Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XIX.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XVIII.	Kapitola XIX.	Kapitola XX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIX.
Podtitulek:	Která nekončí dobře, ni pro kapitána Yina, velitele lodi „Sam-Yep“, ni pro mužstvo téže.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 198–209. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Přístroj kapitána Boytona záleží z oděvu kaučukového a sice z nohavic, kazajky a kapuce. Látka, z které věci ty jsou zhotoveny, jest nepromokavá. Avšak ač nelze vodě proniknouti, přec nechránil by oděv ten proti zimě při delším ponoření. Proto jsou tyto šaty shotoveny z dvou látek vedle sebe, mezi něž lze vefouknouti jistou část vzduchu.

Vzduch ten slouží k dvojímu účelu: 1. udržeti člověka nud vodou; 2. zabraňují styk s vodou a tím chrání před nastuzením.

V oděvu takovém vydrží člověk ve vodě velmi dlouho.

Že veškeré uzavření musí býti velmi dokonalé, rozumí se samo sebou. Spodky končí v nohy s těžkými podešvi, udržovány jsouce kolem těla pasem kovovým dosti volným, by člověk se mohl pohybovati. Kazajka přilehajíc k tomu pasu končí pevným nákrčníkem, k němuž připojuje se kapuce. Tato zahalujíc hlavu přilehá těsně k čelu, k lícím a ku bradě pomocí pružného úvazku. Není viděti nežli oči, nos a ústa.

Při kazajce nalezá se též několik trubic kaučukových, jež slouží k přivádění vzduchu a upravení stupně hustoty, který si člověk přeje. Dle toho může člověk dle libosti své ponořiti se až po krk, nebo do polovice těla, nebo může zaujati postavení vodorovné.

V celku poskytuje přístroj ten mimo úplnou volnost pohybu neobmezenou bezpečnost.

Takový jest přístroj, jimž získal si smělý vynálezce hojnou pochvalu a jehož užitečnost praktická se osvědčila při mnohých nehodách na moři. Doplnit jej lze ještě jinými užitečnými pomůckami, jako jsou: pytel nepromokavý, v němž nalezá se užitečné nářadí a jenž zavěsí se přes rameno; pevná hůl, která se připevní u nohy slouží k zavěšení malé plachty; lehké lopatkovité veslo, které dle potřeby slouží též za kormidlo.

Kin-Fo, Craig-Fry, a Soun takto vypraveni pluli po hladině mořské. Souna musil jeden z jednatelů ku předu strkati a pomocí několika rázů svých vesel vzdálili se všickni čtyři od džonky.

Noc, velmi tmavá, byla příznivou těmto úmyslům. Kdyby kapitán Yin, nebo některý z jeho plavčíků byl se objevil na palubě, nebyli by s to, uzříti uprchlíky. Ostatně nikdo nemohl ani tušiti, že byli by za takovýchto okolností loď opustili. Lotři uzavření dole mohli to zpozorovati teprv v posledním okamžení.

„O druhé stráží,“ řekl klamný mrtvý v poslední rakvi, to jest okolo půl noci.

Kin-Fo a jeho druhové takto nabyli několik hodin k útěku i doufali, že v tom čase aspoň na míli vzdálí se od Sam-Yepu. Vskutku nastával slabý větřík, jenž tvořil malé vlnky, ale tak nepatrné, že mohli se spoléhati, chtíce se vzdáliti od džonky, pouze na svoje vesla.

Za několik minut přivykli Kin-Fo, Craig-Fry přístrojům svým a pohybovali se v nich obratně a vhodně, jak to vyžadovaly okolnosti. Soun byl zatím se vzpamatoval a dařilo se mu mnohem lépe nežli na lodi. Jeho nemoc přestala náhle. Jest totiž veliký rozdíl houpati se na lodi nebo na samých vlnách s tělem na polo ponořeným a Soun to poznal s velikým uspokojením.

Avšak jestliže Soun nebyl více nemocen, měl za to nehorázný strach. Domníval se, že žraloci posud nešli spat i kroutil se a stahoval nohy, jako by mu je žralok již chtěl ukousnouti. Ovšem strach tento byl poněkud oprávněný za těchto okolností.

Tím způsobem pohybovali se Kin-Fo a jeho druhové ku předu, jež nehoda uvedla v postavení tak neobyčejné.

Veslujíce drželi se téměř vodorovně. Když pak nehýbali se s místa, zaujali postavení kolmé.

Za hodinu, když byli opustili loď, nalezala se ta od nich půl míle po větru. Zastavili se, opřeli se o vesla na plocho položená a radili se, ovšem vystříhajíce se při tom hlasitého mluvení.

„Ten ničemný kapitán!“ počal Craig jako úvodem.

„A ten lotr Lao-Shen!“ dodal Fry.

„Tomu se divíte?“ pravil Kin-Fo, jako člověk, jejž pranic nemůže překvapiti.

„Ano!“ odvětil Craig, „ale nelze mi pochopiti, kterak se dověděli ti bídníci, že se nalezáme na lodi.“

„Nepochopitelné, opravdu,“ dodal Fry.

„Na tom nezáleží!“ řekl Kin-Fo, „že to věděli, když jsme jim uprchli.“

„Uprchli!“ pravil Craig. „Ne, dokud Sam-Yep jest na blízku, nejsme prosti nebezpečí.“

„Nuže, co počíti?“ tázal se Kin-Fo.

„Sebrati síly a vzdáliti se tak, bychom nemohli býti viděni, až nastane den,“ odvece Fry. —

Fry nadmul pomocí části vzduchu svůj přístroj a vynořil se nad vodu až do půli těla. Povytáhl pak svůj pytel, otevřel jej, vyňal láhev a sklenku, jižto naplnil posilující lihovinou, a podal svému klientovi.

Kin-Fo nedal se prositi, nýbrž vyprázdnil sklenku až na poslední kapku. Craig-Fry jej následovali a nezapomněli na Souna.

„Jak je?“ pravil k němu Craig.

„Lépe!“ odvětil Soun, když se napil.

„Kdyby tak byl notný zákusek!“

„Zítra!“ pravil Craig, „až nastane den, posnídáme a šálek čaje —“

„Studeného!“ optal se Soun ušklíbna se.

„Teplého!“ odvětil Craig.

„Uděláte oheň?“

„Udělám oheň.“

„Proč čekati na ráno?“ tázal se Soun.

„Chcete, by nás oheň náš prozradil kapitánu Yinovi a jeho druhům?“

„Ne! ne!“

„Tedy zítra!“

Vskutku, lidé ti hodní hovořili jako doma. Nepatrné vlnky je pozdvihovaly poněkud, což bylo trochu směšné. Vystupovali a klesali střídavě, dle povahy vln, jako klávesy u piana, když je hráč stiskne.

„Větřík se zmáhá,“ pravil Kin-Fo.

„Tedy plujme,“ odvětil Fry-Craig.

Bez prodlení přichystali svoje hole a připevnili na ně malé plachty, když Soun postrašen vykřikl.

„Budeš mlčeti, hlupáku!“ pravil jeho pán. „Chceš aby nás vypátrali!“

„Ale mně se zdá, že jsem uzřel!“ — mručel Soun.

„Cožpak?“

„Ohromné zvíře — které se blíží! — Nějaký žralok!“

„Toť omyl, Soune!“ pravil Craig, když byl pozorně prohledl povrch moře.

„Ale — zdá se mi, že cítím!“ — opětoval Soun.

„Budeš mlčeti, zbabělče!“ pravil Kin-Fo, položiv ruku na rameno sluhy svého. „Kdyby tě žralok chytal za nohy, nesmíš křičeti, sice —“

„Sice,“ dodal Fry, „rozříznem jeho přístroj a ponoříme jej do hloubky, kde bude moci křičeti dle své libosti.“

Nešťastný Soun posud nebyl prost svízelí. Strach jej trápil velice, avšak neopovážil se pronésti ani slova. Jestliže nelitoval posud džonky, nemoci své a pocestných v podlodí, přec to nemohlo dlouho trvati.

Jak byl Kin-Fo řekl, vítr se zmáhal; ale byl to jen vítr místní, jenž utichl kdy vyšlo slunce. Nicméně bylo potřebí použíti ho, by se vzdálili co možná od Sam-Yepu.

Když druhové Lao-Shena nenaleznou Kin-Fo-a v jeho jizbě, budou patrně jej hledati, a kdyby jej uzřeli, bude jim snadno postihnouti jej pomoci člunu. Pročež bylo potřebí do rána vzdáliti se co nejvíce.

Větřík vanul od východu. Nechť si byla džonka bouří zahnána do zálivu Leao-Tongu, neb do zálivu Pé-Tche-Li, neb do moře žlutého, bylo patrno, že plouti na západ bylo tolik jako blížiti se ku břehu.

Tam mohli potkati některou loď obchodní, jež plula by do ústí Pei-ha. Tam proháněly se barky rybářské ve dne v noci. Naděje, že by přibližujíce se tam, byli zachráněni, byla značná. Jestliže naopak vítr vanul od západu a byla-li loď Sam-Yep zahnána k jihu pod břeh Korey, měli Kin-Fo a jeho druhové malou naději na spásu. Tam rozprostíralo se ohromné moře a kdyby se i dostali ku břehům japonským, byli by mrtvolami plovoucími v neponořitelném obalu kaučukovém.

Jak řečeno, mohlo se očekávati utišení větru z rána, pročež bylo vhod, použíti ho ku vzdálení se.

Bylo deset hodin večer. Měsíc měl vyjíti právě před půlnocí. Nebyl tedy ni okamžik k zmaření.

„Použijme plachet!“ pravili Fry-Craig.

Bez prodlení se hnuli dále. Bylo to arci velmi snadné. Hole připevněny k noze pravé. Kin-Fo a jednatelé skřiživše nohy, nastrčili na hole plachty a když vztáhli nohy, čněla hůl kolmo do výše.

„Vztyčit plachty,“ veleli Fry-Craig.

Všichni natáhli rukou pravou provaz a tím octla se plachta na svém místě. Šňůra připevněna k pasu kovovému a vítr nadýmaje plachty hnal zvolna dále čtyry skafandry.

Tyto „lidské loďky“ zasluhovaly spíše jmeno skafandrů nežli dělníci podmořští, jimž se to dává obyčejně.

Za deset minut dovedl každý zacházeti s přístrojem bezpečně a snadně. Pluli stále, aniž by se vzdalovali od sebe. Mohlo se říci, že to tlupa velikých racků, jižto s roztaženými křídly vznášeli se nad hladinu vodní.

Plavbě této přálo ostatně velice moře samo. Ani jediná vlna nerušila volné pohybování hladiny.

Dva nebo třikráte ubohý Soun, jenž zapoměl rady Fry-Craiga, chtěl pozdvihnouti hlavu a při tom polknul trochu hořké vody. Ale záhy opět ji vydávil. To jej ostatně pranic netrápilo, nýbrž strach, by nepotkal tlupu žraloků. Zatím mu vysvětlili, že jest méně ohrožen pluje vodorovně nežli kolmo. Žralok totiž pro zvláštní útvar tlamy své, jest nucen obrátit se, chce-li kořist nějakou lapnouti, a to nic není snadné při věcech vodorovně plovoucích. Mimo to se pozorovalo, že hltavá tato zvířata vrhají se na tělesa nehybná, kdežto váhají pohyblivé věci lapnouti. Soun tedy musil veslovati, co měl síly, a lze uhodnouti, že vesloval statečně.

Tak plavili se skafandry asi hodinu. Nebylo potřebí více. Posud nebyli příliš daleko od džonky. Dále plouti bylo by je unavilo pro napnutost plachty a též pro větší vlny. Craig-Fry veleli zastaviti. Plachty spuštěny a malé loďstvo se zastavilo.

„Pět minut odpočinku, libo-li, pane,“ pravil Craig Kin-Fo-ovi.

„Milerád!“

Všickni, mimo Souna, který zůstal natažen „z opatrnosti“ pokračuje ve špláchání, postavili se kolmo.

„Opět sklenku pálenky?“ řekl Fry.

„S radostí,“ odvětil Kin-Fo

Několik doušků občerstvující pálenky prozatím postačilo. Hlad je prozatím netrápil. Pojedli o hodinu dříve než opustili džonku a mohli čekati do rána. Zahřáti se nebylo také potřebí. Polštář vzduchový mezi jich tělem a vodou chránil je před nastydnutím. Od té doby, co opustili loď, neklesla temperatura jejich těl zajisté ani o stupeň.

A Sam-Yep byl posud k vidění?

Craig a Fry se obrátili. Fry vyňal ze svého pytle noční dalekohled a pozoroval pilně obzor východní.

Nic! Ani málo patrný stín, který značí loď na temném spodku obzoru. Ostatně byla noc tmavá, mlhovitá; ani hvězdičky nebylo viděti. Hvězdy tvořily na nebi pouze mlhovité skvrny. Ale bylo možno, že měsíc, jenž měl brzo vyjíti, svou poloviční deskou rozpráší řídké mlhy a osvítí prostor.

„Džonka jest daleko!“ řekl Fry.

„Lotři spí,“ odvěce Craig, „aniž by pomyslili na to použíti větru.“

„Je-li libo?“ pravil Kin-Fo vztýčiv hůl a roztáhnuv opět plachtu.

Druhové jej v tom následovali a všickni brali se směrem dřívějším hnáni větrem poněkud silnějším.

Pluli k západu. Následkem toho nemohl měsíc vycházející na východě svítit jim do oči; ale první jeho paprslky osvítily obzor protější, který právě musili bedlivě pozorovati.

Snad místo okrouhlé čáry mezi nebem a vodou přísně naznačené objeví obraz profilu nerovného. Skafandrové to očekávali. Byl by to břeh říše nebeské a kde koli by přirazili, nalezli by ochranu. Pobřeží jest volné bez příboje téměř. Při vystoupení na břeh nebylo nebezpečí. Jsouce na pevnině mohli se uraditi, co dále mají počíti.

Okolo tří čtvrtí na dvanáct objevila se slabá záře prorážejíc mlhy zenithu. Měsíc pomalu vynořoval se z hladiny mořské.

Ni Kin-Fo, ni soudruh některý neohledli se. Větřík zmáhající se rozprášil mlhu a hnal je rychleji ku předu. Pozorovali, že okolí se zvolna osvětluje.

Touž dobou objevily se patrněji hvězdy. Vítr rozehnal mlhu a vlnky větší dorážely na hlavy skafandrů.

Deska měsíce, změnivši rudou barvu v jasně stříbrnou, ozářila celé nebe.

Z úst Craigovych vyšlo rázné, americké zaklení.

„Džonka!“ pravil.

Všichni se zastavili.

„Dolů plachty!“ velel Fry.

Bez prodlení zmizely plachty a hole zastrčeny.

Kin-Fo a jeho druhové položili se vodorovně zírajíce na zad.

Loď Sam-Yep byla opravdu na blízku, asi míli cesty od nich, černajíc se na obzoru osvětleném, majíc všecky plachty roztaženy.

Byla to arci džonka! Vztýčila plachty své, by využitkovala vítr příznivý. Kapitán Yin zpozoroval nepochybně, že Kin-Fo zmizel, avšak nechápal asi, jakým způsobem mohl s lodi uprchnouti.

Na zdař bůh jej stíhal v srozumění s druhy s podlodí a za čtvrt hodiny mohli Kin-Fo, Soun, Craig a Fry býti opět v jejich rukou.

Ale zdali byli již viděni při světle, již měsíc rozšiřoval po moři? Snad ne!

„Dolů hlavy!“ pravil Craig chopiv se této naděje.

Porozuměli mu. Roury přístrojů vypustily trochu vody a čtyry skafandry ponořili se v ten způsob, že vyčnívaly pouze hlavy nad vodu.

Nezbylo nic jiného, nežli čekati v úplné tichosti a bez hnutí.

Džonka blížila se rychle. Veliké plachty její metaly široké stíny na vodu.

Za pět minut byla loď již jen půl míle vzdálena. Na palubě přebíhali plavci sem a tam. Na zadku stál kapitán sám u vesla.

Stíhal opravdu uprchlíky? Nebo plul pouze dle větru? To nevěděl nikdo.

Pojednou ozval se křik. Na palubě lodi objevil se houf lidí. Křik se zmohl.

Patrné vznikl boj mezi domnělými mrtvými, jižto vylezli z rakví, a mužstvem džonky.

Ale k čemu ten boj? Což neshodli se všickni lotři, plavci i lupiči?

Kin-Fo a jeho druhové slyšeli velmi dobře s jedné strany hrozné výkřiky, s druhé pokřik zoufalý, jenž zanikl hnedle.

Potom ozvalo se šplouchání podél džonky, označujíc, že těla byla do vody hozena.

Ne! Kapitán Yin a plavci jeho nebyli spoluvinníky lupičů Lao-Shenových! Ubožáci ti naopak byli překvapeni a pobiti. Lotři, jižto se skryli na lodi, nepochybně za pomoci zasílatele z Takou, — neměli úmyslu jiného, leč zmocniti se lodi ve prospěch Tai-Pinga a nevěděli zajisté, že Kin-Fo se na ní nalezal!

Ovšem kdyby lotři byli jej lapli, nebyli by jeho, ni Fry-Craiga, ni Souna ušetřili.

Džonka plula dále. Dospěla k nim, ale náhodou neočekávanou zakryla je stínem svých plachet.

Ponořili se okamžitě.

Když se objevili zase, byla džonka pryč, uhánějíc dále, aniž byl by je kdo viděl.

Za lodí plovala mrtvola blížíc se ku skafandrům.

Byl to kapitán, maje v boku dýku. Široký šat jej udržoval nad vodou posud.

Potom ponořil se a zmizel v hlubině mořské.

Tak zhynul veselý kapitán Yin, velitel na lodi Sam-Yep.

Za deset minut později zmizela džonka na západě, Kin-Fo, Fry-Craig, Soun osaměli na hladině mořské.