Zvěsti mladých let/Dnes je tvůj svátek, Verunko!

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Šantalova hora	Dnes je tvůj svátek, Verunko!	Pomsta vodníkova

Údaje o textu
Titulek:	Dnes je tvůj svátek, Verunko!
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 69–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl silný mráz, ale na ulicích pražských bylo přece živo a hlučno; ba zdálo se, jakoby ještě více k večeru ruchu tu přibývalo, ač zima nelítostně vtírala se v šat. Jedni byli dobře zaopatřeni a druzí, ač se zimou třásli, musili přece za svojí povinností.

Jmenovitě hlavní ulice města byly plny lidu a povozů. Tu brčící drožka s klopýtavou kobylkou, tu vagon koňské dráhy s orosenými okny, plný obecenstva, tu poštovní kariol, onde temně hučící povoz dopravčího, tu kára, tu vozík, onde lehká bryčka, tu vůz nákladní neb elegantní kočár. Uprostřed všeho hukotu a ruchu kráčí zase vojenská kapela, ubírající se na ples. Hudebníci mají zasněžené pláště nedávno ustalou sněžnou přeháňkou; dva poslední nesou zasněžené široké basy vysoko na ramenou. Ve hlahol lidstva, hukot povozů mísí se volání vozků a pískot kočího koňské dráhy, jenž s námahou mnohdy razí si cestu pro široký vagon směsí povozů. Kol ve krámech je plno světel a v nich září rozložené zboží na odiv mimojdoucím. Zvláště krámy zlatníků a klenotníků jakoby z pohádky přeložené vábí zraky mimojdoucích, že bezděky se zastaví a chvíli v lesklou směs skvostů zrak svůj ponoří.

Před krámem plným šperků granátových zastavil se chudý hoch s malým děvčátkem a oba plni údivu nad tak krásně zářícími předměty, prodleli tu chvíli. Ubohé děvčátko silně kašlalo. Hoch díváním, jak se zdálo, tak byl zaujat, že zapomněl na vše a teprve ozvavší se klekání s věží upamatovalo jej na dívku svěřenou i na domov. Trhl sebou a kráčel, veda dítě za ruku, osvětlenými ulicemi.

Zahnul do uličky, jež vedla křivolace bezprostředně z hlavní tepny života kamsi do hlubin starého města.

„Františku, mne bolí nohy a jest mi zima; nemohu dále,“ ozvalo se děvčátko.

Očka jeho zavírala se umdlením.

„Pojď tedy, Verunko, vezmu tě na ruku,“ odvětil hoch a nesl ji.

„Ale tamhle u rohu počkáš. Dostal jsem dnes málo i půjdu ještě tam do onoho hostince,“ pokračoval hoch, „abychom měli dost a nebyli od tatínka biti.“

Došed osvětlených oken hostince, postavil žebravý hoch děvčátko pod okno a vešel do průjezdu.

Prošel celý hostinec, tu se naň osopili, onde mu přidali krejcar ku dnešní jeho almužně. Hoch s radostí čítal, že má již více, nežli jest mu odvésti každého dne otci.

U východu z hostince zastavil se František u hosta, před nímž stála libě páchnoucí pečinka.

Host pohledl úkosem na hocha.

„Chceš tu pečeni?“ otázal se.

Hoch radostně, ale nesměle přikývl hlavou. Nemohl si vysvětliti, z jaké příčiny byl mu dar taký nabídnut, ba ani tomu nevěřil, že by mu jej pán skutečně dal. Ale dobrodinec Františkův, pověděv s ušklíbnutím cosi svému sousedu o špatné přípravě jídla, odstrčil talíř a přidal mu ještě krajíc chleba.

„A proč jsi snědl pouze omáčku s chlebem a onen velký kus masa jsi schoval, hochu?“ tázal se dobrý onen pán.

„Pro sestřičku,“ odvětit František.

„Tys hodný hoch, máš hlad asi sám a na sestru nezapomeneš.“

Však již měl Frantík o Verunku strach. Zdržel se tu dlouho s večeří a Verunka chuděrka ve mrazu venku čeká. Nemohl však přemoci zvědavost svoji, o kolik více, než mu jest denně vybrati, dnes odvede otci, i přepočítal v průjezdu peníze. Měl o celý desetník víc! Ne, dnes nebude on ani Verunka bita, a maminka uvaří jí teplou polévku. Je dnes Verunčin svátek, a on ji dnes od bití zachránil!

Žebrali společně v průjezdu starého průchodního domu po celý den a teprve večer zmrzlí vraceli se domů. Nebylo divu; vždyť i do průjezdu vnikne mráz a i vločky sněhové sem zaletí. Často jevily se kotouče dechu kol jich úst, jež měly skřehlým, o dárek vztaženým rukám nahraditi trochu tepla. František naučil Verunku dýchati si na ručky. Bylo to dojemné, i nutilo to k úsměvu, když chudý hoch slabou, nemocnou Verunku učil dýchati na prsty! Však to byla jen slabá pomoc; neb ještě více zábly nohy ubohých dětí. František často dupal za mrazu nohama ve tvrdé dláždění i chorá sestřička. Sotva dočkali se poledne, kdy koupili si za vyžebraný groš jednu — dvé housek!

Rozradostněn hoch dobrým výsledkem svého podniknutí, vyběhl ven… Pod oknem nebylo nikoho! Vytřeštěnými zraky ohlížel se František po Verunce. Běžel až na roh ulice, mněv, že dala se na cestu k domovu. Nikdo tu. Běžel ke druhému rohu, kde ulice ve hlučnou pasáž ústila, ale po sestřičce ani stopy! A hle! tam onen chumel lidí uprostřed jízdní dráhy! Vozkové silnými hlasy volají, aby lidé ustoupili s cesty. Františkovi nelze se protlačiti davem. Ptá se lidí, co se děje, a v duši vládne divné tušení. Konečně se dovídá, že tu povoz přejel dítě!

„To je má Verunka,“ vyrazil ze sebe náš hoch v rozčilení.

Někteří uslyševše to, učinili mu místo.

Ubohá sestřička spočívajíc v náručí jakési útrpné stařenky, byla bez vědomí. Byla přejeta přes ruku, ale i šat vetchý na těle byl pošpiněn kolem.

„Náleží to děvče tobě?“ tázal se strážník Františka, jenž tu stál, nevěda co počíti.

Náš ubohý hoch, nemoha překvapením ani hlesnouti, přikývl toliko hlavou a bral spěšně, slzy v očích maje, Verunku z náručí stařenky. Tisíc výčitek činil si, že Verunku pod oknem bez dozoru svého státi nechal. Jindy chodíval s ní až domů, veda ji za ruku, ale dnes, chtěv ji zbavit ran, zašel ještě do hostince. A hle! tu také neštěstí… Pochopil teprve po chvíli zcela, co se stalo, co učinil, a hořce vzlykaje, odnášel na zádech polomrtvou Verunku ze zástupu zvědavců.

„Co se to sběhlo?“ ptali se mnozí tu a onde kolem.

„Vůz tu přejel malé dítě,“ odpověděno po velkoměstsku, se lhostejností, bez podivení, bez útrpnosti, a lidé šli od sebe. Všední událost, o kterou se zajímá nejvýše některý novinář.

Houf lidu dávno rozešel se již s místa neštěstí, když František vstupoval s Verunkou, těžce oddýchající, do tmavého průjezdu chudobného, nízkého domku v zastrčené části města.

„Maminko, maminko!“ vrhl se naříkaje ustarané, sešlé ženě v náruč, jež mezi dvěma hromadami prádla u necek shrbena stála. Nemohl dále — ta věta, jež měla oznámiti, co se stalo, nechtěla mu z úst. Jak měl pověděti, co zavinil svojí neopatrností! Přál sobě raději bolest Verunčinu i to neštěstí sám.

„Pro Bůh! co se stalo Verunce?“ vykřikla chorá žena, když hoch zraněnou bez vlády na postel položil.

„Přejeli ji na ulici,“ děl František, přervav pláčem uprostřed větu a připojil u vzlykotu a nářku: „Já nedal pozor, maminko, šel jsem vyžebrat ještě pár krejcarů do hostince, a zatím Verunka od oken odešla… když jsem nepřicházel dlouho… jeden pán dal mi večeři… měl jsem hlad… ach! odpusťte mi moji nepozornost!“

Pradlena zatím vrhla se k ubohé dcerunce své v němém bolu.

Dotekla se rtem jejího čela; bylo horké, ale ruce studeny. Poraněná měla oči zavřeny a dýchala těžce, čím dále, tím tížeji. Matka dala jí obkladek na hlavičku, svlékla jí vetché šatečky: hluboká rýha vlekla se jako znak smrti přes tělíčko ubohé holčičky. Matka kladla hlavu svoji brzy na ústa, brzy na srdce Verunčino. Vzala jí obkladek z čela; čelo se zase zapálilo, ale již slaběji.

„Verunko, dnes je tvůj svátek!“ zašeptla matka, chtíc ji potěšiti, nad hlavou dítěte se smrtí zápasícího.

Poraněná prohlédla. Upřela, trochu se usmívajíc, posledně očka na svou matičku. Poslední pohled, poslední úsměv! Měla tak málo úsměvů ve svém žití. —

Již zavřela zase oči, čelíčko počalo stydnouti. Verunka po chvíli již nedýchala.

„Nežije, Verunka nám umřela,“ pravila matka k Františkovi, jenž ubožák v usedavém pláči opodál stál, a otevřela okno, aby duše mladé dívenky vylétla bez překážky. František plakal usedavě.

Pradlena též slzíc, vyšla ven. Chvíli ztrnule hleděla k nebesům čistým, plným hvězd…

Ztratila dítko, ale dítko ubohé! Chorá žena přemítala, co již to děvčátko zkusilo na světě! Bůh nemohl se dívati na utrpení její! Nebe přijme ji spravedlivěji, než uvítal ji chuděrku vždy nevlídný svět!

Ustaraná žena pravila k sobě po chvíli s výrazem bolným: „Dnes je tvůj svátek, Verunko!“