Zvěsti mladých let/Smrť z lakoty

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Bez bolesti	Smrť z lakoty	Šantalova hora

Údaje o textu
Titulek:	Smrť z lakoty
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 56–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Je to chudiny na těch našich horách Krkonošských, a co jí ty chaloupky, samy chudičké, jejímiž skulinami vítr dravý bez odporu skučí. o jedné straně z kamení a o ostatních ze dřeva stavěné, po věky uzřely! Vždyť ony za ty věky takměř srostly s obyvatelstvem: chatrč jim náleží a ony opět chatrči — ba jsou si podobny i v stáří: severními větry na jih nakloněná bouda a její ustaraný, prací sešlý, také ohnutý tkadlec či hračkář, sklenkář či obuvník.

A řemeslo toto ze všech ještě je nejváženější a také ze všech nejvýnosnější. Ačkoliv chudi, jsou nuceni všickni obyvatelé na zimu se opatřiti obuví. A je tu zvykem na horách, že obuvníci sami obcházejí své odběratele a výrobky své nabízejí. —

Obuvník Šebesta z Maršova nemohl, jsa stářím vetchý, roznášeti obuv po vsích, ale měl účinnou náhradu ve své milé dcerušce Kateřině. Otec jen doma šil a čiperná, ač teprve patnáctiletá děvuška věděla, kde obuv nejlépe odbýti. Vždyť mnozí lidé jsouce přesvědčeni, že dobré práce od mistra Šebesty jim se dostane, čekali vždy, až k nim hezounká modrooká dcerka obuvníkova zavítala, by od ní koupili.

Jednou však nadešla zima příliš záhy, a to velmi prudká; již na počátku listopadu napadlo sněhu a jedva poněkud roztál, již tu byl druhý sníh, a prudký severní vítr sháněl zmrzlé vločky v závěje a kupy — a ubohá Kateřina neměla dosud ani polovice odběratelů otcových obchozeno. I bylo jí pokud možno nejdéle do večera choditi, aby obuv do zimy odbyla a za stržené peníze na dlouhou zimu, aby hladu s celou četnou rodinou netrpěli, zásob nakoupila. Vždyť známo, že obyvatelé na horách v zimě od světa ostatního pro závěje a neschůdné cesty na dlouhý čas takořka jsou odloučeni.

A tak, ač již mrazivý severák skuče plnou silou o stěny vetché chaloupky se opíral, a ač v klečí a po kamení mezi popraškem sněhovým suchými listy divě chrastil, milé dívence bylo choditi od vísky k vísce.

Jednoho dne Kateřina kráčela pustým údolím divokého, hlubokou úžlabinou tekoucího potoka výše do hor. Na obloze stál chumáč mraků, hrozících sněhem, skrývajících slunko k západu schýlené. Vůkol bylo smutno; i ty kapradiny zvadly a zbělaly v mrtvé stvoly, mech sežloutl, z ostružin a malin zbylo holé zamotané chrastí, a jen věčně zelení, pichlaví velikáni, smrky, jedle a borovice zvedaly, jakoby hrdi na svůj vzdor, mohutná ramena do výše. Šum potoka mezi kameny, jež se mu v cestu stavěly, byl jediný zvuk, jenž k sluchu mladé poutnice dolétal.

Nevelká plavovlasá dívka v černých šatkách a tmavočerveném šátku na hlavě s ranečkem bot na zádech, kráčela prve statně, ale čím příkřejší byla cesta, tím volněji a volněji, až konečně zůstala státi.

Slunko vydralo se z mraků a poslední jeho paprsky nahlédly v údolí. Ale sotva svitlo, již zapadlo za hřebeny hor, a v malé chvíli rozestřel se soumrak, podporován jsa již dříve táhnoucí se mlhou, po celé krajině.

A dívka spěla dál, a jedva zahnula kol jakési skály v cestu vystupující, počalo zvolna sněžiti. Avšak tu již prvá bouda rozlehlé horské vsi a v dáli druhá a třetí kyne jí vstříc.

Kateřina měla ještě tři páry botek v ranečku, a doufala, že je tu odbude.

Ale obešla všecky domky a neodbyla ni jediného, všudy již byli zásobeni. Když vyšla z poslední chatrče, blikala již všudy v oknách světélka a hustě napadaný po cestě sníh chrupal dutě pod nohama. Již se chtěla dnes nepřízní osudu stíhaná dívka obrátiti k domovu, ale ohlédnuvši se náhodou, postřehla ještě výše vysoko nade vsí v horách, v posledním domku světlo.

„Vše jsem prošla, i tam se o štěstí pokusím,“ pravila a nedbajíc vloček sněhových, jimiž její obličej vítr do červena šlehal, spěla k osamělé boudě.

Ale nastojte! bouda byla vskutku velevysoko, že Kateřina veškeré síly napjavši, bez dechu k domku dospěla a zaklepala.

Uvítal ji stařičký poustevník s bílými jak mléko vousy a vlasy.

„Co pak mi přinášíš, děvuško?“

„Ach, slitujte se nade mnou a odkupte mi posledních tré párů bot. Celou ves jsem schodila a neodbyla jsem ani jediného.“

„Ukaž, milé dítě,“ pravil stařec, pobrav všech tré párů do ruky.

„Nu, opravdu dobrá práce, kdo pak je šije?“

„Náš tatíček, a prve s nimi také ode vsi ke vsi putovával, ale teď je nemocen již delší dobu, že ani z domova takřka kroku učiniti nemůže.“

A Kateřina stařečkovou vlídností ponuknuta, vyprávěla mu téměř celý život svůj a všechny své domácí poměry.

„Vidím, že jsi hodné děvče, když tak ráda a horlivě otce zastáváš, o rodinu jeho se starajíc. Odkoupím ti všecky páry, milá dcero, abys až sem nahoru do hor cesty marně nevážila a krom toho, chceš-li, dám ještě práci — jakous malou správku — tvému otci.“

„Hleď, zde,“ pokračoval, vrátiv se z komory k světnici přiléhající, „tyto porouchané boty nechť mi otec znovu upraví. Avšak je dosti času na odvedení, když mám nových zatím s dostatek.“

Potom doručil vlídný stařeček Kateřině, co za boty požadovala, a napomenuv jí, aby na cestu pozor měla a nikam nespadla, vyprovodil ji vlídně ke dveřím. Kateřina políbila mu ruku a rozradostněna dnešním výsledkem, spěla bez dechu domů.

Obávaje se o svou milou dcerušku starý obuvník netrpělivě očekával jejího příchodu, a nepokoj, ba zármutek zříti bylo v jeho obličeji a úzkosť ve tváři opodál sedící matky.

Jaká radost, když uslyšel kroky mileného starostlivého dítěte, a ještě větší, když ji uzřel, k prsům přitiskl a když ona s výsledkem dnešní své cesty se pochlubila, vše, jak pořídila, vypravovala a se svěřenou správkou se pochlubila.

„Ne, takového pána musím si vážiti, ač řekl, že o správku nedbá, udělám ji hned a zítra mu opravené boty doneseš. Tak dobrých lidí jest nám vždy vysoko ceniti.“ A jak mistr si usmyslil, tak učinil.

Avšak jaké bylo překvapení, když polorozedraný podešev odstranil, chtě jej novým nahraditi a — mnoho a mnoho dukátů se vyvalilo, ba i po světnici rozkutálelo.

Manželka obuvníkova, trochu pověrečná, v domnění, že nic dobrého v tom velkém bohatství nevězí, pokřižovala se, ale mistr jako zkušený muž ji upokojil. Úzkostlivě sebral zlaťáky, uschoval je ostražitě jako cizí majetek a ustanovil, že již časně z rána Kateřina donese boty neznámému, ale dojista bohatému zákazníkovi a i peníze, co jich v botách bylo, odevzdá.

Pracoval usilovně celou noc a teprve k ránu šel spát; ale nebyl s to, aby oka zamhouřil. Nemohl se ubrániti myšlénce, že má cizí majetek pod svojí střechou; cizí majetek, který mu více opatrovati jest, než majetek vlastní!

Již časně z rána, když hory v šedou řízu mlh se obláčely, Kateřina vydala se se správkou a s váčkem peněz na cestu do hor.

Kateřině bylo po cestě teskno. Teprve dnes popadla ji divná bázeň před neznámým, o samotě obývajícím starcem s bílou bradou a každou chvíli, jako by se o peníze bála. stiskla váček na svých prsou ukrytý.

Když přešla vesničku, ve kteréž jí obyvatelé včera ni jednoho páru neodkoupili, zaměřila kolem skály a toužebně pílila k malé, vysoko položené chatrči, již z daleka poznala.

Týž stařec vyšel jí vstříc a podivil se nemálo, že již opět Kateřina k němu přichází.

„Přináším jen ony spravené boty, vzácný pane,“ pravila Kateřina, ruku mu políbivši. „Otec si popílil, poněvadž chtěl vrátiti vám váš majetek, o kterém asi jste nevěděl. Jakmile totiž chatrnou podešev odstranil, vyvalilo se a po světnici rozkoulelo mnoho dukátů; když jsme je sebrali, byl jich plný váček, a tu je přináším.“

„Jsi dobré děvče, jak vidím, a řádných a poctivých rodičů,“ pravil vážný stařeček, „a takové dobré obyvatele rád vidím na svých horách. Nech si peníze, které vypadly z podešvů, jsou odměnou za tvoji a tvého otce poctivost. Rci doma, že peníze ty dal ti Krakonoš.“

A v témž okamžiku zmizel vetchý stařeček, a před očima Kateřiny rozestřela se hustá mha, a než se dívka z údivu vzpamatovala a dobrému duchu hor Krkonošských poděkovati chtěla, již stála na silnici u skály v cestu vbíhající — a po chaloupce — ani památky. —

II.

Plna radosti a jedva dechu popadajíc dospěla Kateřina domova a vyprávěla o divu Krakonošovu a o jeho velikolepém daru.

Otec i matka s údivem poslouchali, a když skončila, starý Šebesta děkoval se slzami v očích Bohu, že jim dobrého pána hor Krkonošských na pomoc vyslal, aby jich hlad a nouze v zimě nezastihla, což vzhledem ke špatným obchodům zdálo se býti neodvratno.

A dny příští, ač sněhu již vysoko napadlo, vládlo v chaloupce štěstí a veselost…

Závistivý a lakotný soused Šebestův, kramář Tesař, který ač v hojnosti žil, přece vždy ještě více a více míti si přál, záhy se dověděl, kterakým spůsobem rodina Šebestova tak náhle z nouze byla vytržena.

Zastavil totiž jedenkráte jdoucí Kateřinu a vyptal se jí zevrubně, jak vše se událo. Upřímná Kateřina vše mu dopodrobna pověděla.

A co učinil lakomec ten? Koupil několik párů bot a svázav je do rance, jednoho dne vyšel do hor k podivné chaloupce, by také od Krakonoše nějak dar vyloudil.

Když vyšel z domova, bylo jasné, slunečné odpoledne, sníh pozvolna tál, ale večer, když vesničky Kateřinou označené dospěl, smračilo se a počalo tak hustě sněžiti, že ni na dvé kroků lakomý kramář neviděl.

Jiný byl by se vrátil, ale našeho lakomce zlaťáky tak mocně vábily, že jedva pozoroval, v jakém se ocitl nebezpečí.

Výš a výše bez dechu kráčel do hor nedbaje, že v závějích nohy vysoko nad kotníky se boří a stále a stále hloub ve sníh zapadají.

Konečně zahnul kolem skály do cesty vyčnívající. Vánice sněhová zatím skorem ustala, a lakomý Tesař s potěšením uvítal v dáli vysoko slabé světélko. Objev ten tak ho rozradostnil, že umdlené tělo jakoby znovu sil nabylo.

Avšak jaké to pekelné mámení? Kráčí již několik minut, a světélko posud vzdáleno tak, jak prve jej byl uzřel, ba jednu chvíli zdálo se mu, že dokonce blíže bylo než nyní. Nicméně sebral své síly a kráčí dál. Sněžiti přestalo úplně a — lakomý Tesař byl by zavýskl — poznal tmavé obrysy chaloupky i osvětlené okno.

Ale běda! náhle jako by zapadl do rokle; sníh jde mu po pás a každým krokem padá hloub a hloub. Po chvíli nemůže dále a chce se vrátiti, leč zase se mu zdá, že sněhu ubývá a pevnou půdu opět cítí pod nohama. Ó ano, již je opět na cestě! Ohlédne se po cíli cesty své, ale chaloupka prve blízká stojí výš, vysoko, téměř na hřebeně hory.

Úplně na mysli sklesnuv, hrabe se lakomec dál, ale chaloupka jako by před ním ubíhala; stále stejně zdá se býti daleka, a tělo opět po pás ve sněhu a ač zdálo se, že již blízko byla, opět se mžikem vzdálila…

Lakomého Tesaře obešla hrůza, že by jsa vzdálen veškeré pomoci snad tu mohl zahynouti, neboť poznával, že Krakonošova chatrč kouzlem výše do hor ubíhá a jeho v smrť a záhubu láká. Ustanovil, že se vrátí; ač právě vysoko do sněhu zapadl, vzchopil se, napjav síly poslední a přece několik kroků zpět urazil. Ale byly to síly poslední; již dále nemůže kráčeti, padá ve sníh hloub a hlouběji, v úzkostech se modlí a zase myšlenky jsa neschopen, strnulými hledí zraky v pustou sněžnou pláň. Ranec odhodil, by se ze sněhu dostal, rukama usilovně hrabe, když nohy usláblé službu mu vypověděly… chce volati, ale v hrdle mu vysychá… hlava mu sklesla k rameni a oči se zavřely…

Lakomý Tesař nevrátil se již do svého domu ke svému bohatství, a teprve když na jaře sněhy roztály a pažit zelený v hory pastevce se stády lákal, nalezena mrtvola nešťastného lakomce. Celé jmění jeho zdědil taktéž bohatý a možno i tak lakomý bratr jeho, s nímž se kdys byl kramář Tesař znepřátelil.

Kateřina jediná vypravujíc, kterak se lakomec o Krakonošově kouzlu dověděl, litovala, že starému boháči o Krakonošově chatrči pověděla a tak nechtíc v záhubu jej přivedla.

Lidem však bylo vše lhostejno, málo kdo nevlídného lakomce politoval; leč o jeho smutném osudu, jejž si přivodil nezřízenou lakotou, vypravují si obyvatelé hor podnes.