Zvěsti mladých let/Herci malého Bohuslava

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
O zlatém zvonu	Herci malého Bohuslava	Kniha

Údaje o textu
Titulek:	Herci malého Bohuslava
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 22–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Malý Bohuslav byl dobrý hoch a při tom dobrá kopa. Nesměl jako jiné dítky toulati se po celý den po ulicích, ale za to jedva přišel ze školy a učení odložil, již tu měl návštěvu — dítky ze sousedstva přišly, aby si s ním hrály. A míval vždy pěknou zábavu.

Nedávno zřídil si dokonce pěkné divadlo, a dnes poprvé hrál na něm před dětmi několik kousků rytířských i jiných, osobami nedávno od papírníka za čtyrák koupenými.

Bylo již pozdě, když děti odešly, a Bohuslav šel spat. Na stole vedle uhašené svíčky stálo divadlo Bohušovo, a celý nový, pěkně olakovaný personál divadelní ležel v strašlivém nepořádku na jevišti. Vedle princezny válel se Kašpárek, vedle loupežníka čarovná víla, kníže ležel vedle loupežného rytíře a sličné páže opodál prostého pastýře.

Bohuslav se pomodlil, a již mu zavíral spánek víčka, když se cosi na divadle pohnulo.

A hle! hned po tom bylo slyšeti sborem: „Co? máme tu teď být po tmě a na hromadě za celé dnešní namahání, hráli jsme deset kusů a Bohuslav nám nezaplatil ani krejcaru odměny.“ A hned po tom Kašpárkova hlava objevila se nad oponou; mžikem vyšvihl se svižný ten hoch na divadlo a škrtnuv pomocí ochotného pastýře sirkou o škatulku, zapálil svíčku. Po té vytáhli pastýř s jedním loupežníkem oponu, a na jeviště vyhrnul se celý personál Bohušův v plné parádě. Princezna vešla zavěšena s králem, jenž pastýři zpropitné za vyhrnutí opony udílel, a páže neslo jí vlečku. Princezna byla z toho pyšna a proto ani nevšimla si opodál stojícího prince v krásných vojenských šatech, jenž ji slušně pozdravoval. Byla hrda a obzvláště na to, že ji Bohuslav dvakráte lakoval, a to mínila, že už něco znamená. Byl by ji každý smrtelně urazil, kdyby byl řekl, co pravdou bylo; že se totiž poprvé Bohuslavovo lakování nepodařilo. Loupežníci se svým vůdcem usadili se před jeviště na stůl do kruhu a povídali o svých dobrodružstvích. Herci ostatní tvořili tu a onde skupiny a rozmlouvali nenucené spolu, bez ohledu, že byla opona vzhůru. Kašpárek, stále šelmovsky usmívající se figurka s rozplesklým nosem, přiběhl rozpustile na jeviště ku knížeti a zatáhl jej za jeho dlouhý kabát; ale při tom se nešťastnou náhodou vpletl v princezninu dlouhou vlečku, již páže kvapného příchodu Kašpárkova se uleknuvši pustilo, a upadl. Princezna i páže vykřikli, a celý personál pádem ztřeštěného Kašpárka z rozmluvy jsa vyrušen dal se do smíchu.

Ale král se rozzlobil.

„Jdi od nás, Kašpárku, a nezlob, však ti ukáži, zač toho loket, jestli i ze mne budeš si tropiti šašky; jdi, rozpusto s ustřiženýma ušima; vypadáš jak mopslík!“

„Však je lépe míti krátké, než příliš dlouhé,“ odsekl knížeti Kašpárek.

Bohuslav byl totiž vystřihuje jej neopatrně mu obě uši ustřihl.

Kníže usmál se vtipu Kašpárkovu nevěda, že byl na něho namířen. Však to bylo Kašpárkovo štěstí, neboť kdyby se byl kníže ještě více rozzlobil, zle by se mu bylo vedlo.

Kníže byl beztoho mrzut; byl předně jen jednou lakován jako každý i poslední loupežník, a pak byl podlepen papírem, v němž náhodou byl kus slámy, a ten mu přilepen divným řízením osudu zrovna na hlavu. A to ho mrzelo. Ondy pak dokonce mu za kulisou čarodějná baba s roštím na zádech opovážila se vyčísti do očí, že má v hlavě slámu.

Byla to hrozná, velká urážka jeho knížecí cti od také nevzdělané baby z lesa!

Náš Kašpárek nechal tedy knížete s princeznou a šel pozlobit starého sluhu knížecího, jenž byl v polou těla nalomen.

„Poslouchej, teď bych rád věděl, jsi-li nalomen nějakým neštěstím, aneb od těch poklon, které sekáš stále tvému panstvu.“

„Neposmívej se mi, sice to řeknu knížeti pánu a kat náš nečistě tebe spere; beztoho zdá se mi, že často vaříš tamhle s loupežníky.“

„Obzvláště vaří-li něco dobrého,“ odtušil Kašpárek a běžel ke smutnému princi, jenž všecek zničen tu stál zlobě se, že si ho princezna nevšimla. Dověděv se, proč je smuten, obrátil k princezně.

„Princ táže se vás, spanilá princezno, proč se na něho hněváte.“

„Protože vždy říká: Uvažte koně ke sloupu! nebo: Osedlejte mi koně! a zatím žádného nemá. Jaký pak je to princ, když nemá žádného koně?“

„I vždyť on mu Bohuslav půjčí svého houpacího,“ namítal Kašpárek.

„Co je do něho,“ ozvala se princezna na to, „Bohuslavův kůň je opelichaný a na hřbetě odřený.“

Bohuslav, jenž až dosud na počínání herců svých lhostejně se díval, pohanění svého milého koníka nemohl snésti.

„Poslyšte, princezno,“ vmísil se v rozprávku, „můj kůň není opelichaný ani odřený; to bych si vyprosil!“

„Ba je,“ tvrdila vzdorovitě princezna a dupla si nožkou, „nejen na hřbetě, ale i na bokách.“

„Není,“ zlobil se Bohuslav. „A ostatně myslil jsem, že jste trochu jemnějších mravů, princezno. Ve dne, když hrajeme, musím za vás mluvit, to jste líná na řeč, ale v noci máte za to vybroušený jazyk.“

„Však tys tuhle ve škole také mlčel, když tě pan učitel vyvolal, ale takto je tě, když jsi doma, slyšet hřmotit, mluvit a zpívat po celý den dost a dost,“ odsekla mu princezna.

Ta má výřečnosť, pomyslil si Bohuslav, kdo by se s ní přel? Umí se hádat jako naše domovnice. Ale za to jí dám zítra nejtěžší úlohu, při které bude jí čtyřikrát padnout do mdlob.

A že si princezna na Bohuslava dovolila, vyvstal i zlý vůdce loupežníků.

„Poslouchej, Bohuši,“ pravil, „ani já s tebou nejsem spokojen; proč pak jsi mně nůžkami ustřihl nos? Teď jsem tu pro ostudu celé společnosti. Co pak se to hodí na řádného loupežného rytíře jako já, aby neměl nosu?“

„Rozhodně ano,“ odvětil mu Bohuslav, „alespoň každý již z daleka pozná, jaké jsi pěkné kvítko, a vyhne se ti. Ale abys neřekl, zítra ti kus nosu z vosku přilepím.“

„Pak ti děkuji, Bohuši, budu lépe kázeň ve vojsku svém udržovati, když jim nebudu k posměchu,“ pravil loupežník a šel si usednout nazpět k svým lidem.

„A kdo z vás ještě není se mnou spokojen?“ tázal se Bohuš svých herců.

„Já,“ ozval se starý zlomený sluha knížete. „Mne bys měl podlepit, Bohuslave, aby se mi nesmáli a mmě „nalomených“ nepřezdívali.“

„Dobře ti tak, proč jsi tak přepokorný. Byl jsi včera po lakování v šupleti se svým panstvem a k vůli knížeti a princezně, aby více místa měli, tak jsi se ze samé pokory zkroutil, až jsi si zlomil hřbet. Co máš z toho?“

A nyní vystoupil Kašpárek a jménem celého personálu přednesl Bohuslavovi žádost, aby dovolil, by si na jeho malém šestnáctiklapkovém klavíru, jenž nedaleko na stole stál, do tance zahráli.

Bohuslav svolil, pln jsa očekávání, kdo bude hráti na klavír a kdo s kým v tanec se pustí. A již zasedl si Kašpárek sám ku klavíru a spustil takou pěknou polku, že se tomu Bohuš jak náleží podivil. On na klavírek tak pěkně zahráti neuměl.

A sotva Kašpárek spustil, již běžel princ ku princezně a dvorně se jí ukloniv, požádal o taneček.

Princezna se trochu zdráhala, ale byla to pouze přetvářka — šla mileráda; neboť princ byl přece jen švarný a krom toho měl od Bohuslava slíbeného koně, čímž poslední překážka byla odstraněna.

Šli tedy a za nimi pustila se v taneční rej celá společnost Bohušova.

Tančilo se, až stůl duněl. Tu točil se vůdce loupežníků s hraběcí kuchařkou, onde jiný loupežník s čarodějnou babou, jež ani při tanci svazku roští z lesa neodložila, tu pastýř tančil s mlékařkou, tu popadl starý, v půli nalomený sluha princezninu komornou a točil se s ní, jen což děláš; ba i starý kníže došel si pro kněžnu, jež ještě — patrně dnešní dlouhou úlohou unavena — spala někde za kulisou, a hnal se také chutě mezi ostatní tanečníky.

Jak každý z nich si dupal chutě, a někdy si i zavýskl! První nechali tance princ s princeznou, neboť princezna byla všecka udýchána, a princ dvorně jí ruku v průvod nabídnuv, procházel se s ní po jevišti, aby znenáhla ochladli.

Když Kašpárek pianista po chvíli skončil, ozval se hlučný potlesk a princezna usedla k pianu, aby ukázala, co také ona dovede. Přála si však not. Bez not prý nedovede nic zahráti. Stavěla se tak učenou.

Kašpárek popadl kus úlohy Bohuslavovy, čásť papírového koníka a podal jej princezně se slovy: „Toť nejnovější taneční kus.“ Princezna vážně vložila noty na pulpit a zadrnkala jedním prstem starou píseň strašáček: „Šla Naninka do zelí.“

Víc neuměla, ač se chlubila, že se čtyři roky hře na klavír učila. Když skončila, nehnula se jediná ruka, toliko starý sluha od poklon ohnutý a pokorou nalomený spustil hlučný tleskot.

„Jak se vám líbila princeznina hra?“ tázal se sluha Kašpárka.

„Asi jako všem těm, kteří na pochvalu ani rukou nehnuli,“ odvětil otázaný. „Ale nejvíce mi bylo divné, že princezna prvé chtěla noty řkouc, že bez nich není s to, aby něco zahrála, a pak hleděla jen na prsty, aby nepřechmátla. Že z Bohuslavovy úlohy hrála píseň: „Šla Naninka“, to mi také ovšem nešlo do hlavy.“

A Kašpárek zas usedl ku klavíru a spustil zvučný kvapík, čím dále, tím rychlejší; kde kdo byl, všickni herci byli v kole pěknou písní rozjařeni, a Kašpárek hrál rychleji a rychleji, že postavy tanečníků jen se mihaly… již nebylo lze je ani rozeznati, tak rychle tančily. Ba již jedva že se nohou země dotýkaly… Byl to divoký tanec — divoký rej, a Bohušovi, jenž je upjatě pozoroval, brzo se hlava zatočila…

„Vstávej, Bohuši, půjdeš do školy!“ pravila ráno matinka, přistoupivši k jeho posteli.

Bohuslav protřel si oči a první bylo pohleděti na stůl na divadlo. V divadle bylo ticho.

Bohuslav se pomodlil a vstav, šel se podívat na své herce. Všickni leželi opět na svém místě a Bohuslav zvednuv princeznu, pravil k ní: „Proč teď jsi zticha, proč teď neprotestuješ?“

Ale princezna vypadala jaksi ospale, líně, a jen Kašpárek hleděl na Bohuslava se šelmovsky se usmívajícím obličejem.