti, jež vzdálilo se od stáda. Jsou to hrozní dravci, tito ptáci, kteří pronásledují krutě skopce, ovce a mladé sajky, sloužíce za lovecké psy Kirkisům v stepích střední Asie.

Houfy ptactva poletovaly všude. Puška byla by tu měla hojnost práce; avšak opravdový lovec nebyl by s to hleděti lhostejně na sítě, oka a jiné lapací nástroje hodné pytláka, jež pokrývaly pudu žitnišť a rejžovišť.

Kin-Fo a jeho druhové ubírali se dále uprostřed mraků prachu mongolského. Nezastavili se, ni v místě stinném, jež nalezli podél cesty, ni u dvorů osamělých v kraji tom, ni u vesnic, jež ohlašovali se tu a tam svými náhrobními věžemi, zbudovanými na památku některého reka legendy buddhistské. Táhli dále za sebou, nechavše se vésti velbloudům, jižto mají zvyk, choditi jeden za druhým při zvuku červeného zvonku, jenž zavěšen na jich hrdle.

Hovor za těchto okolností nebyl vůbec možný. Vůdce málomluvný, byl stále v čele tlupy obzíraje kolem krajinu, pokud to bylo možno pro husté mraky prachu. Nebyl nikdy v nesnázi, kterou cestou má se dáti; třeba na křižovatkách, kde nebylo ukazovatele. Fry-Craig pustivše mimo se nedůvěru, jižto chovali z počátku k němu, pozorovali tím bedlivěji klienta stoleté. Bylo přirozeným zcela, že jejich nepokoj se zmáhal, čím více se blížili k cíli. V každém okamžení, aniž byli by s to zabrániti tomu, mohl se vyskytnouti člověk, jenž by ranou dobře namířenou oloupil je o dvě stě tisíc dollarů.

Kin-Fo nalezal se v onom stavu duševním, kde vzpomínky na minulost překonají bázeň přítomnosti i stran budoucnosti. V duchu svém uvažoval vše, co byl zkusil za poslední dva měsíce. Stálé nehody, které jej stíhaly, způsobily mu opravdový nepokoj.

Od onoho dne, v který mu jeho dopisovatel v San-Franciscu podal zprávu o jeho domnělém úpadku, zdali nestíhaly jej nehody vskutku neobyčejné jedna za druhou. Zdali tato druhá část žití neměla nahraditi, co zameškal v první, kde bláznivě toužil po nehodách? Zdali skončí se tato řada nešťastných událostí po obdržení listu, jejž má Lao-Shen v rukou, podaří-li se onen list bez úrazu obdržeti? Láskyhodná Lé-u svou přítomností, péčí, něžností, vlídností a veselostí, bude-li asi s to zaplašiti zlé duchy, jižto spikli se proti němu?

Celá minulost tanula mu na mysli a způsobila mu starosti. A Vang! Nemohl jej viniti proto, že měl vůli splniti slib; ale Vang, filosof, host dávný v yamenu shang-haiském, nebyl více živ, by jej poučil svou moudrostí.

„Spadnete!“ zvolal v tu chvíli vůdce kdežto velbloud jeho dostal ránu od velblouda Kin-Fo-ova, při čemž Kin-Fo zadumán byl by málem spadl.

„Jsme u cíle?“ tázal se.

„Jest osm hodin,“ odpověděl vůdce, „a já navrhuji zastaviti a večeřeti.“

„A potom?“

„Potom pojedeme dále.“

„Bude noc.“

„Oh, nebojte se, že zbloudím! Veliká zeď není dále dvaceti lisů odtud a jest slušno popřáti oddechu naším zvířatům.“

„Budiž!“ řekl Kin-Fo.

Podle cesty nalezalo se opuštěné zbořeniště. Potůček malý vinul se kolem a v tom mohli se velbloudi napojiti.

Zatím, než nastala úplná noc, usadili se Kin-Fo s druhy v zbořeništi a pojedli tu jako lidé, již vyhladověli dlouhou cestou.

Hovor také nyní se nezdařil. Kin-Fo snažil se rozdělali řeč o Lao-Shenovi. Tázal se vůdce, zná-li Tai-pinga. Vůdce vrtěl hlavou jako člověk, jenž neví co říci, a vyhýbal se dle možnosti odpovědi.

„Přichází někdy do této krajiny?“ tázal se Kin-Fo.

„Ne,“ odvětil vůdce, „avšak Tai-pingové z jeho roty překročili několikráte velikou zeď a není dobře, do cesty jim přijíti. Chraniž nás Buddha před Tai-pingy.“

Na tyto odpovědi, jichž důležitost pro tazatele vůdce ani nechápal, pohledli na se významně Craig a Fry svraštivše čelo i vyňali hodiny, pohlíželi na ně a konečně vrtěli hlavami.

„Proč,“ pravili „nezůstaneme klidně tuto až do zítřejšího dne?“

„V tomto zboření!“ zvolal vůdce. „Raději budu v pustém poli! Tam netřeba se tak báti přepadnutí!“

„Jest ujednáno, že v tento večer budeme u veliké zdi,“ řekl Kin-Fo. „Chci tam býti a budu tam.“

To pravil hlasem, jenž nepřipustil žádný odpor. Soun, ačkoli se chvěl strachem, neodvážil se odmlouvali.

Večeře ukončena — bylo asi devět hodin — vůdce vstal a dal znamení k odchodu.

Kin-Fo šel k svému velbloudu. Craig a Fry následovali jej.

„Pane,“ pravili, „jste odhodlán, vydati se v moc Lao-Shenovi?“

„Naprosto,“ pravil Kin-Fo. „Chci míti svůj list za každou cenu.“

„Toť hra odvážná velice!“ pravili oni, „jíti do táboru Tai-pinga.“

„Nešel jsem přece až sem, bych nyní couvnul,“ odpověděl Kin-Fo. „Máte volnost opustiti mne.“

Vůdce rozsvítil malou svítilnu. Oba jednatelé se přiblížili a radili se opět s hodinkami svými.

„Bylo by patrně moudřejší, počkati do zítřka,“ pravili zároveň.

„Proč to?“ řekl Kin-Fo. „Lao-Shen bude zítra nebo pozejtří rovněž nebezpečným jako dnes! Ku předu!“

Vůdce zaslechl konec hovoru. Několikráte již při zastávce, když oba jednatelé chtěli přemluviti Kin-Fo-a, by nešel dále, objevil se jakýsi nepokoj na jeho obličeji. V tomto okamžení, když opět se zmínili o téže věci, nemohl se zdržeti posuňku, kterým projevil svou netrpělivost.

Kin-Fo to pozoroval, však přes to nehodlal couvnouti ani na píď. Ale podivil se velice, když vůdce, pomáhaje mu na velblouda, sehnul se k uchu jeho a šeptal mu tato slova:

„Nevěřte těm dvoum lidem.“

Kin-Fo chtěl si vyžádati vysvětlení těch slov. — Vůdce mu pokynul, by mlčel, dal znamení k dalšímu pochodu a malá tlupa se hnula v noci ubírajíc se dále.

Zdali vzniklo podezření v duchu klienta Fry-Craiga? Slova ta neočekávaná a nevysvětlitelná, pronesená vůdcem, zdaž byla s to z ducha jeho vypuditi památku na dvakráte osvědčenou oddanost jednatelů? Ne, zajisté! Kin-Fo nicméně předložil si otázku, proč mu radili Fry-Craig odložiti na čas nebo na vždy návštěvu v táboře Tai-pinga? Což jim nezáleželo, jakožto jednatelům stoleté, zároveň na tom, by klient jejich dostal onen nesmyslný, jej ohrožující list? Vytrvalost tato byla mu naprosto nesrozumitelnou.

Kin-Fo neprozradil ničím city, jež v něm bouřily. Nalezal se opět za vůdcem, Craig-Fry jej následovali a tak ubírali se dále po dvě hodiny.

Bylo asi k půlnoci, když vůdce se zastavil ukazuje na severu dlouhou čáru temnou, jež nejasně odrážela se o málo světlý obzor. Za ní bělely se některé vršky osvětlené prvními paprsky měsíce, jenž posud skrýval se za obzorem.

„Veliká zeď!“ pravil vůdce.

„Můžeme ještě dnes dostati se za ni?“ tázal se Kin-Fo.

„Ano, když na tom trváte!“ odvětil vůdce.

„Chci tomu.“

Velbloudi se zastavili.

„Vyhledám průchod,“ pravil vůdce. „Počkejte tuto na mne.“

Vzdálil se.

V tu divili přistoupili k němu Craig-Fry.

„Pane? —“ řekl Craig.

„Pane —“ pravil Fry.

Načež oba dodali toto:

„Byl jste spokojen s našimi službami po dva měsíce, kde nás ctihodný Vilém J. Bidulph ustanovil Vám za strážce?“

„Velmi spokojen.“

„Chtěl byste podepsati tento malý list a dosvědčiti tak, že nemáte žádné stížnosti proti nám.“

„Tento list?“ pravil Kin-Fo velice překvapen vida list Craigem sobě podávaný a vytržený ze zápisníku tohoto.

„Vysvědčení to,“ dodal Fry, „bude nám odporučením u našeho ředitele!“

„A snad vynese nám odměnu nějakou.“

„Záda moje poslouží pánovi za psací stůl,“ řekl Craig shýbaje se.

„A tu jest inkoust potřebný k napsání toho vysvědčení,“ řekl Fry.

Kin-Fo smál se podpisuje.

„A teď,“ pravil, „k čemu jest to vše, na tomto místě a v tuto hodinu?“

„Na tomto místě,“ odvěce Fry, „poněvadž nehodláme dále Vás provázeti.“

„A v tuto hodinu,“ dodal Craig, „poněvadž za několik minut bude půlnoc!“

„A co Vám záleží na té hodině?“

„Pane,“ pravil Craig, „interes naší společnosti pojišťovací vůči Vám —“

„Vezme konec za několik okamžiků“ — dodal Fry.

„Můžete se zabíti —“

„Nebo dáti zabít —“

„Dle libosti.“

Kin-Fo pohlížel na jednatele nerozuměje, co mu s největší vlídností pravili.

V tom okamžení objevil se měsíc nad obzorem východním vysílaje na ně první paprsky svoje.

„Měsíc!“ vzkřikl Fry.

„A dnes jest 30. června!“ zvolal Craig.

„Vychází o půlnoci —“

„A Vaše police nebyla obnovena —“

„Nejste více klientem stoleté.“

„Dobrou noc pane Kin-Fo!“ řekl Craig.

„Pane Kin-Fo, dobrou noc!“ pravil Fry.

Oba jednatelové obrátili svoje velbloudy i zmizeli hnedle zanechavše tu udiveného klienta svého.

Sotva přestal šumot kroku velbloudů, kteří unášeli oba Američany snad příliš praktické, když tlupa lidí vedená vůdcem, vrhla se na Kin-Fo-a, jenž marně se chtěl brániti, a na Souna, jenž marně se pokoušel o útěk.

Za malou chvilku byli pán i sluha dopraveni do úzké jizby v jedné z opuštěných bašt veliké zdi a dveře byly za nimi pečlivě zavřeny.

---

1. Asi deset mil (frc.)