Zvěsti mladých let/Pomsta vodníkova

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Dnes je tvůj svátek, Verunko!	Pomsta vodníkova	Moc příkladu

Údaje o textu
Titulek:	Pomsta vodníkova
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 76–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V malém městečku v horách byl živ jedenkráte řezník, jménem Haštal, jemuž však v celém okolí jinak nepřezdívali nežli Badalec.

Haštal Badalec měl ač malý, ale pěkný a vždy hojně zásobený krámek na náměstí; ký div, že k němu nejen lidé z města, ale i z celého dalekého okolí pro maso jen jen se hrnuli.

Badalec, zjednav si dobrou pověst o svém zboží, velice si na ní zakládal a i na dále každému posloužil, jak nejlépe mohl.

Při všem tom byl šprymovný, veselý a jedva krámek otevřel, již novinkami z města i okolí vítal své zákazníky.

Jednoho dne však náhle umlkl a po celé dopoledne mlčel, až to jeho odběratelům bylo nápadné.

Vstoupilť totiž dnes hned z rána do krámu malý mužík v zeleném fráčku se špičatým kloboukem na hlavě, jemuž z levého boku voda kapala, a jedovatým pohledem změřil si řezníka Badalce.

Haštal ho ihned poznal.

Byl to vodník z hlubokého městského rybníka, jejž byl Badalec častokráte jako hoch dráždil různými žerty, ba jedenkráte Haštala týž vodník, když hoch v rozpustilosti až do prostřed rybníka se odvážil, již za nohy držel a do hlubiny jej stáhnouti se snažil.

Tehdy uzřel Badalec pod vodou jeho šklebící, na kořist ďábelsky se těšící tvář, a dosud si jeho vzezření zapamatoval tak dobře, jako vodník tvář řezníkovu; tehdy Haštal ve smrtelné úzkosti sáhl pod vodu a uchopiv vodníka za jeho zelené vlasy, kštici mu jich vytrhl.

Měl je dosud uschovány na památku.

„Kam ho sem všickni černí zanesli!“ pomyslil si Badalec, když vodník odešel.

„Vím již,“ pravil sám k sobě, „buďto jdeš se ty pomstit mně, žes mne tehdy ve svou moc nedostal, nebo se já pomstím tobě. Jen počkej zítra!“

A jak si náš Badalec usmyslil, tak i učinil; druhého dne, když vodník zase pro kus masa přišel, tvářil se Haštal, že špatně pochopil, na který kousek masa vodník mu ukázal.

Vodník dal se svésti a ukázal ještě jedenkráte, ale Badalec měl sekyru v ruce a mžikem dva prsty u ruky v polovici mu usekl.

Mužík vykřikl a chtěl se vrhnouti na Badalce, ale on dobře věda, že vodník na suchu tak sláb jest, že jej přepere deset much, a ozbrojen jsa kromě toho sekyrou a noži, vysmál se mu, pravě: „To máš za to, žes mne jednou topil.“

Uplynulo od té doby as deset let, když se Badalec ubíral ze vsi nedaleko městečka, a cesta vedla jej právě kolem velikého městského rybníka.

A jak tu tak po náhonu kráčí, uzří náhle na břehu velikého kapra v písku sem tam sebou smýkati.

„Hm, ten by nebyl dnes právě špatnou večeří,“ pomyslil si a sňav s ramena rychle ubrousek, v němž prve kýtu do vsi byl nesl, skočil z náhonu a chytiv jej pěkně za otvory žaberní, jal se kapra baliti.

Ale zvláštní věc!

Kapr, ač se zdál již býti nedaleko své poslední hodinky a ač jej Badalec zručně a pevně držel, vyškubl se mu z ruky a vymrštiv se do rybníka, zase jako leklý na povrchu vody ležeti zůstal.

„Počkej, však ty mi neutečeš, ferino! Nemáš k tomu již dostatek síly,“ pravil náš řezník a neleně usedl, zul si boty, vysoukal kalhoty až nad kolena a hr! do rybníka.

V témž okamžiku zmizel mu však kapr před očima a místo něho vystrčil hlavu z rybníka vodník a šklebě se zuřivě na Badalce, uchopil jej v pasu a obrovskou silou táhl jej pod vodu.

Badalec bránil se, ale neubránil se — druhý den vylovili z rybníka řezníkovu mrtvolu.

Na jeho čele uzřeli lidé deset vytisknutých prstů vodníkových; dva z otisků jich byly kratší, jako by pocházely od prstů na polo useknutých.