Číňanovy nehody v Číně/Kapitola III.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola II.	Kapitola III.	Kapitola IV.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola III.
Podtitulek:	Kde čtenář snadno může nahlédnouti do města Shang-Haie.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 25–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Přísloví čínské dí:

„Když rezovatí šavle a lesknou se motyky, když žaláře jsou prázdny a sýpky plny, — když stupně chrámů jsou ušlapány od kroků věřících a dvory soudů porostly travou, když lékaři chodí pěšky a pekaři jezdí koňmo; Nalezá se říše v pořádku.“

Přísloví to jest dobré. Vším právem dalo by se upotřebiti o všech státech starého i nového světa. Jest-li však jeden, v kterém přání to jest vzdáleno od skutečnosti, jest to říše nebeská.

Tam lesknou se šavle a rezovatí motyky, žaláře jsou přeplněny a sýpky prázdny. Pekaři zahálejí více nežli lékaři a jestliže pagody vábí dosud věřící, v náhradu za to soudy nepostrádají obžalovaných ani zástupců právních.

Ostatně říše čítající sto osmdesát tisíc čtvercových mil, — od severu k jihu má více než osm set mil, od východu k západu více nežli devět set, — jež čítá osmnáct velkých provincií, nemluvě o krajích poplatných, jako: Mongolsko, Tibet, Tonking, Korea, ostrovy Liu-Tchu atd., nemůže býti jinak, leč velmi nedokonale spravována. Jestliže Číňané o tom pochybují pouze poněkud, jsou cizinci v tom ohledu úplně přesvědčeni. Jediný snad císař, uzavřený v paláci svém, jehož trojnásobné hradby málokdy překročí, ten syn nebes, otec i matka svých poddaných, dělaje zákony nebo je ruše dle své libosti, maje právo nad životem i smrtí všech, jemuž mocí rodu náleží veškeré příjmy říše, tento panovník, před nímž každý sklání čelo v prach, myslí, že vše nalezá se v nejlepším stavu. Nebylo by ani lze přesvědčiti jej, že se mýlí. Syn nebe se nikdy nemýlí.

Kin-Fo dle všeho považoval správu evropskou za lepší čínské. Aspoň se dalo tak souditi. A vskutku nebydlil v Shang-Haii, nýbrž mimo město na území anglickém, které požívalo jakési autonomie.

Město Shang-Hai samo leží na levém břehu malé říčky Huang-Fu, jež spojuje se úhlem pravým s Vusungem a pak slučuje se s modrou řekou Yang-Ce-Kjang a vlévá se do moře žlutého.

Má podobu vejčitou, táhnoucí se od severu k jihu, otočeno vysokými zděmi, opatřeno pěti branami, vedoucími do předměstí. Hrozné bludiště dlážděných ulic, na kterých by se pokazily naše čistící nástroje; tmavé krámy, nemající sínců ani výkladních oken, v nichž pracují obchodníci nazí až po pás; žádné povozy ani palankýny a zřídka nějaký jezdec; několik chrámů pro domorodce a kaplí pro cizince; místo procházek „zahradu čajovou“ a močálovité náměstí, na půdě navežené, kde bývala rejžoviště, a z něhož posud výpary močálové vynikají; v ulicích těch s domy úzkými, obyvatelstva dvě stě tisíc; to jest město, jež méně hodí se za bydliště, avšak jest důležitým sídlem obchodu.

Tuto nabyli cizinci dle smlouvy v Nan-Kingu uzavřené nejvíce práva, zřizovati obchody. Byla to veliká brána do Číny, otevřená obchodu evropskému. Mimo Shang-Hai a jeho předměstí postoupila vláda za roční poplatek tři kusy pozemku Francouzům, Angličanům a Američanům, jižto čítají asi dva tisíce hlav.

O francouzské osadě nedá se mnoho říci. Jest nejmenší a nejnepatrnější. Hraničí skoro s hradbami města na severu a táhne se až k potoku Yang-King-Pang, který ji dělí od pozemku anglického.

Tam jsou chrámy lazaristů a jezovitů, kteří mají také kolej v Tsikavé, čtyry míle od Shang-Haie, kde se vychovávají kněži čínští. Tato malá osada francouzská nevyrovná se ani dost málo sousedním. Z desíti závodů, roku 1861 založených, zbyly jen tři a banka eskomptní usadila se raději na pozemku anglickém.

Americké území zaujímá část v pozadí k Vusungu. Odděleno jest od anglického Su-Čéu-Crekem, jejž přepíná dřevěný most. Tam nalezá se hostinec Astor, chrám misionářů a loděnice, v kterých se spravují evropské koráby.

Z tří osad jest bez odporu anglická nejpřednější. Obydlí nádherná podél nábřeží, domy s verandami a zahradami, paláce knížat obchodních, orientální banka, „hong“ slavného domu Dentova ve spojení s Lao-Či-Čangem, pisárny Yardyny, Russela i jiných velkoobchodů, klub anglický, divadlo, míčový dům, park, rejdiště, knihovna; to vše nalezá se v tomto bohatém plodu činnosti anglo-saské, jenž opravdu zasluhuje jméno „vzorní osady“.

Proto méně vzbuzuje udivení na tomto privilegovaném území pod správou svobodomyslnou nalezti, jak praví p. Leon Rousset, „město čínské povahy zvláštní, jemuž není nikde podobného.“

Nuže, v tomto koutku země vidí cizinec, jenž přibude sem po malebné cestě řeky modré, vláti čtyry různé prapory zemské, trojbarvý francouzský a „yachtu“ spojeného království, hvězdy americké a kříž sv. Ondřeje, žlutý na zelené půdě z říše květin.

Nejbližší okolí Shang-Haie tvoří rovinu beze stromů, protínanou úzkými kamenitými stezkami a silnicemi, jež křižují se v úhlech rovných, kde se nalezají cisterny, pak „orrogos“ rozvádějící vodu četnými potoky a kanály, jež nesou džonky až do středu polí jako čluny v Hollandsku; toť velkolepý obraz, barvy zelené, jemuž nedostává se rámce.

Parní loď Perma u příchodu svém zakotvila se v přístavu domácím před východním předměstím Shang-Haie. Tu vystoupili Vang a Kin-Fo na břeh po polední. Hemžení se lidu bylo nesmírné na břehu a nevýslovné na řece. Džonky po stech, čluny květinové, sampansy, totiž druh člunků pohybovaných pomocí vesel, gigi a jiná plavidla všeho druhu a různé velikosti, tvořily jako město plovoucí, v němž bydlilo pomořské obyvatelstvo, jehož počet snadno lze páčiti na čtyrycet tisíc duší — obyvatelstvo udržované v stavu nízkosti, z něhož ani část zámožnější nemůže se povznésti do třídy učenců nebo mandarinů.

Oba přátelé kráčejíce po nábřeží dostali se do pestré směsice lidu, jako jsou obchodníci všeho druhu, prodavači pistacií zemních, oranží, citronů a ořechů zvláštních, námořníci všech národů, vodaři, hadači a věstci, kněži všeho druhu — bonzi, lama-ové i katoličtí kněži v čínském oděvu s copem a vějířem, vojáci domorodci, „ti poas“, městští strážci, „compradores,“ druh to makléřů, kteří obstarávají záležitosti evropských obchodníků.

Kin-Fo, maje vějíř v ruce, procházel se v tlačenici lhostejně a nevšímal si toho, co se dělo kolem něho. Z klidu toho vyrušiti jej nebyl s to ani kovový zvuk piastrů mexických, ni taetů stříbrných, ni sapeků měděných,^[1] jež vyměňovali hlučně prodavači i kupujicí. Mělť tolik, že mohl koupiti a hned zaplatiti celé předměstí se vším všudy.

Vang maje roztažený svůj veliký žlutý deštník ozdobený černými příšernými postavami a stále „číhaje“, jak se sluší na pravého Číňana, hledal látku k pozorování a skoumání.

Když kráčeli branou východní, pohledl náhodou na tucet klecí bambusových, v nichž ušklebovaly se hlavy zlosynů včera popravených.

„Snad bylo by moudřejšího co k dělání,“ pravil, „nežli srážeti hlavy. Totiž lidi zvykati poctivosti.“

Kin-Fo nejspíše neslyšel tuto Vangovu poznámku, jíž by se byl asi divil u bývalého Tai-pinga.

Ubírali se dále po nábřeží táhnoucím se podél hradeb města.

Na konci předměstí, v okamžení, kdy měli vstoupiti na území francouzské, objevil se tuzemec, oděný v dlouhou řízu modrou, jenž hůlkou tloukl na roh buvolí, který vydával zvuk temný a tím obracel na se pozornost lidu.

„Sien-cheng,“ pravil mudrc.

„Co nám po tom,“ řekl Kin-Fo.

„Příteli,“ odvětil Vang, „zeptej se ho stran budoucnosti. Jest k tomu čas nyní, kdy se chceš ženiti.“ Kin-Fo chtěl jíti dále. Vang jej zadržel.

„Sien-cheng“ jest jakýsi národní prorok, jenž za několik sapeků předpovídá budoucnost. K tomu nepoužívá jiných nástrojů leč klece, v které zavřen malý ptáček a již zavěsí si na knoflík řízy své, a hry šedesáti čtyř karet představující podoby bohů, lidí a zvířat. Číňané všech tříd, zvláště pověrčiví věří věštbám sien-chenga, jenž bezpochyby sám jim nevěří.

Na znamení Vangovo rozprostřel onen na zemi koberec bavlněný, postavil naň klec, chopil se karet, míchal je a rozložil na koberci tím způsobem, že figury nebylo viděti.

Potom otevřel dvířka u klece. Malý ptáček vyskočil, vyhledal jednu kartu a vrátil se do klece byv odměněn zrnkem rejže.

Sien-cheng obrátil kartu. Nalezala se na ní podobizna člověka s heslem psaným znaky kuna-runy, jazyka to mandarinů severu, jazyka to úřadního a vůbec lidí vzdělaných.

Potom obrátil se ku Kin-Fo-ovi, by mu věštil budoucnost, jako by byli nepochybně věštili všickni jeho druhové, aniž by se klamali, že po brzké zkoušce požívati bude pak po deset tisíc roků štěstí.

„Jeden,“ odvětil Kin-Fo, „jeden pouze, ty ostatní si můžeš nechat.“

Potom hodil na zem stříbrný tael, na který se vrhl prorok jako hladový pes na tučnou kost. Takovéto štěstí nepotkalo jej příliš často.

Vang a schovanec jeho ubírali se do osady francouzské, prvější zadumán následkem věštby, jež shodovala se s jeho náhledy o štěstí, druhý jsa přesvědčen, že žádná zkouška nemůže jej postihnouti.

Přišli až k budově francouzského konsula; přešli lávku položenou přes Yang-King-Pang a překročivše potok, dali se šikmo přes území anglické, by se dostali k nábřeží evropského přístavu.

Zvonili poledne. Všecky práce jakoby ranou čarovnou přestaly okamžitě. Den obchodní byl takřka ukončen a klid nastal místo ruchu i v městě anglickém, jež v tom ohledu stalo se čínským.

V tu chvíli připluly některé cizí lodi do přístavu, opatřeny nejvíce prapory spojeného království. Devět z desíti, může se říci vezou opium. Tato zhoubná látka, tento jed, kterým Anglie zaplavuje Čínu, tvoří předmět obchodu čilého, jenž činí dvě sté šedesát milionů franků ročně a vynáší tři sta procent užitku. Marné pokusila se vláda čínská zabrániti dovoz opia do říše nebeské.

Válka roku 1841 a smlouva nankinkská zjednaly přístup zboží anglickému a zisk veliký knížatům obchodním.

Dlužno dodati, že kdyby vláda pekinská smrtí hrozila každému Číňanu, jenž by prodával opium, že proti zaplacení vyhoví tomu i vyšší hodnostové. Myslí se, že mandarin guvernér v Shang-Haii shrábne ročně milion za to, že zamhouří oči nad jednáním svých podřízených.

Rozumí se samo sebou, že ni Vang, ni Kin-Fo neoddávali se ošklivému zlozvyku, kouřiti opium, které hubí veškeré ústroje a způsobuje rychlou smrt.

Také nikdy nevnikla ni jediná unce této látky v bohaté obydlí, do něhož vešli oba přátelé za hodinu po svém vystoupení na břeh v Shang-Haii.

Vang, — což bylo zase zvláštním u bývalého Tai-pinga — nemohl se zdržeti, by neřekl:

„Snad bylo by možno činiti něco moudřejšího, nežli dovážeti pro národ prostředek zpytomující! Obchod, toť dobrá věc; ale mudrctví, to jest lepší! Buďme mudrci přede vším, buďme mudrci!“

---

1. Piastr platí 5 fr. 25, taet 7–8 fr. a sapek asi půl centimu.