Zvěsti mladých let/Kniha

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kniha
Autor: Karel Chalupa
Zdroj: CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 29–33.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V starém krámě antikvářově stála vedle jiných knih nově vyšlá kniha pro mládež.

Nedávno byla z archů složena, nedávno vyšla z lisu knihtiskařského; měla pěkný, jemně hlazený papír, zřetelný tisk a slušnou úpravu, ký div, že nevšímala si své sousedky, zaprášené staré knihy, vázané v koži.

„Aj! jak to podivně vůkol vypadá,“ pravila. „Kde to vlastně jsem? Myslila jsem, že dostanu se do lepší společnosti!“

„Co žvatláš o lepší společnosti? Což nevíš, že my starší knihy více v sobě kryjeme, nežli ty, jsouc určena pouze mládeži; ze mne čerpal po celý svůj život vědomosti starý stříbrovlasý učenec.“

„A jaký obor v sobě, prosím, skrýváte?“ tázala se nová kniha.

„Hvězdářství.“

„Hm! to ve mně stojí též o hvězdách a to na několika místech, a i ve verších,“ chlubila se nová kniha.

„Ale ne tak důkladně a vědecky. Ostatně jest ti též uvážiti, že my staré knihy sloužily jsme již svému účelu, poučily jsme lidstvo, ale ty teprve budeš moci mluviti o zásluhách, až tě někdo koupí a v tobě poučení nebo zábavu nalezne.“

„Ach, kéž by mne už někdo koupil,“ pomyslila si kniha, „abych se dostala ze společnosti těch mudrlantek.“

Avšak nikdo nepřicházel.

Jednoho dne přišel pán toho krámu a počal se v knihách probírati; některé vyňal a odhodil je na stolek. Naši knihu vzal, pohlédl na titul a poručil sluhovi, aby ji dal do výkladu.

Kniha zajásala; nevěděla ovšem, co to znamená, ale těšila se, že zbaví se společnosti staré přeučené hvězdářské knihy.

Po tom byla dána do skříně knihkupecké.

Jak se tu naše kniha vypínala, zvláště když někdo šel mimo a do skříně pohleděl, aby si tituly přečetl.

Kniha se vždy vypjala, myslela si o každém, kdo jen na ni pohlédl, že se mu zalíbila a že ji koupí.

Čekala mnoho dní, ale dosud žádný kupec se nepřihlásil.

Jednou zastavil se před krámem malý chlapec s otcem svým, a jakmile knihu uzřel, žebronil, aby mu ji otec koupil. Kniha zároveň s hošíkem upjatě pozorovala, zda se otec ku koupi rozhodne. Ó jak se zaradovala, když s hošíkem do krámu vstoupil; za chvíli byla v rukou chlapcových, který nemoha se dočkati, co v knize pěkného, již na ulici ji prohlížel.

Večer, jedva že se rozsvítilo, již v ní hoch, jenž se Viktor jmenoval, četl. Jak jej bavila, jak se smál.

A kniha byla na to velepyšná! „Teď již mám zásluh dost a dost,“ myslila si.

Náhle však se Viktor zakabonil.

„Tatínku, hleď, kniha je chybná, scházejí tu listy!“

Otec vzal knihu do ruky, a skutečně! celý arch tu chyběl.

„Zítra ji vyměním za dobrou,“ řekl otec. Pak světlo odneseno a kniha zůstala ležeti na stole.

„To není právě nic příjemného,“ myslila si, „zase mne ponesou nazpět a snad budu musit zas do skříně aneb dokonce mezi ony staré brnčivé knihy, vázané dokonce ve svinské kůži. Škoda, že mně chybí listy; jak jsem se tomu hochu líbila, jakou měl ze mne radost!“

V také myšlénky vnořena ležela tu kniha po celou noc.

Konečně počalo se rozednívati, a slabý svit jitra padl okny do světnice.

„Hni, tady je nějaká knížka,“ uslyšela kniha náhle nad sebou, „tu si rychle přečtu.“

Slova ta řečena byla nějakým děvčetem, jakých hojnosť mimo skříni knihkupeckou s košíky ráno kamsi spěchajícími kniha byla uzřela.

I vzalo ji děvče do ruky a počalo čísti. Náhle však položilo knihu, odběhlo a vrátilo se nesouc svítilnu a láhev s petrolejem.

„Rozsvítím si,“ pravila, „bude se mi lépe čísti.“ Ale běda! Jedva lahvici k lampě naklonila, ulila vedle a celou knihu polila.

„Tak! to jsem to vyvedla,“ pravilo děvče uleknuto, „to dostanu,“ a otřevši hadříkem knihu, rozmýšlelo se, co počíti.

Pohlédla ještě jednou do knihy, pak ji vzala, a skryla ji v tmavém koutku.

Ráno slyšela kniha, jak se malý Viktor po ní sháněl, ale že neuměla křičeti, mlčela, a Viktor se po chvíli upokojil.

Bylo mu řečeno, že se kniha ztratila.

Ale večer vzalo děvče knihu a spěchalo s ní ke kupci, aby mu ji ku koupi nabídlo.

Kupec ji zprvu koupiti nechtěl, ale vida, že pouze tři prvé listy jsou pomaštěny a ostatku užiti lze, dal za ni děvčeti několik drobných peněz.

A co s ní dělal kupec?

Přehlédl prvé knihu, ale vida, že v ní arch chybí, uchopil velký nůž a počal knihu rozřezávati na čtvrtky.

Kniha neřekla nic a kupec ji rozřezával dál. Každého listu jejího bylo užito za obal; do jednoho kupec dal tlučený pepř, do druhého zázvor, do jiného šafrán, a každý list z naší knihy dostal se do jiného konce — do jiné domácnosti.

O tom však kniha již nevěděla.