Číňanovy nehody v Číně/Kapitola IV.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola III.	Kapitola IV.	Kapitola V.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV.
Podtitulek:	V které Kin-Fo obdrží list důležitý, jenž opozdil se o osm dní.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 34–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Yamen jest řada budov rozličných postavených v rovné čáře, jižto kolmo řeže jiná čára kiosků a pavillonů.

Obyčejné bývá Yamen obydlím mandarinů vyšších a náleží císaři, avšak není zakázáno bohatým synům nebeským míti takovéto vlastnictví a byla to taková nádherná budova, ve které bydlil bohatý Kin-Fo.

Vang a jeho schovanec nalezali se před otevřenou hlavní branou v čele hradební zdi veliké, kterou byly otočeny rozličné budovy yamenu, jeho zahrady a dvory.

Kdyby na místě bohatého soukromníka byl tuto bydlil úřadník-mandarin, byl by pod přístřeším vyřezávaným a pestře omalovaným, jež nad vraty se nacházelo, umístěn buben. Na tento buben tlukou, ať v noci nebo ve dne ti z poddaných, kdož se dovolávají spravedlnosti. Ale místo „bubnu žalobního“ ozdoben byl vchod do yamenu velikými džbány porcelánovými, v nichž obsažen byl studený čaj pro obecnou potřebu, jenž stále byl doplňován. Kdo šel kolem, mohl si nabrati a tato štědrost přispěla nemálo k oslavě Kin-Fo-a. Byl také rád viděn, jak se říká, „od sousedů na východě i západě“.

Když přibyl pán, seběhla se čeládka k vratům přivítati jej.

Komorníci, běhouni, vrátní, nosítkáři, koňáci, kočí, sluhové, ponocní, kuchař, zkrátká všickni, jižto náležejí k domácí čeládce čínské, stáli v řadách vedeni správcem domácím. Asi tucet kuli-ů, najatých pro nejhrubší práce, stálo trochu dále.

Správce přivítal zdvořile pána.

Ten sotva pokynul rukou ubíraje se rychle dále.

„Soun?“ pravil krátce.

„Soun!“ odpověděl Vang směje se.

„Kdyby Soun byl tu, nebyl by více Sounem!“

„Kde je Soun?“ opětoval Kin-Fo.

Správce musil se přiznati, že neví, kde Soun vězí

Tento Soun totiž nebyl nikdo jiný, leč první komorník, jejž Kin-Fo nemohl ni na chvilku pohřešiti.

Soun dle toho všeho byl tedy vzorným služebníkem. Nikoli. Nikdo nezastával hůře svou službu. Roztržitý, nestálý, neschopný činu i slova, především mlsný, velký zbabělec, pravý to Číňan z nebeské říše, ale při tom věrný, byl jediný s to, rozčiliti pána svého. Kin-Fo měl dvacetkrát za den příčinu, rozhorliti se proti Sounovi a jestliže jej vyplísnil jen desetkráte, byl tolikráte vyrušen z lhostejnosti své a žluč jeho se hnula.

Byl to vskutku higienický sluha.

Ostatně Soun, jak činí většinou čínští čeledínové, přišel si sám pro trest, kdykoli jej zasloužil. Pán jeho mu nikdy neodpustil. Jestliže tančila rákoska po jeho zádech, dbal toho Soun pramálo.

Citlivým velice byl toliko proti částečnému skracování, jež konal Kin-Fo na copu, jenž mu visel na zádech, jestliže se to týkalo provinění většího.

Známoť vůbec, jak vysoko cení Číňané tento zvláštní přívěsek. Ztráta copu jest první trest zlosyna. Tím zostuzen jest pro celý život. Také nešťastný komorník nebál se ničeho více, nežli odsouzení ku ztrátě kusu. Před čtyřmi roky, když Soun vstoupil do služby Kin-Fo-a, měl jeho cop —jeden z nejkrásnějších v říši nebeské, — délku metru a dvacet pět ctm. V tuto dobu nezbylo z něho než padesát sedm centimetrů.

Kdyby to chodilo tak dále, byl by Soun měl za dva roky po copu.

Zatím ubírali se Vang a Kin-Fo, sledováni uctivě čeládkou domácí, zahradou, jejíž stromy umístěny většinou v nádobách hliněných přistřiženy byly sice uměle, avšak žalostivě, napodobujíce tvary zvířat fantastických. Potom šli kolem vodojemu, v kterém byly „gour-amis“ a červené ryby, jehož hladina vodní téměř zmizela pod mohutnými slabě červenými květy rostliny „nelumbo“, jedné to z nejkrásnějších lilií vodních říše květin. Pozdravili hieroglifického čtvernožce vyobrazeného barvami křiklavými na zvláštní zdi, stěnomalbu to symbolickou, načež přišli ku dveřím hlavní budovy yamenu.

Byl to dům, jenž záležel z přízemku a jednoho patra, zbudovaný na tarasu, na který vedlo šest mramorových schodů. Okna i dvéře byly opatřeny pletenými bambusovými stříškami.

Ty měly mírniti přílišné vedro, aniž by zabraňovaly proudění vzduchu. Plochá střecha domu toho lišila se velice od fantastického krytu pavillonů tu a tam roztroušených podél hradby yamenu, jichž cimbuří, tašky pestrobarevné a cihly vyřezané jako arabesky bavily zrak.

Uvnitř nalezaly se mimo jizby výhradně za obydlí Vanga i Kin-Fo-a určené, salony uprostřed menších kabinetů s průhlednými stěnami, na nichž viděti bylo věncoví z květin malovaných nebo vybrané průpovídky mravné, jimiž vůbec nebešťané plýtvají. Všude bylo hojně sedadel podivně zkřivených z pálené hlíny nebo z porcelánu, z mramoru, z dřeva, při čemž nesmíme zapomenouti asi tucet sedadel měkkých více vábivých; všude lampy a svítilny různých tvarů se skly pestrobarvými, opatřené a vyšňořené třapci a třepením hojněji, nežli španělský mezek; všude malé stolky čajové, jež slují „tcha-ki“, jsouce nutnou částí nábytku čínského. Co se týče uměleckých prací z kosti slonové, perleti a bronzu, nádob k vykuřování, ozdob lakovaných s prací filigránskou ze zlata, ledvinců barvy mlékové nebo zemrudově zelené, váz kulatých nebo hranatých dynastie Mingů a Tsingů, velmi vzácných porcelánových věcí dynastie Yen, prací smaltovaných růžových a žlutých průsvitavých, jichž tajemství jest posud hádankou, bylo by potřebí kolik hodin k sečtení jich. Nádherné toto obydlí spojovalo v sobě vše, co obraznost čínská i pohodlí evropské vyžaduje.

Vskutku byl Kin-Fo, — jak bylo již řečeno a jak dokazoval jeho vkus — člověk pokroku milovný. Žádný moderní nález západu nenalezl v něm odpůrce. Náležel do počtu oněch synů nebe, ovšem řídkých velice, kteří pěstují vědy fysické a chemické. Nebyl také z počtu barbarů, kteří přerušili první dráty elektrické, jež obchod Reynoldsův vésti chtěl až k Vusungu, by rychleji rozšiřovati se mohly došlé zprávy anglické a americké, ani z mandarinů zpátečnických, jižto nedopustili, by podmořský kabel ze Shang-Haie do Hong-Kongu dotekl se na některém místě území říše a přinutili podnikatelé, upevniti jej na lodi plovoucí uprostřed řeky.

Ne! Kin-Fo přidružoval se k oněm krajanům, kteří schvalovali skutek vlády, že v Fon-Chao založila zbrojnice a loděnice pod správou francouzských inženýrů. Měl také akcie čínské paroplavební společnosti, jež v zájmech čistě národních obstarávala spojení obchodní mezi Tien-Tsinem a Shang-Haiem, a měl podíl na rychle plovoucích lodích, jež předhánějí anglickou poštu ze Singapuru o tři nebo čtyry dny.

Jak řečeno, pokrok hmotný vnikl až do vnitř jeho obydlí. A vskutku v jeho yamenu byly jednotlivé části spojeny pomocí telefonu. Jizby jeho obydlí byly spojeny zvonky elektrickými. Za chladného počasí topil ohřívaje se beze studu, jsa chytřejší nežli jeho krajani, kteří mrznou u prázdného krbu, majíce na sobě čtver- až pateronásobný oděv. Svítil plynem, jako dozorce celnice v Pekingu, nebo bohatý p. Yang, majitel všech půjčoven v říši středu.

Konečné vymísiv starobylé písmo z korespondence své důvěrné, pokrokář Kin-Fo — jak uvidíme záhy — používal fonografu, nedávno Edisonem valně zdokonaleného.

Dle toho měl chovanec Vangův, jak v ohledu hmotném, tak i mravním, čeho potřebí, aby člověk byl šťastným! A přece jím nebyl. Měl Souna, by každodenně zapudil svou lhostejnost, a Soun nebyl s to, poskytnouti mu štěstí.

Jest pravda, v tu chvíli Soun, který nebyl nikdy kde měl býti, neobjevil se! Nepochybně dopustil se velkého poklesku, nějaké veliké hlouposti za nepřítomnosti pána svého a nebál-li se o svůj zadek, jenž byl zvyklý domácí holi, tož dle všeho dá se mysliti, že tím více bál se o svůj cop.

„Soun!“ pravil Kin-Fo, vstoupiv do předsíně, v které nalezaly se dvéře salonu na pravo i na levo, a jeho hlas naznačoval nespokojenost špatně tajenou.

„Soun!“ opětoval Vang, jehož dobré rady a důtklivé napomínání vždy minulo se s účinkem u nepolepšitelného komorníka.

„Ať se vyhledá Soun a přivede sem!“ pravil Kin-Fo, obrátiv se k správci, jenž bez průtahu vyslal všecku čeládku, by hledala zmizelého.

Vang a Kin-Fo zůstali sami.

„Moudrosť,“ ozval se filosof, „radí pocestnému vrátivšímu se domů, aby si odpočinul.“

„Buďme moudrými!“ odvětil prostě chovanec Vangův.

Stisknuv ruku mudrcovu odebral se do svých pokojů a Vang šel také do svého bytu.

Když byl Kin-Fo sám, rozložil se na měkkou pohovku, výrobek to evropského průmyslu, již by čínský čalouník nebyl s to tak zříditi. Zadumal se. Zdali přemýšlel o svém zasnoubení s lásky hodnou a sličnou ženou, která se měla státi družkou jeho života?

Ano, a nepřekvapí to nikoho, že příštího dne chtěl se vydati na cestu, by ji navštívil. Neboť milená osoba ta nebydlila v Shang-Haii. Bydlila v Pekingu a Kin-Fo uznával za slušné, oznámiti jí po svém návratu do Shang-Haie, blízký příchod svůj do hlavního města říše nebeské. Osvědčil-li jakousi touhu a malou netrpělivost při tom, uzříti ji, nebude se tomu nikdo diviti. Vskutku pociťoval k ní upřímnou náklonnost! Vang mu to byl dokázal dle nezvratných pravidel logiky a tento nový živel mohl snad poskytnouti mu něco posud neznámého — to jest štěstí — jež — které — od — Kin-Fo zavřel oči a byl by usnul sladce, kdyby nebyl pocítil v pravé ruce své jakési šimrání.

Bezděčně sevřely se jeho prsty a chopily těleso kulaté, poněkud sukovité, dosti veliké, kterým zacházeti zajisté byly zvykly.

Kin-Fo nemohl se klamati: byla to hůl, jež smekla se do jeho pravé ruky, a současně zaslechl slova, s největší oddanosti pronešená:

„Bude-li pán chtít?“

Kin-Fo se vzchopil a bylo zcela přirozeným pohybem u noho, že zamáchal holí.

Před ním byl Soun na polo sehnut, trpělivě nabízeje záda. Jednou rukou opíral se o koberec na zemi, v druhé držel list.

„Konečně jsi tu!“ pravil Kin-Fo.

„Ai, ai, ya!“ odvětil Soun. „Očekával jsem pána teprv třetí večer! Libo-li pánovi!“

Kin-Fo hodil hůl na zem. Soun, ač byl od přirození žlutý, zbledl přec.

„Nabízíš-li zadek bez dalšího vysvětlení,“ pravil pán, „zasluhuješ zajisté více. Co se stalo.“

„Tento list?“ —

„Mluv předc!“ vzkřikl Kin-Fo přijímaje list.

„Na neštěstí zapomněl jsem Vám jej dodati před odchodem Vaším do Kantonů.“

„Osm dní opoždění, ničemo!“

„Chybil jsem, pane.“

„Sem pojď!“

„Jsem jako ubohý krab bez noh, jenž nemůže se hnouti! Ai, ai, ya!“

Poslední výkřiky značily zoufalost. Kin-Fo chytil vrkoč Sounův a jedním rázem ustřihl mu nůžkami konec toho.

Lze domnívati se, že v tom okamžení narostly nohy nešťastnému krabovi, neboť utekl rychle zanechav na koberci kus drahého přívěsku svého.

Ze sedm a padesáti centimetrů scvrkl se Sounův cop na padesát čtyry.

Kin-Fo upokojil se úplně a posadiv se na pohovku prohlížel list došlý před osmi dny, jako by nebylo na spěch. Nekáral Souna pro opoždění, nýbrž pro jeho nedbalost. Což pak mohl oznamovati zajímavého tento list? Nebyl vhodný, leč kdyby byl s to jej rozčiliti. Rozčilení u něho!

Pohlížel naň, ale roztržitě.

Obálka z tuhého plátna měla na straně nadpisu i na rubu různé poštovské známky barvy vinní a čokoládové, na nichž nalézala se podobizna muže a pod ní číslo 2 a „šest centů“.^[1] To svědčilo, že list pocházel ze Spojených států v Americe.

„Dobrá!“ řekl Kin-Fo, pokrčiv rameny, „list mého dopisovatele ze San-Francisca.“

Hodil list do kouta pohovky.

Vskutku, což mohl u oznamovati jeho dopisovatel? Že jeho papíry, z nichž záleželo téměř celé jeho jmění, odpočívaly klidně v pokladnách ústřední banky kalifornské, že akcie stouply o 15 neb dvacet procent, že letošní dividenda převyšuje loňskou atd.

Několik tisíc dollarů více nebo méně nestálo opravdu za rozčilení.

Za několik minut potom vzal Kin-Fo bezděčně list a strhl obálku; avšak nečetl list, nýbrž pohledl pouze na podpis.

„Jest to opravdu list mého dopisovatele,“ řekl. —

„Může psáti jen o věcech obchodních. Ty necháme na zítra.“

Kin-Fo chtěl zase po druhé zahoditi list, když utkvěl jeho pohled náhodou na slově, které se opakovalo několikráte na druhé stránce. Bylo to slovo „passiv“, na které dopisovatel v San-Franciscu patrně chtěl obrátit pozornost klienta svého v Shang-Haii.

Kin-Fo jal se čísti list od počátku a přečetl jej od první až na poslední stránku, ne bez jakési zvědavosti, která u něho překvapovala.

Na okamžik stáhly se jeho brvy; ale jakýsi úsměv pohrdlivý objevil se na jeho rtech, když byl ukončil čtení.

Kin-Fo povstal pak, učinil asi dvacet kroků v jizbě své a přistoupil k rouře akustické, jež spojovala obydlí jeho s Vangovým. Přindal nátrubek k ústům chtěje písknouti a tak přivolati přítele; avšak rozmyslil si to, pustil hadici kaučukovou a vrátil se na divan.

„Peuh!“ ozvalo se z úst jeho.

V tom slově obrazil se celý Kin-Fo.

„A což ona!“ mručel si. „Jí se to týká více nežli mne!“

Přiblížil se k malému stolku lakovanému, na kterém se nalezala podlouhlá, nádherně vykládaná skřínka. Ale v okamžení, kdy ji chtěl otevříti, klesla ruka jeho.

„Což psala v posledním listě svém?“ zamručel.

Na místě aby byl otevřel víčko skřínky, stisknul pero, jež na jednom konci se nalezalo.

V tom ozval se líbezný hlásek:

„Můj milý bratříčku starší! Nejsem Vám více jako květina mei-hona v prvém měsíci, jako květ merunkový v druhém, jako květ broskvový v třetím měsíci! Moje drahé srdce z drahokamu, pozdravuji Vás na tisíc, na desettisíckrát! —“

Byl to hlas mladé ženštiny, jejížto něžná slova opětoval fonograf.

„Ubohá malá sestra mladší!“ řekl Kin-Fo.

Potom otevřel skřínku a vyňal z apparatu papír čárkovaný, jenž byl opětoval veškeré modulace hlasu vzdáleného, a nahradil jej jiným.

Fonograf byl tak zdokonalen, že postačilo mluviti hlasem mírným, by v pohyb vešla tenká kožka a by válec hnaný hodinovým strojem slova na papír přinesl.

Kin-Fo mluvil asi minutu. Z hlasu jeho klidného nebylo možno poznati, zdali vynikaly jeho myšlenky vlivem veselosti nebo zármutku.

Tři nebo čtyry věty, nic více, bylo vše, co Kin-Fo promluvil. Potom zastavil činnost fonografu, vyňal papír, na němž ručička kožkou pohybovaná, byla nadělala čár šikmých, v souhlasu s jeho slovy pronešenými; ten papír vstrčil do obálky, jižto zalepil a napsal od pravé strany k levé tuto adressu:

„Paní Lé-u
Třída Cha-Cona
v Pekingu.“

Elektrickým zvonkem povolán sluha, jemuž náleželo dopravování dopisů. Nařízeno mu, by hned donesl list na poštu.

Za hodinu potom spal Kin-Fo klidně, drže v rukou „tchon-fon-jen“, druh to podušky z pleteného bambusu, jež udržuje na čínském loži prostřední temperaturu, vzácnou velice v tomto horkem pásmu.

---

1. Cent peníz anglický (americký) asi 2½ kr. r. č.