Přeskočit na obsah

Zvěsti mladých let/O zlatém zvonu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O zlatém zvonu
Autor: Karel Chalupa
Zdroj: CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 8–21.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Princ Hlasoň byl syn slavného a mocného krále. Když dospěl, chtěl se oženiti, ale nemohl najíti princeznu, která by se mu dokona byla líbila. Ač každého roku do světa se pouštěl, přece vracel se vždy zase s nepořízenou.

Jednoho dne vyjel si do lesa na lov, a pronásleduje jelena zbloudil. Než zase cestu nazpět nalezl, nastal soumrak, i spěchal princ pobádaje koně stále ostruhami k běhu rychlejšímu, aby v lese přenocovati nemusil, když tu náhle nad sebou uslyšel kohos naříkati a bědovati. Obrátil oči vzhůru a uzřel malého mužíka, an se stromu hlavou dolů visí a ze svého neblahého položení nijak pomoci si nemůže.

Princ vylezl rychle na strom a poznal, že to šotek podzemský; i vybavil jej z tohoto nepříjemného postavení.

Šotek děkoval Hlasoňovi a vyprávěl, že na dub vylezl, aby žaludů natrhal, ale smekl se a náhodou za obě nohy mezi větvemi hlavou dolů vězeti zůstal; doložil pak, že touží princi za jeho pomoc vděčně se odsloužiti.

„Bylo to sice mojí povinností tobě v neštěstí ku pomoci přispěti a nyní, pokud vím, tvé pomoci nepotřebuji, ale přece nevím, zda bych tvé ruky pomocné kdys potřebovati nemohl,“ odpověděl princ, „avšak kterak se o tobě a ty o mně dovíš, budu-li kdys v takém položení?“

„Vezmi zde čapku moji a nos ji stále při sobě; jakmile na mne pomyslíš a čapku tu na hlavu posadíš, objevím se a s bratry svými vykonám vše, pokud síly budou stačiti. Jest to zvykem u nás, že každému, kdož kterémukoliv z nás něco dobrého prokázal, společně se odměňujeme.“

To řka, rozloučil se šotek s princem, a princ pozdržev se, tím rychlejším cvalem nyní k domovu ujížděl.

Po čase princ vydal se opět na cesty, aby si někde ve světě princeznu vyhledal, jež by se mu za manželku hodila.

Nevěda, na kterou stranu by se obrátil, pustil uzdu koni svému, umíniv si, že ponechá tentokráte náhodě šťastné pořízení.

Když již dlouho sem a tam po světě bez cíle jezdil, přijel kdys na širokou, pustou pláň, nad níž zelený vrch do výše se vypínal. Na vrchu stál hrad, třpytící se svitem slunka překrásně duhovými barvami; byl to křišťálový zámek.

Princ nechal koně na úpatí vrchu se pásti a pospíšil do zámku.

Když vešel do vrat, která se sama sebou otevřela a zavřela, zazněl k němu neznámý, ale libozvučný hlas.

„I vítám tě, Hlasoni; tak dlouho jsem na tebe čekala.“

Princ podivil se, odkud hlas přichází, ale nemohl původu jeho vypátrati. I bral se po nádherném schodišti dále.

Když vstoupil do prvé komnaty, ozval se opět týž libozvučný hlas:

„Odlož šat, milý princi, a jdi do jídelny, tam jsem ti nejlepších jídel připravila.“

Princ se opět podivil, ale uposlechl. Po té prohlížel si zámek: bloudil po nesčetných komnatách, ale nikde ni živé dušičky.

Když však přišel do komnaty poslední, ze všech nejprostrannější, uzřel uprostřed světnice démantovou rakev, a v ní — jak zdálo se — mrtvou princeznu.

Překrásná jako jasná zora spočívala tu čarovná panna, ruce křížem na těle složeny; ruměn pohrával na jejím líci, ústa byla jako k pousmání, jako k promluvení.

„Kdybych této panny za choť svou dosíci mohl,“ pravil k sobě princ, užaslý nad její krásou, „škoda, že je mrtva.“

A neznámý libozvučný hlas ozval se opět:

„Princezna Krasava není mrtva, ona spí a jen zvukem zlatého zvonku ze zahrady čarodějnice Jazy, jenž tam uprostřed u rybníka na zlatém stromě visí, opět procitne!“

Princ Hlasoň umínil si ihned, že pro zvonek dojde a princeznu Krasavu jím probudí.

I vyšel bez odkladu ze zámku k svému koni, vsedl naň, ale záhy si vzpomněl, že nezná směru, kterým se mu jest bráti, aby do zahrady čarodějnice Jazy dospěl. I pustil opět uzdu koni svému, umíniv si, že přenechá náhodě šťastné pořízení.

A správně učinil.

Přijel kdys k veliké řece, kde u břehu v malé lodici stařičký přívozník seděl. I tázal se ho princ Hlasoň, zdali by jej převézti mohl.

Stařeček ochotně přisvědčil, a princ cestou hovor zapřednuv vyprávěl též, kam se ubírá.

„Vím to, vím, milý princi, však jsi již dvanáctý princ, jehož tam převážím, neboť věz, že jsi u cíle cesty své, ale ještě veliké namáhaní tebe čeká.“

„Jak pravíte, dědečku? že jsem u cíle své cesty?“ zvolal Hlasoň.

„Ovšem, na druhém břehu řeky povede tě cesta přímo do zahrady čarodějnice Jazy. Avšak měj nyní pozor! Až do zahrady vstoupíš, bude tebe hlas z křišťálového zámku volati nazpět, bude tebe k návratu vyzývati zprávou, že princezna již vstala, ale ty hlasu nedbej a neohlédej se. Kdybys se ohlédl, okamžitě bys v kámen se proměnil a na cestě státi zůstal; však jich již jedenácte po cestě roztroušeno uvidíš. Jsou to princové, kteří se do zahrady Jaziny odebrali, ale když je hlas ze zámku křišťálového volal, ohlédli se. Až přijdeš do prostřed zahrady k rybníku, uzříš na stromě zlatém onen zlatý zvon; neopovažuj se však rukama jej sejmouti, ale čekej, až sám tobě k nohám spadne, jinak by se ti zle vedlo.“

Princ umínil si rad dědečkových uposlechnouti.

Když ke druhému břehu přistáli, princ užasl nad podivnými rostlinami v zahradě Jazině. Zprvu kráčel řadou stromů a křů, jichž květy a listy rukám se podobaly a na prince prsty rozvíraly, jako by jej uchopiti chtěly; plody měly podobu lidských hlav a divně na Hlasoně se tvářily a očima koulely.

Když princ dospěl polovice stromořadí, počal prve jeden, pak více hlasů, onomu hlasu v křišťálovém zámku na vlas podobných, na prince volati tak kouzelným, svůdným hlasem, že Hlasoň každým krokem jižjiž chtěl se obrátiti; ale uzřev na cestě kamenný sloup, vzpomněl si na výstrahu dědečkovu a kráčel, neohlédnuv se, spěšně v před. Hlasy množily se ještě více, volaly, že princezna Krasava již se vzbudila, ale on že tu zahyne a již jí neuzří. Hlasoň byl však vytrvalý, neobrátil se a dospěv za nedlouho k rybníku, hledal strom se zlatým zvonem.

Uzřev strom, spěl k němu, a zapomenuv v té divili na výstrahu dědečkovu, oběma rukama zvonu se chopil.

V tom okamžiku ozval se celou zahradou takový hluk a křik, že div Hlasoň neohluchl, pak strhl se hrozný vítr, jenž stromy všemi zuřivě klátil, a konečně přijela čarodějnice Jaza na černém draku, jemuž z nozder a tlamy zelený plamen vyšlehoval. Byla oděna v rudý, jakoby krví zbarvený šat, oči jakoby byly na stonkách, nos zakřivený, pod nosem a na bradě kočičí vousy, a místo úst kachní zoban.

Když byla jedovatými zraky prince změřila, pravila skuhravým hlasem:

„Čeho pohledáváš v mé zahradě? Chceš dosíci zvonu, jímž bys Krasavu vzbudil? Chci ti jej dáti, ale musíš zaň den u mne sloužiti. Dnes vypustíš tento rybník a vylovíš z něho všecky perly, co jich v něm je.“

Na ta slova se čarodějnice vzdálila.

Princ nevěděl, co by počal. Kdyby mu byla uložila, by s několika rytíři se potýkal, neb i dokonce s tím jejím drakem, nic by se nebyl lekl, ale co počíti sám a sám v rybníce?

Zoufale vrhl sebou na břeh a myslil na ubohou spící princeznu.

Dlouho tak seděl, až vzpomněl si náhodou na příhodu se šotkem a na jeho slib. I posadil si šotkovu čapku na hlavu a hle! hned vedle něho vystoupil ze země šotek a tázal se Hlasoně, čeho si přeje.

„Mám vyhledati z tohoto rybníka všecky perly, jež tam jsou, a nevím, kterak do toho.“

„Toť lehká pomoc,“ odvětil šotek, a jedva v zemi zapadl, již bylo zříti veliké množství na vlas jemu podobných malých pracovníků hrázi rybníka prokopávati, a než se princ nadál, byla hráz prokopána, rybník vypuštěn a šotkové po kolena se brodíce hledali perly v bahně a donášeli je Hlasoňovi. Do večera byla jich veliká hromada.

Čarodějnice přišla, když slunce zapadalo, zajiskřila vzteky zrakoma, a hodivši zlatý zvon princi zmizela.

Princ popadl těžce dobytý vzácný předmět a spěchal z čarodějné zahrady.

Stařeček přívozník mu blahopřál a chutě pustil se do veslování, tak že nežli se princ nadál, lodice u protějšího břehu stanula, a Hlasoň spěchal dnem i nocí do křišťálového zámku.

Když do vrat vstoupil, ozval se líbezný hlas: „I vítám tě, Hlasoni, již dlouho jsem na tebe čekala.“

Ale princ spěl do sálu, kde princezna v rakvi spočívala, a vyňav zvon, chtěl zazvoniti; ale spozoroval s úžasem, že zvon nemá srdce, a nijak že z něho zvuku vylouditi nelze.

Smuten položil zvon na rakev a děl roztouženě: „Oh! kdybych princezny Krasavy za choť svou dosíci mohl; škoda, že je mrtva.“

A hlas neznámý ozval se na slova ta: „Princezna není mrtva, ale spí, a zvukem zvonu zlatého jakmile veň zavěsíš stříbrné srdce ze zahrady čarodějnice Jazy, jež blíže vysokého vrchu na stříbrném stromě visí, jistě se probudí.“

Princ Hlasoň umínil si ihned, že pro srdce dojde.

I vyšel bez odkladu ze zámku k svému koni, vsedl naň a jel známou cestou do Jaziny čarodějné zahrady.

„Již opět přicházíš,“ divil se stařeček, když jej Hlasoň o převoz žádal.

„Ovšem že, dědečku, neboť k zvonu jest prý třeba, aby zvuk vydal, srdce stříbrného, jež na stříbrném stromě v zahradě Jazině visí.“

„Vím to, vím, milý princi; avšak měj pozor! Až do zahrady vstoupíš, budou tebe hlasy podobné onomu hlasu z křišťálového zámku zase nazpět volati, ale ty jich nedbej a neohlížej se. Až mineš rybník, přijdeš k vrchu, na jehož patě stříbrný strom se stříbrným srdcem stojí; neopovažuj se je však rukama sejmouti, ale čekej, až samo tobě k nohám spadne, jinak by se ti zle vedlo.“

Princ umínil si rady dědečkovy poslechnouti, a když ke druhému břehu přistáli, pustil se čarodějným stromořadím, a brzy, nedbav hlasů za ním volajících, rybník minul a dospěl k hoře.

Když uzřel stříbrný strom a na něm stříbrné srdce, zapomněl v té chvíli na výstrahu dědečkovu a oběma rukama srdce uchopil.

V tom okamžiku však ozval se celou zahradou hluk a křik, pak nastal hrozný vítr, a hned potom přijela čarodějnice Jaza na svém černém draku.

Když byla prince jedovatými zraky změřila, pravila skuhravým hlasem:

„Čeho opět pohledáváš v mé zahradě? Přišel jsi pro srdce k zvonu zlatému, jímž princeznu Krasavu vzbuditi míníš? Chci ti ji dáti, ale musíš za ně den u mne sloužiti. Dnes rozvezeš tento vrch a vyhledáš v něm ukrytý poklad!“

Čarodějnice na to zmizela, a princ uchopiv čapku, pomyslil si na svého šotka. Mužík zjevil se hned vedle prince, a když mu Hlasoň oznámil, co mu dnes čarodějnice uložila, zmizel, a v krátké době soudruhy své přivedl, kteříž se vrch ihned rozkopávati jali.

A ku podivu! Ač nebyl vrch nepatrný, byli pilní šotkové přece do večera hotovi s rozvážením a nalezený poklad v rukou Hlasoňových.

Čarodějnice přišla, zajiskřila vzteky zrakoma a hodivši stříbrné srdce princovi, zmizela a Hlasoň ubíral se ku přívozu.

Starý přívozník mu blahořečil a chutě pustil se do veslování, že brzy lodice u protějšího břehu stanula, a Hlasoň dědečkovi díky vzdav, dnem i nocí jel ku křišťálovému zámku.

Když do vrat vstoupil, uvítal jej známý hlas a princ dospěv do sálu k spící Krasavě, zavěsil stříbrné srdce do něho. Avšak ať zvonem kýval nebo třepal, zvon přece zvuku nevydal.

Truchlivě položil princ zlatý zvon na rakev a děl roztouženě: „Oh! kdybych princezny Krasavy dosíci mohl; škoda, že jest mrtva.“

Ale hlas jako po prvé a po druhé ozval se na slova ta: „Princezna není mrtva, ale spí a zvukem zlatého zvonu se stříbrným srdcem se probudí, jakmile jej pověsíš na démantovou pásku, jež na stromě diamantovém blíže obydlí čarodějnice Jazy visí.“

Princ Hlasoň umíniv si, že pro pásku dojde, vyšel bez odkladu ze zámku a usednuv na kůň, jel známou cestou do Jaziny čarodějné zahrady.

„Již zase přicházíš?“ divil se stařeček.

„Ovšem že, neboť zvon se stříbrným srdcem, má-li zvuk vydati, na démantovou pásku ze zahrady Jaziny zavěšen býti musí.“

„Vím to, vím; avšak měj nyní pozor! Až rybník i vrch mineš, dospěješ obydlí čarodějnice Jazy, kde pod okny roste diamantový strom, na němž démantová páska visí; neopovaž se však ji rukama sejmouti, jinak zle se ti povede. Konečně vezmi zde tento proutek a pomni naň, kdyby se ti nedobře dařilo. Až půjdeš s páskou nazpět, švihni jím ubohé zkamenělé prince, na cestě v stromořadí stojící, a opět jim život navrátíš.“

Princ umínil si dědečkovy rady uposlechnouti a nedbav hlasů za ním volajících, by se navrátil, rybník minul i vrch a brzy dospěl obydlí čarodějnice Jazy. Pod oknem uzřel diamantový strom, na němž démantová páska visela. I spěl princ rychle k němu a zapomněv v tu chvíli na výstrahu dědečkovu, oběma rukama pásky se chopil.

V tom okamžiku vyletěla čarodějnice Jaza z obydlí svého ještě v hroznější podobě a přeměřivši Hlasoně jizlivými zraky, zaskuhrala:

„Čeho opět pohledáváš v mé zahradě? Přišel’s pro pásku démantovou, na níž zvon se stříbrným srdcem ti zavěsiti jest, aby zvuk vydal a princeznu Krasavu vzbudil? Chci ti ji dáti, musíš však den u mne sloužiti. Dnes budeš služebnictvu mému chléb péci.“

A uvedši jej do obydlí svého do pekárny, pravila:

„Zde máš třicet pytlů mouky, zde je pec. Do večera chléb musí býti upečen; já však budu dnes tvé práci přítomna.“

Čarodějnice usedla po té k peci a dívala se na prince, jenž vida nezbytí, dříví do pece rovnal, oheň rozžal a pak těsto připravovati se jal.

Brzy však Jaza u pece odpočívající horkem tak umdlela, že usnula. Toho použil princ a dav si čapku na hlavu, pomyslil na svého šotka. Ihned objevil se mužík a jedva mu Hlasoň úlohu, již mu vykonati jest, oznámil, juž hemžilo se v pekárně plno pidimužíků, tu kopistem těsto míchajících, onde opět pecny připravujících.

Čarodějnice vzbudila se však po chvíli a uzřevši princovy pomocníky, velice se podivila. Byla přesvědčena, že princ tímto spůsobem i poslední úlohu by vykonal a pásky démantové by se domohl.

I děla úlisně princi, že je přesvědčena, že úlohu předepsanou provede, a dodala, že mu pásku démantovou vydá, jakmile své šotky propustí.

Princ učinil tak, ale čarodějnice jedva s ním osamotněla, kázala mu na lopatu usednouti, majíc v úmyslu jej do pece rozžhavené vhoditi. Princ rozpáliv se hněvem nad čarodějskou její úlisností, tasil meč a vrhl se na Jazu; ale jakmile se jí dotknul, držel pouze rukojeť meče v ruce.

Zle by se bylo nyní princovi vedlo, kdyby si nebyl na proutek přívozníkem darovaný vzpomenul. I vyňal jej rychle a švihl jím čarodějnici, kteráž se ihned ve svazek roští změnila. Princ popadl roští, vhodil je do pece a pospíšiv k démantovému stromu pro pásku, mezitím k zemi spadlou, obrátil se na cestu k domovu.

Když přišel v stromořadí, švihl čarovným proutkem všech jedenácte kamenů, z nichž každý v krásného prince se změnil.

Vysvobození princové poděkovali vřele Hlasoňovi a hned s ním spěchali ku přívozníkovi. Stařeček je s radostnou tváří přivítal a převezl, a Hlasoň rozžehnav se potom s princi pospíchal do křišťálového zámku.

Když vešel do vrat, zazněl k němu opět již známý libozvučný hlas:

„I vítám tebe, Hlasoni, tak dlouho jsem tě očekávala.“

Ale princ pospíšil do sálu k spící Krasavě a zavěsil zvonek se srdcem na diamantovou pásku. I rozlehl se celým křišťálovým zámkem mocný hlahol, jakoby kolika set zvonů, a princezna Krasava pohnula se nejprve v démantové rakvi, zvedla se pak zvolna a zašeptala: „Jak dlouho snila jsem ten krásný sen?“

Princ Hlasoň přistoupil k rakvi a princezna obrátivši naň své modrojasné oko, pravila: „Vímť jistě, že ty’s můj vysvoboditel, milý princi, rci, jak tebe zváti mám?“

„Hlasoň,“ odpověděl princ, u vytržení jsa nad krásou její.

„Věz tedy, Hlasoni, že jsem dcerka mocného krále Vojislava, jehož druhá manželka — moje macecha, nevražíc na krásu moji, po smrti manželově vlády nad říší se ujala a mě, povolavši čarodějnici sobě ku pomoci, ve věčný spánek zaklela, umístivši mne v křišťálový zámek v této pusté krajině.“

Hlasoň vyslechl princeznu a prosil ji, aby možno-li ho následovala, že ji k rodičům svým uvede.

Princezna byla ochotna, a Hlasoň vyšed ze zámku s princeznou, posadil ji před sebe na kůň a ujížděl cvalem k domovu.

Král a královna uzřevše Krasavu byli potěšeni, že nalezl syn, co si byl žádal, a když ji princ po čase za choť pojmouti chtěl, radostně svým dítkám požehnali.

Za nedlouho vykonány velkolepé přípravy k slavnému oddání prince Hlasoně.

Když již odbyt byl obřad svatební a kostel poddanými i cizinci z dáli odevšad sezvanými byl přeplněn, ozval se náhle mezi lidem podivný hluk.

Šílená ženština přiběhla až před oltář a uzřevši princeznu Krasavu vykřikla a sklesla k zemi.

Krasava spěla k ní rychle a poznala v mrtvé ženě — svou macechu, již překvapením a hněvem nad štěstím Krasaviným — puklo srdce.