Číňanovy nehody v Číně/Kapitola I.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
	Kapitola I.	Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I.
Podtitulek:	Kde povaha a národnost osob pozvolně se objeví.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 3–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

„Dlužno přec doznati, že žití jest krásné,“ pravil jeden z hodujících opíraje se rukou o mramorový lenoch svého křesla, ohryzuje pocukrovanou lilii vodní.

„A šeredné také,“ odpověděl z pěti jiný, jejž osten žraločí ploutve hrozil zadusiti.

„Buďte mudrci!“ ozvala se osoba starší, na jejímž nose čněly veliké brejle, jichž skla vězela v obrubě dřevěné. „Dnes hrozí nám zalknutí a zítra projde vše, jak lyk sladký tohoto nektaru. Takový jest život dle všeho!“

Po výroku tom vyprázdnil spokojený labužník ten sklenku výborného vína teplého, jehož lehounká pára vycházela z kovového samovaru.

„Co se týká mne,“ odpověděl čtvrtý z hodujících, „žití zdá se mi valně příjemným, když se nepracuje a když má člověk prostředky, by nemusil pracovati.“

„Toť klam!“ zvolal pátý. „Štěstí záleží v studování a pracování. Získati pokud lze nejvíce vědomostí, jest nejvíce přiblížiti se k blaženosti.“

„A poznati konečně, že neví ničeho.“

„Není-li pak to počátek moudrosti?“

„A jaký jest konec?“

„Moudrost nemá konce!“ odpověděl filosoficky muž s brejlemi. „Míti rozum obyčejný, jest nejvyšší zadostučinění.“

Na to se obrátil první z hodujících přímo k hostiteli, jenž zaujímal nejkrajnější místo u stolu, to jest nejposlednější, jak vyžaduje zákon slušnosti. Lhostejný a roztržitý, vyslechl ten, aniž by slova pronesl řeči tyto inter pocula!^[1]

„Vizme! Co soudí náš hostitel o těchto řečích při víně. Považuje-li nynější živobytí za dobré či špatné? Zda-li jest pro či proti?“

Hosti tel pojídal lhostejně jádra dýně řecké; spokojil se, místo odpovědi vyšpuliti rty úšklebně, jako člověk, jejž pranic nezajímá.

„Penli,“ ozve se.

Toť oblíbený výraz lhostejných. Praví vše a nepraví nic. Hodí se pro všecky jazyky a měl by v každém slovníku se nalézati. Jest to jakési článkovité „otevření huby“.

Pět hostů, jež častoval onen lhostejný, doráželi naň důvody, každý pro svůj náhled. Chtěli slyšeti jeho mínění. Z počátku zdráhal se odpovědíti a skončil tvrzením, že život není dobrý ani zlý. Dle jeho rozumu jest to „vynález“ bezúčelný a v celku málo potěšný!

„Vizte, našeho přítele!“

„Jak může takto mluviti, když posud nezrušil poklid jeho ani záhyb růžového listu.“

„A když jest mladý.“

„Mladý a zdravý.“

„Zdravý a bohatý.“

„Velmi bohatý.“

„Náramné bohatý.“

„Snad až příliš bohatý.“

Výkřiky tyto se křižovaly jako rakety ohňostroje, aniž by vyvolaly úsměv na lhostejném obličeji hostitele. Spokojil se tím, pokrčiti rameny jako člověk, který nikdy, ani hodinu, nepřebíral se v knize života svého, ba dosud nerozřízl ani přední listy její.

A přece tento lhostejný čítal teprv jeden a třicet roků, byl zdráv, měl veliké jmění, byl vzdělaný a vědomosti jeho vynikaly nad obyčejný stupeň, zkrátka měl vše, co chybí často jiným, by mohl býti šťastným.

A proč jím nebyl?

Proč?

Tu se ozval hlas mudrce, jenž mluvil jako nějaký sbormistr antický.

„Příteli,“ pravil „nejsi-li ty šťasten na tomto světě, jest toho příčinou, že tvoje štěstí posud bylo negativní. Se štěstím se to má jako se zdravím. Bychom se těšili z něho, potřebí, bychom ho časem postrádali. Ale tys nebyl nikdy nemocen — chci říci: tys nebyl nikdy nešťasten! To jest, co schází životu tvému. Kterak může oceniti štěstí, koho se neštěstí nedotklo nikdy, ani na okamžik.“

Po tomto rozjímání pozdvihl mudrc sklenku s výborným žampaňským.

„Přeji trochu stínu slunci hostitele našeho,“ pravil „a trochu zármutku jeho životu.“ To řka vyprázdnil sklenku jedním douškem.

Hostitel projevil souhlas posuňkem a klesl opět v obyčejnou netečnost svou.

Kdeže odbýval se tento hovor. Snad v nějaké jídelně evropské v Paříži, v Londýně, ve Vídni nebo v Petrohradě. Bavili se hodující v saloně restaurace nějaké starého nebo nového světa. Co to bylo za lidi, kteří při hostině pojednávali o těchto otázkách, aniž byli by mnoho pili.

Na žádný způsob nebyli to Francouzi, neboť nevedli řeči politické.

Šest hodovníků těch sedělo v saloně prostřední velikosti, nádherně upraveném.

Skrze směsici skel modrých a žlutavých prorážely v tuto dobu poslední paprsky sluneční. Zevně, před oknem, houpal vítr věncovím z květin přirozených a umělých a několik pestrobarevných svítilen mísilo bledé světlo své s umírajícím světlem denním. Nad otvory oken táhly se ozdobné arabesky, zároveň s rozmanitými ozdobami vypouklými, jež představovaly krásy nebeské i pozemské, zvířata nebo rostliny zvířeny neb květeny fantastické.

Na stěnách salonu, pokrytých hedvábnými čalouny, leskla se veliká zrcadla v dvojnásobném okraji broušeném. Na stropě byla „punka“ pohybující křídly z malovaného perkálu a činíc snesitelnou temperaturu v jizbě.

Tabule byla velký čtverhran černě lakovaný. Nižádný ubrus nezahaloval povrch, o který se odrážely nádoby stříbrné a porculánové, jako by to byl křišťál. Nebylo tu ubrousků, nýbrž místo nich pouhé listy papírové, ozdobené hesly, jichž měl u sebe každý host zásobu postačitelnou. Kolem tabule stála křesla s mramorovými lenochy, zasluhující přednost v této šířce před měkkými polštáři našeho nábytku moderního.

Co se týká obsluhy, ta obstarána mladými dívkami, velmi sličnými, jež měly černé kadeře ozdobeny liliemi a kopretinami a na rukou náramky ze zlata nebo ledvince koketně otočené. Usmívajíce se vesele posluhovaly jednou rukou, konajíce práci potřebnou, při čemž druhou mávaly půvabné vějíři širokými, by vzdušný proud punkou vysílaný se rychleji pohyboval.

Hostina byla v každém ohledu výtečná. Nelze ani si mysliti lepší pokrmy, než poskytla tato kuchyně. Hospodář, věda, že má znalce před sebou, předčil sám sebe při upravení sto padesáti mis, jež přišly na tabuli.

Počátek a jako úvod činily cukrové koláčky, kaviár, kobylky pečené, sušené ovoce a ustřice z Ning-Po. Potom následovaly v krátkých přestávkách, sázená vajíčka kachní, holubí, vlašťovčí hnízda s vejci smaženými, frikasé „ging seng“, jesetří žabry v kompotu, velrybí nervy v cukrové omáčce, jelec sladkovodní, ragout s kraby žlutými, vrabčí volata a skopové oči špikované česnekem, sekanina z vajec, sýra a bylin s mlékem z jader merunkových, ragout z holothurií, bambusové výstřelky s jíchou, salát cukrovaný z kořínků travních atd. Ananasy singaporské, smažená jádra a solené mandle, šťavnaté ovoce „long-lyen“ s masem bílým a „liatchi“, vodní kaštany, nakládané oranže kantonské tvořily konec hostiny, jež trvala tři hodiny, kdežto pilo se hojně pivo, víno žampaňské a Cho-Chique, při čemž nevyhnutelná rýže, jižto hosté malými hůlkami dávali do úst, tvořila korunu desertu velmi schopně spořádaného.

Nadešel konečně okamžik, kde mladé služky přinesly, ne dle zvyku evropského nádoby s tekutými voňavkami, nýbrž ubrousky nasáklé vodou vlažnou, kterými si každý host s největší spokojeností otřel obličej.

Nastala přestávka v jídle, doba odpočinku, jižto skrátit měla hudba.

A vskutku, tlupa zpěváků a hudebníků vešla do salonu. Zpěvačky byly mladé, sličné a jich chování mírné a slušné. Ale jaká to hudba a jaký to způsob. Bylo to mňoukání a kvokání, bez taktu a souzvuku, vystupující notami nejvyššími až na nejzadnější kraj lidského sluchu. Co se týká nástrojů, byly tu housle, jichž strůny se splítaly se žíněmi smyčce, kytary potažené hadí kůží, pronikavé klarinety, harmoniky podobné přenosným varhanům, vše to hodno zpěváků a zpěvaček, kteří je doprovázeli s velikým hlukem.

Ředitel tohoto podivného orkestru rozdal při vstoupení program svého repertoiru. Hospodář pokynutím dal mu volnost úplnou a hudebníci hráli Kytku z desíti květů, kus to módní a velice oblíbený u lidí vznešenějších. Potom vzdálila se tlupa zpívající obdrževší řádný plat s hojnou pochvalou, které se jí dostalo také v salonech sousedních.

Šest hodovníků opustilo svoje místa, ale jen aby od jednoho stolu přešli k druhému — což stalo se bez velkých obřadů a poklon.

Na této druhé tabuli nalezl každý malý šálek s víčkem, ozdobený podobiznou Bodhidharamy, slavného mnicha budhistského, stojící na svém pověstném voru. Každý obdržel také štipec čaje, jejž hodil bez cukru do vody vařící, nalézající se v šálku a pil téměř hned.

A jaký to čaj! Nebylo třeba se báti, že závod Gibb-Gibb a sp., který jej dodal, byl by jej zfalšoval přimícháním listů cizích, ani, že byl by již jednou vařen a hodil se již jen k čištění kobercův, nebo že nesvědomitý padělatel jej zbarvil kurkumou na žluto neb na zeleno modří pruskou.

Byl to pravý, císařský čaj v celé čistotě své. Byly to vzácné listy podobné květu samému, listy první sbírky v měsíci březnu, jež děje se jen zřídka, poněvadž tím keř hyne, listy konečně, jež pouze dítky mladé jsou oprávněny sbírati a to jen v rukavičkách.

Evropan nebyl by měl dosti pochvalných slov pro tento slavný nápoj, který srkali hosté zvolna beze všeho nadšení — jsouce znalci a tomu zvykli.

Avšak nemíníme tím, že by nebyli uznávali výtečnost nápoje toho.

Lidé z lepší společnosti, nádherně oděni v „han-chaot“, lehkou náprsničku, v „makual“, krátkou kamizolu, v „haol“, dlouhou řízu po straně zapnutou; mající na nohou žluté pantofle ploché a punčochy bavlněné, dále spodky hedvábné, upevněné kolem těla pasem třapci ozdobeným, na hrdle náprsník hedvábný pěkně vyšívaný, za pasem vějíře, byli tito hodní lidé zrozeni v zemi té, kde čajovník poskytuje ročně žeň vonných listů.

Hostina, při které požívána hnízda vlašťovčí, holothurie, čivy velrybí, ploutve žraločí s náležitou chutí, jak zasluhovala úprava delikátní; avšak jídla ta, jímž byl by se podivil cizinec, nepřekvapila je pranic.

Nač nepomyslil ni jeden ani druhý, bylo sdělení, které jim učinil hostitel v tu chvíli, kdy měli opustit tabuli. Proč je toho dne častoval, dověděli se teď. Šálky posud byly plny. V okamžení, kde lhostejný vyprázdnil svůj na posled, opřen lokty o stůl, se zraky těkavými v prostoře, jal se mluviti takto:

„Milí přátelé, vyslyšte mne beze smíchu. Osud můj rozhodnut. Uvedu v život svůj nový živel, který snad vypudí z něho jednotvárnost! Bude-li to dobré či zlé, objeví budoucnost. Hostina, ku které jsem Vás dnes pozval, jest poslední a na rozloučenou s mládeneckým žitím. Za patnácte dní budu zasnouben, a…“ — „Budeš nejšťastnější člověk!“ zvolal optimista. „Pozoruj! Věštba zní tobě příznivě.“

A vskutku svítilny jiskřily vydávajíce bledé světlo, straky štěbetaly na okrasách oken a malé lístky čajové plovaly vodorovně v šálkách. Samá to znamení šťastná, jež nemohla klamati.

Všickni také blahopřáli hostiteli, jenž přijímal všecky řeči s velikou chladností. Avšak, poněvadž nejmenoval osobu určenou pro úkol „živlu nového“, jižto byl zvolil, nikdo se neosmělil tázati se na to.

Nicméně filosof nespojil hlas svůj s obecným blahopřáním. Ruce maje složeny, oči na polo zavřeny, s úsměvem ironickým na rtech, zdál se, že nesouhlasí s oslavujícími ani s oslavencem.

Tento povstal, vložil ruku svou na jeho rameno a hlasem, jenž zdál se méně klidným než obyčejně, pravil:

„Jsem snad příliš starý na ženění.“

„Ne.“

„Nebo příliš mladý?“

„Tím méně.“

„Myslíš, že chybuji.“

„Snad.“

„Ta, jižto jsem volil a již dobře znáš, má všecky potřebné vlastnosti, by mne učinila šťastným.“

„Vím to.“

„Nuže tedy?“

„Ty nemáš vlastnosti potřebné, bys jím se stal! Nuditi se sám na světě jest chyba. Nuditi se ve dvou toť nejhorší.“

„Nebudu tedy nikdy šťasten?“

„Ne, pokud nepoznáš neštěstí.“

„Neštěstí nemůže mne postihnouti.“

„Tím hůře, pak ti není pomoci.“

„Ó ti mudrci!“ zvolal nejmladší z hodujících. „Není rádno je poslouchati. Jsou to stroje na theorie. Tvoří je dle všeho druhu. Pravé to trety, jež nestojí za nic! Ožeň se, ožeň, příteli! Učinil bych to též, kdybych nebyl učinil slib, že toho nikdo neučiním! Ožeň se, a jak praví naši básníci, nechť oba fénixové objeví se ti vždy v něžném spojení. Milí přátelé, piju na zdraví našeho hostitele!“

„A já,“ odpověděl mudrc, „piju na brzké zakročení božské chranitelky, jež, by jej učinila šťastným, ať nechá jej projíti zkouškou neštěstí!“

Po tomto podivném přípitku povstali hosté a vespolek dotekli se pěstmi, jako dělají pěstníci před početím boje; potom spustili ruce a pozdvihli je opět kloníce hlavy a tak rozloučili se vespolek.

Dle popisu jídelny, v které se hostina odbývala, dle jídel exotických, z nich záležela, dle oděvu hodovníků a jich způsobu mluvení si snad i dle zvláštních theorií jejich poznal čtenář, že se to týče Číňanů, ne oněch „nebeských“, jež vídáme na španělských stěnách nebo na čínských nádobách vyobrazené, nýbrž moderních obyvatelů nebeské říše, poevropčených již buď studováním, cestami a častým se stýkáním se vzdělanci západu.

V skutku bylo to v saloně květinové lodi na řece perlové v Kantoně, kde bohatý Kin-Fo, provázen neodlučným Vangem, filosofem, častoval čtyry nejlepší přátely svého mládí, jižto byli: Pao-Shen, mandarin čtvrté třídy s modrým knoflíkem, Yin-Pang, bohatý obchodník s hedvábnými látkami z ulice farmacetské, Tim, dokonalý světák, a Houal, učenec.

A to se stalo dvacátého sedmého dne čtvrtého měsíce, během první z pěti stráží, v něž tak poeticky se dělí o hodiny čínské noci.

---

1. Při poharech (pití).