Číňanovy nehody v Číně/Kapitola II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola II.
Podtitulek: V které Kin-Fo a mudrc Vang jsou vylíčeni způsobem určitějším.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 14–24.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. T–ý
Licence překlad: PD old 100

Že Kin-Fo dával onu hostinu přátelům svým na rozloučenou v Kantoně, stalo se proto, že v tomto hlavním městě province Kuang-Tong ztrávil část svého mládí. Z četných druhů, jichž čítá v hojnosti mladý člověk bohatý a štědrý, zbyli mu z oné doby samotní čtyři pozvaní na loď květinou. Co se týká ostatních, byli osudem rozehnáni a byl by je marně shledával.

Kin-Fo bydlil tehdáž v Shang-Hai, aby pak změnil povětří a nudnost, přišel procházeti se několik dní v Kantonu. Ale toho večera ještě chtěl použíti parníku, jenž zastavuje u hlavnějších měst pobřežních, by klidně se vrátil do svého yamenu.

Jestliže Vang doprovázel Kin-Fo-a, tož vysvětlí se tím, že nechtěl opustit ani na chvíli schovance svého maje v úmyslu, stále jej poučovati. Ale musíme říci pravdu, že ten o to nedbal. Jak mnohé zásady a průpovědi přišly na zmar; ale „stroj na theorie“ — jak říkával světák Tim — nepřestal pracovati.

Kin-Fo byl opravdový Číňan severu, kterýžto rod spěchá vstříc důkladné změně ačkoli nesmísil se posud s plemenem tatarským. V jižních provinciích, kde vyšší i nižší třídy valně jsou promíchány s plemenem mandžurským, nelze snadno nalézti podobné osobnosti.

Kin-Fo, jehož rodina po opanování říše držela se stranou, neměl ni po otci ni po matce kapku tatarské krve v žilách svých. Zrůstu vysokého, pravidelného, pleti bílé více nežli žluté, s brvami rovnými, s očima v čáře vodorovné, nebo jen poněkud k spánkům se povznášející, s nosem rovným, obličej nemaje zploštěný, byl by vynikal mezi sličnými osobnostmi krajin západních.

Kin-Fo jevil se Číňanem jen dle své lebky pečlivě oholené, dle čela a hrdla bez vousů a dle krásného copu, jenž s temene se vinul mu po zádech jako had z kleje smolového.

Jsa pečlivým o svoji osobnost mel pěkné kníry, tvořící polokruh nad hořejším rtem jeho, a valousky, jež ve spod vypadaly zrovna jako notový puntík. Nelity jeho byly delší centimetru, na důkaz, že náleží do třídy lidí bohatých, jimž netřeba pracovati. Možná, že lhostejnost a hrdost v jeho chování přispěly k „vznešenosti“, která se jevila v osobnosti jeho. —

Ostatně Kin-Fo byl narozen v Pekingu a na tom si Číňané zakládají nemálo. Mohl směle každému, kdo byl by se tázal, odpověditi: „Jsem rodu vznešeného.“

V Pekingu bydlel otec jeho Čung-Héu, když se byl Kin-Fo narodil, který teprva před šesti lety byl se usadil v Shang-Hai.

Hodný tento Číňan, pocházející ze vznešené rodiny z severní části říše, měl, jako vůbec krajané jeho, veliké nadání a vlohy k obchodu. V prvních letech své obchodní činnosti bylo vše, co poskytuje bohatý a zalidněný kraj, papír ze Svatova, látky hedvábné ze Sou-Čéu, cukr kandisový z Formosy, čaj z Hankova a Foochova, železo z Houanu, měď červená nebo žlutá z provincie Yunannnu, předmětem obchodu jeho a výdělku.

Hlavní jeho obchod „hong“ nalezal se v Shang-Hai, ale měl filiálky v Nan-Kingu, v Tien-Tsinu, v Macao-u a Hong-Kongu. Znal výborně poměry evropské; anglické parníky rozvážely jeho zboží, telegraf donášel mu ceny látek hedvábných z Lyonu a opije z Kalikutu.

Každý jednatel pokroku, pára nebo elektřina, byly mu vhod, ač právě Číňané pod vlivem mandarinů a vlády vzpírají se proti tomu.

Zkrátka, Čung-Heu počínal si tak obratně v obchodu s vnitřní říší, jakož i při všech záležitostech s domy portugalskými, francouzskými, anglickými nebo americkými v Shang-Hai, v Macao a Hong-Kongu, že v době, kdy Kin-Fo přišel na svět, páčil jmění svoje na čtyry sta tisíc dollarů (asi 2 mil. fr.)

V letech následujících zvýšilo se to jmění dvojnásobně následkem obchodu nového, jejž lze nazvati „obchodem s kuli“ do nového světa.

Známo, že lidnatost Číny jest přílišná i přes všecku velikou rozsáhlost zemí, jež různě ale poeticky se nazývá říší nebeskou, říší střední, říší nebo zemí květin.

Počet obyvatelstva páčí se na tři sta šedesát milionů hlav. Toť málem třetina veškerého obyvatelstva země. Ačkoli chudý Číňan jí málo, jí přec a Čína přes ohromná svoje rejžoviště, žitniště a četné sady prosové není s to jej uživiti. Odtud přebytek lidu, jenž uchází pouze mezerami, jež nadělají děla anglická i francouzská v materielní i mravní hradby říše nebeské.

Tento přebytek obrací se do severní Ameriky a hlavně do Kalifornie. Ale to dělo se takovou silou a prudkostí, že kongres byl nucen vydati zákony obmezující proti tomu návalu, který nezdvořácky se zove „žlutým morem“.

Bylo také pozorováno, že padesát milionů vystěhovalců čínských do států Spojených neulehčilo valně Číne, avšak toto plemeno mongolské bylo by pohltilo plémě anglosaské.

Buď tomu jak buď, stěhování to dělo se v rozměrech velikých. Kuliové, žijíce od hrsti rejže, šálku čaje a dýmky tabáku, schopni ku všeliké práci, činili pokroky veliké u Slaného jezera, ve Virginii, u Oregonu a zvláště v Kalifornii, kde stlačili značně cenu ruční práce.

Utvořili se společnosti pro dopravu těch laciných vystěhovalců. Bylo jich pět v provinciích říše nebeské, jež najímaly dělníky ty a šestá nalézala se v San-Francisku. Prvější zasílali, poslední přijímala zboží. Jednatelství připojené, Ting-Tong dopravovalo je nazpět.

To vyžaduje vysvětlení.

Číňané rádi opouštějí vlast, by si hledali štěstí jinde, mezi „Melikány“, jak nazývají obyvatelstvo státu Spojených, ale pod jednou podmínkou, totiž aby jejich mrtvoly byly nazpět dopraveny do vlasti a tam pohřbeny. Toť hlavní podmínkou smlouvy, výminkou sine qua non, jež váže společnosti proti vystěhovatelům a nic je té nemůže sprostit.

Ting-Tong, jinak nazvána jednatelství mrtvých, má zvláštní fondy a za úkol najímati „lodi pro mrtvoly“, které s plným nákladem plují ze San-Franciska do Shang-Hae, Hong-Kongu nebo Tien-Tsinu. Nový obchod. Nový zdroj příjmů.

Schopný a podnikavý Čung-Héu to poznal. V tom čase, kdy zemřel, 1860, byl ředitelem společnosti Kuang-Than, v provincii téhož jména a místoředitelem pokladny fondu mrtvých v San-Franciscu.

Nyní neměl Kin-Fo ani otce ani matky zdědiv ohromné jmění, jež činilo čtyry miliony franků, které uloženy v akciích ústřední banky kalifornské, jež pečlivě opatroval.

V okamžení, kdy pozbyl otce svého, byl by mladý dědic, teprv devatenáctiletý, býval osamělý, kdyby nebylo Vanga, neodlučného Vanga, který mu byl učitelem i přítelem.

A kdo že byl ten Vang? Sedmnácte let již bydlil v yamenu shang-heiskend. Byl stálým druhem otce, jakož později syna. Ale odkud přibyl? Jakou měl za sebou minulost? To byly otázky záhadné, na které byli by s to odpověditi bývali pouze Čung-Héu a Kin-Fo.

Kdyby pak byli měli chuť to učiniti — což jest velice pochybným — byli by pověděli toto: Každému jest známo, že Čína zvláště jest říší, kde revoluce trvají dlouhá léta i jsou s to roznítiti sta tisíců obyvatelů. V sedmnáctém věku vládla slavná dynastie Mingova, původu čínského, již po tři sta let v Číně, až r. 1644 hlava toho rodu, slabá vůči povstalcům, kteří ohrožovali hlavní město, požádala o pomoc jednoho krále tatarského.

Král ten nedal se příliš prositi, přikvapil, zahnal povstalce, ale použil příležitosti, by svrhl toho, jenž povolal jej ku pomoci, a vyhlásil za císaře vlastního syna svého Chuu-Tche-a.

Od té doby nahradila vláda tatarská vládu čínskou a trůn zaujali císaři z rodu mandzů.

Během času pomíchala se tato dvě plemena, zvláště v nižších třídách obyvatelstva; ale mezi bohatými rodinami severu pečováno, by Číňané a Tataři byli přísně odloučeni. Posud a to snadno rozezná se obé plémě, zvláště ve středu severních provincií říše. Tam usadili se „nesmiřitelní“, kteří zůstali věrni svrženému rodu panovnickému.

Otec Kin-Foa náležel k těmto nesmiřitelným a nezapíral nikdy tradice rodinné zamítaje každé smíření s Tatary. Povstání proti vládě cizí, třeba trvala již tři sta let, bylo by nalezlo podpory u něho.

Netřeba připomínati, že jeho syn Kin-Fo sdílel přísné s ním politické náhledy. Roku 1860 panoval ještě císař S’Hiéne-Fong, jenž vypověděl válku Anglii a Francii, — která ukončena smlouvou pekingskou 25. října roku zmíněného.

Již před tím ohrožovalo veliké povstání panující rod. „Povstalci dlouhovlasí“ Čang-Mao neb Tai-ping-ové zmocnili se Nan-Kingu r. 1853 a Shang-Haie r. 1855. Když zemřel S’Hiéne-Tong, měl co činiti mladý jeho syn, by zahnal Tai-pingy. Kdyby nebylo místokrále Li-a a prince Konga, a zvláště anglického plukovníka Gordona, sotva byl by zachránil trna svůj.

Úhlavní nepřátelé Tatarů, Tai-pingové, jsouce výborně zorganisováni pro vzpouru chtěli nahraditi dynastii Tsinga dynastií Vanga. Utvořili čtyry rozličné sbory; první pod praporem černým měl úkol bíti; druhý pod praporem červeným měl úkol páliti; třetí pod praporem žlutým měl úkol pleniti; čtvrtý pod praporem bílým měl úkol opatřovati špíži ostatním třem.

V krajině Kiang-Son provedeny důležité operace válečné Su-Čéu a Kia-King, pět mil od Shang-Haie upadly v moc povstalců a jen s tíží je zase dostalo v moc císařské vojsko. Shang-Hai velice ohrožen, napaden 18. srpna r. 1860 v době, kdy generálové Grant a Montanban, velitelové vojska anglicko-francouzského, obléhali tvrye na Poi-Ho.

Toho času měl Čung-Hén, otec Kin-Foa, obydlí blíže Shang-Haie, nedaleko nádherného mostu, jejž zřídili čínští inženýři přes řeku Su-Čéu. Povstání Tai-pingů viděl rád, poněvadž čelilo hlavně proti dynastii tatarské.

Bylo to večer 18. srpna, když povstalci byli zahnáni od Shang-Haie, že dvéře obydlí Čung-Héu-ova se rychle otevřely.

Uprchlec, jenž s tíží unikl svým stihatelům, vrhl se k nohoum Čung-Héu-a. Ubožák ten neměl více zbraně, by se mohl brániti. Kdyby ten, u něhož hledal útulek, jej vydal císařskému vojsku, byl by ztracen.

Avšak otec Kin-Foa nebyl schopen zraditi Tai-Pinga, jenž hledal útulek v jeho domě.

Zavřel dvéře i pravil:

„Nechci a nebudu nikdy věděti, kdo ty jsi, cos učinil a odkud přicházíš! Jsi mým hostem a proto již bezpečným u mne.“

Uprchlík chtěl mluviti, by vyjádřil svou uznalost. Měl k tomu sotva dosti síly.

„Tvoje jméno?“ tázal se Čung-Héu.

„Vang.“

<— 22 —> Vang tento byl vskutku zachráněn šlechetností Čung-Héu-a, kterážto šlechetnost byla by tohoto stála život, kdyby se bylo vyzradilo, že poskytl přístřeší povstalci. Ale Čung-Héu náležel mezi muže z doby staré, jimž každý host byl posvátným.

Za několik roků potom bylo povstání úplně potlačeno. Roku 1804 otrávil se císař Tai-ping, jenž sídlel v Nan-Kingu, by neupadl do rukou císařským.

Vang zůstal od toho dne v domě svého dobrodince. Nikdy nemusil objeviti svou minulost. Nikdo se ho na to neptal. Snad se obávali, že by slyšeli příliš mnoho! Pravilo se, že povstalci dopustili se ukrutností hrozných. Pod kterým asi praporem sloužil Vang, pod žlutým, červeným, černým nebo bílým?

Bylo by lépe nevěděti to celkem a zachovati si domnění, že náležel ku sboru, jemuž svěřeno bylo zásobování.

Vang byl ostatně s osudem svým velice spokojen a zůstal od té doby hostem rodiny té. Po smrti Čung-Héu-a nechtěl se syn jeho odloučiti od něho, poněvadž byl zvykl společnosti toho výborného člověka.

A vskutku v době, kdy počíná vypravování naše, nebyl by nikdo poznal starého Tai-pinga, vraha, plenitele a žháře — dle libosti — v mudrci pětapadesátiletém, v mravokárci s velikými brejlemi, v čínském Číňanu, s očima kosýma, s kníry obvyklými. V říze dlouhé, barvy prosté, s pasem pro otylost trochu výše posunutým, dle císařského nařízení urovnaná frisura, klobouk z kožešiny, z něhož visel třapec z červených nití, vyhlížel jako řádný professor mudrctví, jako jeden z učenců, kteří dovedou hbitě užíti všech osmdesáti tisíc psaných známek čínských, jako znalec vyšší mluvy, jako jeden z těch, již výborně obstáli při zkoušce doktorské a tím nabyli práva jíti velikou branou v Pekingu vyhraženou pro syny nebe.

Mimo to nejspíše zapomněl bývalý povstalec na hroznou minulost a zušlechtil se obcováním s pořádným Čung-Héu-em a tak zvolna zabočil na dráhu mudrce bádavého.

Proto večera onoho Kin-Fo a Vang, jižto se nikdy neodloučili, přibyli spolu do Kantonu a po skončené hostině na rozloučenou ubírali se oba po nábřeží, by vyhledali parník, jenž měl rychle je dopraviti zase do Shang-Haie.

Kin-Fo kráčel mlče, poněkud starostlivě. Vang ohlížel se v pravo v levo, mudruje o měsíci, o hvězdách, prošel usmívaje se bránu „věčné čistoty“, jižto nenalezal příliš vysokou pro sebe, pak branou „věčné radosti“, jejíž vrata zdála se pouze proň otevřena a zmizel konečně v stínu věží pagody „pěti set bohů“.

Tam čekal parník Perma již vytopen. Kin-Fo a Vang odebrali se do dvou kabin, pro ně připravených. Silný proud řeky perlové, jež s bahnem břehů svých unáší denně mrtvoly odpravených, hnal loď s velikou rychlostí. Jako šipka letěl parník uprostřed rozvalin, jež způsobila tu a tam děla francouzská kolem devítipatrové pagody Haf-Way-e, kolem špice Jardyne, vedle Whampoa, kde se zakotvují veliké koráby, uprostřed ostrovů a bambusových huštin obou břehů.

Těch sto padesáte kilometrů, to jest, tři sta šedesáte pět „lisů,“ jež dělí Kanton od ústí řeky, urazili za noc.

Když vycházelo slunce, projel parník „jícen tigří“ a pak široké ústí řeky. Victoria-Peak na ostrově Hong-Kongu, vysoký osmnáct set a dvacet pět stop, objevil se na okamžik v ranní mlze a po plavbě velice příznivé projeli Kin-Fo a mudrc žlutavé vody řeky modré a přirazili k Shang-Haii na břehu province Kiang-Nan.