Číňanovy nehody v Číně/Kapitola V.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola IV.	Kapitola V.	Kapitola VI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola V.
Podtitulek:	V které Lé-u obdrží list, jejž by raději byla nedostala.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 47–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

„Nemáš posud psaní pro mne?“

„Ne, madame!“

„Jak mi dlouhý čas, matko stará!“

Tak pravila po desáté asi za den sličná Lé-u v jizbě své v domě třídy Cha-Cona v Pekingu. „Stará matka“, jež jí odpověděla a jíž dávala toto jméno obvyklé v Číně pro služebnice věku pokročilého, byla mrzutá a nepříjemná panna Nan.

Lé-u vdala se v osmnáctém roce svém za učence prvního stupně, spolupracovníka na pověstném díle Sse-Khou-Tsuane-Chou.^[1] Učenec ten byl dvakráte starší než ona i zemřel v třetím roce spojení toho nepoměrného.

Mladá vdova zůstala tak samotna ve světě majíc věku svého jeden a dvacet roků. Kin-Fo ji uzřel na cestě do Pekingu, již v ten čas podnikl. Vang, jenž ji znal, obrátil pozornost lhostejného chovance svého na tuto zajímavou osobu. Kin-Fo přivykl zvolna myšlence změniti způsob života svého a státi se manželem sličné vdovy. Lé-u neobjevila se nepřístupnou návrhu, jenž jí byl učiněn. Sňatek určený k velikému uspokojení mudrce, měl se odbýti, jakmile Kin-Fo učiniv v Shang-Haii potřebné přípravy, vrátil by se do Pekingu.

Není vůbec zvykem v nebeské říši, by vdovy se opět vdávaly — ne snad, že by si toho nepřály jako družky jejich v zemích západních, nýbrž proto, že nalezají málo nápadníků. Jestliže Kin-Fo činil výjimku, vysvětlí se tím, že byl zvláštním člověkem.

Lé-u provdavší se znovu pozbyla arci právo choditi pod „paé-lousy“ čestnými to oblouky, jež císař několikráte dal zbudovati na počest žen proslavených svou věrností k zemřelým mužům; byly to hlavně vdova Soung, která nechtěla opustit hrobku svého manžela, vdova Koung-Kiang, která si zlomila rámě, vdova Jen-Tchinag, jež zohyzdila si obličej z lítosti. Lé-u však domnívala se, že v roce svém jeden a dvacátém může počíti něco lepšího. Odhodlala se k tomu, počíti znovu život v poslušnosti, jenž jest údělem žen v rodinách čínských, vzdáti se lesku zevnějšího, podrobiti se pravidlům knihy Li-nun o cnostech domácích a knihy Nei-tso-pien o povinnostech manželských a získati opět vážnost, jížto požívají manželky ve vyšších třídách nejsouce otrokyněmi, jak se vůbec myslí. Lé-u rozumná, učená, poznala jaký úkol ji očekává v domě bohatého mrzouta, i pociťovala touhu dokázati mu, že jest i na zemi štěstí, a byla spokojena s novým osudem svým.

Učenec onen zanechal po smrti své vdovu v postavení dobrém, ač toliko prostředním. Dům v třídě Cha-Cona byl skrovný. Nesnesitelná Nan tvořila veškeru čeleď, avšak Lé-u přivykla jejím nezpůsobům, které nejsou pranic zvláštního u služebnictva říše květin.

Mladá vdova nalezala se právě ve svém budoiru. Nábytek tu byl velmi prostý až na dary bohaté, jež po několik měsíců došly ze Shang-Haie. Na stěnách visely malby některé, mezi nimi dílo mistrovské starého malíře Huau-Tse-Nena,^[2] jež bylo by vzbudilo pozornost znalců uprostřed aquarelů právě čínských, koní zelených, psů fialových a stromů modrých, hrubé to práce některých novějších umělců. Na jednom stole lakovaném byly rozloženy podobajíce se velikým motýlům s roztaženými křídly vějíře ze chvalně známé školy Svatova. Z nádob visutých splývalo pěkné věncoví z květin umělých výborně shotovených z dřeně rostliny „Arabia papyrifera“ z ostrova Formosy, jež závodily s bílými, žlutými kopretinami a červenými liliemi japonskými, vystupujícími z dřevěných pěkně vyřezávaných stojanů.

Na to vše propouštěly bambusové pletené okenice světlo líbezné, jako by prosaté nebo vybrané paprsky sluneční. Krásné stínidlo u kamen sdělané z velikých per krahulíka, seřaděných tak, že skvrny jich tvořily velikou pivoňku — znak to krásy v říši květin — dvě klece ptačí ve způsobu pagod, pravé to kaleidoskopy četných lesklých ptáků indických, několik „tiemaolsů“ eolských (harf), jichž skleněné rourky znějí za větru, konečně tisíceré maličkosti, které jí připomínaly nepřítomného, doplňovaly podivné vyzdobení budoiru toho.

„Posud žádný list, Nan?“

„Eh ne, madame! posud nic.“

Bylať vskutku velmi sličnou ženou ta mladá Lé-u. Hezká, i pro oči evropské, bílá, ne žlutá, měla dvé očí něžných, jež pramálo zdvihaly se ku spánkům, černé vlasy ozdobené několika kvítky broskvovými připevněnými spinadly z ledvince zeleného, malé, bílé zoubky, brvy jen málo barvené pěknou tuší čínskou. Nenatírala líce svoje ni mlékem medovým ni bělí španělskou, jak to vůbec činí krásky říše nebeské, nedělala kruh karminový pode rtem spodním, ani čáru malou kolmou mezi očima, aniž užívala líčidla, za které císařský dvůr vydá ročně deset milionů sapek. Mladá vdova neměla potřebí takových pomůcek umělých. Jen zřídka opouštěla dům v ulici Cha-Cona a zamítala škrabošku, které užívají všecky ženy čínské na ulici.

Lé-u milovala toilettu prostou a přec elegantní. Dlouhá říza se čtyřmi rozparky, lemovaná širokými krajkami, pod řízou tou řanatou kamizolu, kolem pasu portu zlatem vyšívanou, jež udržovala nohavice ovázané o hedvábné punčochy; malé pantofle perlami ozdobené; nechybělo nic mladé vdově, by považována byla za krásnou, dodáme-li, že ruce její byly hezké a že chovala nehty dlouhé a růžové v malých stříbrných ozdobných náprstcích.

A nohy její? Nu, byly malé, ne následkem barbarského jich zohavení, nýbrž, poněvadž je příroda tak utvořila. Ona moda trvá již asi sedm set let a pochází nejspíše od nějaké zmrzačené princezny. Operace ta jest jednoduchá, kosti střední nohy zahnou se do spod, pata zůstane nedotknuta a tím utvoří se z nohy kruh, jenž překáží v chůzi, dává podnět k chudokrevnosti a nemá rozumné příčiny, jak lze souditi, leč žárlivost manželů. Nyní, po invasi tatarské upouští se valně od mody té. Nyní naleznou se sotva tři z desíti Číňanek, jež v útlém věku podrobeny byly této bolestné operaci, jež způsobuje znetvoření nohy.

„Není možno, by dnes nedošlo psaní!“ pravila zase Lé-u. „Podívejte se stará matko.“

„Již jsem se dívala!“ odvětila neuctivě panna Nan odcházejíc z jizby a mručíc.

Lé-u chtěla pracovati, pro své vyražení. Při tom také myslila na Kin-Fo-a, neboť shotovovala punčochy proň, jichž výroba jest ženám vyhražena v domácnosti čínské, ať jest to v třídě kterékoli. Avšak práce ta vypadla jí záhy z rukou. Povstala, vyňala z krabičky dýně řecké, jež kousala malými zuby svými, pak otevřela knihu Nushun, zákonník to pro ženy, v kterém každá má čísti denně.

„Jako jest jaro nejpříznivější dobou k práci, tak jest ráno nejvhodnější dobou denní.

Vstávejte v hodině příhodné, neoddávejte se příliš sladkému spánku.

Obstarejte moruši a konopí.

Přeďte pilně hedvábí a bavlnu.

Cnosti žen jsou činnost a hospodářství.

Sousedé budou Vás chváliti —“

Kniha se zavřela. Něžná Lé-u nepomýšlela více na to, co četla.

„Kde jest?“ tázala se. „Chtěl jíti do Kantonu! Vrátil se již do Shang-Haie? Kdy přibude do Pekingu? Bylo moře mu příznivo? Kéž by jej chránila bohyně Koanine!“

Tak mluvila znepokojená žena mladá.

Potom zabloudily oči její na ubrus stolní uměle shotovený z tisícerých malých kousků, jakási módní to mosaiková práce portugalská, představující kachnu mandarinskou s mláďaty, opak to věrnosti. Potom přiblížila se k stojanu s květinami a na zdař bůh utrhla kvítek.

„Ah!“ pravila, „není to květ zelené vrby, oznaku to jara, mladosti a radosti. Toť žlutá kopretina, oznak jeseně a zármutku.“

Snažila se vzdorovati úzkosti, která ji napadala. Loutna její tu ležela, prsty její dotekly se strun; rty její šepotaly první slova písně: „Ruce spojené“, avšak nemohla pokračovati.

„Psaní jeho jindy,“ myslila, „neopozdilo se tak! Čítala jsem je s pohnutým srdcem! Místo řádků, jež byly toliko pro oči moje, byla to řeč jeho, jižto jsem slyšela. Tento přístroj mluvil ke mně, jako by on tu byl.“

Lé-u pohledla na fonograf ležící na podstavci lakovaném a podobný úplně tomu, jehož používal Kin-Fo v Shang-Hai. Způsobem tím mohli oba se slyšeti čili spíše hlasy svoje slyšeti, přes vzdálenost, která je dělila od sebe. — Ale dnes, jakož i po kolik dní byl přístroj němým a neříkal ničeho o myšlenkách nepřítomného.

V tu chvíli vešla stará matka.

„Tu jest Vaše psaní!“ pravila.

Nan odešla odevzdavší paní list s poštovním kolkem ze Shang-Haie.

Úsměv objevil se na rtech mladé ženy. Oči její leskly se ohněm mocnějším. Roztrhla obálku rychle, aniž byla by ji pozorovala, jako činívala jindy. —

V obálce té nebylo psaní, nýbrž papír s čárami šikmými, jenž vložen do fonografu, vydal úplné nápodobený hlas osoby.

„Ah, toť mi ještě milejší!“ zvolala Lé-u vesele. „Uslyším jej aspoň.“

Papír vložen do fonografu pod válec a stroj hodinový počal jím točiti a Lé-u přiblíživší ucho své, zaslechla hlas dobře známý, jenž pravil:

„Malá sestro mladší, nehoda zničila moje bohatství, jako vítr rozmítá žluté listí v jeseni! Nechci Vás učiniti nešťastnou družkou neštěstí svého. Zapomeňte toho, jejž neštěstí ranilo desettisíckrát. Zoufající Váš Kin-Fo.“

Jaká to rána pro mladou ženu! Život hořčí nežli hořec sám očekával ji. Ano, vítr odnesl poslední její naději s jměním toho, jejž milovala! Láska, již Kin-Fo k ní choval, byla zmizela! Její přítel neznal štěstí jiného, leč které poskytuje bohatství! Ah, ubohá Lé-u! Podobala se papírovému draku, jehož nit přeříznuta a jenž skácí se zničen k zemi.

Nan zavolaná vešla do jizby, pokrčila rameny a donesla paní svou na „hang“. Ačkoli to bylo lože uměle zahřívané, zdálo se nyní velmi chladným nešťastné Lé-u. Pět straží noci této ztrávené beze spánku, zdálo se jí velmi dlouhými!

---

1. Dílo to počato r. 1773 má míti sto šedesát tisíc svazků; dosud dospělo k 78.738.
2. Sláva těch velikých mistrů dostala se pověstí třeba ne zajištěnou, přec pozoruhodnou až na nás. Vypravuje se na příklad, že v třetím století jistý malíř Tsao-Pouh-Ying, ukončiv malbu na stínidlu pro císaře ze žertu namaloval tam několik much a měl to zadost učinění, viděti jak Jeho Veličenstvo chopilo šátek, by je sehnalo. Ne méně slavným byl Huan-Tse-Nan, žijící okolo tisícího roku. Maje za úkol, vymalovati salon jeden v paláci, namaloval na zdi několik bažantů. Když potom cizinci přinášející císaři darem několik sokolů, uvedeni byli do tohoto sálu, vrhli se ptáci lovu zvyklí na bažanty na zdi namalované ovšem k větší škodě svých hlav nežli k ukojení draveckého pudu svého. (J. F. Thompson, Cesta po Číně.)