Zvěsti mladých let/Šantalova hora

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Smrť z lakoty	Šantalova hora	Dnes je tvůj svátek, Verunko!

Údaje o textu
Titulek:	Šantalova hora
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 66–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dudák Šantala zjevoval se ve vesnicích vždy, jako by s nebe spadl. —

Před chvílí ještě hověla si na návsi chasa ve stínu košatých lip, ale jedva Šantala přišel a ty své beztoho očarované dudy nadmul, již na návsi jako v sále.

Chasníci popadli opodál v kroužcích stojící děvčata, a již se točili, až země duněla a prach se zvedal, a nikdo neustal, dokud dudák posledním zavřísknutím dud neskončil.

Ovšem že pak sypalo se hojně grošů dudákovi do čepice, ale dudák zvedl se a odešel.

Jindy však neustal dudák ve hře a chasa, pokud hrál, jako by očarována zvuky těmi, tančila o přítrž třeba celé nedělní odpoledne.

Ale běda! jedva dudák ustal, účastníci tanečního veselí padali takměř utrmáceni a unaveni k zemi a teprve po několika dnech zase sil svých nabyli.

Ký div, že vyprávělo se o Šantalovi, že s čertem je spojen, ký div, že hospodáři chasu před ním varovali tvrdíce, že buď má šotka nebo je dokonce mistr čarodějský.

A skutečně! Kdo pohlédl upřeně do té vybledlé tváře vždy vážné a nikdy se neusmívající, musil přiznati, že muž ten má cos zvláštního při sobě. Ale jak odporný byl jeho vzhled, takou silou vábily za to jeho dudy.

Přes všecky zapovědi hospodářů nemyslila chasa od času, kdy se Šantala v okolí zjevil, na nic jiného, než na nedělní tanec při zvuku jeho dud.

Staré matičky předpovídaly, že jednou nedělní ten hříšný tanec, to nedělní hlučné veselí nedobře skončí — a nemýlily se.

Jednoho odpoledne nedělního Šantala usadil se nade vsí na vrch, pod nímž se pěkný trávník prostíral, a spustil tak vábivou píseň, že odevšad ze vsi kvapně přicházela mladá chasa, aby se tu tancem obveselila.

I dali se všickni do takového křepčení a jásání, že se to daleko rozléhalo. Zelený trávník duněl křečovitým dupáním tanečníků, a výkřiky tančících daleko po okolí větřík nesl.

A Šantala neskončil píseň, ani když večer se blížil, ale zvedl se ze svého místa a vedl tanečníky kolem vrchu a hrál čím dále tím líbezněji, tím čarovněji, tak že všickni tanečníci, jati jsouce kouzlem hudby té, jej provázeli.

Náhle rozstoupila se skála, dudák vešel do ní a i tanečníci, nemohouce se od zvuků těch odloučiti, jak slepí jej následovali.

Již byla jich polovice v rozpuklině skalní, když ozvalo se klekání ve vsi.

Tu zavřela se rozsedlina s hromovým rachotem a druhá polovice tančících dosud mimo skalinu rychle se obrátila nazpět, ale všickni, když dudy umlkly, v bezvědomí vyčerpáním sil upadli a teprve druhého dne ráno se vzpamatovali.

O Šantalovi a o tanečnících, již do skály vešli, nikdo v okolí již neslyšel a hora prve bezejmenná, která je pohltila, sluje od doby té horou Šantalovou.

Jen když přiloží kdos ve výroční den této události ucho k zemi, uslyší v nitru hory jako by vzdálené zvuky dud; snad v té rozsedlině nešťastné párky dosud při zvuku dud tančí. —